Eva Límanová
Rok pod horou Boha štěstí

2018, ISBN 978-80-7436-094-7, Brož., 225 str.

doporučená cena: 238 Kč
naše cena
: 190
ušetříte: 48
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorce | Předmluva | 17. července | 13. srpna | 30. srpna | 4. září | 10. listopadu | 7. února | 9. března | 27. května | Doslov

7. února

Před čtyřmi dny, tedy třetího února, byl podle lunárního kalendáře japonský Silvestr. Pan Još nás u příležitosti konce roku pozval na tah do hirošimské barové čtvrti. Okolo páté hodiny jsme vyjeli taxíkem od nás z vesničky a jako první zastávku jsme měli starojaponskou instituci kjótského stylu, kde obsluhují gejši v Kjótu školené. Ještě jsme ani nevylezli z taxíku, a už přiklusaly čtyři hostesky, padly v předsíni krásného dřevěného vestibulu na rohože a tloukly čely o zem tak dlouho, dokud jsme nevstoupili do domu. Odebraly nám kabáty, podstrčily bačkůrky téměř až na nohy a potom nás vedly po leštěných dřevěných schodech do velikého pokoje, který byl zařízen v japonském minimalistickém stylu. Na zemi rohože, japonský nízký stůl, polštáře s opěradly, ikebana a na zdi starodávný svitek. Ikebana byla sestavena z rozkvetlé švestkové větévky, červených bobulí, borovicové větve a jedné žluté chryzantémy. Stůl byl prostřen pro čtyři, pana a paní Još, Tondu a mne. Ke stolu byly přiděleny dvě hostesky v jednoduchých kimonech, jedna seděla na jednom konci, druhá na druhém. Od té chvíle, co jsme dosedli, jsme se už nemuseli o nic starat. Hostesky doslova čtou myšlenky svých hostů a plní jejich přání. Toto aranžmá slouží hlavně hostům mužského pohlaví, já a paní Još jsme zde byly pouhé vetřelkyně, které do podniků tohoto druhu nepatří, a octly jsme se zde hlavně z laskavosti pana Joše, který původně pozval jenom Tondu, ale protože si myslel, že by mně to bylo líto, přizval také mne, a kvůli mně musel vzít i svou ženu. Jinak tam chodí, asi dost často, sám. Gejši se k nám chovaly, jako bychom tam byli denními hosty. K večeři jsme měli mořské plody všech druhů, převážně syrové a opět fantasticky upravené na talířích a mísách. Připadala jsem si znovu jako požírač uměleckých děl, obrazů, stradivárek, drahé keramiky, paličkovaných krajek. Jeden z chodů byly sašimi, plátky syrové ryby, umně naaranžované v domečku ze sněhu, který vypadal jako eskymácké iglú. Prý to byla miniaturní replika domečků, které si v zimě staví děti na ostrově Hokkaidó, známém vysokým spadem sněhu, zimními festivaly a soutěžemi o největší ledovou sochu. Miniaturní iglú sedělo na ledové tříšti a uvnitř svítila svíčka, která prosvětlovala stěny ze sněhu a z otvoru ve střeše se linul kouř jako z ohniště. Zelenina a ryby barevně kontrastovaly se sněhem. Potom přišel další pozoruhodný chod. Hostesky přinesly pro každého keramickou mísu pokrytou hrubou solí, v níž jako na písečné pláži ležel rozžhavený kámen. Na tom nám přímo na stole opékaly malé rybičky napíchnuté na špejli, houby a plátky sépie. Dále jsme měli dvě různé polévky, také báječnou pečenou mořskou rybu a nakonec fantastický moučník z fazolí a tofu, který se před námi vařil v miniatuře starodávného ofura. A když jsme to všechno snědli, přišla gejša s účesem vysoko načesaným a propíchnutým jehlicemi a hřebenem, celá brčálově zelená s květy na dolní třetině kimona a na jednom rukávu, spodní kimono, jehož barvu lze vidět na vnitřní straně širokého rukávu, bylo barvy broskve a stejně tak podšívka kimona, takže když udělala jeden ze svých drobounkých krůčků, brčálově zelené kimono se rozevřelo a objevila se látka broskvové barvy. Obi, široký pás, měla vyšívaný zlatem a na nohou bílé palcové ponožky. A k tomu tradiční bílý makeup s rtěnkou do srdíčka. Chvilku s námi konverzovala, hlavně s Tondou, o jeho práci na univerzitě, a se mnou velmi mile o tom, jak si zvykám v Japonsku. Pak zase další hosteska přinesla gramofon, natočila jej kličkou a zelená gejša nám zatančila tanec s vějířem. Vše mi to připadalo jako z filmu, pomalý tanec, který se už před staletími beze změny tančil u dvora v Kjótu; pohyby rukou a vějíře, které každý něco znamenají, úsměvy, pohledy, náklon hlavy a krku, pokleknutí, otáčky a půlobraty. Když dotančila, vycouvala v předklonu z pokoje a přišla jiná gejša, tentokrát v bílém kimonu s obrovskými třešňovými květy, obi měla oranžové, prošívané stříbrnou nitkou. Naši starší hostesku vystřídala jiná, starší, v nenápadně proužkovaném kimonu s tmavým jednoduchým obi, aby nevynikala nad mladou. Byla to taková kyrysnice s hrubým mužským hlasem, moc prima baba. Všechny dámy se dovedou inteligentně o čemkoliv bavit, já to pochopitelně nemohu dobře posoudit, a tak spoléhám na to, co mi řekl Tonda. Znají své denní či stálé zákazníky naprosto dokonale, snad lépe než jejich vlastní ženy.

    Jsou informovány o tom, co kdo dělá, kde má kdo výstavu, komu se narodilo dítě, kdo se žení, je nemocen, zemřel atd. To mluvím o těch starších. Ty mladší jsou tam spíš na ozdobu, jsou to většinou krásné univerzitní studentky, které si tam dobře přivydělávají, (aspoň tak nám to bylo řečeno). S hosty prý nespí, jenom když samy chtějí, a to většinou jenom s jedním, kterému jsou věrné. Ten je samozřejmě vždycky boháč, chudý člověk si to nemůže dovolit a musí se spokojit s méně honosným domem gejš. Od bohatého se očekává, že bude štědře platit za pozornosti, které jsou mu poskytovány, ať už to bude formou peněz, darů či vlivu. Za to očekává bezproblémové prostředí, ve kterém si odpočine, kde o něj bude postaráno jako o dítě, kde se nebude šetřit chválou a obdivem, kde bude vždy nastavené důvěrné ucho pro nenáročnou veselou a mnohdy sexuálně zabarvenou konverzaci, pohlazení a dotyk. Taková gejša je prý často zákazníkův celoživotní důvěrník, milenka a kamarád, později, když dosáhne určitého věku, si otevře z patronových peněz, které za léta našetřila, nějakou živnost. Většinou se jedná o malý bar nebo restauraci, butik atd. Její oblíbený zákazník a patron za ní pravidelně dochází a jejich vztahy se nijak nemění, až na to, že nyní již postarší bývalá gejša pracuje sama pro sebe jako majitelka podniku.

    Asi v devět hodin jsme po této úžasné zkušenosti usedli zase do taxíku a ujížděli do moderního baru ve francouzském stylu s japonskými bunnies, zajíčky stylu amerického. Tam se pochopitelně nezouvá, hraje tam potichu piano a housle a příjemně se tam sedí na měkkých pohovkách a křeslech. Bar byl plný drobných bunnies s rovnýma nohama (japonské dívky mívají nohy do „o“, což podle Tondy může být pro chlapa velice sexy), v síťových černých punčochách, místo obvyklého ocásku na zadku mají frakové klopy decentně sahající až do půli stehen, místo blůziček s hlubokým dekoltem vysoký krajkový límeček až pod bradu. Chování stejné jako gejši, konverzují jako dámy vychované v Kjótu u dvora, trochu se stydí, ale ne nepříjemně, čtou zákazníkova přání přímo z očí, jako tomu bylo v tom prvním místě, a člověk si připadá jako v sanatoriu. Paní Još a já jsme tam byly jediní hosté ženského pohlaví. Majitelka baru, mama-san, si k nám přisedla. Byla to krasavice asi pětatřicetiletá, sebejistá, vzdělaná, v dlouhých černozlatých šatech, kterou pan Još představil jako svou „druhou ženu“. Paní Još ji zná, občas přijde k nim do dílny, chvilku tam zůstane, popije čaj a zase jede domů. Bylo zajímavé, jak paní Još reagovala, byla na obou místech poprvé stejně jako já a dělala to hlavně kvůli mně, což byla z její strany velká oběť. Samozřejmě ví, že její muž je tam častým hostem a také jistě štědrým mecenášem, ale chovala se celou dobu tak, že jsem ji musela obdivovat, jako by jí to vůbec nevadilo. Pan Još má coby stálý host v baru své podepsané láhve francouzského koňaku a skotské whisky, jak se to tu běžně dělá. Má to tu výhodu, že zakoupíte-li celou láhev, je to lacinější než po jednotlivých sklínkách. V baru si ji postavíte na stůl a libovolně si z ní upíjíte. Většina byznysmenů má „svůj bar“, do něhož si zvou lidi, s nimiž potřebují projednat nějaký obchod. Ušetří tím starosti ženě a jsou v neutrálním prostředí. Během dvou hodin přišlo několik známých pana Joše, chvilku s námi poseděli a zase odešli. Zajímavou zkušenost jsem tam udělala s toaletami. Když jsme si s paní Još chtěly „odskočit“, ukázaly nám zajíčci dveře v úzké chodbičce. Jaké překvapení, když jsme po vstupu do oné místnosti viděly muže, jak stojí u jakési dlouhé keramické nádoby visící na zdi a močí. Já jsem myslela, že jsme si spletly dveře, zamumlala jsem omluvu a znovu vyběhla, ale slečna-zajíček pochopila, že něčemu nerozumím, tak zavolala přes celý bar na pana Joše, který zase volal na celé kolo zpět, že asi neumím použít japonský záchod. Tonda zase volal, že umím, ale já jsem pořád nechápala, že mám jít tam, co močí muž, obejít ho, jako by neexistoval, a vejít do jediné kabinky s japonským záchodem.

    Nikoliv kabinky v evropském slova smyslu, která je oddělená od hlavního pisoáru stěnou, ale takové, kde je člověk zakryt pouze poloviční stěnou, z níž mu nahoře kouká hlava a dole nohy od kolen dolů. Močící člověk na oplátku, že jsem ho „neviděla“, dělal, že mě „neslyší“. Myslím, že to by se v Japonsku mohlo aplikovat na mnohé další situace. Když jsme s paní Još vyšly, bylo v baru napjaté ticho, než si každý očividně oddechl, že jsem zvládla japonský záchod a že mi to nemusel nikdo vysvětlovat. Dokonce mi tleskali a mručeli něco obdivného, na způsob ruského vot moloděc.

    Japonský záchod je kapitola sama pro sebe a my jej máme v domečku (ačkoliv v těch dražších už se staví záchody západního typu), a nezbývá tudíž než jej používat. Žádné sedátko, jenom porcelánová podlouhlá mísa zasazená v zemi nebo na kachlovém stupínku. My stupínek máme, veřejné toalety jsou většinou bez něj, a tak těsně před tím, než jsem celý bar ubezpečila, že umím používat japonský záchod, jsem levou nohou šlápla do mísy, (naštěstí čisté), a málem jsem si ji zlomila. Záchod se použije tak, že je člověk nad ním v podřepu, čelem ke splachovacímu zařízení. Dostanou se též různé nástavby z plastiku, na kterých se dá sedět, ale nenahradí to komfort toalety našeho stylu. Proč tak dlouhá stať o něčem tak„přízemním“?

    Spousty návštěvníků Japonska prožívá trauma z místních toalet, protože se bojí či stydí optat, jak se vlastně správně používají. Já jsem se hned první den zeptala a naše domácí mi to ukázala přímo na místě. Odpadla mi tak spousta nepříjemností. V Japonsku se automaticky počítá s tím, že neumíme záchod používat, a každý ochotně vysvětlí a ukáže, jak na to.

    Na závěr novoročního večera nám pan Još koupil pečený sladký brambor u pojízdného stánku, jehož majitel vyvolává táhlé a melodické JAAKIMOOO do noční, chladné ulice. Z bramboru se kouří, je příjemně nasládlý a na jazyku se rozpadá. Nesu si domů dva dárky. Od gejš jsem dostala krásný šátek zvaný furošiki, který se v Japonsku používá jako taška, tak, že se nákup na šátek položí a potom se k sobě sváží dva a dva rohy.

    Je to praktické, hezké a nezabere to v taštičce téměř žádné místo. V baru u bunnies jsme všichni dostali dřevěnou krabičku ovázanou stuhou, plnou fazolí a barevných bonbonků. Je tu zvyk házet v předvečer Nového roku fazole po hrstech z domu do zahrady, aby se vyhnal z domu ďábel a dovnitř přivábilo štěstí. Když jsme přišli domů, hned jsem to zkusila, a teď jen čekám, co to udělá. Štěstí pro mne znamená teplo a zdá se, že fazole skutečně fungují, přes den se otepluje až na 8 °C a v noci je pouze na nule, nebo jen trochu pod ní.