Šrí Dhjánjógí Madhusúdandásdží
Světlo meditace
Učení kundaliní-mahájógy

1. vyd. 2002, ISBN 80-85905-52-3, vázaná, 270 str.

doporučená cena: 289 Kč
naše cena
: 202
ušetříte: 87
SLEVA: 30 %
Obsah stránky:
Anotace | Jóga-dípiká (Osvětlení jógy) | Kapitola 1. Sebeuvědomění cestou meditace | Kapitola 3. Kundaliní-šakti | Kapitola 5. Úvod k cestě meditace

Kapitola 1. Sebeuvědomění cestou meditace

      Rozkoš a bolest, štěstí a zármutek doléhají na lidskou povahu již od samých počátků. Při bližším zkoumání zjistíme, že lidský úděl přináší více zármutku a méně štěstí, což je závěr, který potvrdili proroci a učenci posvátných písem. Převažuje-li neštěstí, zármutek lze zahnat mnoha různými morálními pravidly. Duchovní texty odkrývají spoustu stezek a cest, prošlapaných nejednou uvědomělou duší.

      Odkud tento zármutek vychází? Kde pramení ta melancholie? Člověk je obětí dlouhé řady neukojitelných tužeb a cestu za jejich naplněním lemuje mnoho překážek. Strach vychází z očekávání anebo z obav o výsledek. Starosti se pomalu ale jistě kupí.

      Osvícený člověk cítí plnost své vlastní zkušenosti a plnost vědomí jako takového. Osvícený je nesmrtelný a potěšení ani bolest ho neovlivňují. V takovém stavu sebeuvědomění touhy ustávají. Štěstí, kterého takový člověk dosahuje, předčí veškerá očekávání a nic se mu nevyrovná. Slovy Bhagavadgíty: osvícený je ten, kdo získal prasádu; to znamená, že pojedl pokrmu Boha, nebo jednodušeji se dá říci, že dosáhl vnitřní spokojenosti.

      Rádža-jóga ukazuje cestu k takovému míru. Můžete k němu dospět naprosto vědeckou cestou a můžete jej nalézt, zatímco plníte své světské poslání. Vysoce důležitou úlohu zde hraje soustředění.

      Člověk musí řídit vývoj svého těla, mysli a duše tak, aby jako květina společně harmonicky vzkvétaly k dokonalosti, a umožnily tak člověku plně si uvědomit v něm přebývající duchovní podstatu (átman), a tu pevně připoutat k Bohu.

      Cílem cesty meditace je dosažení jógy neboli splynutí s Bohem. Meditace umožňuje jóginovi, adeptovi (sádhakovi, jak ho dále budeme nazývat) vidět, že všechny věci jsou prostoupeny božským významem. Důkazem vědeckosti této metody je, že ať už je záměr praktikujícího jakýkoli, vždy vede ke konečnému sebepoznání, a přitom mu často pomůže dosáhnout jeho momentálních i vedlejších cílů. Nikoho tedy nevyzývám, aby opustil své závazky a starosti v tomto světě, protože ony vskutku musí přetrvat. Připomínám však, že je třeba, aby jejich nové chápání vycházelo z jejich účelu (jako když člověk využívá meditaci jako prostředku jógy). Věřte, že tomu, kdo putuje po této cestě, se dostane svrchované péče a podpory Boží.

      Bhagavadgíta:.

      "Těm, kteří se ke Mně (Kršnovi) modlí jako k jedinému a jedinečnému objektu své meditace a jsou se Mnou v jednotě, přináším blahobyt a štěstí."

      Slovy Šrí Aurobinda: Bůh sám se stává spontánním nositelem veškerého dobra a všeho, co člověk získává i má.

      Vírou ve slovo Boží a zanecháním touhy po životě naplněném různými událostmi by se měl člověk snažit dospět k duchovním záležitostem. Lidé, kteří mají duchovní ambice, a zároveň jsou sužováni materiálními tužbami, jsou ve výsledku frustrováni jak svými duchovními, tak světskými žádostmi. Takoví lidé jsou jako býci, kteří v ohradě bezvýsledně obíhají stále dokola.

      Jak meditace souvisí s dosažením sebeuvědomění? Dosáhne-li člověk pravého poznání vlastní duše, oné božské jiskry přebývající v těle, je uchvácen pocitem, že takový stav je vpravdě pouze zlomkem "Jedné Velké Duše". V této nejvyšší józe zaniká (představa oddělené individuality "já"). Rozdíl mezi individuálním já a Bohem postupně mizí. Tento pocit zaměnitelnosti totožnosti jednotlivé duše a Boha, tedy života a Boha, se podobá tvrzení, že slunce není ničím jiným než paprsky světla nebo že slunce je světlem. To je zkušenost sebeuvědomění.

      Jak můžeme s touto cestou začít? Jedním ze způsobů je jóga meditace (dhjána). Další, které se nabízejí, vedou cestou zbožnosti či modlitby (bhakti), vědění (džňána) a činu (karman). Pokud si člověk v souladu se svým kulturním prostředím a schopnostmi jeden z těchto prostředků vybere a pevně kráčí předepsanou cestou, jistě dosáhne svého cíle. Cesta meditace vychází z cesty sjednocení, tedy jógy. Z tohoto důvodu je potřeba znát fyzické tělo, nejbližší dosažitelný objekt, a cesty, které vedou k poznání duše. Poznání čerpané z knih a analytických pouček, které přesvědčuje rozum, není pro toto cvičení podstatné, a v tomto smyslu tedy ani není pravdivé. Oddělíte-li smysly, které jsou nezávislé a přesahují smyslový svět, zaměříte-li je na duši a přinutíte-li mysl, aby vychovávala a podporovala svého druha rozum k vybroušenému vědomí ve službách átmanu (nejprve ve službě individuální duši a později Bohu), získáte zkušenost, která je sama o sobě pravdivým poznáním.

      Tělo je sídlem živoucího átmanu, a třebaže jeho poznání není metafyzické, je nicméně nezbytné. Na lidské tělo, souhrn ducha a hmoty, můžeme pohlížet z hlediska tří kategorií funkce a účelu jako na fyzické, nehmotné či jemnohmotné a kauzální. Tělo také ukrývá pět schránek se základními prvky: potravou (anna), dechem (prána), tím, co dohlíží na pět smyslů (manas), rozumem a egem (vidžňána) a vnitřní radostí duše (ánanda). Samo o sobě je fyzické (hrubohmotné) tělo bezduché. Duch života, který fyzické tělo prostupuje, přichází z jemnohmotného těla, účelně organizované tělesné inteligence. Fyzické tělo se skládá z žil a tepen, masa, krve a kostí. Jemnohmotné tělo je naopak světelnou formou vzduchu; je prostoupeno světlem individuální duše, a tak je s ní spojeno. Jemnohmotné tělo nemá formu ani rozsah. Stejně jako je světlo lampy v domě prostorově ohraničeno stěnami pokoje a nabírá jeho čtvercových, trojúhelníkových či okrouhlých rozměrů, tak i jemnohmotné tělo je ztělesňováno smyslovým tělem, které bývá považováno za schránku na potravu. K jemnohmotnému tělu patří tři z pěti schránek, ke kterým se tělo vztahuje: životodárný vzduch (prána), mysl a rozum. Tyto tři schránky dohromady ovlivňují poznání a konání, opírající se o přirozené shromažďovací tendence. Prána a mysl jsou považovány za původce konání; jsou hnací silou konání, zatímco rozum vládne poznání.

      To, co nazýváme kauzálním tělem, je založeno na vztahu k duchu, své konečné příčině, a k fyzickému (hrubohmotnému) tělu, ze kterého kauzální tělo odvozuje své materiální stimuly. Kauzální tělo odpovídá představě světa coby ducha a je jako zářivý shluk světelných paprsků. Jako takové je toto tělo jako hmota a aktivuje se pouze individuální duší. Kauzální tělo individuální duše je odlišné od tří kategorií, ze kterých se skládá, tj. fyzického, jemnohmotného a duchovního těla, a přesto je celkem, úhrnem a aktivačním principem každého z nich. Každé z nich je potenciálem, který je aktivován individuální duší. Znalost mikrokosmografie těchto tří těl, jejich relativity a vzájemné výlučnosti, nám umožňuje nový přístup k uvědomění individuální duše, tedy sebeuvědomění. Vyvrcholením sebeuvědomění je velkolepé a konečné sjednocení s Bohem (paramátman). Nejkratší a nejspolehlivější cestou k Bohu i k porozumění individuální duši je cesta meditace.

      Následuje samozřejmě otázka, zda by objektem meditace měla být individuální nebo svrchovaná duše. Má kniha Poselství žákům (Message to disciples, Sádhaka-sandéša) se hojně zaobírá úvahami o fyzickém a jemnohmotném těle, mohu ji tedy všem hledačům vřele doporučit. Některá cvičení jógy jsou jednoduchá, jiná jsou obtížnější. Úkolem adepta (sádhaka) je, aby si sám nalezl způsob, který mu vyhovuje nejlépe.

      Někteří ze sádhaků mají vysoké mínění o vzdělanosti, čtou učené knihy a bez porady se ženou za svým cílem. Sebevědomá pýcha na své vlastní učební schopnosti jim tak zabraňuje plně se odevzdat svému duchovnímu učiteli nebo Bohu. Mnoho hledačů takto praktikuje hatha-jógu a podstupuje přísná odříkání. Větší odměna však čeká na ty, kdo jsou v upřímné víře zcela oddáni guruovi nebo Bohu a jdou za svým cílem pod vedením učitele.

      Nejjednodušším začátkem je pozorování respiračního cyklu, který je nejpřístupnějším a nejbezprostřednějším prvkem jógického cvičení. Meditace prostřednictvím pozorování dechu je nejlehčí cestou k sebeuvědomění, a pokud je praktikována soustředěně, dýchání se stává velmi rytmickým a cesta je snazší. Tímto způsobem se později zostří mysl a sádhaka je schopen dosáhnout vyšších rovin meditace.