Patrul Rinpočhe
Slova mého dokonalého učitele
Průvodce k přípravným praxím Esence srdce neomezeného prostoru velké dokonalosti

2. opravené. vyd. 2021, ISBN 978-80-7436-111-1, váz., 563 str.

doporučená cena: 598 Kč
naše cena
: 478
ušetříte: 120
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorovi | Stručný obsah | Dilgo Khjence Rinpočhe: Předmluva | Úvod překladatelů | Ukázková miniknížka v pdf | Ukázková miniknížka v Calameo

Úvod překladatelů

Slova mého dokonalého učitele jsou jedním z nejoblíbenějších uvedení do základů tibetského buddhismu, vřele doporučovaným Jeho Svatostí dalajlamou i jinými významnými učiteli. Je to podrobný návod a popis metod, kterými může obyčejný člověk transformovat své vědomí a vydat se na cestu k buddhovství, stavu procitnutí a svobody. První polovina knihy obsahuje sled zamyšlení nad marností a hlubokým utrpením samsáry, koloběhu existence poháněného nevědomostí a zmatenými emocemi, a nad nesmírnou hodnotou našeho lidského života, který nám skýtá jedinečnou příležitost dosáhnout buddhovství. Druhá polovina knihy vysvětluje první kroky vadžrajány neboli „diamantového prostředku“, jehož mocné metody transformace jsou typickým rysem tibetské buddhistické tradice.

Dílo Patrula Rinpočheho není pojednáním pro odborníky, nýbrž je to manuál praktických rad pro každého, kdo se chce upřímně cvičit v Dharmě.  Jeho styl je stejně srozumitelný pro prosté kočovníky a vesničany jako pro lamy a mnichy. Patrul Rinpočhe sám tvrdil, že text není jeho literární kompozicí, ale pouhým zapsáním ústních pokynů jeho učitele, přesně tak, jak je od něj Patrul Rinpočhe slyšel. Obzvláštní kouzlo této knihy spočívá v tom, že si při čtení připadáme jako žáci Patrula Rinpočheho, kteří naslouchají jeho radám od srdce, vycházejícím z ústní tradice, kterou on sám obdržel od svého učitele, a z jeho vlastní hluboké zkušenosti získané za léta praxe.

Patrul Rinpočhe vysvětluje vše, co je potřeba znát pro praxi Dharmy, a také často s drtivou ironií varuje před mnohými chybami, kterých se na duchovní cestě můžeme dopustit. V textu se střídá poetický jazyk s běžnou hovorovou řečí a všechny pokyny jsou ilustrovány řadou citátů, praktickými příklady z každodenního života a bohatstvím příběhů. Některé z těchto příběhů se navracejí až k samotnému počátku buddhismu v šestém století př. n. l., jiné čerpají z neobyčejných životních příběhů velkých mistrů Indie a Tibetu a další jsou ze života obyčejných obyvatel Khamu, rodné provincie Patrula Rinpočheho.

Patrul Rinpočhe byl známý tím, jak bezprostředně a do hloubky testoval mysli svých žáků. Byl pevným zastáncem Atíšova výroku o tom, že „nejlepší duchovní přítel je ten, který napadá tvé skryté chyby“. Ačkoliv se Patrul Rinpočhe obrací svými slovy ke konkrétním žákům a čtenářům své doby, není třeba obzvláštní schopnosti transpozice k jasnému vidění toho, že lidská povaha zůstává nápadně stejná bez ohledu na dobu či kulturu. Cítíme, jak jsou odhalována skrytá zákoutí naší vlastní povahy, a jsme nuceni zamýšlet se nad vlastními myšlenkovými návyky a otevírat svou mysl novým možnostem.

V závěrečné kapitole autor svou práci popisuje těmito slovy: Při sepisování těchto pokynů jsem se primárně neřídil estetickými či literárními ohledy. Mým hlavním cílem bylo především pravdivě zaznamenat ústní pokyny mého ctihodného učitele tak, aby byly snadno pochopitelné a prospěšné pro mysl. Snažil jsem se, abych je neznehodnotil přidáváním svých vlastních slov či myšlenek. Při různých příležitostech můj učitel rovněž předával mnoho konkrétních pokynů k odhalení skrytých chyb. Vše, co jsem si z nich dokázal zapamatovat, jsem také na příhodných místech v textu uvedl. Nepoužívejte je jako okno, kterým sledujete chyby druhých, nýbrž jako zrcadlo ke zkoumání vlastních chyb. Pozorně hledejte ve své mysli, zda tyto skryté chyby máte či ne. Pokud ano, rozpoznejte je a zbavte se jich. Napravte svou mysl a uveďte ji neochvějně na pravou cestu…

Ve vadžrajánovém buddhismu probuzení není vzdáleným ideálem, ale něčím, čeho může být při použití správných metod a výjimečného úsilí dosaženo tady a teď, již v tomto životě. V tibetské tradici živoucí moudrosti jsou všechny texty, meditační praxe i metody výcviku mysli předávány od učitele k žákovi, který si je pak osvojuje, dokud se nestanou nedílnou součástí jeho vlastní zkušenosti. V tibetštině je jeden z výrazů pro duchovní praxi ňamlen (nyamlen), doslova „učinit něco vlastní zkušeností“. Aby se někdo stal držitelem linie, skutečně kvalifikovaným duchovním mistrem, musí v podstatě dosáhnout realizace. Patrul Rinpočhe byl držitelem linie přenosu sahající až k samotnému Buddhovi. Tato linie byla přenášena v nepřerušeném sledu z jednoho realizovaného mistra na druhého až do současnosti.

Patrul Rinpočhe a tradice, jejímž byl dědicem

Ve škole Ňingma, k níž Patrul Rinpočhe patřil a která je nejstarší tradicí tibetského buddhismu, existují dva druhy přenosů. Kama (bka’ ma) či linie ústního přenosu, předávaná po staletí z učitele na žáka, a zázračná přímá linie Term (gter ma) či duchovních pokladů. Tyto poklady ukryl v osmém století Padmasambhava a jeho výjimečná žačka Ješe Cchogjal s tím, že budou objeveny v budoucnu, až nadejde vhodný čas. Slova mého dokonalého učitele jsou výkladem k přípravným praxím Longčhen Ňingthig (klong chen snying thig), Podstaty srdce neomezeného prostoru, duchovního pokladu objeveného Rigdzin Džigme Lingpou (1729-1798).

Džigme Lingpa byl génius, který ačkoliv téměř nic nestudoval, dosáhl nesmírného vzdělání tím, že v sobě probudil mysl moudrosti během řady meditačních ústraní. Podstatu srdce neomezeného prostoru obdržel v řadě vizí Longčhenpy, velkého lamy ze čtrnáctého století.

Longčhenpa uspořádal učení Ňingmapy do obdivuhodných Sedmi pokladnic (mdzod bdun, viz bibliografie) a dalších prací, které pokrývají všechny aspekty Buddhova učení, a zejména plně rozebírají jemné podrobnosti dzogčhenu čili Velké dokonalosti. Longčhenpa také rozsáhle psal o učení jiných tradic, ale tyto práce se ztratily. Ačkoliv Longčhenpa žil o několik staletí dříve než Džigme Lingpa, byl ve skutečnosti jeho hlavním učitelem.

Džigme Lingpa nejprve praktikoval a dokonale si osvojil učení, která objevil, a poté je předal několika málo blízkým žákům, kteří byli schopni tato učení uchovat v čistotě. Jedním z těchto žáků byl učitel Patrula Rinpočheho, Džigme Gjalwe Ňugu, který strávil dlouhou dobu s Džigme Lingpou ve středním Tibetu, a poté se odebral do Khamu (oblast na východě Tibetu). Tam se věnoval praxi toho, co ho Džigme Lingpa naučil. Na odlehlém horském svahu mu byla příbytkem pouhá prohlubeň v zemi, dokonce neměl ani přístřeší jeskyně, a živil se jen divokými rostlinami. Nedbal na pohodlí, odhodlán vzdát se všech světských ohledů a soustředit se výhradně na absolutní realizaci. Postupně se kolem něj shromáždili žáci, žijící ve stanech na větrném svahu. Byl mezi nimi i mladý Patrul, který od svého mistra obdržel učení obsažené v této knize nejméně čtrnáctkrát. Poté Patrul studoval u mnoha jiných velkých lamů, mezi nimi i u krajně nekonvenčního Dó Khjence Ješe Dordžeho, který ho přímo uvedl do přirozenosti mysli.

Po celý svůj život se Patrul Rinpočhe řídil vzorem nekompromisní jednoduchosti svého mistra. Ačkoliv byl v dětství rozpoznán jako inkarnovaný lama neboli tulku - jeho jméno je zkrácenou verzí Palgje Tulku - a za normálních okolností by mu náleželo vysoké postavení v klášterní instituci, strávil Patrul Rinpočhe celý život putováním z místa na místo, často táboříc pod širým nebem, vydávaje se za obyčejného žebráka. Když mu někdo obětoval zlato či stříbro, často jej nechal ležet na zemi, přesvědčen, že bohatství je jen zdrojem obtíží. I když se stal slavným učitelem, stále cestoval inkognito a žil stejně prostým a bezstarostným životem. Dokonce se vypráví příběh o tom, jak Patrul Rinpočhe potkal při svém putování lamu, který mu učení obsažené v této knize vyložil v domnění, že takovému obyčejnému dobrákovi může jen prospět. Jindy zase cestoval s chudou vdovou, které pomáhal vařit a starat se o její děti, které nosil na zádech. Když doputovali do cíle, Patrul Rinpočhe se omluvil s tím, že má něco důležitého na práci. Žena se doslechla o tom, že má v klášteře učit veliký Patrul Rinpočhe, šla se tam podívat a s úžasem zjistila, že na trůně seděl její společník z cesty a předával učení zástupům žáků. Na konci učení věnoval Patrul Rinpočhe všechny obětiny právě této vdově.

Na své žáky byl Patrul Rinpočhe nesmírně laskavý, ale také velmi přísný. K žebráků i králům se choval stejně. Ve všech situacích bylo jeho jediným zájmem prospívat druhým a vždy říkal to, co bylo nejvíce třeba bez ohledu na společenskou uhlazenost.

Fáze praxe

Slova mého dokonalého učitele patří do kategorie literatury známé jako „písemní průvodci“ (khrid yig), které jsou náhradou za ústní vysvětlení potřebné k objasnění textu meditace. V tomto případě se jedná o vysvětlení k textu přípravných praxí Podstaty srdce neomezeného prostoru.

Cyklus učení Podstaty srdce neomezeného prostoru, který Longčhenpa předal Džigme Lingpovi, se stal jedním z nejvíce praktikovaných cyklů v rámci školy Ňingma. Cyklus obsahuje kompletní cestu vadžrajány, jejíž první počáteční fází jsou přípravné praxe (sngon gro). Poté následuje hlavní praxe (dngos gzhi), která má tři hlavní části, fázi vytváření (bskyed rim), fázi završení (rdzogs rim) a fázi Velké dokonalosti (rdzogs pa chen po).

Přípravné praxe mají vnější a vnitřní část, a podle toho je také náš text rozdělen na dvě části. První část, běžné či vnější přípravné praxe, se zabývá 1) svobodami a výhodami lidského života, 2) pomíjivostí, 3) utrpením samsáry, 4) karmou, zákonem příčiny a následku, a jak se vztahuje na veškeré naše jednání, 5) výhodami osvobození, 6) vyložením toho, jak následovat duchovního učitele. Tyto prvky jsou zcela nezbytné pro správné pochopení buddhistických hodnot. Jsou označovány jako obecné, protože jsou to obecné základy buddhismu jako takového. Kontemplace popisované v této části může provádět každý, ať buddhista či nikoliv.

Druhá část, vnitřní přípravné praxe, začíná přijetím útočiště, kdy se učíme jak spoléhat na Buddhu, Dharmu (jeho učení) a Sanghu (buddhistické společenství). Útočiště je základním slibem v buddhismu a je společné všem tradicím. Pak přichází rozvíjení bódhičitty, „mysli probuzení“. Tento postoj bezpodmínečné lásky a soucítění, přání dovést všechny bytosti k absolutní svobodě, je základem mahájány. Poté následují praxe, jimiž lze pročistit následky našich minulých negativních činů a nahromadit pozitivní energii nutnou k tomu, abychom postupovali na cestě. Tyto praxe již plněji využívají techniky vizualizace a manter, které jsou typické pro přístup vadžrajány.

Nakonec přichází gurujóga, sjednocení vlastní mysli s myslí učitele. Gurujóga je samotným jádrem vadžrajány, v níž čistota spojení mezi učitelem a žákem má zcela zásadní význam. Je zde také vyložena praxe phowy neboli přenosu vědomí, což je metoda-zkratka, díky níž mohou ti, kterým se nepodařilo dovést cestu praxe až do konce, přesto dosáhnout osvobození v čase smrti.

K praxím z druhé části je nezbytné mít vedení kvalifikovaného učitele. To je ostatně vhodné při jakékoliv duchovní praxi. V předkomunistickém Tibetu se téměř všichni Tibeťané považovali za buddhisty a snažili se řídit buddhistickou etikou, předkládali obětiny a recitovali nějaké modlitby a mantry. To do značné míry platí i v dnešním okupovaném Tibetu. Mezi těmito buddhisty v obecném slova smyslu pak vždy byla menší skupina lidí, kteří se duchovní praxi věnovali aktivně a kteří prováděli praxe popisované v druhé části této knihy, většinou opakujíce každou z nich sto tisíckrát.

Pak následují praxe vytváření a završení, jejichž vyvrcholením je Velká dokonalost. Tibetská tradice tuto vnitřní cestu mapuje s obdivuhodnou přesností. Ke každé fázi praxe existují ústní pokyny a vysvětlující texty. Vadžrajána je vědou o mysli, v níž zkušený učitel přesně chápe význam každé zkušenosti, a zná protijed na každou chybu. Výklad obsažený v této knize se podrobně nezabývá fázemi praxe, které následují po přípravných praxích. My zde proto uvedeme stručný přehled, aby měl čtenář představu, jak sled praxe pokračuje po skončení přípravných praxí.

Přípravné praxe

Vnější přípravné praxe sestávají ze čtyř zamyšlení, které obrací mysl od samsáry.

Vnitřní přípravné praxe jsou 1) přijetí útočiště, 2) bódhičitta, 3) očistná praxe Vadžrasattvy, 4) shromažďování zásluh obětováním mandaly, 5) gurujóga.

V některých tradicích jsou zde ještě dodatečné praxe, tak jako v případě Podstaty srdce neomezeného prostoru. Text, který se při praxi čte, může být poměrně dlouhý nebo velmi krátký. Ovšem tato základní struktura zůstává stejná.

Fáze vytváření

Ve fázi vytváření se učíme probudit vnímání světa tím, že sebe sama vizualizujeme jako buddhu a své okolí jako čistou buddhovskou zemi, a přitom recitujeme odpovídající mantru. Tento proces je zpočátku něčím umělým, záměrně vytvořeným. Ovšem to, co vizualizujeme, odpovídá vizím, které zakusili probuzené bytosti. Tím, že si zvykáme na tyto nové vzorce vnímání, oslabujeme svůj navyklý způsob hrubého vnímání věcí na základě nevědomosti a emocionálních tendencí a setkáváme se s mnohem jemnější úrovní zkušenosti. Tyto praxe se provádějí ve formě sádhan, jejichž liturgické texty jsou často nesmírně poetické.

Fáze završení

Když se čisté vidění stane naší živoucí zkušeností, pokračuje tento proces fází završení, která se odehrává na ještě niternější úrovni, kdy pracujeme s jemnými energiemi těla prostřednictvím ovládání dechu, tělesných poloh a dalších jóg.

Velká dokonalost

Ve fázi vytváření a završení získáváme takzvanou názornou moudrost (dpei ye shes) prostřednictvím meditačních zkušeností, které fungují jako ukazatele ilustrující absolutní přirozenost mysli. V dzogčhenu neboli Velké dokonalosti odhalí učitel žákovi přirozenost mysli přímo a nepředvídaně. To je bezprostřední zkušenostní rozpoznání buddhovské přirozenosti. Následná praxe je pak v podstatě zvykáním si na tuto zkušenost a její postupné prohlubování. Zde získáváme skutečnou či absolutní moudrost (don gyi ye shes), přímou zkušenost absolutní pravdy.

Svým způsobem každá úroveň praxe navazuje na předchozí úroveň a staví na ní, ale zároveň také každá následná praxe odstraňuje další vrstvu klamu, a my zakoušíme realitu stále více obnaženou. Každá praxe je také sama o sobě kompletní cestou, a všechny ostatní praxe jsou v ní také obsažené, pokud to dokážeme vidět. Přípravné praxe, a dokonce i každá jednotlivá přípravná praxe, mohou být kompletní cestou k probuzení.

Zejména gurujóga je esencí všech cest. Učitelé linie často říkají, že bychom měli všechny praxe provádět jako gurujógu. Naprostá otevřenost a oddanost realizovanému učiteli je nejjistější a nejrychlejší zárukou postupu. Patrul Rinpočhe vyjadřuje výsostný význam duchovního učitele již samotným názvem této knihy, Künzang Lame Želung, který jsme volně přeložili jako Slova mého dokonalého učitele.

Künzang znamená „všude dokonalý“ nebo „vždy dokonalý“. Je to zkrácená podoba výrazu Kuntuzangpo (v sanskrtu Samantabhadra), prvotní buddha, zdroj všech linií. Ikonograficky se Kuntuzangpo znázorňuje jako nahý buddha barvy temně modré oblohy. Ovšem tento symbol neznázorňuje osobu, nýbrž samotnou buddhovskou přirozenost, neměnnou čistotu mysli, která je bytostnou přirozeností všech bytostí. Tato přirozenost je většinou skrytá, a právě učitel, který ji sám uskutečnil, nás může dovést k jejímu rozpoznání v sobě sama, v její dokonalé nahotě. Lama doslova znamená „není nic vyššího“. Je to tibetský výraz pro indický termín guru. Oba tyto termíny jsou dnes nadužívány v běžné řeči, ale jak Patrul Rinpočhe vysvětluje, pro nás je duchovní učitel samotným buddhou. Předává nám přenos od buddhů minulosti, ztělesňuje pro nás buddhy přítomnosti, a prostřednictvím svého učení je zdrojem buddhů budoucnosti. Patrul Rinpočhe tvrdí, že gurujóga je svým způsobem vyšší praxí než fáze vytváření a završení, protože přímo otevírá cestu k absolutní moudrosti prostřednictvím požehnání učitele.

Vznik anglického překladu

Tibeťané zachovali všechny aspekty indického buddhismu v jeho autentičnosti od osmého až do dvacátého století. Nejedná se ale o pouhé statické přechování posvátných pokladů. Buddhadharma byla po celá staletí hlavním předmětem zájmu nejlepších myslí v Tibetu, z čehož vzešla pozoruhodně rozsáhlá škála filozofické, poetické, akademické i inspirativní literatury, a také zcela unikátní a velkolepé dědictví umění a architektury. Zejména však Tibeťané používali Buddhovo učení k jeho pravému účelu, jako nástroj transformace lidské mysli, a tisíce praktikujících, z nichž někteří byli slavní učitelé a jiní neznámí jógini, dosáhli konečného cíle.

Může se zdát, že největší sláva Tibetu patří do dávné minulosti a že poslední staletí jsou dobou úpadku, ale tak tomu zdaleka není. Ve skutečnosti se v každém století (včetně toho současného) i v každé generaci vždy objevila řada duchovních velikánů. Například devatenácté století bylo dobou obzvláště silné obrody. Patrul Rinpočhe byl jedním z protagonistů nesektářského hnutí rime, založeného Džamgön Khjence Wangpem, Džamgön Kongtrulem a dalšími, jehož cílem bylo strhnout bariéry postupně vzniklé mezi jednotlivými buddhistickými školami a to prostřednictvím studia a předávání učení všech škol bez rozdílu. Tento duch je dodnes živě přítomen, ztělesňován například Jeho Svatostí dalajlamou či Jeho Svatostí Dilgo Khjence Rinpočhem, který byl reinkarnací Džamjang Khjence Wangpa.

Dilgo Khjence Rinpočhe, stejně jako Patrul, pocházel z východního Tibetu. Dvacet let svého života strávil v meditačních ústraních, často v těch nejskromnějších podmínkách. Studoval u velkého množství učitelů, v mládí dokonce i u několika přímých žáků Patrula Rinpočheho. Na tragickou zkázu odehrávající se v Tibetu v padesátých a šedesátých letech reagoval neúnavným úsilím při hledání, uchovávání a opětovném vydávání ztracených textů, zakládáním klášterů v exilu a především předáváním učení a inspirováním nové generace. Dilgo Khjence Rinpočhe považoval Patrula Rinpočheho za dokonalý příklad dzogčhenového praktikujícího a podporoval a pomáhal překladatelům této knihy, kterou považoval za skvělého průvodce pro žáky vstupující na cestu Dharmy.

Náš překlad tak pochází přímo z tradice, k níž tato kniha náleží. V jistém smyslu má tento překlad svou vlastní linii. Dudžom Rinpočhe, Dilgo Khjence Rinpočhe, Kangjur Rinpočhe, Ňošul Khenpo Rinpočhe a další lamové, kteří nám celý text ústně předali a vyložili a kteří nám během překladu dávali rady u obtížných pasáží textu, jsou sami realizovanými držiteli učení Patrula Rinpočheho.

Přestože v jistých tibetských kruzích je kladen velký důraz na doslovnou věrnost překladu tibetskému originálu, my jsme zjistili, že doslovné překlady mohou někdy vést k tomu, že myšlenky, které jsou v tibetštině zcela jasné a srozumitelné, vyznívají v angličtině zbytečně nesrozumitelně až podivně. Obzvláště u této knihy by metoda doslovného překladu nedokázala zachytit neobyčejně živý hovorový styl ani humor originálu. A tak ačkoliv jsme dbali na konzistentnost překladů odborných pojmů, snažili jsme se zachytit věrně nejen slova, ale také atmosféru a styl originálu, a to převáděním myšlenek a obratů do přirozené angličtiny, držíce se co nejvěrněji tibetského originálu, ale nikoli za cenu jasnosti a přirozeného plynutí celku.

Do poznámek pod čarou jsme zařadili stručná vysvětlení, u nichž jsme měli za to, že mohou čtenáři pomoci. Text je také opatřen obsáhlými poznámkami na konci, které nemusí být nutně zajímavé pro všechny čtenáře. Přišlo nám však důležité připojit je k textu, neboť obsahují často fascinující komentáře z poznámek žáků Patrula Rinpočheho a objasnění složitějších témat od Dilgo Khjence Rinpočheho a dalších učitelů. Tyto poznámky pomohou čtenářům vyvarovat se běžných nepochopení některých buddhistických pojmů, a praktikujícím buddhistům, kteří již mají určité znalosti, pomohou odkrýt celou další dimenzi tohoto textu.