Eva Límanová
Rok pod horou Boha štěstí

2018, ISBN 978-80-7436-094-7, Brož., 225 str.

doporučená cena: 238 Kč
naše cena
: 190
ušetříte: 48
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorce | Předmluva | 17. července | 13. srpna | 30. srpna | 4. září | 10. listopadu | 7. února | 9. března | 27. května | Doslov

27. května

Sedím uprostřed horské řeky na valounu a druhý mám coby stůl a podložku na psaní. Jsme na Sandankjó, místě čtyř vodopádů, kde vloni na podzim malovala studentka malířství barokní pannu. Jeli jsme si sem před odjezdem na dva dny odpočinout. Myšič zůstal v již prázdném domečku sám, jak si přál. Odpočinek si po včerejším zážitku opravdu zasloužíme. Zkoušíme trochu rybařit, já při tom usínám na balvanu ve tvaru postele a dospávám včerejší probdělou noc. Snědli jsme naše obentó, oběd složený z plněné rýže umačkané do trojúhelníku a přelepené černou chaluhou nori, k tomu nakládanou zeleninu, rostoucí divoce ve zdejších horách. Když jsme před několika hodinami vystoupili z vlaku, zastavili jsme se u ženy, která na novinách sušila všelijaké listí, klíčky, oddenky a bobule. Vysvětlila nám, že to jsou horské zeleniny, typické pro Sandankjó, že jsou k dostání pouze zde, a moc lidí už je neumí sbírat, takže jsou čím dál vzácnější. Koupili jsme si od ní kelímek a musím říct, že je to chuť neobvyklá, pro nás úplně nová, ale nikoliv nepříjemná, hodící se docela dobře k umačkané rýži.

    Uklouzla jsem a spadla ze skály do vody, ale nic se mi nestalo, budu mít jen několik pěkných modřin a navrknutý kotník. Po mém pádu jsme se dobelhali lesní pěšinkou k malé hospůdce na břehu, k níž se člověk nedostane jinak než na lodi, přes tichou tůň s hlubokou černozelenou vodou. Za tím účelem je na skále přikovaný zvon, kterým se zvoní na převozníka. Vypadá to tam jak v Prachovských skalách a vzhledem k tomu, že ještě nevypukla sezona, je to tu příjemně opuštěné. Majitel hospůdky chová v betonovém bazénku obrovského, asi sedmdesáticentimetrového salamandra s malinkatýma očkama. Je celý měkký a slizký a plný bradavic, které jsou větší než jeho oči. Ve zdejší tůni prý salamandři dorůstají velikosti až 120?cm a koušou jak aligátoři. Pán nám tvora pyšně vylovil z bazénku a dovolil mi, abych si jej vyfotografovala a pohladila. Byl hodně studený a na můj dotyk nijak nereagoval. Všimla jsem si, že má packy se čtyřmi prsty, na konci rozšířenými do placičky. Pohybuje se jako lenochod, musí si asi šetřit energii, protože prý zkonzumuje pouze jednu rybu za měsíc.

    V proudu, který přitéká do tůňky, lovil Tonda ryby na prut bez navijáku, každou chvilku nějakou malou zasekl a potom ji zase pustil. Já jsem zatím seděla na opuštěné terase nad loukou, která vede k řece, a popíjela báječnou kávu. Majitelova žena, dokonale nalíčená krasavice s dlouhými vlasy a nezvykle velkými ňadry bez podprsenky, sedí se zkříženýma nohama nedaleko mne na zídce a lakuje si nehty. Orel píská, slunce krásně hřeje a já cítím, jak mi otéká kotník. Majitel hospody odjel někoho převézt, nejdříve zazvonil zvoneček, majitel seběhl po schůdcích k pramičce, odvázal ji a teď se dlouhou tyčí odráží ode dna a jeho loď tiše klouže mezi skalami po černozelené vodě. Když zmizel z očí, začal zpívat nějakou lidovou píseň, asi o lásce, protože jeho krásná mladá paní zdvihla hlavu a usmála se. Za normálních okolností bych zdejší ticho a klid daleko víc prožívala, kdyby nebylo události, na kterou nikdy v životě nezapomenu.

    Přišla jsem včera z dílny v deset hodin večer, a zatímco vařím čaj, vidím světla vlaku, který jede od Hirošimy k nám z kopce poměrně dost velkou rychlostí. Stojím u otevřených dveří a dívám se do reflektorů, když vlak najednou dvakrát krátce zahouká, jinak než normálně, když jede přes přechod. Hned nato slyším někoho křičet. Věděla jsem, že asi zase někoho přejeli, utíkám nahoru do pokoje, podívat se, co se děje. Myšič slyšel náraz a zaklení strojvůdce. Vlak už mezi tím zastavil před naším domkem, průvodčí a řidič běželi zpět s baterkami a za nimi několik lidí. Tonda se oblékl a šel tam též, pro případ, že by mohl nějak pomoci, třeba zavolat sanitku, ale když tam došel, řekli mu, že to je zbytečné, tenhle člověk už nebude nic potřebovat, protože hlava je na jedné straně kolejí a nohy na druhé, trup bůhví kde. Do rána tam policie a dobrovolníci sbírali s baterkami všechny kousky těla do plastikového pytle a čas od času jsem slyšela, jak někdo zvrací. Byl to prý člověk z vedlejší vesnice, který sem přišel spáchat sebevraždu. Měl to dobře promyšlené, lehl si tak, aby ho strojvůdce zahlédl až v posledním okamžiku a nemohl zastavit. Takže to je už druhé neštěstí během několika měsíců na stejném přejezdu. Myšič se přes to nemůže přenést a ještě ráno se třásl.