Eva Límanová
Rok pod horou Boha štěstí

2018, ISBN 978-80-7436-094-7, Brož., 225 str.

doporučená cena: 238 Kč
naše cena
: 190
ušetříte: 48
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorce | Předmluva | 17. července | 13. srpna | 30. srpna | 4. září | 10. listopadu | 7. února | 9. března | 27. května | Doslov

10. listopadu

Právě na mne odněkud spadl pavouček domácí velikosti černé vdovy. Je zajímavé, že hmyz, na rozdíl od všeho jiného, je v Japonsku daleko větší než u nás. Setřásla jsem ho na zem a teď tady pochoduje svýma osmi nožičkami, měří náš papíráček a shání díru, do které by mohl zalézt na zimu, povít pár tisíc děťátek a ty si pěkně kousek po kousku spapat, aby přežil do jara.

    V neděli jsme byli na výletě v údolí čtyř vodopádů, Sandankjó. Jede se tam tři hodiny vlakem. Celou cestu jsme stáli mezi řvoucí školní mládeží, z níž část s námi chtěla konverzovat anglicky. Pátého listopadu se lidé jezdí dívat na podzimní nádheru na Sandankjó, takže všichni ve vlaku jeli na stejné místo a nebyla naděje, že se během cesty uvolní sedadlo. Stála jsem nad dvěma mladíky, kteří jeli s kufrem barev a papírů malovat podzimní les. Jeli samozřejmě se skupinou jiných malířů, protože Japonci dělají vše ve skupinách. Většina dětí si cestou posedala na zem a v jedné chvíli, když hodně řvaly, přišel takový malý vzteklý mužíček, který stál celou dobu u dveří a četl noviny, a těmi novinami, které pečlivě složil do ruličky, tloukl ty děti do hlavy. Děti zrudly a ztichly a pán si zase šel v klidu dočíst noviny. Bylo jasné, že k nim vůbec nepatřil. Děti měly s sebou rodiče a maminky se hned mužíčkovi omluvily a zrudly také. Pak už jsme jeli v poměrném klidu a Tondu konečně pustila sednout asi čtrnáctiletá dívenka; hned začala s hodinou angličtiny a nedala pokoj, dokud jsme nedorazili na místo.

    Krajina, kterou jsme projížděli, byla moc krásná, paralelně s dráhou prudká čistá řeka s peřejemi z jedné strany, a z druhé kopce a údolí s venkovskými domečky a s terasovitými políčky vykousnutými do hor. Nejhezčí ze všeho byly stromy pomela, kaki. Pomelo je ostře oranžové ovoce, má lesklou hladkou slupku, která se loupe, a pod ní dužinu chuti mrkve křížené s meruňkou a několik placatých černých pecek, které spisovatel Ibuse jednou přirovnal k očím mladé dívky, vlastně naopak. „Měla oči jako pecky pomelu.“ Pecky jsou vlhké, lesklé a podlouhlé. Teď právě pomela dozrávají, jsou jich plné obchody. Mají velký obsah taninu a pláňata jsou velice trpká, asi jako naše mišpule. Tvar mají od soudečkových po žárovkovité. Projíždět vlakem podzimní krajinou plnou kaki, které rostou okolo tratě, u každého stavení a také v kopcích mezi bambusy a borovicemi, byl pro nás pohádkový zážitek. Zralé pomelo vypadá jako rozsvícená žárovka, visí na šedých větvičkách stromů, kterým už opadalo listí, a září na všechny strany, takže je vidět už z velké dálky.

    Vystoupili jsme na konečné stanici, která je hluboko v horách. Dali jsme si oběd a vydali se na tříhodinový pochod k vodopádům. Lesy mají v tuto dobu nádherné podzimní barvy. Vyasfaltovaná serpentina vede po okraji hory, mírně stoupá a nad roklemi ji lemuje dřevěné zábradlí, které splývá s okolní přírodou. Ani spousty lidí, kteří s námi postupovali kopcem, nemohly narušit kouzlo pravděpodobně jednoho z nejkrásnějších míst, které jsem kdy viděla. Když si člověk myslí, že už to nemůže být hezčí, otevře se mu pohled na ještě krásnější údolí, na řečiště s balvany velikosti čtyřposchoďového domu, na staleté stromy, na desítky druhů mechů, na peřeje a blankytně modrou vodu v tišinách, kde odpočívají pstruzi, nebo na tůň s tmavou vodou, na jejíž hladině pluje zlatý javorový list. K tomu vůně cypřišů a čisté vody a z kopců stékají malé vodopádky a pod nimi je hrneček, ze kterého se lze napít. Konečně čtyřstupňové vodopády, cíl naší cesty. Jsou úzké a padají z veliké výšky do údolí, odkud už nikam nevede cesta. Tak jsem si kdysi představovala Niagarské vodopády, bez parkovišť, hotelového města a turistických atrakcí.

    Dolů opět s hordami lidí. Slunce ještě nádherně hřeje a Japonci obalení taškami, dalekohledy, sterei a termoskami jdou svižně z kopce, jelikož teď je čeká odměna za namáhavý výstup. Někteří si s sebou nesou i své domácí mazlíčky, pejsky a kočky. Skoro každý dospělý nese na ramenou, v náručí, na zádech nebo na břiše dítě. I miminkům dali miniaturní ruksáčky nabité jídlem. A někde cestou to všechno vybalí, buď na placatém balvanu v řece, ke kterému se bosi přebrodí, nebo přinejhorším na břehu. Rozprostřou své nepostradatelné rohože, zují se, posedají na rohože, vytáhnou krabice s rýžovými závitky, nakládanou zeleninou, metráky mandarinek, které jsou teď levné, jedí z lakovaných dřevěných krabiček hůlkami, pijí saké z krásných keramických štamprlátek nebo zelený čaj, přelévaný na místě vařící vodou, kterou si po galonech nosí s sebou v obrovských bandaskách. Každá rodina má několik fotoaparátů a neustále fotografuje. Jedna skupina zdvořile poprosí druhou a vzájemně si udělají snímek. Kdo jde sám, bez skupiny, tím myslím jako my, jenom ve třech, vypadá jako úplný sirotek a opuštěný chudáček. Takže se nás hned na začátku cesty ujala paní s holčičkou a dělaly nám průvodce až k vodopádům a potom zase zpět do údolí, odkud jsme společně odjeli taxíkem na nádraží a zůstala s námi i ve vlaku, až dokud nezastavil v naší vesničce. Pozvala Myšiče k nim domů, do města K., kde vlastní obchod s hudebními nástroji a malé studio. Myšič byl u vytržení, ale já počítám, že se také od něj bude něco očekávat na oplátku. Většina lidí nás předběhla. Japonci pochodují rychle, jako vojáci, a na úzké pěšince nad řekou jsme jim ve své procházkové chůzi překáželi. Cestou z vodopádů jsme opět potkali malíře. Rozložili své stojany v řece na placatém kameni a malovali podzimní přírodu. Upoutala nás jedna mladá malířka, která si s sebou přinesla francouzskou porcelánovou pannu s mrtvolně bledým obličejem, v rokokovém úboru a bílé paruce, posadila ji na větev cypřiše a místo překrásné scenérie malovala portrét té ohyzdné panny. Bylo to tak perverzní, že Tonda zaúpěl: „Kdybych teď tady viděl ježka násilnit malou holčičku, nemohlo by mi to být hnusnější.“