Yongey Mingyur Rinpočhe
Radost ze života
Štěstí jako vědecká disciplína

2. vyd. 2017, ISBN 978-80-7436-083-1, Brož., 286 str.

doporučená cena: 348 Kč
naše cena
: 278
ušetříte: 70
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | Obsah | Pochvalná slova o knize Radost ze života | O autorovi | Předmluva | Kap. 1. Cesta začíná | Kap. 2. Vnitřní symfonie | Kap. 3. Za myslí, za mozkem | 9. Nalezení rovnováhy | Kap. 5. Relativita vnímání

Kap. 5. Relativita vnímání

Prapůvodní čistota základu naprosto přesahuje slova, koncepty a formulace.“ Jamgön Kongtrul: Miliarda světů

 Definice prázdnoty jako „nekonečné možnosti je základním popisem velmi komplikovaného pojmu. Subtilnější význam, který mohl uniknout prvním překladatelům, naznačuje, že cokoli vyvstává z tohoto nekonečného potenciálu ať už je to myšlenka, slovo, planeta nebo stůl ve skutečnosti neexistuje jako „věc sama o sobě, ale spíše jako výsledek mnoha příčin a podmínek.  Pokud dojde ke změně či odstranění kterékoli z těchto příčin nebo podmínek, vyvstane odlišný jev. Podobně jako principy vyložené i druhém otočení kolem dharmy, také kvantová mechanika má tendenci popisovat konkrétní zkušenost nikoli prostě jako jednoduchý možný řetězec událostí vedoucí k jedinému výsledku, ale spíše hovoří o možnostech událostí či dějů což je svým zvláštním způsobem blízko buddhistickému chápání absolutní reality.

 VZÁJEMNÁ PROVÁZANOST

„Cokoli je závislé na podmínkách, je chápáno jako prázdné…“ Sútra vyžádaná Madropou

Abychom použili jednoduchý příklad, představte si dvě různé židle: jednu, která má čtyři pevné nohy, a jednu se dvěma pevnými a dvěma vratkými. Na jedné si pohodlně pohovíte. Posaďte se na druhou a skončíte na zemi. Na první pohled lze o obou prohlásit, že jsou to „židle“. Ale vaše osobní zkušenost s každou z těchto „židlí bude nezaměnitelně odlišná, protože základní podmínky nejsou totožné.

Toto setkávání se s odlišnými příčinami je v buddhistické terminologii známé jako „vzájemná provázanost“. Princip vzájemné provázanosti můžeme neustále pozorovat ve světě kolem sebe. Například semínko v sobě nese potenciál pro růst, ale může jej realizovat to znamená stát se stromem, keřem nebo popínavou rostlinou pouze za určitých podmínek. Musí se uchytit v půdě, t dostatek vláhy a náležité množství světla. Dokonce i za vhodných podmínek to, co vyroste, závisí na druhu semene. Z jablečného semínka nevyroste pomeranč a z pomerančového nevyroste strom, který by náhle začal rodit jablka. Takže dokonce i v jediném semenu se uplatňuje princip vzájemné provázanosti.

Podobně naše rozhodnutí činěná v každodenním životě mají relativní efekt. Uvádějí do chodu příčiny a podmínky, jež vytvářejí nevyhnutelné důsledky ve sféře relativní reality. Relativní rozhodnutí jsou jako kameny vržené do jezírka. I když men nedolétne příliš daleko, z místa, kam dopadne, se doširoka rozprostřou soustředné kruhy. Není možné, aby se tak nestalo (pokud ovšem nezamíříte opravdu špatně a kámen nepřeletí až do sousedova okna, čímž se ovšem rozpoutá úplně jiný soubor následků).

Stejné je to s vašimi myšlenkami o sobě samých: „Nejsem dost dobrý“, „jsem příliš tlustý nebo „včera jsem udělal strašnou chybu“. Jsou založeny na předchozích příčinách a podmínkách. Možná že jste v noci špatně spali. Možná vám někdo kdysi řekl něco, co se m nelíbilo. Nebo třeba jenom máte hlad a vaše tělo naléhavě vyžaduje vitamíny a minerály, aby mohlo náležitě fungovat. I něco tak prostého jako nedostatek vody může vyvolat únavu, bolest hlavy a neschopnost soustředění. Nekonečný počet věcí může ovlivnit povahu vašeho relativního prožitku, aniž se mění absolutní realita toho, kdo jste.

Když jsem byl subjektem neurologického výzkumu v laboratoři ve Wisconsinu, neustále jsem vyzvídal, jak moderní vědci chápou vnímání. Buddhisté na to mají své vlastní teorie, mě ale zajímal západní pohled na věc. Dozvěděl jsem se, že z přísně neurologického hlediska vyžaduje jakýkoli akt vnímání i zásadní elementy: podnět tedy vizuální objekt, zvuk, vůni, chuť či dotek pak smyslový orgán, a nakonec soubor neuronových okruhů v mozku, které uspořádávají signály přicházející od smyslových orgánů a přiřazují jim význam.

Vědci, s nimiž jsem diskutoval, použili jako příklad vizuální vjem banánu a vysvětlovali mi, že optické nervy senzorické neurony v oku napřed zaznamenají podlouhlou zahnutou žlutou věc, možná s hnědými skvrnami na koncích. Rozrušeny tímto podnětem začnou neurony chrlit informace směrem k talamu, neuronové struktuře umístěné v samém středu mozku. Talamus je něco jako telefonní centrála, taková, jakou lze vidět ve starých filmech. Dochází tu ke třídění senzorických informací předtím, než jsou rozesílány do jiných oblastí mozku.  Jakmile talamus roztřídí informace od optických nervů, putují do limbického systému, tj. oblasti mozku přednostně odpovědné za zpracování emocionálních reakcí a pociťování bolesti a uspokojení. V tomto okamžiku š mozek učiní jakési bleskové rozhodnutí, zda dotyčný vizuální podnět v tomto případě podlouhlá, zahnutá žlutá c s hnědými skvrnami na koncích je c dobrá, špatná nebo neutrální.  Podobně jako v případě pocitů, které vs vyvolávají někteří lidé, označujeme tuto reakci za „divný pocit v žaludku“, přestože třeba nemusí t s břišní krajinou nic společného. Je prostě jen daleko jednodušší použít takovou zkratku než to zeširoka vysvětlovat jako „stimulaci neuronů v limbické oblasti“.

Zároveň se zpracováním informace v limbické oblasti je zpráva odeslána „nahoru do oblastí neokortexu, hlavní analytické části mozku, kde je sestavena do vzorců nebo lépe řečeno konceptů jež slouží jako vodítka či mapy, které používáme i pohybu každodenním světem. Neokortex vyhodnocuje tyto vzorce a dospívá k závěru, že objekt, jenž stimuloval naše optické nervové buňky, je ve skutečnosti banán. A pokud je v m vzorec nebo koncept „banánu už obsažen, nabídne celou škálu navazujících detailů, založených na minulých zkušenostech — například jak banán chutná, jestli ho jíme rádi nebo ne, a všechny další podrobnosti spojené s naším konceptem banánu. To m umožní rozhodnout se, jak s větší přesností reagovat na objekt, který vidíme jako banán.

To, co jsem popsal, je jen hrubý nástin procesu vnímání. Ale už jen letmý pohled na tento proces m ukazuje, jak i prostý objekt může t zdrojem pocitů libosti či odporu. Jakmile dojdeme do stadia, kdy rozpoznáme banán, ve skutečnosti už dotyčný objekt nevidíme. Namísto toho vidíme jeho obraz vytvořený neokortexem. A tento obraz je podmíněn obrovským množstvím různorodých faktorů včetně prostředí, jež s obklopuje, našeho očekávání a předchozích zkušeností, stejně jako strukturou našeho neuronového systému. Lze říct, že v mozku samotném jsou senzorické procesy a všechny navazující faktory vzájemně provázané a že se neustále navzájem ovlivňují. Protože neokortex je instancí, jež poskytuje vzorec, podle kterého rozpoznáváme, označujeme a předvídáme projevy či „zákonitosti vnímaného objektu, právě neokortex ve velmi hlubokém slova smyslu pro s vytváří svět. Jinými slovy, nevidíme absolutní realitu banánu, ale spíš jeho relativní podobu, mentálně vytvořený obraz.

Aby tento jev názorně objasnil, popsal Dr. Livingston v průběhu první konference Institutu pro mysl a život v roce 1987 jednoduchý experiment, v němž skupině pozorovaných subjektů bylo ukázáno písmeno T, opatrně nakreslené tak, aby horizontální i vertikální linie byly stejně dlouhé. Na otázku, mají-li dotyčné segmenty stejnou délku, dostali výzkumníci trojí odpověď podle toho, z jakého prostředí ten který subjekt pocházel. Například většina lidí žijících nebo vychovávaných v převážně nížinném prostředí, třeba v Nizozemsku, měla tendenci vnímat horizontální segment jako delší. Naproti tomu lidé žijící či vychovávaní v prostředí hor, a tedy vnímající věci spíše v kontextu vertikál, byli převážně přesvědčeni, že delší je svislý segment. Jen malá skupina subjektů byla s to rozpoznat, že obě linie jsou stejně dlouhé.

Takže striktně biologicky vzato, mozek spoluutváří a podmiňuje vnímání. Ačkoli vědci nepopírají, že existuje „reálný svět“ objektů za hranicemi těla, obecně přijímaným názorem je, že i když se senzorické zkušenosti zdají t velmi přímé a bezprostřední, procesy, jež k nim vedou, jsou mnohem rafinovanější a komplexnější, než se zdálo. Jak to Francisco Varela komentoval později v průběhu konference: „Je to, jako by mozek i vnímání doslova nechával svět, aby se projevil.“

Mozek sehrává v procesu vnímání stěžejní roli i formování našeho běžného stavu mysli. m se otevírá i možnost pro ty, kdo chtějí podstoupit mentální trénink, jenž postupně mění navyklé vnímání utvářené během předchozího, po celé roky trvajícího podmiňování. Díky takovému tréninku si může mozek vytvořit nová neuronová spojení, jež mu umožní nejen transformovat stávající vnímání, ale také překonat běžnou mentální podmíněnost pocity úzkosti, bezmoci či bolesti a spočinout v trvalejším prožitku štěstí a klidu.

To je dobrá zpráva pro všechny, kdo se cítí chyceni do pasti představ o tom, jaký život je. Nic ve vaší zkušenosti myšlenky, pocity či vjemy není tak stabilní a nezměnitelné, jak se zdá. Ve vnímání zprostředkovává pravou přirozenost věcí jen velmi přibližně. Ve skutečnosti vesmír, v němž žijete, a vesmír ve vaší mysli vytvářejí integrovaný celek. Jak mi neurologové, fyzikové a psychologové objasnili ve smělém pokusu popsat realitu objektivním, racionálním způsobem, moderní věda v s začala obnovovat smysl pro zázrak a vznešenost existence.

 SUBJEKTY A OBJEKTY: NEUROLOGICKÝ POHLED

„Dualistické myšlení je dynamickou energií mysli.“ Jamgön Kongtrul

Vyzbrojeni trochou informací z oblasti fyziky a biologie můžeme vznést několik hlubších otázek, které se týkají absolutní reality prázdnoty a relativní reality každodenní zkušenosti. Například pokud to, co vnímáme, je pouhým obrazem objektu a objekt m je z pohledu fyziků jen vířící spoustou maličkých částeček, proč potom pociťujeme třeba takový stůl před námi jako pevnou záležitost?  Jak můžeme vidět a vnímat sklenici vody na stole? Pokud se z ní napijeme, voda se zdá t dostatečně skutečná a hmatatelná. Jak je to možné? Když nepijeme vodu, dostaneme žízeň. Proč?

Začneme tím, že mysl se mnoha způsoby účastní procesu známého jako dzinpa, což je tibetské slovo pro „ulpívání“. Dzinpa je tendencí mysli fixovat se na objekty jako na něco nezávisle existujícího.  Buddhistický trénink nabízí alternativní přístup k prožívání života založeného na pudu přežít a v podstatě vystavěného na strachu. Dává přednost prožívání jako přehlídce podivuhodných a nádherných událostí. Rozdíl si žeme ukázat na jednoduchém příkladu. Představte si, že držím v ruce svou málu (šňůru korálků podobnou růženci) s dlaní otočenou směrem dolů. V tomto případě mála představuje veškerý majetek, který lidé obvykle mají potřebu vlastnit: hezké auto, kvalitní šaty, chutné jídlo, dobře placené zaměstnání, pohodlný domov atd. I když málu pevně svírám, část korálků vždy nějak vyklouzne a visí dolů. Když se pokouším je uchopit všechny najednou, může se stát, že mála mi nakonec vypadne celá. Pokud ale ruku otočím a nechám v ní málu spočívat, nevypadne nic. Korálky mi volně leží na otevřené dlani.

A ještě jeden příklad. Představte si, že se díváte na stůl, který máte před sebou. Zprvu ho vnímáte jako samostatnou, naprosto celistvou věc, nezávislou na subjektivním pozorování. Ale stůl má desku, nohy, boky, zadní a přední část. Pokud si uvědomíte, že se skládá z těchto různých částí, jste stále schopni ho definovat jako jedinou věc?

i svém zkoumání mozku „bez dirigenta neurologové objevili, že mozky všech tvorů se vyvíjely specificky tak, aby rozpoznávaly vzorce a reagovaly na . Mezi miliardami neuronů, z nichž sestává lidský mozek, jsou některé speciálně upravené pro rozpoznávání tvarů, zatímco jiné slouží k určení barev, vůní, zvuků, pohybů.  Zároveň jsou naše mozky obdařeny mechanismy, jež m umožňují rozpoznat to, co neurologové nazývají „globální či vzorcům podobné vztahy.

Uveďme si známý příklad nevelkého souboru vizuálních symbolů zvaných emotikony, obvykle užívaných v e-mailových zprávách: :-). Tento soubor je snadno rozeznatelný jako „smajlíci“, se dvěma očima „:“, nosem „- a ústy „)“. Pokud ale tyto i znaky uspořádáme jinak, třeba )-:, mozek vzorec nerozpozná a bude výsledek interpretovat jako nahodilé  body,  linie a křivky.

Neurologové, s nimž jsem mluvil, mi vysvětlovali, že tyto mechanismy dešifrující vzorce pracují takřka souběžně s neuronovým rozpoznáváním tvarů, barev atd. prostřednictvím neuronové synchronicity — což lze zjednodušeně popsat jako proces,i němž spontánně a bezprostředně navzájem komunikují neurony, lokalizované v různých od sebe vzdálených oblastech mozku. Pokud jsou například tvary :-) vnímány v tomto přesném uspořádání, příslušné neurony komunikují spontánním, leč přesně koordinovaným způsobem, který představuje rozpoznání specifického vzorce. Jestliže vzorec není rozpoznán, příslušné neurony komunikují nahodile.

Tato tendence identifikovat vzorce či objekty je nejnázornější biologickou ilustrací dzinpy, s ž jsem se kdy setkal. Předpokládám, že se vyvinula jako součást pudu přežít, protože schopnost rozlišovat mezi nebezpečnými, prospěšnými a neutrálními objekty je bezesporu velmi užitečná! Jak vysvětm později, klinické studie ukazují, že meditační praxe rozvíjí mechanismus neuronové synchronizace až do bodu, kdy vnímající začíná vědomě rozpoznávat, že jeho mysl a zkušenosti či objekty, jež jeho mysl vnímá, jsou jedno a totéž. Jinými slovy, dlouhodobě prováděná meditační praxe rozpouští umělé hranice mezi subjektem a objektem což na oplátku nabízí vnímajícímu svobodu ovlivnit kvalitu svého prožitku, svobodu rozlišovat mezi tím, co je skutečné a co je pouhým zdáním.

Rozpuštění hranice mezi subjektem a objektem ale neznamená, že se vnímání stane jednou velkou šmouhou. Nadále existuje zkušenost subjektu a objektu, ale zároveň si uvědomujeme, že toto rozdělení je ve své podstatě konceptuální záležitost.  Jinými slovy, vnímání objektu není odlišné od mysli, jež objekt vnímá.

Protože je těžké tento posun uchopit intelektuálně, abychom k nějakému porozumění došli, znovu si pomůžeme přirovnáním ke snu. Pokud ve snu odhalíte, že to, co prožíváte, je jen sen, uvědomíte si také, že vše, co ve snu zakoušíte, se děje výhradně ve vaší mysli. A toto poznání s osvobozuje od „snových problémů“, „snového utrpení či „snových omezení“. Sen pokračuje dál, ale poznání s zbavilo veškeré bolesti či nepříjemných pocitů, které vaše snové scénáře produkují.  Strach, bolest a utrpení vystřídá pocit až dětského údivu: „Páni, podívejme, čeho je má mysl schopná!“

Stejně tak v každodenním životě představuje překonání hranice mezi subjektem a objektem totéž poznání, že cokoli prožíváte, je neoddělitelné od mysli, která to prožívá. Běžný život se nezastaví, ale vaše prožívání či vnímání projde proměnou. Omezenost nahradí úžas a ohromení.

 DAR NEJISTOTY

„Když mysl nemá záchytný bod, je to mahámudrá.“ Tilopa, Mahámudrá řeky Gangy

Vraťme se k příkladu se stolem. Dokonce i i běžném pozorování můžeme říci, že stůl prochází neustálou proměnou. Od včerejška se mohl ulomit kus dřeva nebo mohla odprýsknout část nátěru. Podíváme-li se na stůl z pohledu fyzika, tedy na mikroskopické úrovni, uvidíme, že dřevo, barva, hřebíky a lepidlo, z nichž byl stůl vyroben, jsou tvořeny molekulami a atomy a ty sestávají z částic, rychle kmitajících v rozlehlém subatomárním prostoru.

Na této úrovni se fyzikové potýkají se zajímavým problémem. Když se snaží zachytit přesné umístění částice v subatomárním prostoru, nejsou s to změřit její rychlost se stoprocentní přesností; a když se o to pokoušejí, nedokážou zase přesně určit její umístění.  Problém souběžného měření přesné pozice a rychlosti částice je znám jako Heisenbergův princip neurčitosti, pojmenovaný po Werneru Heisenbergovi, jednom ze zakladatelů kvantové mechaniky.

Aby fyzikové „uviděli pozici subatomární částice, musejí k ní vyslat krátký světelný puls, který ji speciálně „nakopne“ energií a změní rychlost jejího pohybuKdyž se naopak snaží změřit rychlost částice, měří změny frekvence světelných vln vyzařovaných na částici v pohybu podobně jako když dopravní policie používá frekvenci radaru k měření rychlosti auta. Takže podle toho, jaký pokus vědci provádějí, získají informaci o jedné nebo druhé vlastnosti částice. Řečeno velmi jednoduše, výsledky pokusu jsou podmíněny povahou pokusu to znamená otázkami, jež pokládají vědci, kteří pokus provádějí a pozorují.

Pokud uvažujete o tomto experimentu jako o způsobu popisujícím lidskou zkušenost, můžete vidět, že stejně jako jsou kvality přisouzené částici podmíněny konkrétním pokusem, jenž s ní vědci provádějí, analogicky vše, co myslíme, cítíme a vnímáme, je podmíněno mentálními návyky, jež do procesu vnášíme.

Moderní fyzikové zjistili, že naše chápání hmotných jevů je do jisté míry omezeno otázkami, které přitom klademe. Zároveň nejistota v přesném určení toho, jak a kde se částice objeví v subatomárním vesmíru, představuje jistou svobodu v určení povahy naší zkušenosti.

 KONTEXT: POZNÁVACÍ PERSPEKTIVA

„Náš život je tvarován naší myslí…“ Dhammapadam

Buddhistická praxe s postupně vede k tomu, abychom se zřekli navyklých domněnek a experimentovali s různými otázkami a různými úhly pohledu.  Taková změna náhledu není tak těžká, jak se zdá. V průběhu rozhovoru, který jsem vedl v Nepálu s jedním svým studentem, jenž pracuje na poli kognitivní psychologie, jsem se dozvěděl, že schopnost změnit způsob pohledu na věci je základní funkcí lidské mysli. Slovy kognitivní psychologie, význam jakékoli informace, kterou vnímáme, je do značné míry ovlivněn kontextem, v němž ji vnímáme. Různé úrovně tohoto kontextu se zdají t překvapivě podobné růzm způsobům pozorování reality tak, jak to činí kvantová mechanika.

Když se například podíváme na slova

M I N G Y U R        R I N P O Č H E ,

je možné je vykládat mnoha různými způsoby, včetně následujících:

- uspořádání linií a prostoru skupina písmen

- prostě jméno

- odkaz na určitou osobu, kterou známe

- odkaz na určitou osobu, kterou neznáme

Existují pravděpodobně další možnosti, jak mé jméno vyložit, ale my se budeme teď držet těchto pěti.

Zajímavé je, že ani jediný z těchto výkladů nezbavuje platnosti ty ostatní. Prostě představují různé úrovně významu, vycházející z kontextu, který je na druhé straně do značné míry založen na zkušenosti.

Pokud mě například znáte osobně, můžete se podívat na slova „Mingyur Rinpočhe a pomyslet si: „No jasně, to je ten malý Tibeťan s brýlemi, který se motá kolem v červeném rouchu a vypráví všem, že stoly absolutně neexistují.“

Pokud mě neznáte a nic o mně nevíte, jenom jste viděli v časopise nebo novinách článek o učitelích tibetského buddhismu, pak „Mingyur Rinpočhe bude pro s prostě jméno jednoho z těch malých tibetských chlapíků s brýlemi, kteří se motají kolem v červeném rouchu a vyprávějí všem, že stoly absolutně neexistují. Pokud byste neznali západní abecedu, „Mingyur Rinpočheby pro s byla jen skupina písmen, ale nevěděli byste, co znamenají, ani zda odkazují ke jménu nebo místu. A pokud byste nebyli obeznámeni s žádnou abecedou, ta slova by pro s byla jen zvláštním, možná zajímavým shlukem linií a křivek, jež mohou nebo nemusejí t jakýkoli význam.

Takže když mluvím o odložení každodenní logiky a použití jiného pohledu na naši zkušenost, navrhuji tím, abyste začali pohlížet na věci kolem sebe s větší pozorností.  Možná začnete oceňovat, jak obrovsky obtížné je přesně určit jejich absolutní realitu. Třeba zjistíte, že jste přisoudili věcem trvalost a samostatnou existenci díky kontextu, ve kterém jste je viděli; a pokud praktikujete nahlížení na sebe sama a svět kolem s z odlišného úhlu pohledu, vaše vnímání sebe a světa se podle toho změní.

Samozřejmě že taková změna vyžaduje nejen úsilí, ale také čas. Takže abyste překonali tuto překážku a skutečně začali vnímat svobodu prázdnoty, musíte se naučit dívat se na čas v jiném světle.

 TYRANIE ČASU

„Minulost je neuchopitelná, budoucnost je neuchopitelná a přítomnost je neuchopitelná…“ Sútry Matky

Pokud nahlížíte na svou zkušenost z hlediska času, můžete prohlásit, že stoly a sklenice s vodou samozřejmě existují v čase což je ovšem opět pouze relativní úhel pohledu.  Většina lidí má tendenci přemýšlet o čase v pojmech minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Byl jsem na jedné nudné schůzce. Jsem na jedné nudné schůzce. Budu muset t na nudnou schůzku. „Ráno jsem dětem dala najíst. Právě dávám dětem oběd.“  Ale ne, budu muset t dětem večeři a v lednici nic není. Takže jakmile vypadnu z téhle nudné schůzky, budu muset zajít do obchodu!“

Ve skutečnosti je to tak, že když přemýšlíte o minulosti, v podstatě jen vyvoláváte z paměti prožitek, který už proběhl. Odešli jste ze schůzky. Nakrmili jste dětiUdělali jste nákup. Minulost je jako semínko, které shořelo v ohni. Jakmile se jednou stalo popelem, žádné semínko už neexistuje. Je to jen vzpomínka, myšlenka procházející myslí. Minulost, jinými slovy, není nic c než idea.

Podobně to, co lidé nazývají „budoucností“, je aspekt času, který ještě nenastal. Nelze mluvit o stromu, který ještě nebyl zasazen, jako o solidním, živém objektu, protože nemáte žádný kontext, do kterého byste ho zasadili; ani o dětech, jež ještě nebyly počaty, nemůžete mluvit tak, jako mluvíte o lidech, s nimiž přicházíte do styku tady a teď. Takže budoucnost je taky jen idea, myšlenka procházející vaší myslí.

Co m tedy zbývá jako aktuální zkušenost? Přítomnost.

Je ale vůbec možné definovat „přítomnost“? Rok sestává z dvanácti měsíců. Každý den v takovém měsíci má čtyřiadvacet hodin. Každou hodinu tvoří šedesát minut, každou minutu šedesát vteřin a každá vteřina se dělí na mikrosekundy a ty opět na nanosekundy. Můžete rozložit přítomnost na menší a menší dílky, ale než okamžik přítomné zkušenosti stačíte označit „teď“, je už dávno pryč. Už není žádné teď. Je potom.

Buddha intuitivně porozuměl omezením prostého lidského vnímání času. V jednom ze svých výkladů nauky vysvětloval, že z relativního hlediska může t dělení času na odlišné úseky určité délky jako hodinu, den, týden atd. jistý smysl. Ovšem z absolutní perspektivy neexistuje rozdíl mezi okamžikem a eónem. n může trvat okamžik, okamžik eón. Vztah mezi těmito dvěma časovými úseky neučiní okamžik delším ani eón kratším.

Buddha ilustroval tento jev na příběhu o mladíkovi, který na cestě za hledáním hluboké nauky přišel k mistrovi. Mistr souhlasil, že ho bude učit, ale navrhl, aby si žák napřed vypil šálek čaje. Pak, prohlásil učitel, „ti předám hlubokou nauku, kterou hledáš.“

Naplnil šálek, a když ho mladík nesl k ústům, čaj se proměnil v široké jezero, obklopené horami.  Mladý muž se ocitl na břehu jezera. Jak tam stál a obdivoval nádheru té scenerie, prošla kolem j dívka a stanula na břehu, aby nabrala vodu do vědra. Pro mladíka to byla láska na první pohled. Sotva jej dívka spatřila, také ona se okamžitě zamilovala. Muž ji doprovodil do domu, kde žila se svými starými rodiči. Ti si mladíka postupně oblíbili stejně jako on je. Nakonec souhlasili, aby se mladí lidé vzali.

Po třech letech se mladému páru narodil syn, brzy nato také dcera. Děti vyrůstaly, šťastné a silné, ale když bylo synovi čtrnáct let, onemocněl a žádný z předepsaných léků nedokázal jeho nemoc vyléčit. Do roka zemřel.

Nedlouho potom dcera odešla do lesa sbírat dříví, kde ji při práci napadl tygr a zabil ji. Manželka neunesla žal ze ztráty obou dětí a utopila se v nedalekém jezeře. Její rodiče, postiženi osudem dcery a vnoučat, přestali jíst, a nakonec se utrápili k smrti. Muže, který ztratil manželku, děti, tchána i tchýni, napadlo, že by l také zemřít. Odešel na břeh jezera rozhodnut utopit se.

Jak tam stál, připravený skočit do vln, náhle se ocitl zpátky v domě mistra s šálkem čaje u svých rtů.  Přestože prožil celý život, uběhl stěží okamžik; šálek v jeho prstech stále hřál a čaj byl pořád horký.

Podíval se přes stůl na učitele, který přikývl a řekl: Tak vidíš. Všechny jevy povstávají v mysli, která je prázdná. Ve skutečnosti tyto jevy mimo tvou mysl neexistují, ale nejsou nicotou. To je ta hluboká nauka, kterou jsi hledal.“

Esencí času stejně jako esencí prostoru a objektů, jež se prostorem pohybují, je z buddhistického hlediska prázdnota. Od určitého momentu pokusy dělit čas či prostor na menší a menší díly selhávají. Můžete se svým vnímáním času experimentovat v meditaci, pokoušet se pozorovat čas ve stále menších úsecích až do momentu, kdy už nebude ve vašich silách pojmenovat nebo definovat cokoli dalšího. Když dosáhnete tohoto bodu, vstoupíte do zkušenosti, která přesahuje slova, ideje, koncepty.

„Přesáhnutí slov a konceptůneznamená, že vaše mysl bude prázdná jako vaječná skořápka nebo apatická jako kámen. Ve skutečnosti dojde k naprostému opaku. Ve mysl se rozprose do prostoru a stane se otevřenější.  Pořád budete moci vnímat subjekty a objekty, ale budete schopni rozpoznávat v nich koncepty, nikoli nezávisle či objektivně existující entity.

Mluvil jsem s mnoha vědci, je-li mezi moderními teoriemi a objevy možné nalézt paralely k buddhistickému pojetí času a prostoru. Ačkoli mi dávali množství návr, zdálo se, že nic nesplňuje taková kritéria beze zbytku. Dokud mě ovšem neseznámili s teorií kvantové gravitace, výzkumem základní podstaty prostoru a času, který hledá odpovědi na zásadní otázky. Zkoumá například, z čeho se prostor a čas skládají, zda existují nezávisle nebo povstávají z něčeho, co je ještě základnější, a jak vypadají ve velmi malém měřítku. Existuje nějaká nejmenší možná délka či částice času?

Jak mi bylo vysvětleno, ve většině odvětví fyziky se s prostorem a časem zachází, jako by byly nekonečné, jednotné a dokonale kontinuální: statické prostředí, kterým procházejí předměty a v němž probíhají události. To je velmi užitečné východisko pro zkoumání podstaty a vlastností jak velkých hmotných těles, tak subatomárních částic. Když ale chceme zkoumat čas a prostor, situace je velmi odlišná.

Na úrovni běžného lidského vnímání se svět jeví zřetelný, čistý a pevný. Deska, kterou podepírají čtyři nohy, se běžnému vnímání evidentně jeví jako stůl. Válcovitý, nahoře otevřený tvar s plochým dnem zcela zjevně pokládáme za sklenici. Nebo pokud má ouško, nazvali bychom jej asi hrnkem.

A teď si představte, že se na nějakou hmotnou c díváte mikroskopem. Lze rozumně předpokládat, že čím detailnější bude zaostření, m zřetelnější obraz tohoto předmětu získáme. Ve skutečnosti ale dojde k přesnému opaku. Když si objekt přiblížíme tak, abychom viděli jednotlivé atomy, obraz bude stále c rozostřený a většina zákonů klasické fyziky přestane platit.  Ocitneme se v hájemství kvantové mechaniky, kde, jak jsme si vysvětlili dříve, subatomární částice kmitají všemi možnými směry a stále rychleji se objevují a zase mizí.

Když budeme obraz l přibližovat, zjistíme nakonec, že i čas a prostor začínají vibrovat prostor začne produkovat křivky a smyčky, které se objevují a mizí nepředstavitelnou rychlostí. To se děje v extrémně malém měřítku tak malém ve srovnání s velikostí atomu, jako se atom jeví vůči sluneční soustavě. Tomuto stavu fyzikové říkají „časoprostorová pěna“. Představte si to jako pěnu na holení, která z dálky vypadá jako hladká, ale i pohledu zblízka vidíme, že ji tvoří miliony malých bublinek.

Možná že lepší analogií tohoto stavu je prudký var vody. V ještě kratších prostorových vzdálenostech a časových úsecích se voda vyvaří a prostor a čas pozbydou svého smyslu. V tomto okamžiku začne těkat sama fyzika, protože studie hmoty, energie a pohybu i způsob, jímž se k sobě navzájem vztahují, není možné formulovat bez základního odkazu k času. Za takových okolností fyzikové přiznávají, že nemají potuchy, jak popsat to, co zbude. Je to stav, který doslova zahrnuje všechny možnosti, stav přesahující prostor a čas.

Z buddhistického úhlu pohledu nabízí popis reality předkládaný odborníky na kvantovou mechaniku určitý stupeň svobody, na který nejsme běžně připraveni. Může se to zdát nezvyklé, a dokonce to může lehce nahánět strach. Když si představíme, jak silně zvláště lidé na Západě zdůrazňují potřebu svobody, může samotný fakt, že akt pozorování nějaké události je s to její výsledek ovlivnit nahodilým, nepředvídatelným způsobem, vyvolávat příliš velký pocit zodpovědnosti. Je mnohem snazší zaujmout roli oběti a přenést vinu za to, co prožíváme, na nějakou osobu nebo moc mimo nás. Pokud ale chceme brát objevy moderní vědy vážně, musíme převzít odpovědnost za svou zkušenost okamžik za okamžikem.

Jestliže to uděláme, mohou se před námi otevřít možnosti, o nichž jsme neměli ani tušení. Je velmi těžké vzdát se důvěrně známého zvyku t obětí, ale když začneme přebírat zodpovědnost za svou zkušenost, naše životy se stanou jakýmsi hřišm nabízejícím nepřeberné možnosti učit se a objevovat. Náš dojem osobní nedostatečnosti a zranitelnosti postupně nahradí pocit otevřenosti a nových možností. Lidi, kteří s obklopují, začneme vidět v novém světle ne jako ohrožení našeho osobního bezpečí či štěstí, ale jako bytosti v zajetí nevědomosti, která zastírá pohled na nekonečné možnosti jejich vlastní podstatyProtože naše vlastní podstata není už omezována posuzujícím rozdělováním, co má t „nějak a co „jinak“, ani pocitem, že máme jen určité schopnosti a jiné m chybí, budeme nadále schopni vyrovnat se s nároky jakékoli situace, v níž se ocitneme.

 NESTÁLOST

„Nic netrvá věčně…“ Patrul Rinpočhe, Slova mého dokonalého učitele

Většina lidí je společností, v ž žije, předurčena aplikovat konceptuální nálepky na neustále se proměňující proud mentálních a hmotných jevů. Když jsme například detailně zkoumali stůl, instinktivně jsme ho stále označovali jako stůl přestože jsme viděli, že to není jediná věc, ale ve skutečnosti sestává z mnoha různých dílů: desky, nohou, boků, zadní a přední části. Žádnou z těchto částí nelze fakticky označit jako „stůl“. Je to jen pojmenování, jež aplikujeme na rychle vyvstávající a mizející jev, který je jen iluzí něčeho definitivního či absolutně skutečného.

Stejným způsobem byla většina z s učena aplikovat pojem „já na proud zkušeností, spojených s procesy těla a mysli. m docházelo k upevňování pocitu osobního jáství neboli toho, co je obvykle označováno jako „ego“. Vnímáme sami sebe jako tuto oddělenou entitu, která nezměněna prochází časem.  Obecně máme sklon se domnívat, že jsme dnes stejná osoba, jako jsme byli včera. Pamatujeme si, jak jsme dospívali a chodili do školy, a podléháme pocitu, že to „já“, kterým jsme dnes, je stejné jako „já“, které chodilo do školy, vyrůstalo, odstěhovalo se z domova, dostalo práci atd.

Když se ale na sebe podíváme do zrcadla, můžeme vidět, že toto „já se proměnilo.  Možná teď uvidíme vrásky, které tam vloni nebyly. Možná nosíme brýleMožná máme jinou barvu vlasů nebo vůbec žádné vlasy nemáme.  Na molekulární úrovni se buňky našeho těla neustále proměňují. Staré odumírají a nové se utvářejí. Tento pocit „já můžeme podrobit stejnému způsobu zkoumání, jako když jsme prohlíželi stůl, a vidět, že to, čemu říkáme „já“, je ve skutečnosti složeno z množství různých částí. Lze kteroukoli z těchto jednotlivých částí označit za definitivní „já“?

Můžeme říct: Fajn, moje ruka nejsem , ale je to moje ruka. Pozorujeme prsty, hřbet, dlaň a l nehty, kůži, kosti… Kterou z těchto částí je možno výhradně označit jako naši „ruku“? Můžeme v tomto zkoumání pokračovat až na atomární a subatomární úroveň a pořád budeme stát před stejným problémem nenajdeme nic, co bychom mohli identifikovat jako „moje ruka“.

Takže ať analyzujeme hmotné objekty, čas, naše „já nebo naši mysl, vždy nakonec dojdeme do bodu, v němž se š rozbor hroutí. Do bodu, v němž naše hledání něčeho již dále nedělitelného dochází svého konce. Když se v té chvíli vzdáme představy, že pod m vším musí existovat něco absolutně jsoucího, dostane se m naší první ochutnávky prázdnoty, neomezené, nedefinovatelné esence reality takové, jaká je.

Když rozjímáme nad obrovskou různorodostí faktorů, které je třeba t dohromady, abychom dosáhli jedinečného pocitu „já“, naše připoutanost k tomuto „já“, s nímž se ztotožňujeme, se začne uvolňovat. Začneme t ochotnější vzdát se touhy kontrolovat či blokovat své myšlenky, emoce, vjemy a začneme je prožívat bez pocitů bolesti či viny. Budeme je vnímat jedno-de jako projevy vesmíru nekonečných možností. Pokud to dokážeme, znovu získáme ten nevinný pohled na věci, který většina z s znala, když jsme byli dětmi.  Naše srdce se otevřou vůči ostatním, tak jako se rozevírají květy rostlin. Začneme lépe naslouchat, více si uvědomovat, co se kolem s děje, a budeme schopni reagovat spontánněji a přiměřeněji vůči situacím, které s dříve trápily či mátly. Postupně, možná na úrovni tak jemné, že to ani nepostřehneme, zjistíme, že se probouzíme do svobodného, čistého, milujícího stavu mysli, přesahujícího naše nejsmělejší sny.

Naučit se vidět takové možnosti vyžaduje velikou trpělivost. Po pravdě řečeno, k tomu, aby člověk viděl, je zapotřebí nezměrné trpělivosti.

Další informace o autorovi

The Yongey Foundation
Yongey Buddhist Center
Chokling Tersar Foundation

Různá videa s přednáškami Mingyur Rinpočheho najdete i na You Tube.

Hodnocení knihy

ohodnoťte knihu  

další z naprosto skvělých vydavatelských počinů nakladatelství...
Další naše knížky
DharmaGaia mj. vydala:

Yongey Mingyur Rinpočhe: Umíráme každý den. Pouť potulného mnicha bardy žití a umírání

Šántidéva: Uvedení na cestu k probuzení. Bódhičarjávatára

Yongey Mingyur Rinpočhe : Radostná moudrost. Jak se naučit přijímat změny a nalézt svobodu

Tulku Urgyen Rinpočhe: Opakuji slova Buddhy

Dilgo Khjence Rinpočhe: Nebojácný soucit. Vysvětlení Atíšova Sedmibodového výcviku mysli

Dilgo Khjence Rinpočhe: Sto veršů rad mistra jménem Padampa Sanggjä lidem z Tingri

Jeremy W. Hayward a Francisco J. Varela: Mosty k porozumění. Rozhovory předních vědců s dalajlamou o zkoumání lidské mysli

Dilgo Khjence Rinpočhe: Poklad v srdci probuzených. Praxe náhledu, meditace a jednání

Tarthang Tulku: Život v harmonii. Hovory o bdělosti, sebeléčbě a meditaci

Guru Padmasambhava: Rady mistra Zrozeného z lotosu

Tenzin Wangyal, Rinpočhe: Tibetská jóga snu a spánku

Dalajlama: Stezka k probuzení

Akong Tulku Rinpočhe: Krocení tygra. Tibetská učení pro všední život

Čhögjal Namkhai Norbu: Zrcadlo. Poučení o bdělém vědomí přítomnosti

Rob Preece: Moudrost nedokonalosti. Proces individuace v životě buddhisty

Tenzin Wangyal Rinpočhe: Zázraky přirozené mysli. Podstata nauky dzogčhenu v původní tibetské tradici bön

Čhögjal Namkhai Norbu: Křišťál a cesta světla. Sútry, tantry a dzogčhen

Rob Nairn: Žití, snění, umírání. Praktická moudrost z Tibetské knihy mrtvých

Čhögjal Namkhai Norbu, Rinpočhe: Dzogčhen. Přirozeně dokonalý stav

Stephen LaBerge: Lucidní snění

Připravujeme:

Dalajlama a Francisco J. Varela: Spánek, sny a umírání. Objevování lidského vědomí