J. S Dalajlama
Dzogčhen
Esence srdce velké dokonalosti

1. vyd. 2019, ISBN 978-80-7436-079-4, Brož., 245 str.

doporučená cena: 298 Kč
naše cena
: 238
ušetříte: 60
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | Obsah | Vystižení podstaty třemi slovy | Soucítění, jádro probuzení | Ukázková miniknížka v pdf

Soucítění, jádro probuzení

Soucítění, jádro probuzení

Úvahy o významu soucítění na konci dvacátého století

Veřejná přednáška Jeho Svatosti dalajlamy, Santa Cruz, Kalifornie, 7. října 1989

 

Bratři a sestry...

Setkávání s druhými a vzájemné sdílení našich zkušeností v nesobeckém duchu mi pokaždé přináší velkou radost a potěšení. Jsem proto nesmírně šťasten, že tu dnes s vámi mohu být. Kdykoli mám přednášet na veřejnosti jako dnes, mluvím především z pozice lidské bytosti. V tomto ohledu cítím, že nesmírně důležitou lidskou kvalitou je láska a soucítění. Ve své podstatě má každý člověk schopnost v sobě tyto kvality probudit. Jedinou otázkou je, zda je skutečně bereme vážně. I v tom nejkrutějším člověku kdesi v hloubi leží semínka soucítění a lásky. Důkazem toho je, že i oni zcela přirozeně ocení, když jim někdo lásku projeví. Činí je to šťastnými, neboť hluboko uvnitř nich samých dřímá láska a soucítění, pravá přirozenost člověka.

Podíváme-li se na lidské bytosti, zjistíme, že od samého počátku našeho života je hlavním činitelem, který naši existenci vyživuje a udržuje, soucítění či láska. Vědci tvrdí, že v období, které dosud nenarozené dítě tráví v matčině lůně, je klid matčiny mysli pro jeho rozvoj zcela zásadní. Ihned po narození a během několika následujících týdnů, tedy v období stěžejním pro vývoj mozku, je matčin dotek pro zdravý vývoj tohoto orgánu životně důležitý. To dokládá, že samotná podstata člověka se neobejde bez určitého pocitu lásky, a to dokonce i na rovině fyzické. Naším prvním činem, který pak v onen den vykonáme, je sání mateřského mléka. Jsme lidské bytosti, a naše nejranější činnosti jsou proto úzce spojeny právě s pocitem lásky.

V zásadě je lidská bytost tvor společenský. Musíme žít pospolitě, ať už se nám to líbí, či nikoli. To je fakt. Taková je skutečnost. Jelikož je tomu tak, máme v naší přirozenosti jaksi zařízeno, abychom to brali v úvahu. Je však na nás, zda tento smysl pro odpovědnost vůči tomu máme. Podívejme se na malé živočichy, např. včely. Mám docela rád med, takže mě přirozeně více zajímají včely. Myslím si, že včely jsou ke mně velice laskavé, jelikož za ta léta jsem již snědl velké množství medu, na kterém muselo mnoho tisíc včel dlouho pracovat. Tento drobný hmyz nemá žádné náboženství, žádné učitele ani výcvik. Je zkrátka jejich přirozeností, která je daná způsobem jejich existence, že musí žít ve společenství, a tudíž mají instinktivní smysl pro odpovědnost.

Někdy mám pocit, že ačkoli mají lidské bytosti mnohem vyšší inteligenci a daleko větší srdce, jsou v určitém ohledu chudší nežli tento nepatrný hmyz. Ten je svému smyslu pro odpovědnost mnohem věrnější. Jistě také občas svádí boje, ale souhrnně vzato v důsledku individuálního smyslu pro odpovědnost celá kolonie přežije a pokračuje dál.

Naše lidská přirozenost je v podstatě stejná. Kdyby se lišila, jak je tomu u některých druhů živočichů, které s výjimkou páření vedou osamělý život v odloučení, pak by se na této planetě nikdy tato města a velkoměsta neobjevila. Lidská přirozenost je taková, že musíme žít pospolitě. Současně však chybí rozvinutější smysl pro odpovědnost a náš postoj vůči ostatním lidským bytostem má dle mého mínění značné rezervy.

Následkem toho je, že ačkoli v těchto obrovských městech žijí miliony lidí, přesto mnozí jedinci trpí pocitem osamění. Není na koho se obrátit a s kým sdílet své nejhlubší pocity. A tak namísto pocitu přátelství můžete skončit s pocitem podráždění vůči každému, koho potkáte. To je opravdu velice smutné!

Je třeba si položit otázku, co je špatně. Postrádáme snad něco na hmotné úrovni? Rozhodně ne. Je něco v nepořádku se stroji, které máme, či snad s vědou a technologií? Nemyslím. Je samozřejmě nepopiratelné, že industrializace změnila náš způsob života, avšak odpověď na tuto otázku zcela jistě úzce souvisí s naším mentálním postojem. Během posledních dnů jsem byl na setkání s vědci, zejména odborníky na lidský mozek, a také s psychology a psychoterapeuty. Podle výpočtů jednoho z těchto vědců je procento lidí, kteří v této zemi trpí nějakou psychickou nemocí, velmi vysoké – dvanáct či třináct procent. Tato informace mě dosti překvapila. To procento je tak vysoké, že bychom do této skupiny mohli spadat dokonce i my! Ačkoli máme pocit, že naše mysl funguje téměř dokonale, v hlubším smyslu může být něco v nepořádku, a to dokonce i s námi.

Během těchto několika diskusí každý z vědců předložil svůj pohled na věc a podal své vlastní vysvětlení, avšak většina z nich se shodla na tom, co je hlavní příčinou tak velkého výskytu duševních poruch. Vyšlo jasně najevo, že hlavním zdrojem psychických poruch a deprese je nedostatek porozumění a citového sdílení.

Myslím, že by vás následující příběh mohl zaujmout. Před několika týdny jsem potkal člověka, který údajně trpěl psychickými problémy. Zpočátku jsem se jej snažil povzbudit nejrůznějšími argumenty. Vysvětloval jsem mu, že jako lidské bytosti nemáme důvod, abychom trpěli pocitem sklíčenosti, když máme tak skvělý lidský mozek a rozum. Poukázal jsem na to, jak s odhodláním můžeme vyřešit všechny naše lidské problémy a překonat všechny překážky, a že tudíž není žádný důvod k obavám, sklíčenosti či depresi. Osobně jsem vždy shledával tento druh argumentů jako poměrně účinný, ale tentokrát selhal. Tento směr úvah jej nijak neoslovil, ba právě naopak. Místo toho, aby ocenil má slova, probudil se v něm poněkud odmítavý postoj. Poté, co mě vyslechl, byl ještě rozrušenější, načež se mě zeptal: „Proč by vás měly moje starosti zajímat? Jak mohu vědět, zda to myslíte upřímně?“ Rozhostil se ve mně smutek. Zároveň jsem cítil dojetí, a jak jsem se mu vše snažil tak či onak vysvětlit, natáhl jsem ruku a pohladil jej po paži. Bylo to zcela přirozené gesto, upřímné vyjádření toho, co jsem cítil. Postupně se jeho nálada začala měnit. Všiml jsem si, že se mění výraz jeho tváře a že se do ní pomalu vkrádá úsměv. Poté, co jsem nabyl sebedůvěry, jsem ještě vřeleji projevil svou účast. Konečně se na jeho tváři objevil široký úsměv.

Řekl jsem mu, aby mě považoval za svého starého přítele, že mě může kdykoli přijít navštívit, že pro něj udělám, cokoli bude potřebovat, a že mu budu v čemkoli nápomocen. Když jsem toto pronesl, bylo zřejmé, že se jeho nálada proměnila a že pociťuje radost a štěstí. Druhý den mě znovu přišel navštívit. Už když přišel, vyzařovalo z něj štěstí, nicméně se snažil nedat to najevo a neusmíval se. V každém případě mi tato příhoda znovu potvrdila, jak silně může ovlivnit ryzí projev soucítění, lásky a altruismu mysl druhých lidí, a jak je může rovněž zbavit strachu a podezřívavosti a zmírnit jejich pocit nejistoty a nedůvěry.

Proto vždy považuji soucítění za klíč nejen k dosažení a udržení klidu, vyrovnanosti a štěstí naší vlastní mysli, ale i za něco mimořádně užitečného pro vytvoření zdravé lidské společnosti. Tím myslím šťastnější a méně zraňující lidskou společnost. Z toho důvodu jsou altruismus, láska a soucítění základem pro úspěch, štěstí a šťastné prostředí pro život, ať už na rovině individuální, rodinné, národní či mezinárodní.

Viděli jsme, jak důležité jsou tyto lidské vlastnosti pro člověka již od prenatálního období. Jedinou otázkou je, zda je bereme vážně a zajímají nás, či nikoli. To nutně neznamená, že bychom měli následovat nějaké náboženství nebo se stát „věřícími“. Není nutné, abychom se upsali nějakému systému náboženských představ. Můžete zůstat nevěřícími. Jelikož jsme však zároveň lidské bytosti, potřebujeme lásku a soucítění. Proto považuji altruismus za tak zásadní.

Dále zde stojí otázka budoucnosti lidstva, tedy těch, kteří jsou dnes dětmi a drží klíč k budoucnosti lidského pokolení. I zde má atmosféra přátelství, harmonie a soucítění zcela zásadní význam pro zdravý vývoj jejich duševní i tělesné schránky. Můžeme jasně pozorovat, jak se děti, které mají starostlivé rodiče a vyrůstají v prostředí plném soucítění, těší daleko zdravějšímu duševnímu i tělesnému rozvoji. Jsou mnohem šťastnější. Na druhou stranu atmosféra rozpadlých rodin, kde je plno hádek a kde se nedostává štěstí, má na dětskou mysl otřesný dopad. Pokud tedy mluvíme o budoucnosti, pak je zjevné, že v ní soucítění a altruismus opět hrají klíčovou roli.  

To nás přivádí k tématu světového míru. Jak můžeme dosáhnout míru ve světě? Jistě ne skrze hněv, nenávist či skrze nezřízenou soutěživost. Jaderné zbraně samozřejmě mohly sloužit jako zastrašující prostředek, jedná se však pouze o dočasné řešení, které dlouhodobě není moudré. V každém případě se v době, kdy se vyrovnáváme s ekonomickou krizí, tato věc stává velice složitou. Na jednu stranu vlády utrácí miliardy za zbrojení, na druhou stranu nikdo skutečnou válku nechce, a nechce ani tyto zbraně použít. Tolik peněz a energie, a tolik lidské inteligence je vloženo do zbraní, že by je z tohoto pohledu bylo lepší použít! To ale nikdo nechce, neboť si nikdo nedovolí vzít na sebe takové riziko. A tak zatímco se snažíme vyvinout stále silnější a ničivější zbraně, nechceme je použít. Všechny tyto peníze a energie jsou promrhány a jediné, co přinášejí, je strach.

Skutečného světového míru lze docílit jedině skrze mír mysli. A ten pramení z opravdového uvědomění, že všechny lidské bytosti jsou bratry a sestrami. Odlišné ideologie a různé politické či ekonomické systémy jsou pouze druhotné. Nejdůležitější je, že jsme všichni stejnými lidskými bytostmi, žijícími na jedné malé planetě. Pro naše vlastní přežití potřebujeme ostatní kontinenty a lidi. Jsme závislí na spolupráci s ostatními lidskými bytostmi. Je to zcela jasné – jedině rozvoj vnitřního míru v první řadě přináší skutečnou naději či šanci na udržení trvalého světového míru.

Vše na této planetě funguje podle přírodních zákonů. Částice se shlukují a na základě jejich vzájemné spolupráce se pak může vše kolem nás, celé naše životní prostředí, rozvíjet a přetrvávat. Naše tělo má tutéž strukturu. Různé buňky se shlukují a vzájemně spolupracují, výsledkem čehož je udržení lidského života. V lidském společenství se uplatňuje stejný zákon a princip spolupráce. Dokonce i to, aby letadlo mohlo letět či aby přístroj mohl pracovat, závisí na řadě dalších faktorů a jejich vzájemné spolupráci. Bez nich to není možné. A proto platí, že pro udržení každodenního života je v lidské společnosti zapotřebí spolupráce.

Cesta ke skutečné spolupráci vede tedy opět skrze upřímné soucítění a lásku. Někdy chybně chápeme soucítění jako pouhý pocit lítosti. Soucítění je však něco víc. Zahrnuje nejen pocit blízkosti, ale i smysl pro odpovědnost. Když rozvinete soucítění, pomůže vám to vytvořit nesmírnou sílu a sebedůvěru a oslabit pocit strachu a nejistoty. Proto soucítění a láska, jež altruistický postoj ztělesňuje, jsou vlastnosti nesmírně důležité nejen pro jednotlivce, ale i pro společnost a společenství vůbec.

Největší překážkou na cestě soucítění a lásky je hněv a nenávist. Abychom tedy rozvinuli soucítění, musíme být v první řadě schopni zkrotit svůj hněv. Pokud nejste schopni použít patřičná opatření na překonání svého hněvu, pak bude velice obtížné pěstovat a rozvíjet lásku a soucítění. Obvyklá metoda, která se používá pro oslabení hněvu, je následující. Nejprve se snažíme věc prozkoumat tím, že se sami sebe ptáme: „Jaký plyne prospěch z hněvu? Má vůbec nějakou hodnotu?“

Můžeme si povšimnout, že když čelíme nějakému problému či obtížné situaci, hněv nám dodá více energie. Často v takových nesnázích cítíme nedostatek odvahy či strach, ale pak povstane hněv coby náš pomocník a dodá nám určitou energii. Zdá se, že toto je jediná hodnota hněvu.

Poté je však třeba důkladně zkoumat dál. Hněv nám skutečně poskytne určitou energii navíc, ale při bližším zkoumání lze vidět, že se jedná o téměř slepou energii, a tudíž energii nebezpečnou. Důvod je jasný. Jakmile hněv povstane, vzedme se a ovládne celou naši mysl, a v tu chvíli pak nejlepší část lidského mozku přestane náležitě pracovat. Když poté hněv dosáhne svého vrcholu, člověk je téměř šílený. V tu chvíli můžeme vykonat řadu špatných rozhodnutí. Můžeme například v hněvu vůči někomu použít velice ostrá slova. Když ale náš hněv opadne, máme pocit studu, máme-li onoho člověka znovu potkat. Je to v zásadě proto, že jsme takový jazyk nechtěli nikdy použít, když však naši mysl ovládl hněv, ztratili jsme sebekontrolu. K veškerým těmto negativním reakcím, o něž nijak nestojíme, dochází v důsledku impulzivního jednání a ztráty kontroly.

Energie, již s sebou hněv nese, je tedy nespolehlivá, a tudíž v konečném důsledku neužitečná. Jedná se o energii, u níž netušíme, jakou se vydá cestou. Činy vykonané pod vlivem slepé energie hněvu mohou, ale také nemusí zasáhnout cíl. Nemáme nikdy jistotu, viďte? Když tedy vezmeme v úvahu jedinou pozitivní vlastnost či přínos, který lze hněvu přisoudit, a totiž energii, jež při něm povstává, zjistíme, že je užitečnost hněvu velice sporná.

Na druhou stranu může být ta samá energie usměrněna skrze důkladné vyhodnocení naší situace. Řekněme, že máme nějaký problém, ale zatímco zůstáváme upřímní a pokorní, někdo jiný využije naši situaci ve svůj prospěch. Nyní je třeba situaci prozkoumat. Můžeme zjistit, že pokud nepodnikneme nějaká protiopatření, může se stát ještě výbojnějším a provést další věci, které budou zcela nespravedlivé. Jednoduše posoudíme zájem člověka, který nás napadá. Pokud jej necháte chovat se vůči vám nespravedlivě a mít z toho prospěch, může mu to v konečném důsledku uškodit, nemluvě pak o vás. Uvědomíme si tedy veškeré možné důsledky a svůj neustále přítomný smysl pro zodpovědnost, a abychom zabránili dlouhodobým následkům, které by mohly oné osobě z jejího jednání vyplynout, podnikneme příslušná opatření, ovšem beze stopy hněvu či negativních pocitů. Protiopatření podniknutá bez hněvu a založená na důkladném vyhodnocení celé situace jsou daleko účinnější.

Přitom hněv bezpochyby ruší klid vaší mysli, a v tom ohledu je pro vaše zdraví velice škodlivý. Z vlastní skromné zkušenosti jsem vypozoroval, že zdraví a duševní rovnováha spolu velice úzce souvisí. Každý se musí starat o své vlastní zdraví. Prozradím vám jedno malé „tajemství“: „Ponechte svou mysl v klidu a atmosféře altruismu.“ Má to nesmírně příznivý dopad na naše tělo.

Abychom co nejvíce oslabili sílu hněvu, je velice důležité cvičit se v odpouštění a toleranci. Lidé často považují toleranci a trpělivost za známku slabosti. Já však věřím, že hněv ve skutečnosti povstává mnohem méně v člověku, který se řídí rozumem a pravdou, zatímco lidé méně racionálně uvažující a s menším sebevědomím hněvu daleko snáze podléhají. Z toho vyplývá, že hněv je známkou slabosti, zatímco tolerance a trpělivost jsou známkou vnitřní síly.

Tolerance a trpělivost jsou nesmírně důležité pro rovnováhu naší mysli. Jak se v nich cvičíme? Prosté pomyšlení, že jde o vznešené principy, nestačí. Děje se to tak, že právě tehdy, když skutečně narazíme na nějaké potíže, vyvstává pravá příležitost cvičit se v trpělivosti. Kdo vytváří tuto příležitost? Náš nepřítel. V tomto smyslu je náš nepřítel naším učitelem, někým, kdo nás opravdově učí trpělivosti a toleranci. Pro toho, kdo věří ve význam soucítění a lásky, je praxe trpělivosti a tolerance něčím zcela zásadním. A právě náš nepřítel je jediným činitelem, který nám poskytuje příležitost cvičit se v trpělivosti. Budeme-li o těchto řádcích přemýšlet, pak jakýkoli negativní postoj či špatný pocit, který chováme vůči našemu nepříteli, přirozeně ztratí na síle. 

Na povrchu se altruismus, soucítění a láska jeví jako jednání spojené s nesobeckostí. Já však cítím, že pokud budeme opravdu „sobečtí“, pak budeme pečovat o druhé, pomáhat jim, sloužit jim, budeme se zajímat o jejich blaho, vytvářet si mnoho přátel a více se usmívat. Pak zjistíme, že když budeme potřebovat pomoc, najde se mnoho pomocníků, kteří se nám nabídnou. Pokud se o druhé nezajímáme, opomíjíme je a nestaráme se o jejich spokojenost, v dlouhodobém časovém horizontu na tom proděláme.

Jedna věc je zde zcela jasná – jakožto lidské bytosti potřebujeme přátele, a ty si hádkami, hněvem či žárlivostí nezískáme. Jedinou vlastností, jež přitahuje opravdové přátelství, je láska. Někdy můžeme nabýt dojmu, že kdybychom měli více peněz nebo moci, pak by se přátele dostavili automaticky. Takováto domněnka však při pozorném zkoumání neobstojí. Ti, kteří vás s velkým úsměvem na tváři obklopí, když máte moc a peníze, nejsou vašimi pravými přáteli, ale přáteli moci a peněz. Je to zcela zjevné. Dokud budete mít moc a bohatství, pak tito přátelé budou vždy na blízku. Dokonce i tehdy, když je od sebe odeženete, vrátí se zpět. Jakmile však o peníze i moc přijdete, slehne se po těchto takzvaných „přátelích“ zem. Bude dokonce obtížné zjistit, kde jsou. Když jim budete volat, nejspíš se nedovoláte, nebo vás v lepším případě rychle odbudou.

Krátce řečeno tito přátelé myslí pouze na peníze a moc. A kdypak nejvíce potřebujeme přátele? Když se nám daří, přátelé nejsou tolik nezbytní, neboť věci dokážeme zvládat sami. Přátele potřebujeme zejména tehdy, když nám štěstí nepřeje. Tehdy se ukáže, že takovíto přátelé nám nejsou k ničemu.

Opravdový přítel přijde, je-li postoj naší mysli upřímný a ryze altruistický. Obvykle lidé říkají, jak rádi mají úsměv. Musí však jít o opravdový úsměv. Některé úsměvy působí jaksi strojeně, a tak namísto uspokojení vyvolávají pouze podezření. Strojené úsměvy nejsou k ničemu. Nicméně osobně považuji opravdový úsměv za jedinečný rys lidských bytostí.

Pokud tedy máte tento altruistický postoj či skutečný respekt vůči druhým, pak na tomto základě můžete získat pocit, že druzí jsou vašimi bratry a sestrami. Ve skutečnosti mezi námi nejsou žádné hranice. Když dělám veřejnou přednášku v různých zemích po celém světě, některé tváře znám, ale většina z nich je pro mě nová. Přesto pro mou mysl platí, že v zásadě jsme všichni lidské bytosti, a proto ze své vlastní, lidské zkušenosti mohu říci, že všichni si přejí štěstí a nepřejí si utrpení. Člověk je označován za člověka proto, že má lidské tělo a lidskou mysl. Toto tělo je lidské tělo, tento hlas je lidský hlas, a existuje rovněž určitá energie, kterou lze označit jako mysl či lidský mozek. Nehledě na to, i kdybychom se snažili zjistit, kdo člověk skutečně je, nic nenajdeme.

Jako lidé jsme všichni stejní. Není tedy třeba mezi námi stavět nějaké umělé hranice. Přinejmenším z vlastní zkušenosti mohu říci, že pokud takovýto postoj zastáváte, pak zde žádná hranice není. Cokoli cítím, mohu vyjádřit. Mohu vám říkat „starý příteli“. Není co skrývat a není třeba mluvit neupřímně. To mi dává jakýsi prostor v mysli, který mi umožňuje, abych vůči ostatním nebyl stále podezřívavý, a to mi také opravdu dodává pocit vnitřního uspokojení a vnitřního míru.

Říkám tomuto pocitu „opravdové uskutečnění jednoty veškerého lidství“. My všichni jsme členy jedné lidské rodiny. Myslím, že toto pochopení je velice důležité, obzvláště pak dnes, kdy se svět stále zmenšuje. V dávných dobách byli lidé schopni žít i v těch nejmenších vesničkách více méně nezávisle. Neexistovala tak silná potřeba spolupráce s druhými. Dnes se ekonomická struktura naprosto změnila, takže se moderní hospodářství, postavené na průmyslu, liší zcela zásadně. Jsme silně závislí jeden na druhém, navíc se v důsledku masové komunikace dřívější hranice do značné míry rozpadly. V dnešní době je v důsledku vzájemné závislosti každá krize na této planetě nezbytně spojena se všemi ostatními, podobně jako články řetězu. Proto má smysl považovat každou krizi za globální. Zde jsou ohraničení typu „tento národ“ či „tamten národ“, „tento kontinent“ či „tamten kontinent“, jednoduše překážkami. Proto je dnes pro budoucnost lidstva mnohem důležitější než kdykoli předtím, abychom rozvinuli opravdový smysl pro bratrství a sesterství. Obecně tomu říkám smysl pro „univerzální odpovědnost“.

Toto je první bod, kterého bych se chtěl dotknout. Kamkoli jedu, obvykle o něm hovořím. Pokud v tom, co jsem řekl, najdete něco zajímavého či užitečného, pak s tím prosím zkoušejte pracovat ve svém každodenním životě. Pokud se skutečně ukáže, že to užitečné je, pak je to skvělé, a pokud nikoli, pak na to zapomeňte. 

Nyní se dostáváme k druhému tématu, na nějž bych chtěl poukázat. Jako buddhistický mnich vždy hledám způsob, jak podpořit snahy o vzájemné porozumění mezi jednotlivými náboženskými tradicemi. Náboženství je konec konců považováno za jediný lék pro odstranění duševního napětí. Přitom jsou bohužel někdy tato náboženství sama jen dalším činitelem vytvářejícím nejednotnost, hádky a spory mezi lidmi. To je velmi smutné. Proto je otevřený dialog a soulad mezi různými náboženstvími podle mého názoru něčím velmi zásadním, a vždy se tedy snažím o hledání cest, jimiž by dospěly k většímu vzájemnému porozumění.

Mezi jednotlivými vírami samozřejmě existují určité rozdíly, přičemž některé z nich jsou zásadní. Například stoupenci buddhismu i džinismu neuznávají teorii boha coby stvořitele, zatímco řada jiných náboženských tradic jako křesťanství, judaismus nebo islám nachází svou hlavní víru v bohu stvořiteli. Mám sklon dívat se na tyto rozdíly z jiného úhlu pohledu. Jak je možné, že dvě tak různá učení existují současně? Domnívám se, že s ohledem na existenci nesčetného množství různých mentalit, jež se mezi lidmi vyskytují, bude jedno konkrétní učení nevyhnutelně účinné a příhodné pro určitý typ lidí, zatímco pro jiné je vhodnější a účinnější jiné náboženství. Podívejte se například na různé druhy našich jídel. Ve srovnání s lidskou myslí je lidské tělo mnohem méně důmyslné, přesto však existuje pestrá paleta chutí, přičemž různí lidé mají rádi různou stravu. Mysl je mnohem důmyslnější, a tudíž zde existují různé druhy mentalit. Jedno náboženství by prostě nemohlo uspokojit všechny lidské bytosti, a proto, jak věřím, existují různá učení a filozofie, jež přinášejí užitek širšímu okruhu lidí různého zaměření.

Nejdůležitější vhled však přichází, když se podíváme na výsledky. Můžeme nalézt dobré lidi, jejichž dobrosrdečnost je výsledkem praxe kteréhokoli z těchto náboženství. Z toho vyplývá, že nehledě na rozdíly ve filozofii či učení jsou všechny stejně účinné při výchově dobrých lidských jedinců. Z toho důvodu nemá žádný smysl znevažovat to či ono náboženství. To si zaslouží důkladné a pozorné prozkoumání, neboť porozumění, jež takové zkoumání přinese, může pomoci k rozvoji skutečné vzájemné úcty všech náboženství.

Je zde tedy šance pro vzájemné sblížení, spolupráci a společnou snahu vedoucí ke světovému míru, budeme-li pěstovat mír v rodině a mír v naší vlastní mysli. Právě v tom spočívá pravý význam náboženství, a nikoli ve stavění kostelů, chrámů či katedrál. Hlavní cíl jednotlivých náboženství spočívá v pěstování dobrých pocitů, rozvíjení dobrých lidských vlastností a odstraňování těch špatných. Proto nás každé velké náboženství učí lásce, soucítění, odpuštění a smyslu pro bratrství a sesterství. Ačkoli podávají různá vysvětlení a různé odstíny významu lásky a soucítění, obecně vzato učí každá víra stejným důležitým věcem. Zatím jsme spolu s několika dalšími přáteli jiných vyznání přišli na to, že skrze dialog a neustálou výměnu našich názorů a zkušeností můžeme rozvinout vzájemnou úctu a můžeme se od sebe navzájem mnohému naučit. Tento proces učení je velice prospěšný pro obohacení naší vlastní praxe. Někteří z mých křesťanských přátel již praktikují jisté buddhistické metody, a stejně i my buddhisté se můžeme učit od našich křesťanských bratrů a sester. Tento přístup je tedy jak důležitý, tak i velice prospěšný.

Jsem docela spokojen s pokrokem v této oblasti, a někdy mám dokonce i jistý malý pocit úspěchu ve věci, o niž jsem se tolik zasazoval. Obecně se dialog mezi jednotlivými náboženskými tradicemi během posledních let rozvinul a zlepšil.

Za třetí bych jako Tibeťan a jako dalajlama rád vyjádřil hluboký dík všem, kteří se tolik zajímají o tibetskou kulturu včetně tibetského buddhismu a projevují své sympatie ve věci sporu o Tibet. Velice si toho vážím. Je nás pouze šest milionů, ale naše kulturní dědictví je jedinečné. Záznamy o naší historii jsou staré přes dva tisíce let a jsou i tací, kteří vycházejíce z archeologických pramenů věří, že kořeny tibetské kultury mohou sahat i šest až osm tisíc let nazpět. V každém případě patří Tibet k prastarým kulturám tohoto světa. V současnosti silně hrozí, že tato civilizace bude zcela vyhlazena. Proto jde o velice těžké období. A skutečnost, že se k nám v takové době lidé chovají, jako by byli našimi bratry a sestrami, a že nám v takové míře dávají najevo svůj zájem, nám velice dodává odvahu. Proto vám chci poděkovat, a skrze vás i vašim přátelům, za horlivý zájem a podporu v otázce sporu o Tibet.

Jsem vám velice vděčný.

 

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu  

Další naše knížky
DharmaGaia mj. vydala:

Guru Padmasambhava: Rady mistra Zrozeného z lotosu

Patrul Rinpočhe: Slova mého dokonalého učitele. Průvodce přípravnými praxemi Podstaty srdce neomezeného prostoru velké dokonalosti

Tulku Urgjän Rinpočhe: Planoucí záře. Vzpomínky Tulku Urgjäna Rinpočheho

Robert Thurman: Proč potřebujeme dalajlamu. Dalajlamovy pravdivé činy jako politické řešení pro Čínu, Tibet a svět

Jeremy W. Hayward a Francisco J. Varela: Mosty k porozumění. Rozhovory předních vědců s dalajlamou o zkoumání lidské mysli

Čhögjal Namkhai Norbu, Rinpočhe: Dzogčhen. Přirozeně dokonalý stav

Lama Thubten Yeshe: Úvod do tantry. Transformace touhy

Bláznivý jógin. Zázračný život a učení Dugpy Künlega

Čhögjal Namkhai Norbu: Dzogčhen - cesta samoosvobozování. Knihu je možno bezplatně stáhnout na odkazu pod obrázkem

Yongey Mingyur Rinpočhe: Radost ze života. Štěstí jako vědecká disciplína

Dilgo Khjence Rinpočhe: Poklad v srdci probuzených. Praxe náhledu, meditace a jednání

Čhögjal Namkhai Norbu: Zrcadlo. Poučení o bdělém vědomí přítomnosti

Dalajlama: Stezka k probuzení

Tarthang Tulku: Život v harmonii. Hovory o bdělosti, sebeléčbě a meditaci

Rob Preece: Moudrost nedokonalosti. Proces individuace v životě buddhisty

Tsoknyi Rinpočhe: Bezstarostně a důstojně. Pojednání o cvičení se v přirozené podstatě mysli

Dilgo Khjence Rinpočhe: Nebojácný soucit. Vysvětlení Atíšova Sedmibodového výcviku mysli

Dzongsar Jamyang Khyentse: Co z vás (ne)dělá buddhistu

I Hjong-kwon: Sansa. Buddhistické kláštery v korejských horách - místa, která čistí a otevírají mysl

Tenzin Wangyal, Rinpočhe: Tibetská jóga snu a spánku

Paul Williams: Mahájánový buddhismus. Základy nauky

Zenový mistr Činul: Cesta k probuzení v tradici korejského buddhismu

Připravujeme:

Dalajlama a Francisco J. Varela: Spánek, sny a umírání. Objevování lidského vědomí

Tibetská kniha mrtvých