Lubor Hájek: Bambusy<br> <span class='sub-title'>v tušové malbě ze Sbírky orientálního umění Národní galerie v Praze</span>

Lubor Hájek
Bambusy
v tušové malbě ze Sbírky orientálního umění Národní galerie v Praze

1. vyd. 2002, ISBN 80-85905-94-9, brožovaná, 122 str.

doporučená cena: 228 Kč
naše cena
: 137
ušetříte: 91

SLEVA: 40 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | O autorovi | Úvod autora | Studie tří obrazů | Biografie LH | Bibliografie Lubora Hájka

Studie tří obrazů

9

Cchaj Po-c' (činný ve 3. čtvrti 17. století), dynastie Čching
BAMBUS A KALIGRAFIE
Tuš na papíře, 145x38 cm
Vm 3183, zakoupeno od paní Mu-ťing Novotné roku 1973
Nepublikováno

      V čínském malířství se jen zřídka setkáváme s tím, aby obrazová plocha byla tak přesně rozdělena vertikálně na tři stejné díly. Papír je zahnědlý, přeschlý a polámaný, čímž je zamlžen možná malířův záměr demonstrovat "prázdnotu", ono taoistické "nic, které je studnicí všeho". Ten je nejvíce patrný v dolní třetině, kam zasahují jen dvě větvičky s řídkými chomáčky listů. Střední část je zasvěcena adoraci chaotického růstu jarní přírody: z utajeného svahu za pravým okrajem se dere do obrazu jeden silnější stonek a několik slabších a na ně umělec vystřeluje chomáče listů a suchých větviček technikou "mokrým do mokrého". Čepele listů se staví k divákovi jednou en face, jindy se z profilu jeví jako linka, někdy jako trojúhelník nebo tečka. Extatický přednes prochází místy do vzteklého chrlení štětcových úderů, přesto však by bylo chybné hledat návaznost na choromyslného schizofrenika Sü Weje (1521-1593). Spíše lze uvažovat o revokaci dávného "nespoutaného a nezařaditelného stylu" (i-pchin).

      Tomuto malířskému rukopisu odpovídá i desetiřádková kaligrafie v horní třetině psaná "divokým trávovým písmem" (kuang cchao-šu). Každá řádka má jiný počet znaků, každá je zavěšena v jiné výšce, znaky mění velikost a tahy jsou různě zdůrazňovány. Nápis praví: "S malbou bambusu nezačali Wn Tchung a Su Tung-pcho, ale právě oni ji poprvé dovedli k dokonalosti. Říká se, že Wen Tchungovy bambusy jsou srovnatelné s [literárním slohem] kroniky Cuo -čuan a Su Tung-pchoovy s [literárním slohem] Mistra Čuanga. Jejich štětec je nepředvídatelný - v tom jsou stejní jako obě dávná literární díla. Nelze totiž malovat bambus a nemít ho předem dokonale namalovaný v představě. [...] Moudrý muž vede štětec, jako by mu pomáhali bozi, kreslí nádherně, jako by byl ve spojení s nebesy. Pohybuje se v rámci zásad a drží se zpět od všeho přízemního. Proto může činit, po čem touží, aniž by vybočil z řádu". Odborníkům se podařilo přečíst i rodné jméno Cchaj a z pečetě pseudonym Po-c'. Vlastní jméno je těžko čitelné, patrně Wej-kuo.

      Cchaj Po-c' pocházel z Ëin-kuej v provincii Ëiang-su. Roku 1796 získal nejvyšší akademickou hodnost, která mu otevřela cestu k úřadu ve státní správě. Jde tedy o velmi kvalifikovaného vzdělance, který nezůstal v povědomí jako malíř. Žil v době, kdy mnoho malířů volilo anonymitu. (Překlad a životopisná data Lucie Olivová.)


17

Čang Ta-čchien (1899-1983), Čínská republika
KALIGRAF A BAMBUS, 1934
Tuš a slabé barvy na papíře, 137,5 x 48 cm
NG Vm 538, v roce 1952 převedeno z Orientálního ústavu ČSAV
Publikováno: Horáková-Hejzlar, 1968, tab. 21, č.kat. 33

      Slavný kaligraf 4. století, Wang Si-č' (alias C'-jou, cca. 303-361), je zobrazen ve středu spodní části jako učenec chanské doby: v dlouhém, přepásaném plášti s tmavým lemováním. Jeho postava je zachycena zezadu, avšak hlava otočená doprava nabízí divákovi pohled na umělcův profil i na elegantní pohyb stužek, které přidržují miniaturní čapku na chocholce vlasů. V levé části obrazu se tyčí vysoko jeden bambusový stvol, provázený kratším stvolem, ulomeným ve třetím kolínku, a skupinou výhonků. Jednotlivé články jsou na obou koncích rozšířené, v dolních partiích občas mění směr a na své cestě vzhůru se prodlužují. řídké chomáčky listí vyrůstají z tenkých větviček, organizovaných do sedmi poschodí po délce obrazové plochy. V popředí je vyznačen terén s několika rašícími narcisy, které symbolizují čistotu. U pravého okraje vyvažují kompozici dvě trojúhelníkové skály.

      V horní části obrazové plochy jsou tři nápisy psané výraznou kaligrafií kurzívního písma (cchao-šu) ve stylu Wang Si-č'ově: "Věnováno panu Fu-simu, namaloval poustevník Ta-čchien." "Kamkoli Wang C'-jou (slavný kaligraf z doby dynastie Ťin ze 4. stol. po Kr.) přišel, ihned žádal, aby tam byl zasazen bambus, se slovy: Jak je možné žít jediný den bez tohoto gentlemana? První den druhého měsíce roku ťia-su (tj. 18. 3. 1934). Ta-čchien na svých cestách." "Téhož roku o svátku sedmého dne sedmého měsíce jsme si udělali banket spolu s Chuangem Č'-lu ze Si-ťinu a Ja Fej-anem z Cheng-laje." Razítka: San-čchien Ta-čchien, Ta-čchien ťü-š' (2 x) Čang-jüan, Čang-jüan s'-jin a Šu-kche (host ze Š'-čchuanu). (Překlad M. Horáková. a L. Olivová)

      Čang Ta-čchien pocházel ze zámožné katolické rodiny v Nej-ťiangu, provincie S'-čchuan. V devíti letech ho učila malovat matka a o tři roky později prodal již svůj první obraz. Byl to umělec se širokým rozsahem zájmů a výrazových projevů, jakož i s velmi pestrými osudy, které ještě okořeňoval smyšlenými legendami (na příklad o tom, že roku 1914 byl unesen skupinou banditů, pro které pak musel dva roky psát vyděračské dopisy). Ve dvaceti letech si pohrával s myšlenkou stát se mnichem meditativní sekty čchan, ale jeden převor v klášteře v Ning-po ho přesvědčil, že celibát a odříkání jsou v rozporu s jeho temperamentem. Jeho odhad byl potvrzen příštím životem tohoto umělce. Byl to požitkář, který si dopřával nejen cesty po nejslavnějších scenériích své země a jejich významných městech, ale cesty do velkoměst celého světa. Byl proslulým gurmánem, znalcem vín a hudby, měl vedle čtyř manželek několik konkubín z Thajska, Japonska a Koreje.

      Omezíme se na konstatování, že Čang byl roku 1919 přijat jako žák někdejším akademikem, později profesionálem v Šanghaji, jménem Ceng Si (1861-1930). Téhož roku mu zenistický převor udělil jméno Ta-čchien, což znamená "Svět". V Šanghaji se seznámil s předními současnými umělci jako byl Wu Čang-šuo, Chuang Pin-chung nebo Wu Chu-fan, ale pro jeho umělecký rozlet bylo nejdůležitější školení u Li Žuej-čchinga (1867-1920). Tento někdejší učenec z císařské akademie Chan-lin ho navedl na styl "individualistů 17. století". Jmenovitě dvou potomků mingské císařské rodiny, Ču Ta (1626-1705, zvaného též Pa-ta šan-žen) a buddhistického mnicha Š'-tchao (1642-1707, zvaného též Tao-ťi, Jüan-ťi aj.). Nadto ho zasvětil do čtení a napodobování dávných kaligrafických stylů podle nápisů na čouských nádobách a stélách doby Šesti dynastií. Asi ho také naučil znát a sbírat staré památky čínského malířství. To ho inspirovalo k nápadu obrazy okopírovat a kopie prodávat. Naučil se prý imitovat Čao Meng-fua, Tung Čchi-čchanga, Sü Weje a další. Nejlépe se mu vedlo s falšováním Š'-tchaa, hlavně malých formátů. Těmi oklamal nejedno japonské či západní muzeum. Na konferenci roku 1989 se konstatovalo, že jeho falza jsou i v Národním palácovém muzeu.

      Jako zásluhu můžeme Čang Ta-čchienovi připsat jeho třicetiměsíční expedici do skalních chrámů u Tun-chuangu, které byly hloubeny a zdobeny od 6. do 14. století a ničeny od 19. století. Nebyla to ledajaká expedice. Poněvadž cesta k tomuto místu vedla přes pouštní oblasti provincie Kan-su, ovládané tlupami banditů, musela mít silnou vojenskou eskortu. Umělce doprovázely dvě jeho ženy, nejstarší syn a synovec, několik žáků, kuchařů a služebníků a pět lamaistických kněží. Ta-čchien a jeho pomocníci nejen zrestaurovali velký počet nástěnných maleb, ale zařídili i zlepšení ostrahy jeskyň. Pořídili také přes dvě stě kopií maleb, které měly velký úspěch u sběratelů. Roku 1952 Čang Ta-čchien přestěhoval svou rodinu do Argentiny a o dva roky později do Brazílie, kde poblíž Sao Paula zakoupil sídlo s velikými pozemky. Ty přeměnil v miniaturní čínskou krajinu s pavilony, rybníčky, čínskou florou i faunou. Když mu však brazilské úřady uvalily velké daně na vodu, přestěhoval se do Carmel u San Franciska, kde provedl totéž v menším. V Americe také změnil svůj styl. K tuši přidal azuritově modrou a malachitově zelenou. Technikou "cákané barvy" (pcho-mo) se přiblížil ke stylu Pollocka a Klinea, Jenkinse a Morrise Louise. V posledních letech trpěl cukrovkou, selháváním srdce a slábnutím zraku. V závěti své obrazy a majetek rozdělil na šestnáct dílů, jimiž obdaroval své dvě ženy, osm synů a šest dcer. Zemřel 2. dubna 1983. Sbírku starých obrazů odkázal Národnímu palácovému muzeu.


21

Takase Ippo (činný v 1. čtvrti 20. století), Japonsko
POHLED DO BAMBUSOVÉHO HÁJE
Tuš a barvy na hedvábí, 235 x 139 cm
NG Vm 5739, získáno z pozůstalosti Vojtěcha Chytila odkazem Niny Otavové 1983
Publikováno: Otavová, Nina: Katalog Chytilovy sbírky, Mánes 1937, č. k 372, Honcoopová, H. in: Kesner, L. (ed.), 1998, s. 190-191

      Rozměrný obraz bambusového hájku je namalován na žlutém hedvábí, sešitém ze dvou vertikálních pruhů, tkaných na poměrně širokém stavu. Jeho rozměry naznačují, že nemohl být míněn pro výzdobu žádného japonského interiéru, ale spíše do vstupní haly hotelu západního typu či jiného reprezentativního prostoru nejaponské architektury. Zvláště když uvážíme možnost, že spolu s dalšími třemi výjevy tvořil tetraptych "Čtyř ročních období" zřejmě jako symbol léta . Při čelním pohledu se zde nabízí osvěžující, stinná lesní tišina. Ze šesti stvolů bambusů dva nejmladší již dorůstají výšky dospělých druhů; nejsou tu žádné bambusové výhonky, charakteristické pro obrazy jarních bambusů; trsy trav, které vyznačují terén, zřetelně povadají. Dr. Honcoopová správně upozornila, že tradiční východní úhel nadhledu je tu nahrazen západním frontálním pohledem z výšky člověka. Takto vidíme i cikádu i párek ptáků na větvi při pravém kraji. Plausibilní je i její identifikace autora, uvedeného podpisem a pečetí Ippo. Soudí, že jde o Takase Ippo ze Sendaie, který byl v Tokiu žákem Araki Kampoa (1831-1915), jednoho z průkopníků západního malířství, který spolu s Okakurou Tenšinem a Ernestem Fenolosou pomáhal založit Akademii japonského umění (Nihon bijutsu-in) .

      Také správně soudí, že Vojtěch Chytil získal tento obraz během svého krátkého pobytu na našem velvyslanectví v Tokiu roku 1922, o čemž svědčí několik maleb a grafik z jeho pozůstalosti. Bylo to při jeho druhém pobytu ve východní Asii, před tím, než byl jmenován profesorem olejomalby na Pekingské akademii umění, kde setrval od roku 1922 do roku 1927. V letech 1932-1935 náš umělec a sběratel pobýval v Číně po třetí a naposledy - tehdy dostal tyfus, kterému podlehl o rok později. Obraz bambusové tišiny z jeho japonského extempore byl představen na výstavě "Starého a moderního umění Číny ze sbírek V. Chytila", jež se konala už post mortem roku 1937 v Mánesu. Katalog této výstavy uvedl svou předmluvou další český malíř a velký ctitel čínského umění, Ludvík Kuba.

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu