Eva Límanová
Rok pod horou Boha štěstí

2018, ISBN 978-80-7436-094-7, Brož., 225 str.

doporučená cena: 238 Kč
naše cena
: 190
ušetříte: 48
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorce | Předmluva | 17. července | 13. srpna | 30. srpna | 4. září | 10. listopadu | 7. února | 9. března | 27. května | Doslov

Předmluva

V roce 1964 přijel do Prahy japonský vydavatel pan I., s úmyslem vybrat pro své nakladatelství v Tokiu několik monografií českých výtvarných umělců.

    Můj muž Antonín Líman, který byl ve čtvrtém ročníku studia japonštiny na Karlově univerzitě, a jako jeden z mála lidí v Praze se již obstojně domluvil japonsky, byl vybrán, aby panu I. po celou dobu jeho návštěvy tlumočil. Pan I. dle japonského zvyku rozdával dárky každému, s nímž měl v Praze nějaké řízení, plnicí pera, hedvábné šátečky, tranzistorová rádia, jenom Tondovi nedal nic. Když se pak loučili v Ruzyni na letišti, pan I., který si mého muže velmi oblíbil, mu řekl:

    „Pro tebe mám jiný dárek. Pozvu tě do Japonska.“

    Ještě dlouho jsme se tomu smáli. V době, kdy ani myš nevycestovala, natož syn „buržoazních“ rodičů, to znělo jako opravdu dobrý vtip. Netušili jsme, že když Japonec něco slíbí, že by raději spáchal harakiri, než aby nedodržel svůj slib. Pan I. na svém slibu pracoval dva roky, a když byl Tonda v šestém ročníku, dostal od něj pozvání na roční studijní pobyt na univerzitě Waseda v Tokiu. Nebylo lehké vydupat od úřadů výjezdní povolení, ale pan I. platil valutami, takže můj muž skutečně po několika měsících dostal pas a povolení k ročnímu pobytu v Japonsku.

    V roce 1967, taktéž po dlouhých řízeních, jsem i já se svým ročním synem Toníkem obdržela výjezdní doložku a via Sovětský svaz jsme se po pěti dnech trmácení octli v jokohamském přístavu, kde nás čekal můj muž. Šestitýdenní pobyt v Tokiu mi stačil, abych si zamilovala naše hostitele a vše japonské.

    Čtenář si jistě domyslí, že do Československa jsme se již nevrátili. Odjeli jsme do Kanady, kde můj muž získal místo na Torontské univerzitě jako asistent na katedře japanistiky.

    Do Japonska jsem se podívala opět po čtrnácti letech, když byl Tonda, již jako profesor japonské literatury a filmu na Torontské universitě, pozván do Japonska na roční lektorský pobyt na Hirošimské univerzitě.

    Za tuto knihu tedy vděčím především panu I., dále mému muži Tondovi a nikoliv na posledním místě mé milé přítelkyni, slovenské spisovatelce Jaroslavě Blažkové, která si schovávala mé dopisy a pak dohlížela na to, abych je přepsala do knižní formy.