Eva Límanová
Rok pod horou Boha štěstí

2018, ISBN 978-80-7436-094-7, Brož., 225 str.

doporučená cena: 238 Kč
naše cena
: 190
ušetříte: 48
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorce | Předmluva | 17. července | 13. srpna | 30. srpna | 4. září | 10. listopadu | 7. února | 9. března | 27. května | Doslov

30. srpna

Dnes je neděle, ale dělníci buší do nedostavěných baráčků s tím větší vervou. Co bych teď dala za to, aby to byli křesťané a šli v neděli s rodinou do kostela (o Tondovi ani nemluvím).

    Dokonce mám podezření, že tu jeden z nich přespal, aby se nemusel zdržovat večerní a ranní cestou do práce. Nový domeček je asi půl metru od našeho, a tak to zní, jako by mlátil u nás v kuchyni, obýváku, ložnici, jelikož mezi nimi není rozdíl, co se zvukové izolace týče. Z druhé strany je další domeček nalepen na náš, asi ve vzdálenosti 40?cm, jen tak, co se stranou protáhne japonské tělo vysušené letními horky. V domečku bydlí dvě holčičky, čtyřletá a šestiletá, drobounké a hezounké jako panenky, ale kanadské holčičky v jejich věku, i po pozření balíku nejjedovatějších, nejčervenějších žvýkaček, které zapijí basou koly, nevydají desetinu jejich energie. Řádí od půl šesté od rána do pozdní noci, padají ze schodů, rozbíjejí nádobí, hystericky se smějí nebo pláčou a k tomu hrají na tahací harmoniku (jak ji chudinky uzdvihnou, je mi záhadou) známou melodii, na kterou my máme slova ,,tam na vysoké věži princezna smutná léééži paradajdajdaj, paradajdajdaj, princezna smutná léží“. To hrají kolem dokola, do úplného vyčerpání (našeho, ne svého). I ta harmonika už chraptí a pak začnou zpívat a to je to nejhorší. Občas to vypadá, že už i samotné mamince lezou na nervy. Buší do nich jak do matrace a pak jednu zavře do koupelny a druhá kvílí ze skříně nebo ze záchodu. Vyjí jako šakalky chycené do želez, až se uvyjí do tichého škytání, a když matka konečně povolí a vypustí je z vězení, celý kolotoč začíná nanovo. A do toho prší. Prší je ovšem slovo zcela ubohé na to, co se děje ve skutečnosti. I leje je nevýstižné, bubnuje, bučí, řve, plejská, chlejstá, chrlí, víří tak mohutně a tak dlouho, až člověk ztratí naději, že by to mohlo někdy přestat. Naopak vzniká obava, že se blíží druhá potopa světa. Na mnoha místech v Japonsku už se utopilo spousty lidí, celá města hluboko pod vodou, úroda napůl zničená. Náš domeček je dnes po sokl ve vodě, a to se zavodňovací kanály naštěstí ještě nevyvalily, ale už to bude brzo. Z odřezků dřeva po tesařích si už brzo začnu sbíjet archu a dám si do ní kocoura, co mi tu vříská v noci pod oknem, protože ten to jediný přežije. Když náhodou v řevu lijáku a v intervalu mezi vlaky, které jako by mi projížděly rovnou u hlavy, na chvilku usnu, hlasité mrouskání pana kocoura mě vyleká tak, že mi ztuhne krev v žilách, zastaví se mi srdce, stáhnou se mi svaly a povolí sfinktery. Zbytek noci se znovu snažím rozjet svou soukromou strojovnu a usnout, abych se ráno ještě probudila. Jak si dnes vážím pohledu na kanadské pustiny, rozlehlá jezera, míle a míle opuštěné krajiny, zpěvu gogola v ranní mlze, vždy studené, vážím si toho ráje, do kterého nás osud zavál, té utopie, kterou člověk úplně ocení až z dálky.