Yongey Mingyur Rinpočhe
Radost ze života
Štěstí jako vědecká disciplína

2. vyd. 2017, ISBN 978-80-7436-083-1, Brož., 286 str.

doporučená cena: 348 Kč
naše cena
: 278
ušetříte: 70
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | Obsah | Pochvalná slova o knize Radost ze života | O autorovi | Předmluva | Kap. 1. Cesta začíná | Kap. 2. Vnitřní symfonie | Kap. 3. Za myslí, za mozkem | 9. Nalezení rovnováhy | Kap. 5. Relativita vnímání

Kap. 3. Za myslí, za mozkem

„Uskutečnění mysli, to je buddha.“ — Sútra Moudrost probíhajícího okamžiku 

Nejste tou omezenou a úzkostlivou osobou, za niž se pokládáte. Kterýkoli buddhistický učitel vám řekne s veškerou přesvědčivostí svého osobního prožitku, že jste skutečně v samém srdci soucítění, že jste stoprocentně duševně bdělí a zcela schopní konat to nejvyšší dobro. Nejen pro sebe, ale pro každého a pro všechny, jak si jen dokážete představit.

Jediný problém tkví v tom, že o sobě tyhle věci nevíte. Z přísně vědeckého hlediska, jemuž jsem porozuměl při svých debatách se specialisty v Evropě a Severní Americe, většina lidí prostě chybně zaměňuje návyky formovaný a neurony vykonstruovaný obraz sebe sama za to, kdo a co opravdu jsou. A tento obraz je takřka bez výjimek vyjádřen dualistickou terminologií: já a ostatní, bolest a radost, mít a nemít, přitažlivost a odpor. Jak jsem byl poučen, to jsou ty nejzákladnější podmínky přežití.

Naneštěstí, pokud je mysl kontaminována takovou dualistickou perspektivou, každý zážitek — dokonce i okamžiky radosti a štěstí — je spoután jistým omezením. Vždy se najde nějaké „ale“ číhající v pozadí. Může to být „ale“ rozlišování. „Narozeninový večírek byl báječný. Ale radši bych si dal čokoládový dort než ten mrkvový.“ Dále existuje „ale“ „lepšího“. „Miluji náš dům, ale kamarád Honza bydlí ve větším a má tam víc světla.“ A nakonec máme ještě „ale“ strachu. „V práci mě to nebaví, ale jak bych v dnešní situaci našel něco jiného?“ Osobní zkušenost mě naučila, že je možné překonat jakýkoli pocit osobního omezení. Jinak bych pravděpodobně ještě pořád seděl ve svém pokoji v ústraní, zahlcen pocity úzkosti a vlastní nedostatečnosti pro skupinové praktiky. Jako třináctiletý chlapec jsem věděl jenom jak překonat svůj strach a pocit ohrožení. Díky trpělivému vedení expertů v oborech psychologie a neurologie, jako jsou Francisco Varela, Richard Davidson, Dan Goleman a Tara Bennett-Golemanová, jsem začal také chápat, proč tyto postupy z objektivního vědeckého hlediska skutečně fungují: že pocity nedostatečnosti, úzkosti, strachu a tak dál nejsou nic jiného než neuronové štěbetání. Jsou to v podstatě pouhé návyky. A ty je možné se odnaučit.

 

PŘIROZENÁ MYSL

„Říká se tomu pravá přirozenost, protože to nikdo nevytvořil.“ — Čandrakírti, Vstoupení na střední cestu

Jednou z prvních věcí, které jsem se jako buddhista naučil, byl fakt, že základní přirozenost mysli je tak rozsáhlá, že to přesahuje veškeré intelektuální chápání. Nelze ji popsat slovy ani redukovat do úhledných konceptů. Pro někoho, jako jsem já, kdo má rád slova a velmi mu vyhovují konceptuální vysvětlení, to byl problém.

V sanskrtu, což je jazyk, v němž byla Buddhova nauka zaznamenána, je základní přirozenost mysli pojmenována tathágatagarbha — je to velmi křehké a ošidné označení. Doslova to znamená „přirozenost těch, kteří kráčeli touto cestou“. Tak jsou označováni lidé, kteří dosáhli konečného probuzení — jinými slovy ti, jejichž mysl bez výjimky překonala běžná omezení, jež lze vyjádřit slovy.

Ne že by tohle nějak zvlášť pomohlo. Asi mi dáte za pravdu. Jiné, méně doslovné překlady slova tathágatagarbha jsou „buddhovská přirozenost“, „pravdivá přirozenost“, „osvícená esence“, „prostá mysl“ a dokonce „přirozená mysl“ — což ani v jednom případě nijak zásadně neosvětluje skutečný význam tohoto pojmu. Aby člověk jeho obsahu skutečně porozuměl, musí jej přímo zakusit; to se většině z nás zpočátku děje ve formě krátkých, spontánních záblesků. Když jsem konečně zažil svůj první záblesk, zjistil jsem, že všechno, co stojí v buddhistických textech, je pravda.

Pro většinu z nás je naše přirozená mysl neboli buddhovská přirozenost zastřená omezeným obrazem o sobě samých, vytvořeným neuronovými vzorci. Ty jsou samy o sobě prostým odrazem neomezené schopnosti mysli vytvářet jakýkoli stav, který si zvolí. Přirozená mysl dokáže zplodit cokoli, dokonce i nevědomost o své vlastní podstatě. Jinými slovy, nerozpoznání přirozené mysli je prostě jen příklad neomezené schopnosti mysli vytvářet cokoli, co se jí zamane. Kdykoli zažíváme strach, smutek, žárlivost, touhu či jakoukoli jinou emoci, která přispívá k našemu pocitu zranitelnosti či slabosti, měli bychom si pochvalně poklepat po ramenou. Právě jsme okusili neomezenou přirozenost podstaty mysli.

Přestože skutečnou podstatu mysli nelze přímo popsat, neznamená to, že bychom se neměli v této věci pokusit dosáhnout alespoň nějakého teoretického porozumění.  Dokonce i omezené pochopení je minimálně ukazatelem, který nám naznačuje cestu k přímému zážitku. Buddha pochopil, že prožitky, jež nelze vylíčit slovy, je možno sdílet prostřednictvím příběhů a metafor. Podle jednoho textu přirovnal tathágatagarbhu k valounu zlata, obalenému špínou a blátem.

Představte si, že jste hledač pokladů. Jednoho dne objevíte v hlíně kus kovu. Vykopete díru, vyndáte ten kov, vezmete ho domů a začnete čistit. Napřed na vás vykoukne jedna ploška zlatého valounu, lesklá a blyštivá. Postupně, až odstraníte nahromaděnou špínu a bláto, ukáže se, že celý ten valoun je ze zlata. A teď se zeptám: co má větší cenu, zlatý valoun obalený blátem, nebo ten vyčištěný? Jistě, oba mají stejnou hodnotu. Jakýkoli rozdíl mezi ušpiněným a čistým zlatem je pouze povrchový.

Totéž lze říct o přirozené mysli. Neuronové štěbetání, které nám zabraňuje spatřit svou vlastní mysl v její plnosti, nijak nemění základní přirozenost naší mysli. Myšlenky jako „Jsem ošklivá“, „Jsem hlupák“ nebo „Je se mnou nuda“ nejsou nic jiného než jakési biologické bahno dočasně zakrývající zářivé kvality naší buddhovské podstaty neboli přirozené mysli.

Buddha někdy přirovnával přirozenou mysl k prostoru. Ani ne v tom smyslu, jak prostor chápe moderní věda, ale spíše v poetickém duchu: jako hluboký zážitek otevřenosti, který se člověka zmocňuje, když se dívá na bezmračné nebe nebo když vstoupí do rozlehlé místnosti. Stejně jako prostor ani přirozenou mysl nelze omezit pravidly nebo nařízeními. Prostě je — nezměrná, nepopsatelná. Je základním prostředím, v němž se pohybujeme. A je také ve hře, když rozlišujeme mezi objekty, které vnímáme.

 

PŘIROZENÝ MÍR

„V přirozené mysli neexistuje odmítnutí ani přijetí, ztráta ani zisk.“ — 3. Gyalwa karmapa, Karmapova píseň: Usilování o mahámudru pravého významu 

Rád bych tu uvedl, že přirovnání přirozené mysli k prostoru, jak jej chápe moderní věda, je mnohem víc užitečnou metaforou než přesným popisem. Když většina z nás přemýšlí o prostoru, představujeme si černé pozadí, před nímž se objevují a zase mizí všemožné druhy věcí: hvězdy, planety, komety, meteory, černé díry, asteroidy — dokonce i ty, které ještě nebyly objeveny. A přes veškerou tuto aktivitu naše představa základní podstaty prostoru zůstává neporušená. Pokud je nám známo, vesmír si zatím nestěžoval na nic z toho, co se v jeho nitru děje.

Vyslali jsme k němu tisíce, miliony vzkazů a ani jedinkrát se nám nedostalo odpovědi typu: „Jsem tak naštvaný. Nějaký asteroid právě narazil do mé oblíbené planety.“ Nebo: „Páni, jsem u vytržení! Právě se zrodila nová hvězda!“

S podstatou mysli je to stejné: zůstává zcela nedotčena nepříjemnými myšlenkami či stavy, jež by bylo možno běžně pokládat za bolestivé. Je přirozeně míruplná, snad jako mysl malého dítěte doprovázejícího rodiče při návštěvě muzea. Zatímco rodiče jsou zcela pohlceni posuzováním a hodnocením vystavených uměleckých děl, dítě prostě jen vidí. Nezajímá ho, kolik které dílo stojí, jak stará je tamta socha nebo jestli tenhle malíř je lepší než jiný. Jeho pohled je zcela nevinný, přijímá cokoli, co zachycuje. Tato nevinná perspektiva je v buddhismu známa jako „přirozený mír“, stav podobný pocitu úplné relaxace, jakou člověk zažívá řekněme po návštěvě tělocvičny nebo po splnění náročného úkolu…

Stejně jako je tomu s mnoha dalšími aspekty přirozené mysli, přesahuje i zkušenost přirozeného klidu náš běžný prožitek relaxace do té míry, že to nelze slovy zachytit. Klasické buddhistické texty mluví o nabídnutí cukrátka němému. Ten si nepochybně vychutná sladkost bonbonu, ale nemá možnost ji popsat. Stejné je to, když okusíme přirozený mír své vlastní mysli. Ten prožitek je nezpochybnitelně reálný, ale slovy jej nelze popsat.

Takže až budete příště usedat k jídlu a zeptáte se sami sebe:

„Co je to, co si myslí, že tohle jídlo je chutné — nebo ne moc chutné? Co je to, co rozpoznává, že jím?“, nebuďte překvapeni, když vůbec nedokážete odpovědět. Místo toho si poblahopřejte. Pokud ten mocný zážitek nedokážete popsat slovy, je to znamení pokroku. Znamená to, že jste si smočili minimálně špičky prstů u nohou v nesmírné rozlehlosti své skutečné podstaty. Je to velmi statečný krok, ke kterému mnoha lidem, příliš pohodlně usazeným ve vlastní nespokojenosti, chybí dostatečná odvaha.

Tibetské slovo pro meditaci, gom, doslova znamená „začínat být obeznámen s“ a buddhistická meditační praxe opravdu spočívá v postupném odhalování přirozenosti vlastní mysli — je to trochu, jako když poznáváte svého přítele na stále hlubší a hlubší úrovni. Obojí je postupný proces, zřídkakdy proběhne najednou. Jediný rozdíl mezi meditací a společenským kontaktem je v tom, že ten přítel, jehož postupně poznáváte, jste vy sami.

 

SEZNAMOVÁNÍ SE SVOU PŘIROZENOU MYSLÍ

„Kdyby pod domkem chudáka byl zakopaný nezměrný poklad, ten člověk by to nevěděl a poklad by nepromluvil, aby mu řekl: Tady jsem!“ — Maitréja, Uttaratantra šástra

Buddha často přirovnával přirozenou mysl k vodě, která je ve své podstatě vždycky čistá a průzračná. Bahno, usazeniny a další nečistoty mohou vodu dočasně zakalit nebo znečistit, ale to vše je možno odfiltrovat a znovu dosáhnout přirozené čistoty. Kdyby voda nebyla přirozeně čistá, pak sebevětší množství filtrů by nikdy nepomohlo k její průzračnosti.

První krok k rozpoznání kvalit přirozené mysli zachycuje dávný příběh, jenž kdysi Buddha vyprávěl. Je o starém muži, který žil v polorozpadlé chatrči. Neměl ani tušení, že zdi a podlaha jeho příbytku jsou posázeny stovkami drahokamů. Přestože tento muž vlastnil takové bohatství, nechápal jeho hodnotu a žil jako žebrák — trpěl hladem a žízní, řezavým chladem v zimě a spalujícím sluncem v létě.

Jednou se ho jeden přítel otázal: „Proč žiješ jako největší nuzák? Nejsi chudý. Jsi opravdový boháč.“

„Zbláznil ses?“ odpověděl muž. „Jak můžeš něco takového říct?“

„Podívej se kolem sebe,“ odpověděl mu přítel, „tvůj dům je plný drahokamů — smaragdů, démantů, safírů, rubínů.“

Stařec mu zprvu odmítal uvěřit. Po nějaké době u něj ale zvítězila zvědavost, a tak vyňal ze zdi jeden malý kámen a šel jej do města prodat. K jeho překvapení mu obchodník vyplatil slušný obnos. Stařec si za ty peníze koupil nový dům a vzal do něj s sebou všechny kameny, které v chatrči našel. Pořídil si pak hezké šaty, naplnil kuchyni potravinami, najal služebnictvo a začal žít velmi pohodlným životem.

A teď se zeptám: kdo je bohatší — muž, který žil v chatrči obklopený drahokamy, aniž o tom věděl, nebo někdo, kdo zná hodnotu svého majetku a žije v naprostém komfortu?

Stejně jako v případě předešlé otázky o kusu zlata zní odpověď: oba. Oba jsou stejně bohatí. Jediný rozdíl je v tom, že po mnoho let jeden z nich nebyl s to své bohatství poznat. Teprve když zjistil, co má, zbavil se chudoby a bolesti.

S námi se všemi je to stejné. Pokud nejsme schopni uvidět svou skutečnou přirozenost, trpíme. Když ji rozpoznáme, zbaví nás to utrpení. At už o ní ale víme či nikoli, na jejích kvalitách se nic nemění. Pokud ji však ve svém nitru začnete odhalovat, změníte se vy i váš život. Věci, o nichž jste nikdy ani nesnili, se začnou uskutečňovat.

 

MYSL, BIOLOGIE NEBO OBOJÍ

„Buddha prodlévá ve vašem vlastním těle…“ — Samputa tantra

To, že něco nebylo prokázáno, ještě neznamená, že to neexistuje. Už jsme se s takovou situací setkali při pokusu jednoznačně lokalizovat mysl. Přestože mentální činnost prokazatelně existuje, žádný vědec nebyl schopen potvrdit existenci mysli samé. Stejně tak zatím žádný vědec nedokázal přesně definovat povahu a vlastnosti prostoru na té nejzákladnější úrovni. A přesto víme, že máme mysl, tak jako nemůžeme popřít existenci prostoru. Mysl a prostor jsou koncepty hluboce zakořeněné v naší kultuře. Tyto pojmy pro nás nejsou nijak cizí. Zdají se být normální a do jisté míry dokonce docela obyčejné.

Termíny jako „přirozená mysl“ nebo „přirozený klid“ se stejné míře obecného povědomí zdaleka netěší a mnoho lidí k nim tedy přistupuje s jistou dávkou skepse. Měli bychom si tady ale říct, že při užití stejných deduktivních postupů a přímé zkušenosti lze dosáhnout alespoň minimální obeznámenosti s přirozenou myslí. Buddha učil, že skutečnost přirozené mysli lze demonstrovat prostřednictvím určitých znaků, jež jsou formou otázky a odpovědi srozumitelné všem. Otázka zní: „Co je obecně vzato jediným společným zájmem všech lidí?“

Když se takto ptám na veřejných přednáškách, dostávám od lidí řadu různých odpovědí. Někteří uvádějí, že hlavním zájmem je zůstat naživu, být šťastný, vyhnout se utrpení nebo být milován. Jiné odpovědi zahrnují mír, pokrok, jídlo nebo dýchání, zachování všeho beze změn či zlepšení životních podmínek. Ještě další přidali život v harmonii se sebou samým i s ostatními, porozumění smyslu života nebo strach ze smrti. Odpověď, kterou pokládám za zvlášť vtipnou, zní: „ Já!“

Všechna tato vyjádření jsou naprosto správná. Představují jen různé aspekty základní odpovědi: prapůvodním předmětem zájmu všech bytostí — lidí, zvířat i hmyzu — je touha být šťastný a vyhnout se utrpení.

Ačkoli každý z nás může používat různé postupy, ve výsledku nám všem jde o stejný cíl. Dokonce i mravenci se ani na chvilku nezastaví, ani na vteřinu. Celou dobu běhají sem a tam, shánějí potravu či budují nebo rozšiřují své mraveniště. Proč si působí tolik starostí? Aby dosáhli jisté míry štěstí a vyhnuli se utrpení.

Buddha prohlásil, že touha dosáhnout trvalého štěstí a vyhnout se utrpení je jedním z nezaměnitelných znaků přítomnosti přirozené mysli. Existuje samozřejmě mnoho dalších ukazatelů, ale jejich vyjmenování by pravděpodobně zaplnilo celou novou knihu. Takže proč Buddha připisoval takový význam právě tomuto konkrétnímu znaku?

Protože přirozená podstata všech živých tvorů již je zcela prosta utrpení a je obdařena dokonalým štěstím. Hledáním štěstí a vyhýbáním se utrpení, ať na to jdeme jakkoli, jen vyjadřujeme podstatu toho, čím jsme.

Touha po trvalém štěstí, kterou většina z nás pociťuje, je tím „tichým, klidným hláskem“ přirozené mysli, který nám připomíná, jaké jsou skutečné možnosti našeho prožívání. Buddha tuto touhu dokumentoval na případu ptačí matky, která vylétla z hnízda. At bylo místo, kam letěla, jakkoli krásné, ať byly věci, které tam viděla, jakkoli nové a zajímavé, ji to neustále táhlo zpátky do hnízda. Stejné je to s námi. Ať je jakkoli strhující zamilovat se, dosáhnout úspěchu nebo získat „skvělou“ práci — nenaplněná potřeba úplného, nepřerušovaného štěstí je stále stejně silná.

V jistém smyslu umíráme steskem po své skutečné přirozenosti.

 

BYTÍ SEBOU SAMÝM

„Musíme rozpoznat svůj základní stav.“ — Tsoknyi Rinpočhe, Bezstarostně a důstojně 

Podle Buddhových slov lze základní přirozenost mysli přímo zakoušet jednoduše tak, že mysli dovolíme spočinout v přirozeném stavu… 

Nejspíš jste už něco podobného zažili po zvládnutí dlouhého a obtížného úkolu, at už vyžadoval fyzickou práci či mentální úsilí, potřebné k sepsání výsledné zprávy nebo dořešení nějaké finanční analýzy. Když takovou práci dokončíte, vaše mysl i tělo přirozeně spočine ve stavu šťastné vyčerpanosti.

Zkusme si tedy malé cvičení ve spočinutí mysli. Není to cvičení v meditaci. Upřímně řečeno, je to cvičení v „ne-meditaci“ — což je velmi stará buddhistická praktika, jež, jak vysvětloval můj otec, odstraňuje stres z pocitu, že musíte dosáhnout nějakého cíle nebo zakusit nějaký velmi zvláštní stav. V ne-meditaci prostě jen pozorujeme, co se děje, aniž bychom do toho jakkoli zasahovali. Jsme jen zaujatí pozorovatelé, účastníci jakéhosi introspektivního experimentu, a nezáleží na tom, jak tento experiment dopadne.

Samozřejmě že když jsem se to dozvěděl, byl jsem ještě dítětem pořádně posedlým zdoláváním cílů. Chtěl jsem, aby se pokaždé, když usednu v meditaci, stalo něco nádherného. Takže mi nějakou dobu trvalo, než jsem pochopil, co znamená jen tak spočívat, jen tak pozorovat a vzdát se přitom jakýchkoli výsledků.

 

Napřed vyhledejte pozici, v níž se vaše páteř drží zpříma a tělo je uvolněné. Když se pohodlně usadíte, nechte svou mysl asi tři minuty jen tak spočívat. Prostě ji nechte, at si dělá, co chce, jako byste právě dokončili dlouhý a namáhavý úkol.

Cokoli se stane, třeba když se objeví myšlenky nebo emoce, když si všimnete nějakého tělesného nepohodlí, když vnímáte zvuky či vůně kolem sebe nebo je vaše mysl zcela prázdná, nechte to všechno být. Cokoli se stane — nebo nestane — je zkrátka pouze součástí experimentu, při kterém vědomě necháváte svou mysl spočívat.

Takže teď prostě jen relaxujte a pozorujte při tom, co prochází vaší myslí…

Jen odpočívejte… Jen odpočívejte…

 

Po třech minutách se sami sebe zeptejte: jaký to byl zážitek? Neposuzujte to, nepokoušejte se to vysvětlit. Jen si proberte, co se stalo a jak jste se cítili. Možná jste pocítili prchavý okamžik klidu či otevřenosti. To je dobré. Nebo jste si třeba uvědomovali milion různých myšlenek, pocitů a vjemů. To je taky dobré. Proč? Protože ať tak nebo tak, pokud jste si udrželi holé uvědomování toho, na co myslíte či co cítíte, dosáhli jste alespoň záblesku zkušenosti, v níž jste nahlédli, jak vaše mysl vykonává své přirozené funkce.

Jediným rozdílem mezi meditací a běžným procesem myšlení, pociťování a vnímání je přítomnost prostého, holého uvědomování, které se dostavuje, když necháte svou mysl spočinout takovou, jaká je — bez následování myšlenek a podléhání rušivému vlivu pocitů a vjemů.

Trvalo mi velmi dlouho, než jsem přišel na to, jak je meditace vlastně snadná. Je tak prostá, tak blízká každodenním návykům mého vnímání, že jsem si to nedokázal přiznat. Stejně jako mnoho lidí, které teď potkávám na přednáškových cestách, i já jsem se domníval, že přirozená mysl musí být něco jiného, něco odlišného nebo lepšího než to, co už prožívám.

Tak jako většina lidí jsem i já vnášel příliš mnoho posuzování do svých prožitků. Věřil jsem, že myšlenky obsahující zlost, úzkost, strach atd., které se objevovaly v mé mysli během dne a zase mizely, byly špatné nebo neprospěšné — nebo přinejmenším v rozporu s přirozeným klidem! Buddhovo učení — a lekce skrývající se v tomto cvičení ne-meditace — nám však říká, že když se uvolníme a učiníme mentální krok zpátky, máme naději rozpoznat, že všechny ty různorodé myšlenky jenom přicházejí a odcházejí na pozadí neomezené mysli, jež zůstává stejně jako prostor zcela neporušena, v hlubokém klidu, nezávislá na čemkoli, co se v ní odehrává.

Zakoušet přirozený klid je ve skutečnosti snazší než pít vodu. Abyste se mohli napít, musíte vyvinout úsilí. Musíte sáhnout po sklenici, zvednout ji k ústům, nahnout ji, aby voda mohla vtéct do vašich úst, spolknout tu vodu a pak položit sklenici na stůl. Nic z tohoto úsilí není třeba k prožitku přirozeného klidu. Všechno, co musíte udělat, je nechat spočinout svou mysl v přirozené otevřenosti. Žádný zvláštní záměr, žádné usilování.

A pokud z nějakého důvodu nedokážete nechat mysl jen tak spočívat, můžete prostě pozorovat, jak všechny ty myšlenky, pocity a vjemy vyvstávají, pár vteřin pobudou a zase zmizí, a říkat si: „Aha, tak tohle právě teď probíhá v mé mysli.“

At jste kdekoli a děláte cokoli, je důležité přijímat svůj prožitek jako něco prostého, jako přirozený výraz vaší skutečné mysli. Pokud nezastavíte ten pohyb, ale budete ho prostě jen pozorovat, začne postupně přicházet obrovské uvolnění, pocit neohraničené otevřenosti, jež je ve skutečnosti vaší přirozenou myslí, přirozeným nerušeným pozadím, na němž se objevují a zase mizí různé myšlenky. Zároveň se tím budou probouzet nové neuronové cesty, které až zesílí a hlouběji se propojí, rozšíří vaši schopnost přijímat vodopád myšlenek, jenž se řítí myslí v daném okamžiku. At vyvstanou jakékoli rušivé myšlenky, stanou se katalyzátory, stimulujícími vaše uvědomování přirozeného klidu, který tyto myšlenky oklopuje a prostupuje, stejně jako prostor obklopuje a prostupuje každou částečku jevového světa.

Nastal ale čas opustit obecný úvod do problematiky mysli a věnovat se podrobnějšímu zkoumání jejích vlastností. Možná se ptáte, proč je nezbytné vědět cokoli víc o přirozené mysli. Což obecné pochopení nestačí? Nemůžeme teď prostě rovnou přejít ke cvičením?

Podívejte se na to takhle: kdybyste řídili auto v naprosté tmě, nebyli byste raději vybaveni mapou okolního terénu namísto hrubé představy, kam jedete? Bez mapy a bez směrových ukazatelů, které by vás naváděly, se ztratíte. Budete špatně zahýbat na křižovatkách, pojedete po nevhodných bočních cestách, jízda se tak prodlouží a bude komplikovanější, než je nezbytné. Mohli byste také skončit ježděním v bludném kruhu. Jistě, možná nakonec dorazíte do svého cíle, ale celé by to bylo mnohem snazší, kdybyste věděli, kudy máte jet. Takže si představte následující dvě kapitoly jako mapu, soubor vodítek a ukazatelů, které vám pomohou mnohem rychleji dospět tam, kam chcete.

 

 

Další informace o autorovi

The Yongey Foundation
Yongey Buddhist Center
Chokling Tersar Foundation

Různá videa s přednáškami Mingyur Rinpočheho najdete i na You Tube.

Hodnocení knihy

ohodnoťte knihu  

další z naprosto skvělých vydavatelských počinů nakladatelství...
Další naše knížky
DharmaGaia mj. vydala:

Yongey Mingyur Rinpočhe: Umíráme každý den. Pouť potulného mnicha bardy žití a umírání

Šántidéva: Uvedení na cestu k probuzení. Bódhičarjávatára

Yongey Mingyur Rinpočhe : Radostná moudrost. Jak se naučit přijímat změny a nalézt svobodu

Tulku Urgyen Rinpočhe: Opakuji slova Buddhy

Dilgo Khjence Rinpočhe: Nebojácný soucit. Vysvětlení Atíšova Sedmibodového výcviku mysli

Dilgo Khjence Rinpočhe: Sto veršů rad mistra jménem Padampa Sanggjä lidem z Tingri

Jeremy W. Hayward a Francisco J. Varela: Mosty k porozumění. Rozhovory předních vědců s dalajlamou o zkoumání lidské mysli

Dilgo Khjence Rinpočhe: Poklad v srdci probuzených. Praxe náhledu, meditace a jednání

Tarthang Tulku: Život v harmonii. Hovory o bdělosti, sebeléčbě a meditaci

Guru Padmasambhava: Rady mistra Zrozeného z lotosu

Tenzin Wangyal, Rinpočhe: Tibetská jóga snu a spánku

Dalajlama: Stezka k probuzení

Akong Tulku Rinpočhe: Krocení tygra. Tibetská učení pro všední život

Čhögjal Namkhai Norbu: Zrcadlo. Poučení o bdělém vědomí přítomnosti

Rob Preece: Moudrost nedokonalosti. Proces individuace v životě buddhisty

Tenzin Wangyal Rinpočhe: Zázraky přirozené mysli. Podstata nauky dzogčhenu v původní tibetské tradici bön

Čhögjal Namkhai Norbu: Křišťál a cesta světla. Sútry, tantry a dzogčhen

Rob Nairn: Žití, snění, umírání. Praktická moudrost z Tibetské knihy mrtvých

Čhögjal Namkhai Norbu, Rinpočhe: Dzogčhen. Přirozeně dokonalý stav

Stephen LaBerge: Lucidní snění

Připravujeme:

Dalajlama a Francisco J. Varela: Spánek, sny a umírání. Objevování lidského vědomí