Egon Bondy
Ve všední den i v neděli...
Výbor z básnického díla, 1950-1994

1.. vyd. 2009, ISBN 978-80-86685-32-8, Váz., 474 str.

doporučená cena: 478 Kč
naše cena
: 382
ušetříte: 96

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | Obsah výboru | Několik ukázek | Ukázková miniknížka

Několik ukázek

Komu bůh dal silnou ruku a tvrdé čelo aby mohl psát básně

ten zajisté nemusí závidět nic žádnému z lidí
všechno utrpení podlost a neřest jsou jeho vlastní
veškerá krása a blaženost světa patří jemu
Nezničitelný život a nepomíjející smrt protékají jeho žilami
nevyřknutelná nezhlédnutelná nade vše povznášející moudrost
proniká jeho tělem
neuskutečnitelná pokora se s ní v jedno prolíná hrdost a jasnost ji korunuje
tkví v záři černého slunce neviditelného vesmíru
jak v klíně květiny již nikdo neuzří
kolébán vánkem své hlouposti a chtění smáčen vláhou své dětinskosti
neuvěřitelný porobeným lidem nestrpitelný vládnoucím
řeka zašlých věků mlha nadějí budoucích
jeden ze světů jeden z tvorů jedna z věcí
nepřetržitý
stálý
plynoucí
buď pozdraven!
 
(Básně od ledna 1960 do června 1963)
 
 
TĚŠÍM SE NA VELIKÉ LIDSTVO
na lidstvo které je přede mnou
které však není z této planety
Těším se na svět bohů
k nimž blíž měli naši předkové než my
ctíce je a oslavujíce je
Těším se na plemeno bohů pralesních
kteří nechápou zlo a nechápou milosrdenství
jsou smrtelní ale rodí se znova
neznají nevěru a stále jsou
lidmi tím největším co je
těším se na veliké plemeno bohů
těším se na své bratry
mezi nimiž teprve budu svoboden
těším se na sebe
já sám
 
(Básně z let 1958–1959)
 
 
CELÝ ŽIVOT DĚLÁME VĚCI KTERÉ NECHCEME
Co je v tom za heroismus?
Je v tom jen nestatečnost
Jak pozvolna nabývám rozumu!
Všechny věci se mění
Jsme přivázáni u jedné boudy
které říkají život
Hledal jsem štěstí pak jsem hledal pravdu teď hledám už jen sebe
Hledám poněvadž něco musím hledat
pokud smrt nenajde mne
Posléze už budu hledati jen své vzpomínky a ani ty nepochopím
Léta ubíhají
a lidé jež pozoruji a kteří jsou mému srdci blízko
trpí stále dál a zmeškávají poslední příležitost
stále doufajíce v novou
Skutečně už jen válka může zachránit mnoho těch lidí
ten úder zvenčí jim nahradí svobodný krok
Tak neštěstí se snoubí se štěstím
peklo je prostředkem ráje
a vězení je místem
a snad i cílem svobody
 
Většina lidí se nedostane ani k počátku
nepoznají ani první slovo
Já jsem se dostal už na počátek
avšak co z toho
 
Do teplé tmy těch ostatních vrátit se nemohu
a přede mnou je jenom propast mlčení a nečinnosti
která si žádá odvahy již nemám
Radosti dětí – bližních mých
byť půvabné a velmi pro zasmání
jsou pro mne odedávna knihou uzavřenou na sedm pečetí
A i když mi z ní někdy bylo předčítáno
já jsem se nudil
 
Svůj život jsem vždycky cítil jako vymačkaný citrón
jako láhev od vína jako něco co bylo plné ale už není
Ta doba plnosti se vymyká mým vzpomínkám
ale vyživuje mé zkušenosti
Jsem mezi tím co bylo a co bude
jak list mezi dvěma stránkami písmen
sám v té situaci tíživé a nevděčné
že je nositelem nevěda čeho
ale jeho tupá existence je v kontextu dvou stránek nutná a smysluplná
Jsou takové osudy nositelé jiných důsledky jiných
jsou taková jídla neslaná nemastná
diety mezi dvěma lepšími časy
jež jsou každému protivná a k zoufání
Proto nerozšiřuji svou zkušenost na ostatní lidi
zvlášť na ty dětské ne kteří z ničeho nemají rozum
Ale přece bývám šťasten a tyto okamžiky mi dávají sílu k porážce
Vídám milióny vesmírů navzájem nespojitých
v jedno se pojit a z něho se vracet
jakoby osvěžené krůpějemi rosy milostné vláhy nebo mého potu
a trvat trvat smát se nést se vznešeně
žít umírat a růsti v svobodě
jež neomezená bude moci být i mojím domovem
Důvěrně v něj vemřu ztrativ navždy vědomí
 
(Básně z let 1958–1959)
 
 
JE DÁVNO UŽ NAPSÁNA BÁSEŇ
za mlada prožitých let
Je doba dávno ta tam
vůní i podivných mlh
Slunce se probírá už
a svítit začíná žlutě
písčitý kolem nás vzduch
a praská nabitý proudem
nevlastních dosud nám sil
Poledne přijde nám brzy
a ranní se ukrylo šero
zpěv ptáků rosa a chlad
jenž svěžestí opájel údy
Přímý má světlo teď tvar
a odkrývá podoby věcí
Jaké jsou neznámé zas!
Blízkost jejich je náhlá
a nebezpečenstvím čpí
je všechna hranatých tvarů
ostrých a dravých jak meč
Nechť srdce zůstalo zpět!
Však tam též lépe je jemu
snad vrátí se navečer k nám
s tím novým ránem a jarem
v průvodu vůní a mlh
bělounké radostí svou
večerním ránem jak zpěv
teď bez něj snazší je chůze
 
I bez srdce promlouvá strach
 
Tak se věk poznání počal
 
(Básně z let 1958–1959)
  
 
OPÍJETI SE ZA KAŽDOU CENU
je jednou z vlastností hmoty
řku jako dialektický materialista
Budoucí generace vědců
budou zkoumat vlastnost opíjení se
jako my zkoumáme vlastnost odrazu
 
Všimli jsme si už že všechno ve vesmíru jde napřeskáčku
Není souvislosti mezi elektronem a atomem
mezi zvířetem a člověkem
mezi lidstvem a galaxií
učení o entitách bude filosofickou dřinou budoucnosti
je více pravdy v halucinaci než ve vědě
jednota světa není zaručena společným substrátem
bez ohledu na to že nevím co tento substrát je
kam zařadit to co je bez substrátu?
 
Nicota láme hřbet kobyle nominalismu
jež nás tak daleko donesla
Nechť jde na odpočinek
dlouho se nezotaví
kvantová konstanta se jí vzpříčila v žaludku
 
Už nejnižší obratlovci mají smysl pro alkoholismus
chtěl bych prožívat opici mihule
nejnižší organismy riskují život aby se opojily
Vesmír se určitě opíjí
tím nebo oním prevítem
vím to z toho že je impotentní
o soulož nestojí ten
kdo poznal rozkoše vyšší
 
Všechno co je životodárné
je klam a halucinace
Bylo by kdy došlo k početí
bez přeludu lásky a krásy?
Všichni bychom vyhynuli
kdybychom vnímali jen skutečnost
Mája je nejhlubší podstatou všeho
klam je jedinou skutečností a pravdou
A kloním se k tomu
že pod skutečností klamu
není ani žádné skutečnosti bez klamu
 
Proto vím že se i naše galaxie opíjí
podle svých možností
a ty jsou větší než moje
Zvláštní projevy tohoto fenomenu bude studovati věda bibendologie
již tímto zakládám
a jejíž vztah ke gnoseologii a filosofii
objasním blíže ve své jediné knize
již u příležitosti svých pětačtyřicátých narozenin
sepsánu uložím do zásuvky
k orientaci generací příštích
Že všechno hledá jak se opít
je prokázaná věc
Naskýtá se však filosofická otázka
zda je možno se opít?
Zda není opíjení se jen hledáním opilství bez jeho nalezení?
Všechny výtržnosti jež činíme při tomto hledání
jen podtrhují že se tu nedochází cíle
jenž by se vyznačoval pocitem dosažení
Zdá se že nejen výsledky a průvodní projevy procesu opíjení jsou klamem
ale že je klamem i sám tento proces
Všechno je bezvýchodně ztraceno ve své touze po uskutečnění
pak ve své touze po znicování
a obé je neuskutečnitelné a marné
Vše plácá se ve stavu existence foetu
jenž není ani smrt ani život
ani nic ani něco
rozplizlá masa vzpomínek
na to že nebylo
a tušení že bude
až se dokonale opije
 
Jest vesmír mizerný mezistav
mezi něčím o čem není vědomosti
ale rozhodně není vesmír přirozeným stavem věci
konec konců
co je nekonečnost času proti ničemu
Ac Deus nescit se ipsum
když pije rum
 
Do čela pracovní komise bibendologů
stavím soudruha Karla Žáka
Nechť čím více se vzdaluje tím rychleji pije
až naraziv na meze Lorentzových transformací
zůstane vždy i nikdy
a všude a nikde
 
(Básně z let 1958–1959)
 
 
JSOU LIDÉ TÍM ČEMU MÁ BÝT VĚNOVÁNA NEJVĚTŠÍ POZORNOST MÁ DRAHÁ?
Ti dlouhonozí a krátkonozí
ti krásní a ti oškliví
Není spíš třeba všimnout si jak vane vítr
jdou mraky ty věčné
a jak žijí bohové?
Opravdu se děje něco tak hrozného
v bitvách
při bombardování
v plynových komorách?
Má drahá zdá se že to jsou jen každodenní věci
pokaždé v jiném šatě
vždy pod ním stejné
Smrt
je vždy nevčasná
však nikdy nemůže přijít příliš brzy
Botičky nemluvňat v Osvětimi
jsou lhostejné
nabádají jen pokrytce k slzám
zatím co za zády otvírají křivák
Je nevylíčitelná nepoctivost lidského rodu
s níž sám sebe podvádí
a bude až do konce svých dní
Společnost podvodníků navzájem se podporujících a okrádajících
co myslí že jsou chytráci
chtějí to skrýt potutelně pod fousy
a náhle řvou a brečí odvolávají se
na lásku o níž se jim nikdy nesnilo
na pomoc soustrast milosrdenství
když zjistí že jsou sami na huntě
Nenávistníci svobody
stádo ubohých kořistníků
zvířata zvířata
ze zvířat nejpodlejší
 
Sám pokud jsem člověkem sám jsem zvíře
i ty má drahá
a ne vždy vím
jak vybřednout ze vší zvířeckosti
Leč žije kdesi pokolení nadlidí
ne jenom bohů antických
žije nadčlověk
a vesmír je mu přítelem
Nepotřebuje se skrývat sám před sebou
proto není mu svět nepřítelem
Nemá čím se hanbit
a proto nezná ani přetvářku umění
Nemá se čeho bát
a proto si nemusí nic idealizovat
Nemá v ničem nedostatku
a proto nač pohlédne je krásné
Krása je jeho vzduch
ticho je jeho jednání
letící paprsek je jeho mysl
Jasná je jeho tvář
jasnější jeho nohy
jasnější jeho tělo
Jeho pohlaví není kanalizace útrob
jeho pohled je prost vší masturbace
jeho dotyk je přirozený a bez záchvěvu
Miliardové nadlidstvo
žije jako by nebylo více než jednoho
není proč brát na sebe vzájemně ohled
proto není třeba se nenávidět
tedy není třeba se ani milovat
Jak by si mohl nasadit
prasečí rypák humanismu!
 
Láska nadčlověka je úsměv pro sebe samého
je tichá veselá bujná
shovívavost k vlastní pošetilosti
Rád o ní mluví se svým protějškem
Oba se smějí...
Jejich hlavy jsou v oblacích
zatímco jejich těla se spojují
nabita proudem bouřek
nové melodie jim přicházejí
neboť krása je u nich ponejvíce hudbou
Omývají se v moři a hlaholí...
Po jídle jež kdekoli zvednou
po zemi ležící
se pustí do nových dobrodružství poznání
Jsou krutě trápeni
Podstupují nejstrašnější bolesti
Týrají své duše až k smrti
Schnou a chřadnou
trýzní se až vesmír jímá hrůza
zápasí s hydrou klamu
sami se sebou...
Však sotva ranní rosa políbí jejich gigantická čela
jsou mírní k sobě a dobří
lenivě houpají se ve větru
a cítí že jsou snad nejblíž cíli teď
když hledí na sebe jako na staré osly
hýkající občas tupohlavostí
a je jim vše od plic k smíchu
 
Však morbidní hnusný stále ustaraný
člověk jenž žije jak by se ryl v hnoji
jenž potí se a funí slintá bubliny
když vidí kus jídla a shání ho jak klenot
jenž umí jen se starat o bydlo
však zato bydlo stále komfortnější
jenž neví vůbec co je duch co práce
co láska odpočinek veselí
ten smrdí stále ve své maškaře
vědy morálky a umění
do nichž se vystrojil
Jsou lidé tím čemu má být věnována největší pozornost má drahá?
 
(Básně z let 1958–1959)
 
 
Robinson Jeffers mohl vlastníma rukama
z žulových kvádrů přinášených od moře
vystavět pro svou ženu dům
Já mohu leda na brigádě okopávat šnytlík
nebo vlastníma rukama z žulových kvádrů
stavět novou přehradu jež bude napájet
slabým světlem několik vesnických žárovek
a vysokým napětím novou zbrojní továrnu
Neboť v tomto světě a v této době
je všechna společenská práce zaměřena na válku
 
Jsem rád že kdesi v jakýchsi kaňonech
žije Robinson Jeffers Táhne mu na osmdesátku
Jsem rád že jsem našel předbojovníka a spolubojovníka
toho jehož hlas je slyšet a bude vždy slyšet na poušti
když můj vlastní zůstává uzavřen v mých ústech
Již když jsem psal to co zůstalo jen zbytky eposu
věděl jsem že někde musí někdo být
ale neznal jsem ho až podnes
 
Měl se přece jen o něco lépe
a proto měl přece jen o něco více iluzí
O přírodě o věčnosti o přirozenosti o holém životě
To vše bylo dáno tím
že on ještě mohl vlastníma rukama
z žulových kvádrů přinášených od břehu moře
vystavět pro svou ženu dům
a já se už jen mohu zúčastnit brigády na zvelebení naší ulice
 
(Básně od ledna 1960 do června 1963)
 
 
Mně osobně je všechno jedno
Je těžko mít méně předsudků než já
Schvaluji nejen vraždy a zvěrstva
ale i Buchenwaldy a Majdanky
plynové komory i Hirošimy
pohlavní zvrácenosti i podvody
špínu bahno hedonismus a egoismus nejtěžšího kalibru
vše co lidé odsuzují
vše čeho se lidé bojí
vše čeho jsou lidé plni
Chápu všechny jejich hrůzy
jako své vlastní
Chápu je stejně přirozené
jako rašení listí na stromech
a stejně zákonité
jako uzrávání sladkých a plných plodů
Vidím jejich vznešenost
jako osudovost zápasu mikrobů v kapce krve
jako tragičnost vzniku a zániku galaxií
jako neúprosnost času a prostoru
chladného a bezmyšlenkovitého
Proto nic z toho mne nevzrušuje tak
aby mne to svádělo k napodobení
 
Neopěvuji ani perverzi ani rozklad
spleen ani nudu ani únavu
vášně ani opojení a ani umělé ráje
celý tento veliký repertoár prokletých básníků je mi cizí
Jsem-li prokletým básníkem je to proto
že mne vskutku každá společnost prokleje
pokud nějaká bude
neboť neustanu co budu živ
a zřejmě ještě ani po smrti
srát jako harpyje seslaná neúplatným osudem
na všechnu její potravu
tj. na práci solidaritu subordinaci
kulturu umění životní úroveň
morálku zákoník zábavu rekreaci
aby jí pořádně smrdělo z huby
pokaždé když začne rozkládat své rozumy
 
(Básně od ledna 1960 do června 1963)
 
  
Skutečný tvůrce má obvykle
jednu jedinou pronásledující představu
jednu jedinou nevyjádřitelnou myšlenku
V tom se podobá šílenci
Kdo je schopen psát o čemkoli
malovat stejně to jako ono
nosí lehce všechny šaty
žádné pak nejsou jeho vlastní
Je nutno být sežírán svou vidinou jako nevyléčitelnou nemocí
a stejně tak jí trpět
Jak snadno se pak nemocný
stane protivným hypochondrem
tak na obtíž svému okolí!
Cíl básně je tam kde přestávají pojmy
a bezpojmové odít do pojmů je jejím směšným úkolem
Dílo které lze zcela beze zbytku vyjádřit slovy
je dílem talentu ne dílem poesie
a kdo se domnívá že chápe dílo reprodukuje-li jeho obsah
nikdy poesii neporozuměl
Skutečný tvůrce je vzácný zjev
na úrovni kosmické hierarchie sluncí
a není nic divného v tom
že skutečné pochopení
je dáno též jen několika planetám
Těch devadesát devět lidí ze sta
co nikdy básni neporozumí
má z její konzumace jenom zmatek mysli
Mají svůj umělecký průmysl Rubensů Thomasů Mannů a Schumannů
a nebo posléze už produkci stoky
jež jim nejvíc hoví
Zdá se být vůbec omylem
že se poesie tvoří na tomto světě
že její tvůrci se dávno neseparovali
nebo neobrátili svůj zřetel k andělům
a zády k lidské poptávce
Ti největší jako Leonardo se tomu blíží
Lidé se o jeho umění dozvěděli jenom proto že se musel něčím živit
a že potřeboval občas velké plochy
 
(Básně od ledna 1960 do června 1963)
  
RILKE IN BILDERN
 
Nemám peníze na to abych si to koupil
Je to krásná a s porozuměním vypravená kniha
malé veledílo mezi biografiemi
Celý život básníkův
leží tu před námi jako na dlani
Jednou jel na Rus podívat se jak si intelektuálové hrají na mužiky
(die heilige russische Literatur!)
nato do Florencie podívat se do Uffizií
nezarmoutilo ho porozhlédnout se v Egyptě Švédsku Španělsku a Švýcarech
o Čechách a Francii ani nemluvě
neboť ty byly jeho vlastí
leč nerozveselily ho ani hraběnky
(z nich zejména madame von Schwerin)
ani André Gide
jemně trpěl s Rodinem
i s expresionisty
vznešený psal vznešenému Paulu Valérymu
to prosté srdce
Zřel umělecká díla a navštívil památky
o nichž ani nevím že existují
či o nichž jsem se jen zbožně dočítal
měl k dispozici celou světovou kulturu na požádání
a když psal své elegie nekručelo mu v žaludku ani se nemusel děsit
 zítřejšího vstávání do práce v pět ráno
a co si napsal to si vydal
nemaje strachu že jeho básně přijdou na podpal
v kancelářských kamnech státní policie
Tento básník trpitel
pln bolesti se skláněl nad zámeckými parky
až skonal
 
Mé vykřičené plíce
můj dryjáčnický hlas
vytvářejí karikaturu básníka
jíž jsem
Mé poesii zešedivěly vlasy
vypadaly zuby
předčasně zesenilněla
jenom touha jí zůstala
Svá hlupáctví píši na koleně
v koutě pod střechou kde ani světlo není
a kde na mě řve má žena a dítě
oba nechtěně bez nějaké význačnější nenávisti
jen z blbosti která všechny lidi má k tomu
aby básníkům čarodějnicím a bláznům
zabraňovali v jejich nepochopitelné
ale jistě společensky škodlivé činnosti
 
Bydlíme všichni v jedné díře
vedle se dusí chrchlavý dědeček
pere plenky přebaluje dítě
my oba s manželkou chodíme do práce
jsme rádi že se nám vede dobře
že máme každý den dosyta najíst
a třikrát za rok jdeme do divadla
na galerii k stání
Mé básně zaplňují pomalu zásuvku stolu
odkud postupně putují do kamen
jsou však – díky bohu – stále řidší
 
Byl-li kapitalismus očistcem
je sovětský socialismus peklem
V posledním stadiu třídních vztahů
obnažuje se zúplna jejich kostra
stupidní násilí právo silnějšího
Fata morgana beztřídní společnosti
zrcadlí se nám na dosah ruky
ale nikdo z nás neví jak bezedná je smrtící poušť
jež nás od ní dělí
Co vydobylo lidstvo na své emancipaci
je pro tuto chvíli ztraceno jako by nebylo bývalo
a tak se k touze druží ještě vzpomínka
abychom byli rozdíráni oběma rukama času
To málo svobody člověka jež uskutečnila stará společnost
dožívá před našima očima
na stále se rozpadajícím kousku světa
Nastává jim posledních dvacet let
Nestane-li se zázrak
– a ten se neděje proti proudu historie –
v tomto století bude konec onoho světa zpečetěn
Žijte rychleji bratři nepřátelé!
Užijte ještě co se dá – řekněte poslední slova
jsem krev vaší krve ale nepřeji si vašeho návratu
ačkoli si často přeji abychom všichni vyletěli do povětří
zajděte definitivně zajděte bolestně
v ponížení křečích a špíně
já zajdu s vámi
ale zajděte definitivně
abyste nás už nestrašili
abyste nás nechali klidněji umřít
něco málo po vás
 
Když se člověk morduje aby uhájil živobytí
nedělá si starosti s poesií
„věčné myšlenky“ o „lásce a smrti“ nechá si napotom
Je příjemné uvažovat o vznešenosti básníka
a sedět přitom na klíně kněžny Thurn-Taxis
ale přicházejí v historii doby
kdy se tato pozice stává směšnou
Tebe Rilke
budou vždycky číst ti co se jim vede až příliš dobře
byť i SSSR se bude tyčit
jako Tamerlánova pyramida
mne nebude znát nikdo
nebo jenom ti kteří jsou věčně biti
Ty nezajímají řeči o zpívající lyře
koketérie s mrtvolkami je uvádí do rozpaků
neboť sami jsou zaživa-mrtvoly
zaživa-zavraždění
a vědí stokrát líp než ti tví „časně zemřelí“
co je být nic
 ……………………..
…………………
…………….
………..
 
(Básně od ledna 1960 do června 1963)
 
 
Tolik jsem vždycky snil o velikém díle
že teď když jsem vytvořil jeho karikaturu
ani její směšnost nepoznávám
a kochám se v myšlenkách na její prodlužování
 
Mezi dvěma velkými karikaturami oddávám se kontemplativní lyrice
ať se svět strojí k válkám
v nichž jsem započítán v tisíci miliónech mrtvol i já
dobrodiním generálního štábu ponechávaný dosud při výkonu
svého hnidopišství
jako ostatní při své užitečné práci ve prospěch lidstva
a kladu svou pokroucenou sexualitu na roveň nevinně popraveným
perzekvovaným a umučeným
na Sibiři ve Španělsku a v Jižní Americe
kde Martynov pěje že se nám zachtělo písní
a Neruda o cibuli a dřevorubci
nemluvě ani o těch co opěvají ženu lásku a lidství
 
Bezpochyby je veškeré básnění onanie
a nechť je proklet ten kdo je vymyslel
a nechť je proklet ten kdo v něm pokračuje
a nechť je proklet ten kdo je čte
 
Neboť ukolébávám vás v iluzi že tvořím čin
když píši o vraždách a že se proti nim vzpouzím
když píši o svobodě a že pro ni žiji
když mluvím o člověku a že na něj myslím
Avšak činem to není Je to jen řeč
a skutek jak správně říkají utek
 
Statisíce básní byly a budou napsány
a prostí lidé se chvějí
zbožností nad velikostí ducha
nad vznešeností lidského rodu
Já ale vím a opakuji vám
že je to nejhorší podvod páchaný
na dětech z mateřské školky
Ohavnost spuštění je lidská poesie
neřestná kamufláž příjičných vředů
pozlacený nočník
kolínská stříkaná na lejno
 
Prašivý stud cítím když tohleto píši
protože to píši místo abych nepsal
Neboť jen přikapávám kolínské do nočníku
kroutím břichem jako tanečník v baru pedofilů
abych jim dodal něco kultury
něco šarmu něco tragičnosti
místo abych je kopl do prdele
spáchal sebevraždu
nebo si k nim přisedl do party – však jiný nejsem
 
Podlost s níž dovede být člověk naivní
je bezmezná
Ale nejvyšší je podlost básníka
komedianta jenž chce sklízet potlesk
a sklízí ho
neboť dodává vznešených citů
 
(Básně od ledna 1960 do června 1963)