Eva Límanová
Rok pod horou Boha štěstí

2018, ISBN 978-80-7436-094-7, Brož., 225 str.

doporučená cena: 238 Kč
naše cena
: 190
ušetříte: 48
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorce | Předmluva | 17. července | 13. srpna | 30. srpna | 4. září | 10. listopadu | 7. února | 9. března | 27. května | Doslov

9. března

Sedím u otevřených okno-dveří, bez elektrických bačkor a petrolejového bzdítka, jen tak na boso; vzdoušek voní sluníčkem a přečetné ptactvo cvrliká a zpívá. A je skoro slyšet kvést kytky a keře a zeleninu, takový je to kalup. Hora Boha štěstí je rozkvetlá tisíci keři a květy. Je deset hodin ráno a za dva dny máme rovnodennost. Tonda při procházce na horu našel na okraji strže odhozený bicykl, stačilo jenom vyměnit zadní duši, aby byl pojízdný, a včera jsme již vyjeli s Myšičem do supermarketu. Byla to cesta hrůzy, po levé straně v největším možném dopravním provozu na světě. Na zpáteční cestě jsme na jedné křižovatce viděli ošklivou srážku, muselo se to stát těsně před tím, než jsme tam dorazili, jedno auto bylo odhozené v hluboké škarpě a úplně tiché, jako by v něm už nebyl žádný život, druhé rozbité uprostřed křižovatky. Teprve když jsme přijeli domů, slyšeli jsme sanitku a hasiče. Bylo mi nanic při pomyšlení, že Myšič v tom kličkuje na kole rychlostí šílence. Jezdí i po setmění a několik lidí mi už řeklo, že by měl být opatrnější. Už předtím jsem se bála, teď se bojím ještě víc.

    Znovu o naší babičce: stavení je strženo, stojí tam jen původní malá chajda, která už zůstane. Když jsme s babičkou včera mluvili, řekla nám, že ještě rok, a byla by tu žila osmdesát let. Přitom slzela a spínala ruce k nebi. Její bolest se dá těžko popsat, úplně mi to vzalo dech.

    Místo hodiny angličtiny jsme šly s paní H. na mně neznámou zeleninu, která roste divoce na jejím pozemku za dálnicí. Je to neudržovaný bambusový háj u řeky plný odpadků, který se paní H. chystá v blízké budoucnosti výhodně prodat vládě. Z vlhké země stoupala pára, a kdyby to tu nebylo poseto plechovkami, hadry a papíry, jistě by bylo vidět svěží zeleň. I zde se mi opět potvrdilo, jak jsou tu lidé neteční k čistotě prostředí, pokud se jich to přímo netýká. V místech, kde mezi odpadky bujela tráva, jsme nacházely modře opylené hnědozelené výhonky připomínající náš chřest v útlejším vydání, kombinovaný s přesličkou. Paní H. mi poradila, jak na to v kuchyni. Vrchní slupka se jako u chřestu oloupe a potom se to vaří v sójové omáčce s cukrem a saké. Natrhaly jsme plný plastikový pytel a já jsem si znovu ověřila, že pro mne neexistuje větší blaho než sbírat plody tohoto světa, ať už se jedná o divoké, nebo pěstěné, ovoce, polní a lesní plodiny i tyto cizokrajné rostlinky, po kterých jsme musely pátrat, brodíce se po kolena v odpadcích.

    Do dílny často docházel malý podsaditý farmář, který už nehospodařil, protože mu před dvěma roky vykoupili půdu na dálnici a dostal za ni miliardu jenů, což je půl milionu dolarů. Měl malý modrý náklaďáček, se kterým jezdil sem a tam, navštěvoval známé, posedával v dílně u pana Joše, a hlavně celý den ze žalu a dlouhé chvíle popíjel saké. Aby něco dělal, našel si místo nočního hlídače v místní vodárně. Byl bílý jako křída, jako by byl naložený do formalínu, a občas, když jsem byla v dílně sama, si ke mně přisedl a díval se, jak neuměle točím na kruhu. Cosi mi říkal, ukazoval na hlínu a slzel a já vím, že mi vyprávěl, že měl farmu, na které už nepracuje, že se mu stýská po rodné hroudě, po její vůni a chuti, po sklizni, po černé zemi za nehty a ve vlasech a v jídle, měl podobný pohled jako můj táta, když nás vyhnali ze statku a ukradli vše, co se dalo. Myslím, že ten pán, jehož jméno si nepamatuji, věděl, že mu rozumím. Když do dílny vešel někdo jiný, plaše se vzdálil, jako by se styděl za svůj úděl. Minulý týden jsem se dozvěděla, že v noci zemřel. Bylo mu teprve padesát let. Byl prý tak bohatý, že se o tom v naší vesničce nikomu ani nesnilo, mohl si koupit, cokoliv se mu zachtělo, cestovat, podnikat, mít lepší auto, loď, velký dům, ale nikdo ho neviděl jinak než v otrhaném, i když čistém farmářském overalu a v prstových černých šlapkách. Jezdil po městečku v odřené dodávce, vykupoval láhve a v noci hlídal vodárnu. Naposledy jsem ho viděla v úterý, zametal před svým bývalým domem, který už neexistoval, protože ho před třemi týdny strhli a pozemek, na kterém stál, rozjezdily buldozery. Nesmyslně zametal pěšinku, kterou ani buldozer nestačil zničit, jelikož byla tvrdší než beton, ušlapaná a uhlazená chodidly padesáti generací jeho předků. To byla jedna z nejsmutnějších podívaných, které jsem kdy viděla. Pokrok ve své pravé podobě.

    Milionář zametá proutěným koštětem pěšinku okolo rumiště, pozůstatku svého rodného domu a několika haldiček hlíny, které zbyly z farmy a co nevidět budou sloužit za podklad pro dálnici. Klasický japonský dům je stavba jako z pohádky „O třech prasátkách“. Kostra z bambusového proutí, zaplněná žlutým jílem, a to celé drží konstrukce z trámů. Když jsem šla okolo, hluboce se mi uklonil jako sedlák před svým domem, málem mne pozval dovnitř, ale v poslední chvíli se zarazil, sklonil hlavu a pokračoval v zametání. I já, ačkoliv jsem tu teprve několik měsíců, mám pocit ztráty, když jdu cestou na autobus okolo prázdného místa, kde stávala jeho farma. Ještě jsem se za ním ohlédla; připadal mi opuštěný a nadobro ztracený. Ve čtvrtek v noci zemřel na infarkt, čili mu, jak se výstižně lidově říká, puklo srdce žalem.

    Včera, když jsme šly s paní H. na zeleninu, potkaly jsme stařenku, která před sebou strkala starý kočárek. Byla to jeho maminka, zlomená do L jako spousty japonských stařenek, muselo jí být přes osmdesát let. Paní H. se s ní chvilku zastavila, ale stařenka nemohla žalem mluvit, jenom kývala hlavou. Když jsme šly zpět, viděly jsme ji znovu, už měla kočárek plný nesmyslných věcí; suché lístečky ze stromů, klacíčky, odkvétající kytky, jde městečkem a uždibuje z narcisek okolo benzinové pumpy, z příkopu u cesty sebere dřívko, z větve visící přes plot odstraní suché listí. Prostě farmaří. Člověk by řekl „blázen“, chodí tu se starým kočárkem plným zbytečností, ale ona to musí dělat, jinak umře steskem jako její syn. Teď, když už nemá svá pole, potuluje se městečkem, občas přestrká kočárek přes dálnici, po které sviští nejmodernější fára tohoto století s mladistvými cyniky, kteří pro ni ani nepřibrzdí. Rve mi to srdce. Je to tu horší než jinde.

    V Americe, když člověk nechce vyměnit půdu za kus papíru, který pro něj nemá cenu, to prostě neudělá, anebo jde jinam a koupí si jinou půdu, ale tady to nejde. Jednak už asi žádná půda nezbývá, jednak je tu silný tlak společnosti. Řeknou ústava, pokrok, láska k Japonsku, mladá generace a jiné nesmysly a farmář nebo koho se to týká, aby neztratil před společností tvář, se jim podřídí, spáchá pomyslné harakiri, oni mu podají nůž, on si rozřízne břicho, vyvrhne střeva a pak nad nimi skomírá mnohem déle než kdysi samurajové, kteří měli alespoň tu výhodu, že za nimi stál asistent, který jim ostrým mečem usekl hlavu, když viděl, že už to bolestí nemohou vydržet.