Pavlína Brzáková: Stíny na kupecké stezce

Pavlína Brzáková
Stíny na kupecké stezce


Recenze: Lidové noviny
1. vyd. 2000, ISBN 80-85905-80-9, brožovaná, 190 str.

doporučená cena: 159 Kč
naše cena
: 95
ušetříte: 64

SLEVA: 40 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | o autorce | dvě krátké ukázky

dvě krátké ukázky

Motto:
Vede-li tě skuhrající havran,
dojdeš k mršině.

      "Všimla jsem si, že jsi na pažitu našla mou ztracenou nohu. Dej mi ji!" přikázala Alapču šamanka.
      "Přijdeš si pro ni? Nemám ji teď s sebou," zašeptala Alapču.
      "Ne, najdi mé nuku a nohu do něj vrať. Ale pospěš si, nuku hledá i čaroděj," řekla varovným hlasem.
      "Co se to tu děje?" nevydržela Alapču.

      "Víc než si dokážeš představit. Vím o tobě, že hledáš Lidi a do tajgy jsi přišla jen kvůli nim. Ale opravdoví Lidé dávno vymřeli. Po tajze se teď potulují čerti, někteří byli za mého života moji, jiní patřili šamanu Chatamachovi. S jedním chargíem se nyní spřáhl čaroděj -- zajímá ho jenom cinkání peněz, a proto také hledá nuku. Myslím si, že mou nohu ukradl jeden z čertů šamana Chatamacha. A pak je tu také duch ohně, Ohnivák, jemuž kdysi dávno jeden z Lidí vypíchl oko. Ohnivák se teď mstí a zapaluje tajgu. Bojím se, že se nakonec spřáhne s čerty, kteří po mé smrti a po smrti Chatamacha hledají pána," vysvětlovala šamanka.

      "Jak se stalo, že duch ohně přišel o oko?" podivila se Alapču.

      "Je to už dávno. Na řece Angaře kočoval dědeček s babičkou. Měli tehdy málo jídla, a tak šetřili, jak jen mohli. Jednoho večera seděli u ohně a jedli lůj. Babička podle starého zvyku nejdříve hodila kousek loje do ohně, aby ho uctila. Dědeček se ale rozzlobil a babičce vyčinil, že sami mají málo a ještě budou krmit oheň! Potom vzal nůž a vytáhl lůj z plamenů. Když druhý den překočovali na jiné tábořiště a dědeček chtěl rozdělat oheň jako jindy, neobjevila se ani jiskérka. Poslal tedy babičku na staré tábořiště, aby přinesla žhavé uhlíky, které dozajista ještě nevychladly. Babička se vydala na cestu. Když dorazila na místo, viděla, že ohniště zalehl divný chlap. Bála se jít blíž. Chlap ji však uviděl a zeptal se, co chce. A ona na to, že pár žhavých uhlíků.

      "Tobě je dám, ale tvému muži už nikdy. Vzpomínáš si, jak vytáhl nožem z plamenů kus loje? Tehdy mi vypíchl oko," povídá ten chlap a hned jí ukazuje prázdný oční důlek.
      Babička pochopila, že se setkala se samotným Ohnivákem. Na duchovo vybídnutí si pak vzala několik uhlíků, uctivě poděkovala a rychle vyrazila za dědečkem."

      "Tenhle příběh však neskončil," pokračovala šamanka, "Dědeček nebyl jediný, kdo Ohnivákovi ublížil. Tehdy si málokdo vzpomněl, že by měl oheň uctívat, jak se patří. Když Ohnivák viděl, že si ho Lidé přestali vážit, velice se rozhněval. Rozhodl se, že se pomstí. Nyní rozpoutává požáry, které nic na světě nedokáže uhasit. V zimě se Ohnivák ukrývá hluboko do mechu a na jaře, když roztaje všechen sníh, požáry obnovuje. Je stále silnější. -- Nyní je už jisté, že ho chargíové obdivují a brzy budou stát při něm..."

      "Nemůžeš je nějak zastavit?" skočila jí do řeči Alapču.
      "To opravdu ne. Nemám nohu a tohle místo mě vězní. Bez nohy se zkrátka nehnu," odpověděla šamanka.

      ...

      První noc na stezce. Čaroděj se rozhodl, že nebude spát a půjde raději dál. Měsíc osvětloval zátesy na stromech a ty se v jeho světle leskly. Ač byly staré a jejich míza již dávno vyschla, v měsíčním svitu vypadaly, jako by je někdo znovu vyleštil. Nebylo možné zabloudit.

      Šli. Pes, kterého rány bolely, se tiskl čaroději k nohám. Již neběhal v kruhu kolem, ale držel se pěšiny a čarodějových kroků. Ztratil hodně sil, protože dotěrné mouchy a komáři mu nedali vydechnout. Čaroděj pro něho nemohl víc udělat, tuto bitvu si musel vybojovat sám. Pes občas zakňučel, ale šel statečně dál.

      Nebe se zatáhlo. V křovinách poletovaly světlušky, jedna z nich zavadila čarodějovi o tvář. Vlhkost, která se srážela na listoví bříz a lísek, kapala dolů a krmila rostoucí loužičky u kořenů. Stezka ústila na malý palouček porostlý divokým plevelem. Za paloukem pokračovala dál.

      Uprostřed palouku stál vysoký strom s osekanými větvemi. Jeho kmen brázdilo několik příčných zářezů, které mu z dálky dávaly vzezření žebříku.

      "Žebřík do nebe," vydechl čaroděj a zastavil se. Chvíli němě hleděl na zbrázděný kmen, pak se rozhodl a zamířil k němu. Pes mu šel v patách.

      Čaroděj napočítal dvanáct zářezů. Možná se spletl? Třeba to není žebřík do nebe, ale kalendář o dvanácti měsících. Co měsíc, to jeden zářez. Právě dnes se půlí měsíc vran, vzpomněl si. Pak se rozhlédl kolem a spatřil klíny vražené do stromů, na nichž se houpaly železné zvonce s vypelichanými střapci. Polorozpadlé žerdi válející se po zemi nasvědčovaly, že tu kdysi stávalo několik čumů. Čaroděj rozezněl jeden ze zvonců. Ozval se chraplavý zvuk. Náhle se zdvihl vítr a ostatní zvonce také zahlaholily. Podivná píseň zahnala měsíc a nastala velká tma. V povětří se ozval šelest křídel. Noční návštěvník se snesl přímo vedle čaroděje. Byl to cizokrajný pták Baamul, ale čaroděj jej nepoznal. Ptáka Baamula před věky získal šaman Chatamach v boji s šamanem ze zámoří. Baamul měl dvě hlavy, takže viděl čtyřmi směry. Ten, kdo Baamula vlastnil, mohl létat na jakékoliv vzdálenosti, ale jenom v noci, protože Baamul sloužil temnotě. Patřil do říše stínů.

      "Osedlej mne," vybídl Baamul čaroděje.
      "Třeba bych tě i rád osedlal, ale neznám tě," odpověděl čaroděj a chtěl rozdělat oheň, aby si ptáka prohlédl.
      "Jsem pták noci Baamul," řekl pták a prohlížel si čaroděje ze všech stran.
      "Proč bych ti měl věřit," namítl čaroděj a tahal z kapsy křesadlo.
      "Je noc," odpověděl temně pták.
      Čaroděj musel uznat, že pták mluví pravdu. Ale pro jistotu si jej chtěl ještě vyzkoušet.

      "Hledám cestu do vsi a nevím, zda jdu správně," řekl čaroděj a křísl několikrát křesadlem. Vyrojily se jiskry, ale pták je dechem svých dvou zobáků sfoukl. Přesto však čaroděj zahlédl jeho tělo i hlavy a vyděsil se. Viděl, že je na ptáka krátký. Dvě hlavy vědí víc než jedna.

      Pták se rozzlobil.

      "Jsem pták noci," zopakoval. "Létám jen za tmy a světlo mi škodí. Přišel jsem ti nabídnout své služby, protože jsi rozezněl mrtvé zvony. Ty zvony mlčely celý věk. Probudil jsi jediný zvon, který mohl oživit ostatní. Kdybys sáhl na kterýkoliv jiný, zvony by zůstaly němé. Tvá síla promluvila, ale ty sám dosud spíš!" dodal Baamul a opovržlivě sekl ocasem. Od časů Chatamacha jej nikdo nerušil.

      Čaroděj ukázal na strom. "Je to žebřík do nebe?" zeptal se Baamula.
      "Je," odpověděl pták, "ale je to také vchod do stáje, kde bydlím. Pokud mne chceš osedlat, udělej to hned!"
      "Jak tě mám osedlat?" zeptal se čaroděj.
      "Na kolíku visí kůže. Přehoď mi ji přes záda a vyskoč na mne," poručil Baamul.
      "Co bude se psem?" zeptal se čaroděj a bylo mu psa líto.

      "Do večera pojde," ušklíbl se pták a dodal, že kelekejky bylo málo. Čaroděj se zasmušil. Pak udělal, co mu pták řekl. Vzal kůži, přehodil ji Baamulovi přes záda a pod břichem ji svázal dvěma řemeny, aby neklouzala. Potom se však rozmyslil, chytil psa a schoval ho do vaku. Pes mu naštěstí důvěřoval -- zůstal potichu.

      "Kam poletíme?" zeptal se pták.
      "Do vsi," přikázal čaroděj.
      Vzlétli.

      A byla noc. Noc černá a temná, ale příliš krátká. Když se ocitli v polovině toku Ajave, pták se ve vzduchu zastavil a začal klesat ke břehu. Přistál v místě, kde naplavený písek vytvořil dlouhý mys.

      "Co se stalo? zeptal se čaroděj Baamula.
      "Noc končí," řekl Baamul.
      Čaroděj sestoupil, vzal vak a sedl si do písku. Byla pravda, že se rozednívalo, protože ptáka konečně uviděl. Měl kovové peří a dlouhé nohy s velkými blánami mezi prsty.
      "Vypadáš jako kachna," poznamenal čaroděj, "ale máš dvě hlavy," opravil se, když zahlédl ptákovu nelibost.
      "Jsem pták noci Baamul," řekl temně pták.
      "Vím," řekl smířlivě čaroděj. "Budeme pokračovat v letu zítra?" zeptal se.
      "My ptáci máme krátkou paměť," odpověděl Baamul.
      "Pak tedy děkuji za pomoc," poděkoval čaroděj a s Baamulem se rozloučil. Pták skočil do vzduchu a ve zbytcích temnoty zmizel. Čaroděj vysypal z vaku psa a omyl mu rány čistou vodou. Zítra najde kelekejku a psovi uleví. Pes zavrtěl ohonem a olízl mu ruku. Potom společně usnuli.

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu