Bret Stephenson
Co dělá z chlapců muže
Duchovní přechodové rituály ve věku nevšímavosti

2. vyd. 2017, ISBN 978-80-7436-074-9, Brož., 350 str.

doporučená cena: 398 Kč
naše cena
: 318
ušetříte: 80
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorovi | Obsah knihy | O knize řekli/napsali | Předmluva a Úvod | Kapitola pátá: Hrdinská výprava | Ukázková miniknížka

Předmluva a Úvod

(ukázka z neredigovaného překladu)

Předmluva
 
Už léta sledujeme, jak úspěšně si Bret Stephenson vede v jedné z nejkomplikovanějších oblastí v naší nedospělé kultuře: v zápase o nalezení profesionálně zvládnutého a efektivního přechodu dospívajících chlapců do dospělého mužství. Campbell a Jung nám ukázali, že absence tohoto procesu ponechává mladistvou psýchu napospas sebe-iniciaci – ovšem začasté v destruktivní či patologické podobě. Kniha Co dělá z chlapců muže proto vstupuje do kulturní a existenciální prázdnoty, aby ukázala mladým hrdinům našeho světa a naší doby cestu z tohoto labyrintu, zářivou šamanskou stezku nebezpečným územím, jejich osobní „cestu srdce“. (Tak jako nám se sama tato kniha zdá být „cestou srdce“ Breta Stephensona).
 
Stephenson jasně ukazuje, že odměna na konci této cesty je adekvátní obtížnosti průchodu touto kulturní „zemí nikoho“. Toto putování lemují ztracené mladé duše, označené nálepkami jako hyperaktivita s poruchou pozornosti, autismus, opoziční vzdorovité chování, „ohrožená mládež“. Do této skupiny patří bohužel i úplní kriminální sociopati, kteří vraždí své spolužáky. Stephensonova práce s dospívajícími ukazuje, že nestačí jen rady a vedení, ale je třeba prokázat výjimečnou osobní odvahu a vydat se na cestu podle časem prověřených mytických map („hrdinská výprava“, „šamanská iniciace“), které jedince provedou tímto nebezpečným územím.
 
Tato kniha reaguje na důležitou psychologickou a mytologickou potřebu naší doby. Rodiče i pracovníci v poradnách a ve školství mohou všichni těžit z jejího prosté a nadčasové moudrosti. Stephenson provádí čtenáře tímto územím vybaven dlouholetou zkušeností, hlubokým soucítěním a pozoruhodným vypravěčským darem.
 
Stephen Larsen, PhD., a Robin Larsen, PhD.
 
 
Prolog
 
Číst tuhle knihu může být pro některé z vás těžké. Proč? Protože nutí nás dospělé k neveselému pohledu na situaci, ve které se nacházejí naše děti. Podle mého ji můžeme nazvat stavem ohrožení. Jsem dospělý terapeut a živím se tím, že pomáhám dvacetiletým dívkám, které mají za sebou dva potraty, čtrnáctiletým obětem návyku na heroin, nezletilými boxery, kteří se otloukají kvůli sázkám svých otců, a dětem s návykem na léky, které přitom nikdy neviděly lékaře předepisujícího recept. Pracoval jsem s dětmi, které otec učil krást a platil jim, aby to dělaly, i s takovými, které vyrůstaly na zadním sedadle auta. V mnoha případech měla naše společná práce úspěch a trvale mě u mých mladistvých klientů uvádí v úžas jejich odolnost a schopnost udržet si při všem, čím prošly, smysl pro humor.
 
To, čím se živím, je vynález dvacátého století. V Americe moje povolání ještě před pár generacemi neexistovalo a nic podobného neznaly domorodé kultury v celých dějinách lidstva. Často říkám svým klientům a těm, kdo navštěvují mé workshopy a semináře, že cílem mé práce je udělat ze sebe nezaměstnaného. Dosáhnout toho, aby už žádní rodiče nepotřebovali mé schopnosti, aby se jejich dítě zbavilo návyku na drogy nebo opustilo pouliční gang. Aby už žádní mladiství nepotřebovali terapeuta. Aby děti byly s to žít naplno život bez drog proměňujících nálady. Kdyby se nám podařilo vyřešit všechny tyhle problémy, rád bych o tuhle práci přišel a začal dělat něco jiného.
 
Už před nějakou dobou mě moje žena upozornila na zajímavý fakt. Po mnohaleté kariéře, naplněné prací s narušenými, komplikovanými a často násilnými mladistvými, je jediné, s čím se vracím domů, frustrace z dospělých. Vnímám tu mašinérii společenského systému - školy, sociální úřady, soudy pro mladistvé - jako něco, co brání těm, kdo chtějí dětem opravdu pomoci.
 
Lék na potíže s dospívající mládeží v Americe, stejně jako na mnoho dalších problémů moderní společnosti jako jsou bezdomovectví, zhoršování kvality života a ničení životního prostředí, spočívá ve změně myšlení obyvatel této země. A tak se snažím napomoci této změně. Spolu s dalšími velkými terapeuty mladistvých, jako jsou Aaron Kipnis, David Oldfield a Michael Gurian, se snažím Americe říct, že nastal čas změnit způsob, jak v této zemi komunikujeme s mladými chlapci a jak je vedeme k dospělosti a mužství. A, jak uvidíte, navrhuji, abychom se obrátili k tradičním iniciačním a přechodovým rituálům, které nám mohou poskytnout modely pro takovouto transformaci.
 
Mnoho lidí v mém okolí zaznamenalo, jak vášnivý, nebo dokonce nesnesitelný bývám, když jde o záležitosti mladistvých. Tohle téma mě zkrátka „bere“. Že se nechávám strhnout a jsem neústupný? Přiznávám. Že si neberu servítky a jsem předpojatý? Přiznávám i to. Za osmnáct let, co pracuji jako terapeut mladistvých, jsem poznal příliš mnoho dětí, jež samy sebe ničily drogami a alkoholem, byly zneužívány nebo zanedbávány svými rodiči, byly vnímány jako rebelové či jako lenoši, protože nezapadaly do jediného modelu školství, který jsme jim nabídli. Setkal jsem se s příliš mnoho sebevraždami mladistvých. Dětmi, na které někdo střílel, i dětmi, které střílely na někoho jiného. Jeden hoch, se kterým jsem pracoval, zastřelil v té době jiného, kterého jsem měl v péči taktéž.
 
Neutěšená situace našich dětí se musí dostat mnohem výš na seznamu priorit nás dospělých. Upřímně doufám, že vám tato kniha pomůže chápat problémy, kterým mladiství hoši čelí, a nabídne vám postupy a techniky, které vám umožní se s nimi úspěšně vypořádat. My dospělí se musíme naučit reagovat na kulturní potřeby našich dospívajících dětí a pochopit, jak důležité je zavedení nového přístupu k formování našich mladých mužů. V této knize vám představím tradiční způsoby provázení mladistvých na cestě k dospělosti za užití časem prověřených rituálů a postupů.
 
 
Úvod
 
Chlapec je otcem muže…     
                       G. Stanley Hall (1904)
 
Jako mladík jsem byl král zlodějů. V mých nezákonných aktivitách se mi dařilo z několika důvodů. Byl jsem mazaný a byl jsem trpělivý. Byl jsem bezproblémový dospívající mladý muž, sportovní hvězda, kterou všichni v okolí měli rádi. Opravdu dobrého zloděje ze mě ale dělalo to, že mě na tom bavilo to riziko. To potěšení bylo silnější, než strach z toho, že mě chytnou.
 
Postupem času jsem ale začal zjišťovat, že mě krádeže začínají nudit, a nemohl jsem přijít na to proč. A jako je tomu vždycky, pokud žiješ dostatečně dlouho, vesmír se ukáže být tím nejlepším z učitelů. Jednou jsem se, bylo mi čtrnáct, ocitl v nákupním centru v sousedním městě. Když jsem posoudil situaci, dospěl jsem k nejztřeštěnějšímu nápadu své dosavadní kariéry: ukrást po jedné věci z každého tamního obchodu. Postupoval jsem přesně podle svého plánu, přičemž jsem kradl i v obchodech zhola nesouvisejících s mými klukovskými zájmy, třeba v butiku s dámským prádlem. Pomalu, cílevědomě jsem kroužil nákupním centrem a naplňoval svůj úmysl.
 
Když jsem skončil, namísto euforie ze svého úspěchu jsem se cítil prázdnotu, nespokojenost. Nebyla to snad dostatečná výzva? Byl jsem tak dobrý, že bylo načase pustit se do větších, zajímavějších projektů? A odpověď přišla jako blesk z čistého nebe: vrať to všechno zpátky! To byla výzva ze všech největší. A o nic jiného než o výzvu tu nešlo.
 
A tak jsem riskoval, že mne chytnou, podruhé. Ne proto, abych zvětšil svůj úlovek, ale proto, abych se ho zbavil. Když jsem skončil, cítil jsem daleko větší sebeuspokojení, i když z jiných důvodů než obvykle. Cítil jsem se dobře, protože jsem neukradl věci, které bych musel ukrýt nebo zahodit. Cítil jsem se dobře, protože jsem udělal něco dobrého. Nějak mi při tom ale unikalo, že mému dobrému skutku předcházela krádež věcí v nějakých třiceti čtyřiceti obchodech.
 
Když jsem pak o celé té záležitosti přemýšlel, došlo mi, že to, co mě na tom zajímalo nejvíc, bylo to riziko a ta výzva při krádeži. To zboží samo a můj pocit nároku na něj byly jen prostředky, jak si zdůvodnit, proč to dělám. Dnes je mi jasné, že faktor rizika byl tenkrát tou skutečnou silou, jež mě k tomu poháněla.

Tato kniha je o riskování: o potřebě prožívat přiměřené riziko a o podstupování rizika nepřiměřeného. Pokud jste si toho nevšimli, dospívající mladíci jsou mistry v riskování. V mnoha případech s neblahými důsledky.
 
Kluci mají riziko zabudováno v mnoha stránkách svého života. Riskují své tělo, reputaci a hrdost ve sportovním zápolení. Jako zástupci věkové skupiny, která nejčastěji oslovuje představitelky opačného pohlaví, riskují neporozumění a odmítnutí, když zvou dívku na schůzku. V mladičkém věku, pod tlakem možného výsměchu vrstevníků, mohou slova „To nedokážeš!“ přimět takového kluka takřka k čemukoli. A často se jedná o záležitosti sebedestruktivní a nebezpečné.
 
Zmínil jsem termín „přiměřené riziko“. Někteří z vás možná dumají, co to vlastně přiměřené riziko je a jestli vůbec něco takového existuje. Riziko není nic ze zásady špatného. Často vede k dalšímu růstu - učíme se z překážek, které zdoláváme, a ze svých chyb. Jak říká staré přísloví: „Žádný risk, žádný zisk!“ Pokud jste například sjezdový lyžař a ještě nikdy jste nespadli, je to pravděpodobně proto, že neriskujete. Bez toho ovšem nelze ve sportu postoupit na další výkonnostní úroveň. Abyste byli rychlejší, lépe projeli zatáčku neb uletěli delší úsek vzduchem, musíte riskovat za hranice dosavadního pohodlí a bezpečí.
Často jsem při své práci uvažoval o tom, proč, když je riskování pro kluky tak přirozená záležitost, se nesnažíme tyto jejich sklony využít. Namísto toho, abychom jim pomáhali vytvářet situace, v nichž musí přijatelně, popřípadě nezbytně riskovat, příliš často jim my dospělí zakazujeme riskovat úplně. Výzvou pro nás rodiče, učitele, terapeuty a rádce dospívajících chlapců je najít cesty, jak jejich právo na vrozenou potřebu překonávat překážky a výzvy uznat a jak jim pomoci absolvovat skutečnou přeměnu v muže. Cílem mé knihy je poskytnout vám informace, jak vytvořit iniciační a přechodové rituály odpovídající době a okolnostem, v nichž žijeme.
 
JSOU NAŠE DĚTI JINÉ?
 
Už více než osmnáct let pracuji s dospívajícími a jsem jimi fascinován. Před mnoha lety jsem se domníval, že už mám tuhle tematiku v podstatě v malíku. Potom jsem dostal příležitost spolupracovat na šesti mezinárodních projektech, které mi umožnily pracovní styk s mladými lidmi ze stovky zemí. Obecně jsem zjistil, že dospívající z většiny jiných kultur jsou vychovanější a odpovědnější než děti u nás. Neamerická mládež daleko ochotněji podstupuje zdravé riziko, třeba v podobě sdílení vlastních pocitů nebo snahy zkusit i něco, co nemusí být zrovna příjemné, pohodové a zábavné. Zdá se také, že nemají nutkání amerických chlapců a dívek tolik se věnovat takovým nezdravým či nebezpečným riskantním záležitostem, jako je braní drog a vstupování do gangů. Začal jsem přemýšlet, proč naše děti o tolik víc přitahuje riziko a o tolik méně je zajímá odpovědnost, která přichází s dospělostí.
 
I jiné věci o chování mladistvých, které jsem zjistil, mě zaujaly. Kdysi dávno jsem projížděl městem po čtyřproudové komunikaci s odbočovacími pruhy uprostřed. Doprava tady bývá zpravidla svižná a ve středním pruhu stáli tři mladíci a čekali, až se udělá mezera, aby mohli přeběhnout na druhou stranu. Slyšel jsem, jak na ně někteří řidiči křičí. Oni se ale jen smáli a ve skutečnosti vypadali vlastně poněkud znuděně. Uvědomil jsem si, že téhle nadřazené nevšímavosti vídáme u dospívající mládeže čím dál víc. Aby bylo vidět, jak jsou ti hoši „nad věcí“, museli se chovat, jako kdyby jim bylo úplně jedno, co se kolem nich děje. Pamatuji si tyhle projevy nevšímavosti vůči okolí ze svého vlastního mládí. Předstíral jsem, že to, co provádím, vlastně není nic, co by stálo za řeč. Což je zajímavý paradox, vezmeme-li v úvahu, že smyslem riskování je vyzkoušet sám sebe, především před zraky ostatních.
 
Poměrně hodně jsem se účastnil také skupinových terapií mužů, protože muži konec konců nejsou nic než bývalí kluci. Mnoho z těch, které jsem znal a s nimiž jsem v průběhu let vedl rozhovory, přiznalo, že si nejsou jisti, jestli jsou hotoví muži, přestože zjevně byli dospělými lidmi. Většina z nedospělých hochů, s nimiž jsem byl v kontaktu, si byla naprosto jistá, že ještě nejsou muži, až, a to je zajímavé, na členy jednoho pouličního gangu, pro něž jejich mužství bylo neoddiskutovatelnou a jednoznačnou záležitostí. Zajímalo mě, proč tolik úspěšných a jinak zdravých mužů, včetně mne samého, trpí tak silnou nejistotou, jestli jsou hotoví muži nebo ne? Proč si byli mladíci z gangu o tolik jistější svým mužstvím, než ostatní chlapci? Proč devadesát procent mých klientů tvoří hoši bez otců, jejichž matky obětují veškeré své síly na to, aby je správně vychovaly?
 
Všechny tyto otázky mě vedly k přesvědčení, že se potřebuji dozvědět co nejvíce o dospívání samém - nejenom tu americkou verzi, kterou jsem znal ze všech možných úhlů, ale i to, jak dospívání prožívali lidé jiných časů a jiných kultur. Mluvil jsem o tom s mladými lidmi z jiných zemí, se kterými jsem pracoval. Hltal jsem veškerou literaturu o mužské otázce, kterou jsem byl s to nalézt, a pokoušel jsem se poučit ze zkušeností minulých generací dospívajících mladých mužů. Prostudoval jsem také mytologické příběhy, pohádky a antropologické a sociologické modely společnosti napříč historií a planetou. A potom to najednou začalo celé dávat smysl.
 
Začal jsem pozorovat jisté zajímavé podobnosti mezi různými kulturami, jež jsem studoval. Většina tradičních společností jako jsou původní Američané, australští domorodci, Polynésané, Eskymáci a Afričané neznala dětské domovy, pouliční gangy, mladistvé násilníky či problémy s drogovým návykem. Nikdy nemuseli zavírat své děti do vězení, soudit je jako dospělé, nebo se obávat, že jejich děti zemřou rukou jiných dětí.
 
Začalo mi být jasné, že většina těchto starších kultur používala časem a zkušenostmi prověřené praktiky, jejichž prostřednictvím se svými mladistvými pracovala. Ještě mnohem zajímavějším se pak jevil fakt, že kultury, které navzájem nevěděly o své existenci, se dopracovaly v průběhu nesčetných let pokusů a omylů ke v zásadě stejnému přístupu. I když se jeho vnější projevy často lišily, vnitřní dynamika byla pokaždé stejná. Byla to právě tato universalita, tento společný jmenovatel napříč rozmanitými kulturami, který mi konečně otevřel oči, abych se dokázal podívat na dospívající mladé lidi z archetypálnějšího hlediska.
 
ZTRACENÉ UMĚNÍ INICIACE
 
Praktiky, jež tyto rozličné kultury užívaly, byly přechodovými rituály neboli iniciacemi. Byly promyšleny tak, aby pomohly mladým lidem zdárně projít procesem dospívání. Tyto společnosti s procesem dospívání nebojovaly, využívaly jej k co nejintenzivnějšímu pozitivnímu růstu. Pracovaly s potřebou mladých chlapců riskovat a nechaly ji vybít v propracované struktuře, jejímž účelem bylo pomoci mladíkům rozšířit jejich tělesné, intelektuální a emocionální vlastnosti, opustit dětský věk a kráčet po zdravé cestě k dospělosti – a, což je ještě důležitější, k plnému mužství. Urazil jsem plný kruh a vrátil jsem se zpět ke konceptu riskování a růstu.
 
Přechodové rituály byly v lidských dějinách klíčem k přežití. Byly zárukou, že se z mladíků stanou zdraví dospělí a každou další dospělou generaci připravily k tomu, aby naplnila svou roli v udržení životnosti a rozvoje komunity. Dospělí obyvatelé vesnice či členové komunity postupovali ve svých snahách zformovat z dospívajících mladíků zdravé muže velmi cílevědomě. Všechny starší kultury věděly, že když to nechají na chlapcích samotných, často se vydají špatným směrem. Je třeba je dospíváním provést a uvést je do situace, na jejímž začátku stojí chlapec, ale která ke svému dovršení vyžaduje celého muže. Motivovali tak své mladíky k tomu, aby dospívali rychle, ale spolehlivě. Přírodní národy se snažily zkrátit období dospívání na minimum, protože bylo takřka nad síly všech zúčastněných. Období dospívání je v moderní Americe nejdelší v dějinách vůbec. Nemá nic, co by označovalo jeho konec, a hranice jeho začátku se neustále snižuje.
 
V moderní společnosti tyto přechodové rituály vymizely. Obřady a rituály, které druhdy upevňovaly její vliv na dospívající mládež, padly za oběť naší honbě za „civilizovaným“ životním stylem. Ironií osudu je, že americká dospívající mládež vede světové statistiky v narušeném fungování, včetně počtu uvězněných, problémů s drogami a alkoholem, násilí vůči sobě i jiným, členství v pouličních ganzích, těhotenství mladistvých a počtu sebevražd –těžko to pokládat za vizitku „civilizované“ společnosti.
 
Když jsem před pár lety vedl skupinovou terapii pro středoškolské studenty, kteří vyrůstali bez otce, zaměřoval jsem se na témata muž, plné mužství a archetypální postava Otce, který zaopatřuje a ochraňuje – tj. stereotyp, nacházející se ve všech kulturách. Mluvili jsme o iniciacích a přechodových rituálech, o tom, jak se stát mužem a co by to mělo obnášet. Jednoho dne jeden z těch třináctiletých kluků, dle svého zvyku oblečený celý v černém, začal najednou něco vzrušeně vykládat.
 
„O co jde?“ zeptal jsem se.
„Už to mám!“ vykřikoval. Už vím, jak se stát mužem!“
„Jak tedy?“ otázal jsem se s upřímným zájmem.
„No,“ pravil, „člověk musí zabít draka a zachránit krásnou pannu.“ Přikývl jsem, aby viděl, že rozumím a souhlasím.
„Má to ale, kámo, jeden problém,“ pokračoval.
„A to?“ zajímal jsem se.
„V Lake Tahoe nenajdeš v roce 1994 jedinýho draka.“
 
Byl to pro nás oba nesmírně silný okamžik. Nejenom, že pochopil, co leží v samém srdci klasického, mytologicky zabarveného přechodového rituálu, ale zároveň mu bylo jasné, že v moderní společnosti je nemožné něco podobného zažít. Věděl, že i když jeho potřeba dosáhnout plného mužství stále existuje, cesta k jejímu naplnění byla odstraněna.
 
Cílem této knihy je tuto cestu pro mladé muže obnovit. Každému, kdo žije a pracuje s mladými chlapci, vysvětlím původní modely pro práci s dospívajícími a porovnám je s moderním přístupem k věci. Navrhnu také způsob, jak tyto časem prověřené, universální techniky, jež chlapcům pomáhají prožít autentickou zkušenost dosažení dospělosti, používat. Při mé práci hovoříme o tradičních a alternativních přístupech. Pozoruhodné a zároveň frustrující na tom je, že se domníváme, že tyto „tradiční“ postupy nejsou starší než třeba sto let. Přitom mnozí z nás, kdo se necháváme inspirovat alternativními modely, používáme techniky a ideje staré desítky tisíc let. Jsem přesvědčen, že většině problémů s dospívající mládeží by bylo možno předejít, kdybychom znovu nastolili sjednocený, na prospěchu komunity založený přístup k pomoci mladým lidem v této významné vývojové fázi jejich života.
 
TY DĚTI NEJSOU V POHODĚ
 
Členové afrického kmene Masajů jsou hrdí, divocí lidé. Jako velcí válečníci a proslulí chovatelé dobytka patří k nejúspěšnějším kmenovým populacím v Keňi a Tanzanii. Jejich každodenní pozdrav, odpovídající našemu „ahoj“, zní: „Jak se daří tvým dětem?“ Jedná se o vědomý nástroj kontroly rovnováhy systému, kterým si ověřují spokojené bytí svého společenství. Věří, že pokud nejsou s to reagovat pozitivní odpovědí, musí se okamžitě postarat o to, aby jejich děti měly všechno, co potřebují.
 
Zkusil jsem stejnou otázku položit publiku na svých seminářích. Bez výjimky se mi na otázku „Jak se daří vašim dětem?“ dostalo odpovědi: „Nestojí to za nic.“
 
Bývám obviňován z toho, že můj názor na mládež je pokřivený. Že mé zkušenosti z práce s ohroženou mládeží zkreslují mou schopnost vidět kompletní obraz toho, jak na tom naše mládež je jako celek. Do jisté míry je to asi pravda, protože většina mladých lidí, s nimiž přijdu do styku, se rozhodně vymyká usedlému průměru. Vidím ale známky toho, že potíže mají mladí ze všech společenských tříd. Tragédie na střední škole v Columbine nám ukázala, jak bezprostřední je hrozba násilí i pro středostavovskou bělošskou mládež. Zhoršují studijní výsledky, dokonce i u mnoha dětí, u nichž bychom nepředpokládali vysokou rizikovost. Když se padesát procent všech devatenáctiletých minimálně jednou nastěhuje zpátky do domu svých rodičů, výrazně to podle mě vypovídá o tom, že spousta motivovaných, zdravých mladých lidí není schopna prorazit ve světě dospělých. Když polovina čerstvých absolventů středních škol v Americe musí absolvovat doučovací kurzy, dokládá to, že na špatný přístup této společnosti k dospívajícím nedoplácejí jen mladiství „delikventi“.
 
Mým cílem je dosáhnout před svou smrtí toho, aby nikdo nepotřeboval mé schopnosti v oboru pomoci narušeným a zlomeným mladým lidem. Došlo mi, že ten den nastane, až se zeptám, jak se děti mají, a všichni mi odpoví: “Úplně v pohodě!“
 
 
CO NAJDETE V TÉTO KNIZE
 
Kapitola 1 přináší rozsáhlý přehled podstatných rysů lidského dospívání a toho, jak se toto vývojové období charakteristicky projevovalo v různých částech světa v různých dobách. V Kapitole 2 mapujeme nespokojenost dospívající mládeže ve dvacátém století a sledujeme, jak se mladým Američanům daří v různých oblastech života na počátku století jedenadvacátého. Kapitola 3 se zaobírá tím, do jaké míry v naší kultuře chybí autentický iniciační proces napomáhající mladým mužům dospět a na kolik nás tento nedostatek jako jedince i jako společnost přijde.
 
Kapitola 4 popisuje postup, který tradiční kultury vyvinuly, aby umožnily svým mladým mužům zdárný přerod z chlapců v muže. Kapitola 5 čtenářům představuje téma hrdinské výpravy, jež je jakýmsi vzorovým modelem, jenž nám pomáhá vést mladíky po cestě od chlapectví k plnému mužství i sledovat, kde se na ní právě nacházejí a jak si vedou. Výzvy, které je čekají na této cestě, výzvy zrozené kulturou a dobou, v nichž žijeme, jsou námětem Kapitoly 6.
 
Kapitola 7 poskytuje návody, jak postupovat v případě typického problematického chování mladých lidí a jak při tom využívat komunikačních strategií a přístupů behaviorální vědy. Zároveň se čtenáři dozvědí o omezeních, jež tyto postupy mají. Kapitola 8 nabízí řadu transpersonálních přístupů, jež umožní vybudování smysluplné dynamiky iniciace a přechodového rituálu v moderní společnosti. Pomocí těchto praktik můžeme u dospívajících předcházet agresivnímu chování za účelem upoutat pozornost a naučit je pozitivně reagovat na nás dospělé.
 
Závěrečná Kapitola 9 nabízí neokrášlený pohled na „Poslední útočiště“, jedno ze zařízení pro izolaci chlapců, kteří mají extrémní problémy se zdárným proplouváním bouřlivými vodami dospívání. Doufám, že se nám díky soustředěnému poskytování solidního vedení a nefalšovaných iniciačních zážitků dospívajícím hochům podaří dosáhnout toho, aby už nikdy žádný z nich nebyl poslán na takovéto místo.
 
Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu  

Další naše knížky
DharmaGaia mj. vydala:

Julie Tallard Johnsonová: Bouřlivá léta. Přechodové rituály a posvátná moudrost pro dospívající

Carol Schaefer: Pro příštích sedm generací. Rada starých moudrých žen představuje svou vizi budoucnosti Země

Gary McLain: Indiánská cesta. Učení o tom, jak rozprávět s Matkou Zemí

Rebeca Wildová: Svoboda a hranice, láska a respekt. Co od nás děti potřebují

Peggy Joy Jenkinsová: Jak rozvíjet dětskou spiritualitu. Jednoduchá praktická cvičení

Jean Liedloffová: Koncept kontinua. Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti

Michael Harner: Cesta šamana. Jak probudit svůj vnitřní potenciál

Ralph Abraham, Terence McKenna, Rupert Sheldrake: Trialogy na hranicích Západu. Chaos, tvořivost a znovuposvěcení světa

Gary Snyder: Praxe divočiny

Geomancie a integrální kultura. O novém vztahu k naší domovské planetě

David Abram: Kouzlo smyslů. Vnímání a jazyk ve více než lidském světě

Yongey Mingyur Rinpočhe: Radost ze života. Štěstí jako vědecká disciplína

Jeremy W. Hayward a Francisco J. Varela: Mosty k porozumění. Rozhovory předních vědců s dalajlamou o zkoumání lidské mysli

Akong Tulku Rinpočhe: Krocení tygra. Tibetská učení pro všední život

Tarthang Tulku: Život v harmonii. Hovory o bdělosti, sebeléčbě a meditaci

Jiddu Krishnamurti: Vnitřní revoluce. Zbývající knihy tohoto titulu jsou již dlouhým skladováním mírně poškozené, většinou odřením na obálkách, proto je prodáváme za výrazněji slevněnou cenu a nelze je reklamovat.

Rob Preece: Moudrost nedokonalosti. Proces individuace v životě buddhisty

Aldous Huxley: Ostrov

Tomáš Štanzel : Strava a vědomí

Alfred Lansing: Endurance. Neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice