Eva Límanová
Rok pod horou Boha štěstí

2018, ISBN 978-80-7436-094-7, Brož., 225 str.

doporučená cena: 238 Kč
naše cena
: 190
ušetříte: 48
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorce | Předmluva | 17. července | 13. srpna | 30. srpna | 4. září | 10. listopadu | 7. února | 9. března | 27. května | Doslov

13. srpna

Je tu takový zvyk, že když se člověk někam nastěhuje, oběhne pokud možno hned v prvních dnech své bezprostřední sousedy, představí se a dá jim malý dárek. To může být mýdlo, ručníček do ofura, láhev odmašťovače na mytí nádobí, něco, co může použít celá rodina. Je to taková úlitba, aby sousedi byli na přistěhovalce hodní. Udělali jsme to čtvrtý den, je to celý rituál, a Tonda se v něm naštěstí dokonale vyzná, k velikému údivu našich sousedů. Jak už jsem řekla, zprávy zde kolují rychlostí blesku, a je tudíž absolutně vyloučeno, aby nás sousedé po čtyřech dnech blízké přítomnosti ještě neznali, nicméně zvyklost vyžaduje, aby předstírali, že nás vidí poprvé v životě, když se přijdeme představit. Naše první představování vypadalo takto: Předem koupený ručníček jsem zabalila do hedvábného papíru a ovázala stuhou. Již předtím jsme pochopitelně dostali několik dárečků na rozloučenou v Okinošimě, a ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem zabalit dárky ani zdaleka tak krásně, jako to umí Japonky, takže nedokonale zabalený ručníček držel Tonda za zády, když zazvonil u prvních dveří. Otevřela nám paní domu a hned padla na kolena na kobereček, který je v předsíni každého domu k tomuto účelu.

    Klaněla se nám tak hluboko, že se dotýkala čelem koberečku, a neustále při tom opakovala:

    „Jaká je to slušnost, že jste nás navštívili, ó jaká slušnost…“ Potom nastane konverzace o tom, kdo jsme a co tu budeme dělat, a mezitím přehnaný údiv a další tlučení čelem do podlahy; my tam stojíme u dveří a připadáme si jako totální hulváti, že neklečíme a netlučeme, a tak se alespoň hluboce klaníme, připadá nám to v této situaci naprosto přirozené, a na oplátku něco mumláme, aby to vypadalo, že říkáme nějakou tu zdvořilostní frázi. A posléze jsme nabídli klečící paní domu dárek, ale ona ho vehementně odmítla a řekla, že si něco takového vůbec nezaslouží, ale to je také jenom součást rituálu, člověk se nesmí přestat omlouvat, že dárek takové malé hodnoty vůbec nabízí a nakonec, asi po dvacáté, si ho paní nesměle vezme a řekne: „Já se tedy osmělím a s dovolením si to vezmu.“ Přitom se dál klaní a omlouvá, a nakonec řekne „děkuji“, což se v japonštině řekne dómo, zkráceně díky, dómo arigató, slušnější forma, asi jako naše děkuji pěkně, a v tomto případě to bylo velmi zdvořilé dómo arigató gozaimašita neboli děkuji mnohokrát. V doslovném překladu dómo arigató gozaimašita neznamená vůbec nic takového jako poděkování v našem slova smyslu, jak mi vysvětlil muž, ale spíš: „Je pro mne velice těžké nadále existovat po těch všech pozornostech, které jste mi prokázali.“ Na což člověk odpoví opět přikázanou větou, která je dlouhá a těžko zapamatovatelná. V Tondově krátkém netrpělivém překladu zněla: „O tom, prosím, ani nemá cenu mluvit, naše dárky jsou stejně jenom sračky.“ A další klanění a během tří minut po našem rozloučení, tedy ještě dříve, než stačíme dojít k dalšímu domečku s naším dárečkem, ví už celé sousedství, že se k nim nenastěhovali žádní neslušní barbaři, ale lidé, kteří ctí staré japonské zvyklosti, na které už spousty mladých Japonců zapomíná.