Eva Límanová
Rok pod horou Boha štěstí

2018, ISBN 978-80-7436-094-7, Brož., 225 str.

doporučená cena: 238 Kč
naše cena
: 190
ušetříte: 48
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorce | Předmluva | 17. července | 13. srpna | 30. srpna | 4. září | 10. listopadu | 7. února | 9. března | 27. května | Doslov

4. září

Pan Iwasaki je mladý krasavec, který je profesorem na univerzitě v Kobe. Včera volal, že k nám přijde dnes po deváté hodině pomáhat Tondovi s překladem. Opravdu přišel po deváté, a to přesně třicet vteřin. Podle svého zvyku jsem čekala, že přijde nejméně o půl hodiny později, ale lidé jsou tu přesní, budu si muset zvykat. Nestačila jsem se ani učesat a bylo mi stydno. Nastal obvyklý japonský rituál, až na to, že si neklekám na zem, ale zato se snažím hluboko a hojně klanět. Potom ovšem přezutí do jedněch z našich bačkor, kterých jsme za tím účelem koupili deset párů. Člověk se zouvá ve vykachlíčkované předsíňce, která je jeden schod pod úrovní podlaží celého domečku. Nejdřív si zuje jednu botu a trefuje se zutou nohou do bačkory, která je o schod výš ve vyparketované předsíňce, při tom balancuje na druhé, ještě obuté noze. Když se mu to podaří, přenese váhu na nohu v bačkoře, zatímco si zouvá druhou botu nad předsíňkou. Konečně je do bačkor nazuta i druhá noha. Tento proces je tu lidem jako by vrozen a provádějí ho v několika vteřinách.

    Pak pár schodů nahoru v bačkorách a před vstupem do ložnice, která je zároveň Tondovou pracovnou, zout opět do ponožek, protože na tatami se nesmí v žádných bačkorách. Pak jsou ještě ostře oranžové toaletní bačkory, aby si je nikdo nepopletl s jinými, které jsou umístěny hned za záchodovými dveřmi, špičkami tak, aby do nich člověk mohl hned vklouznout. Tonda, který nás i doma v Kanadě nutí do přezouvání dokonce i na chatě, je tímto systémem do extáze nadšený, ale my to ještě pleteme, občas si zapomeneme sundat bačkory před ložnicí, vyjdeme ze záchodu v oranžových bačkorách nebo chodíme bosi po kuchyni. To jsou všechno nesmírná faux pas, která Tondu neúměrně štvou. Abych ho svým chováním ještě více neuváděla do rozpaků, snažím se okoukat japonské pohostinství, a když k nám někdo přijde, dělám, co mohu, abych se neprojevila jako evropský nomád. Takže, když k nám krásný pan Iwasaki přišel, optala jsem se, zda bude kávu, nebo čaj. Pak jsem utíkala k cukráři pro roládu a k ovocnáři pro hroznové víno. Zatímco se vaří voda na kávu, připravuji podnos a na něj bílý a hnědý cukr, smetanu, talířek na roládu a druhý na ovoce. S tím vším, i s kávou a studenou vodou, balancuji na schodech, které jsou strmé a úzké jako žebřík, jinak by domeček zabral moc místa. Přitom uliju trochu kávy do hroznů a trochu studené vody na roládu, takže znovu po žebříku dolů, hrozny umýt a roládu vyměnit za suchou. Tentokrát lezu nahoru nadvakrát, kafe a roládu nejdřív, vodu, hrozny a vidličky na druhý výstup. Před pokojem zout a otevřít dveře, vše s tácem v ruce, dveře zavírám zuby, naštěstí klika je jiná než u nás, jako by se s tím počítalo; zdá se, že má mentolovou příchuť. Pak poklek s tácem k japonskému stolečku, u kterého se sedí na polštářích na zemi. Zdá se, že se vše daří, ale když zavádím s hostem obligátní konverzaci (pan Iwasaki anglicky rozumí, ale jako většina Japonců nemluví), dopouštím se dalšího faux pas, když ho oslovím Mr. Kawasaki, pomůcka, podle které jsem si chtěla jeho jméno zapamatovat. Tonda se za mě uklání a omlouvá a pan Iwasaki se tváří, jako by se nic nestalo, ale určitě kuje pomstu. Když odešel, zjistila jsem, že se jídla ani nedotkl. Nemůžeme se dovtípit proč, snad existuje nějaká zvláštní formule k pobízení hosta, kterou ani Tonda, japonštější než Japonec, neovládá, takže asi nestačí naše osvědčené „vezměte si, poslužte si“ atd., ale že se třeba v případě rolády a hroznového vína říká něco úplně jiného. Možná, že pokud pobízíme člověka sedícího naproti hostiteli, říká se něco jiného, než když sedí po jeho levé či pravé ruce. Holt těžká je cesta pobízení. V Japonsku je na všechno „cesta“, , neboli způsob, čadó (cesta čaje), kendó (cesta meče), bušidó (cesta rytíře), a běda člověku, který z cesty sejde neboli šlápne vedle, dá se svou vlastní pěšinkou. Ono je to doopravdy úplně jinak; to, co my překládáme jako „cesta“, je vlastně určitá filosofie v pozadí nějaké disciplíny. Jak tomu rozumím za tu chvilku, je tu spousty disciplín, které člověk může praktikovat mimo své běžné povolání, a téměř každý, koho jsem zatím potkala, se některou z nich učí. Třeba paní Još má každý týden čadó, čajovou ceremonii, ve svém pavilonku na zahradě.

    Minulý týden mě pozvala. Chodí k ní učitelka čajového obřadu a ještě dvě další dámy, a společně již čtyři roky studují základy obřadu, který na první pohled připomíná katolickou mši, ovšem bez mluvení. Objektem pozornosti je tu namísto Boha a svatých čaj, voda, oheň a keramické nádoby, ticho, květina ve váze, kresba na hedvábném svitku, tkanina kimona, šerosvit, pohled z okna na borovicovou větev, paprsek slunce. Rituál, který se přitom koná, je dokonale přesný a vždy stejný, složený z tisíce různých pohybů, kroků, pohledů, pokleků, otáček, zámlk, pokývnutí hlavou, úpravy kimona, ochutnávání sladkostí a usrkávání horké zelené tekutiny, úsměvů a tiché konverzace, která by nerušila soustředění. To vše dohromady připomíná zpomalený tanec, všechny pohyby jsou rozdělené do několika fází, a tak i čas jako by plynul mnohem pomaleji. A to vše se odehrává v zahradě s malým rybníčkem, ve kterém si hraje tříbarevný kapr, kde místo trávy roste vysoký světlezelený mech s pěšinkami ze starých placatých kamenů. Po straně zahrady je kopeček, miniaturní hora s lesními azalkami a omšelými balvany, přes něž se valí voda do rybníčku. A až nahoře stojí dřevěný čajový altánek s třemi roztahovacími stěnami a malým balkónem. Pavilónek má tři části, přípravnu s policí na keramické nádobí a píckou na dřevěné uhlí. V druhé místnosti, kde se obřad odehrává, je tokonoma, výklenek ve zdi, kde visí kakemono, kresba na svitku, a pod ním, pokaždé v jiné okrasné nádobě, ikebana. Bohužel to vše bylo minulé úterý, dnešní realita je taková, že mi půl metru od stolu, na kterém píši, začali zedníci připravovat v míchačce omítku na nedostavěné domečky, a tak je mi zatěžko si znovu vybavit tu krásnou tichou zahradu, která je i zde, stejně jako jinde, privilegiem bohatých lidí.

    Zedník si k řevu míchačky pouští rádio na plné pecky, aby mohl sledovat baseballový zápas mezi hirošimskými Kapry a osackými Tygry. Toť zase privilegium vrstev méně zámožných.