Julia Dibbernová
Miminka v bezpečí
Průvodce pro odvážné rodiče

1. vyd. 2014, ISBN 978-80-7436-046-6, brož., 206 str.

doporučená cena: 248 Kč
naše cena
: 198
ušetříte: 50
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | | Obsah | Michaela Mrowetz: Předmluva k českému vydání | Rita Messmerová: Předmluva | Julia Dibbernová: Vítejte u třetího vydání | Michel Odent o kolostrální revoluci | Podívejte se, jak knížka vypadá v službě calameo | Ukázková miniknížka

Michaela Mrowetz: Předmluva k českému vydání

Rodiče dnes dostávají mnoho dobrých rad ve formě různých barevných příruček a zaručených doporučení, zaštiťujících se různými nejen odbornými skupinami, které údajně znají tzv. „moudrou knihu“ rodičovství.

     Pokud rodiče i odborníci sáhnou po knize Miminka v bezpečí od Julie Dibbernové, mohou si být jisti, že zasáhne nejen jejich složku mysli, ale také se silně dotkne jejich emocí, a to nejen emocí růstových, ale také emocí po generace zraňovaných odkládáním dětí do údajně zaručeně prospěšných institucí vedených cizími lidmi.

     Mnozí čtenáři budou nadšení velmi zdařilým příběhem o přerodu konzumní mladé ženy v empatickou matku, která se věnuje svému dítěti intuitivně, naplno a citlivě, s respektem k jeho vývojovým potřebám. Kniha nabízí mnoho příkladů etologického, po miliony let ověřeného chování v péči o mláďata, které opravdu stále funguje. Jak potvrzují neuropsychologické vědy, lidská mláďata mají totiž po miliony let stejné potřeby.

     Americký psycholog Harry Harlow provedl mezi lety 1957 a 1963 řadu psychologických experimentů s makaky rhesus, jež měly vysvětlovat podstatu mateřské lásky. Prokázaly, že mládě k matce připoutává něco víc než jen potřeba výživy.

     Pokusné opice měly na výběr mezi plyšovým náhradním objektem a kovovým náhradním objektem, jehož prostřednictvím jim byla podávána výživa. Ke krmícímu objektu se chodily pouze najíst, celý čas trávily schoulené u plyšového objektu.

     Mláďata, která však vyrůstala zcela bez náhradních objektů, pátrala ve svém okolí o dost méně a jejich vývoj byl ještě výrazněji narušen než u mláďat vychovaných umělou — plyšovou matkou. Bylo přesvědčivě prokázáno, že si mláďata vytvořila pevnější pouto k měkkým matkám nehledě na to, zda zároveň byly zdrojem potravy.

     Zdroj potravy je tedy vnímán jako objekt k nasycení, plyšový objekt jako měkký objekt umožňující přitulení.

     Opice vychovávané plyšovou matkou však měly v dospělosti výrazné potíže s reprodukcí, nebyly mnohdy schopny počít mláďata, a pokud se jim to podařilo, chovaly se k nim agresivně, a často je rozsápaly a sežraly.

     Z toho lze usuzovat, že neměly zkušenost s živým, vazbu opětujícím objektem a pouhý zdroj možnosti přichýlení nebyl emočním a korigujícím zdravým a živým mateřským objektem.

     Harlow však málokde uvádí, že pro léčbu takto poškozených jedinců posléze využíval jejich neseparovaných, zdravých sourozenců. V kontaktu s nimi se poškozené opice vychované umělými objekty částečně zdárně socializovaly a byly schopné přiměřenějšího chování.

     Z pokusů tedy vyplývá, že ideálně tvoří vztahovou vazbu živá mateřská figura, korigující a socializující chování, které dále vede k reprodukci a přiměřené péči o mláďata.

     Objekt, který zajišťuje pouze krmení, je upřednostňován nejméně. Věřím, že spojení krmícího, láskyplného — hebkého a zároveň korigujícího — mateřského objektu, — je nutné nejen pro opičí mláďata.

     Nadějným se jeví fakt, že zdraví jedinci a kontakt s nimi představovali pro poškozené jedince léčebné a trauma hojící spojení. Zdraví jedinci podporovali u traumatizovaných socializované chování, navazování bezpečných emočních pout a povzbuzovali je ke zdravé reprodukci.

Tato kniha však může i vzbuzovat odpor a silnou kritiku jedinců zasažených institucionalizačními, separačními a totalitními praktikami ve výchově dětí, a to jak v pozici dětí, tak v pozici rodičů. Zdá se příliš odvážné zauvažovat nad tím, kolik lidí má z výchovy podobnou zkušenost jako Harlowovy opice? Kolik lidí bylo krmeno odděleně v zamřížované postýlce, kolik lidí strávilo mnoho času v náručí oblíbeného plyšáka?

     Tito zranění jedinci ve snaze ulevit své bolesti z toho, že sami byli separováni a institucionalizováni či že sami dobrovolně svěřovali své děti cizím lidem či plyšovým hračkám, bez záruky rozvoje zdravého rozumu a emocí, budou knize zřejmě vyčítat, že je dogmatická a očekávající toleranci, a přitom sama tolerantní návody nenabízí a ještě navíc může vzbuzovat špatné svědomí.

     Empatie k dětem není tolerantní. Empatie k potřebám dětí, rodičů a lidí obecně buď v míře větší či menší existuje, či neexistuje —, to je celé, jak vědí nejen mnozí psychologové a humanisté věnující se potřebám dětí.

     Proto je to kniha, která léčí zranění generačních traumat předávaných (mnohdy ne záměrně) necitlivou výchovou. Proto bude tato kniha většinovou populací těžce přijímaná, a pokud jednou skončí jako učebnice rodičovství pro většinovou společnost, bude to znamenat, že společnost je z institucionalizačních a separačních syndromů vyléčená. Bude to znamenat naději.

     Naději pro všechny generace, pro děti, rodiče a rodiče rodičů, že jsou schopni se vzájemně k sobě vztahovat a starat se o sebe podle svých zdravých potřeb a že se dokáží podle  — toho k sobě chovat. Nadějným se jeví fakt poznání, že tak jak se zachováme k dětem při jejich zrození, tak se ony s největší pravděpodobností zachovají k nám na konci života. A začátek i konec je vždy pro emoce všech nejzdravější, strávíme-li ho v blízké náruči láskyplné osoby.

     Mnohé vás jistě napadne obligátní otázka, kterou slýchávám nejen od čerstvých, ale i zkušených rodičů téměř denně: „Nemůžeme dítě rozmazlit, když budeme zcela uspokojovat jeho potřeby?“ Slovo „mazlit“ pochází z hebrejského výrazu mazel tov, tedy „hodně štěstí“. Všichni jsme motivováni projít životem co nejšťastněji, proto je nutné děti rozmazlovat a rozmazlovat také rodiče v jejich pocitu kompetentního rodičovství. Jak už jsem uvedla výše — děti nám vždy vrátí to, co do nich investujeme. Mějme na paměti, že tak jak se k dětem chováme, když jsou malé, budou se ony chovat k nám, až budeme staří.

     Přeji všem lidem, kterým se kniha dostane do rukou, aby ji četli s otevřenýma očima, které mohou občas plakat, a s otevřeným srdcem, jež může občas krvácet.

     Kniha je zdravou medicínou rodičovství, a budu ji doporučovat všem klientům, kteří již roky hledají pochopení pro své chyby a snaží se nalézt cestu ke šťastným dětem i v mé ordinaci. Jsem velmi šťastná, že do útlé knihovničky podporující empatické a kontaktní vztahové rodičovství, jak nazývám vhodnou formu společného života, mohu tuto knihu zařadit na čestné místo.

 Michaela Mrowetz

klinická psycholožka, psychoterapeutka, soudní znalkyně
www.klinickapsycholozka.cz