Yongey Mingyur Rinpočhe
Radost ze života
Štěstí jako vědecká disciplína

2. vyd. 2017, ISBN 978-80-7436-083-1, Brož., 286 str.

doporučená cena: 348 Kč
naše cena
: 209
ušetříte: 139
SLEVA: 40 %
Obsah stránky:
Anotace | Obsah | Pochvalná slova o knize Radost ze života | O autorovi | Předmluva | 1. Cesta začíná | 2. Vnitřní symfonie | 3. Za myslí, za mozkem | 9. Nalezení rovnováhy

2. Vnitřní symfonie

/.../

Co se to děje tam uvnitř?

"Všechny jevy jsou projekcemi mysli." - 3. Gyalwa karmapa, Přání mahámudry

Pokud vše, po čem toužíme, je být šťastní, proč bychom měli mít potřebu porozumět čemukoli o našem mozku? Nemůžeme se prostě jen obírat šťastnými myšlenkami, představovat si svá těla naplněná bílým světlem, nebo pokrývat své stěny obrázky králíčků a duhy a zůstat prostě jen u toho? No... možná.

Naneštěstí jednou z hlavních překážek, před nimiž stojíme, když se pokoušíme zkoumat mysl, je hluboko usazené a často nevědomé přesvědčení, že jsme "takto zrozeni a není v našich silách s tím cokoli udělat". Sám jsem ve svém dětství prožíval stavy stejné pesimistické pošetilosti a nyní jsem opakovaně jejich svědkem při své práci s lidmi všude ve světě. Aniž bychom se pokusili o tom alespoň vědomě přemýšlet, představa, že nemůžeme změnit svou mysl, blokuje jakoukoli naši snahu to zkusit.

Lidé, kteří o takovou změnu usilují prostřednictvím rituálů, modliteb či vizualizací, při rozhovorech přiznávají, že to často vzdají v průběhu několika dní či týdnů, protože nevidí žádné okamžité výsledky. Pokud jejich modlitby a rituály nefungují, zavrhují celou představu práce s myslí jako obchodní trik, vymyšlený ke zlepšení prodeje knih.

Všiml jsem si jedné zajímavé věci: když vyučuji v různých koutech světa v mnišské róbě a s působivým titulem, lidé, kteří by normálně nevěnovali svůj čas obyčejnému člověku, jsou šťastní, že se mnou mohou hovořit. Jako bych byl někdo dostatečně důležitý na to, aby mě mohli brát vážně. A během mých rozhovorů s vědci všude po světě mě fascinovalo takřka univerzální přesvědčení, že mozek je strukturován způsobem, který přímo znemožňuje vyvolat stabilní změny v každodenním vnímání.

V průběhu posledních zhruba deseti let jsem od neurologů, biologů a psychologů, s nimž jsem hovořil, vyslechl řadu opravdu zajímavých myšlenek. Některé z nich zpochybňovaly to, v čem jsem byl vychováván, jiné to naopak potvrzovaly, i když z odlišného úhlu pohledu. Ať už jsme dosahovali shody či nikoli, z těchto rozhovorů jsem si odnesl cenné poznání, že obětovat čas k lepšímu porozumění struktuře a fungování mozku není zbytečné. Poskytuje mi to mnohem stabilnější základ pro pochopení, jak a proč účinkují techniky, jimž mě jako buddhistu vyučovali.

Jedna z nejzajímavějších metafor o mozku, s nimiž jsem se setkal, bylo prohlášení Roberta B. Livingstona, M.D., zakládajícího člena Oddělení neurologických studií při Kalifornské universitě v San Diegu. V průběhu první konference Institutu pro mysl a život v roce 1987 přirovnal dr. Livingston mozek k "symfonii,v níž je vše patřičně sladěno a ukázněno". Stejně jako symfonický orchestr sestává mozek z okruhů hráčů, kteří spolupracují, aby dosáhli konkrétních výsledků, jako jsou pohyby, myšlenky, pocity, vzpomínky a tělesné vjemy. Přestože tyto výsledky mohou vypadat jako něco zcela banálního, jako je třeba zívnutí, mrknutí, kýchnutí nebo zvednutí ruky, při bližším prozkoumání zjistíme, že tento jednoduchý projev je ve skutečnosti fascinující komplexní záležitost, na které se podílí ohromné množství hráčů.

Abych lépe pochopil slova dr. Livingstona, musel jsem požádat řadu lidí, aby mi pomohli utřídit a zvládnout tu horu informací v knihách, časopisech a dalších tiskovinách, jež jsem obdržel během svých prvních cest na Západ. Mnohé z těchto materiálů byly ryze technické povahy, a když jsem se jim pokoušel porozumět, pozoroval jsem, jak ve mně narůstá obrovské soucítění se začínajícími vědci a se studenty lékařství.

Naštěstí jsem měl možnost dlouze hovořit s lidmi, kteří byli daleko zběhlejší v těchto oblastech než já a kteří převedli veškerý ten vědecký žargon do jednoduchých termínů, jimž jsem rozuměl. Doufám, že čas a úsilí, které mi věnovali, byly pro ně stejně užitečné jako pro mne. Nejen že se díky nim podstatně rozšířila moje anglická slovní zásoba, ale také jsem jejich zásluhou pochopil z hlediska "selského rozumu", jak funguje mozek. Bylo mi čím dál jasnější, že pro ty, kdo nebyli vychováváni v buddhistické tradici, je poznání povahy a role těch "hráčů", o nichž hovořil dr. Livingston, klíčové pro pochopení, jak a proč buddhistické meditační techniky na čistě fyziologické úrovni doopravdy fungují.

S úžasem jsem se dozvídal, co se z vědeckého hlediska událo v mém mozku, že jsem byl schopen změnit se z dítěte ochromeného úzkostmi v někoho, kdo cestuje po celém světě a dokáže bez jakéhokoli pocitu strachu sedět před stovkami lidí, kteří přišli nechat se ode mě učit. Nedokážu vysvětlit, proč mě tolik zajímají fyziologické příčiny stojící v pozadí změn, jež nastávají po létech praxe, když tolika mým učitelům a generačním souputníkům stačí ke spokojenosti tyto změny vědomí samy o sobě. Možná, že jsem v některém minulém životě byl mechanikem.

Ale zpátky k mozku: podle prostého "selského rozumu" za většinu mozkové aktivity nese odpovědnost velmi zvláštní druh buněk zvaných neurony. Jsou to buňky velice společenské: milují klábosení. V jistém ohledu jsou jako neukázněné děti ve škole, které si neustále posílají psaníčka a špitají si jedno s druhým - až na to, že obsahem této tajné konverzace mezi neurony jsou hlavně vjemy, vyvolávání vzpomínek, řešení problémů, tedy produkce myšlenek a emocí.

Tyto klevetivé buňky jsou podobné stromům; mají kmen zvaný axon a větve, které se natahují do prostoru, aby mohly přijímat a vysílat, předávat si zprávy s jinými větvemi i dalšími nervovými buňkami, prostupujícími svalovou a kožní tkáň, životně důležité orgány a smyslová ústrojí. Informace si navzájem předávají přes mikroskopické štěrbiny mezi nejbližšími větvemi. Tyto štěrbiny nazýváme synapsemi. Aktuální zprávy, které zdolávají tyto mezery, cestují v chemických molekulách zvaných neurotransmitery, které jsou nositeli elektrických signálů, měřitelných pomocí elektroencefalografu. Některé z těchto neurotransmiterů dnešní lidé už celkem důvěrně znají: například serotonin, který sehrává důležitou roli při depresích, pak dopamin spojovaný s pocity spokojenosti, a též epinefrin, známější jako adrenalin, což je látka často produkovaná v reakci na stres, úzkost a strach, ale důležitá pro udržení pozornosti a bdělosti. Vědecký termín, který označuje přenos elektrochemického signálu z jednoho neuronu na druhý, je akční potenciál - což pro mě byla slova stejně cizí jako může být pojem prázdnota cizí pro někoho, kdo neprodělal buddhistický trénink.

Rozpoznávání činnosti neuronů by nebylo nijak důležité, co se utrpení či štěstí týče, nebýt několika významných detailů. Když se neurony propojí, vytvoří pouto velmi podobné starému přátelství. Začnou si posílat tam a zpátky stejný druh informací, tak jako staří lidé mají tendenci navzájem si posilovat své názory na lidi, události a zážitky. Takové pouto je biologickým základem pro častý výskyt jevu, jemuž říkáme mentální návyk; je to jistý druh reflexivní reakce na určitý typ lidí, míst a věcí.

Abych uvedl jednoduchý příklad: pokud mě v dětském věku k smrti vyděsil pes, v mém mozku se vytvořil soubor neuronových spojení, který na jedné straně reaguje na fyzický pocit strachu, na druhé na koncept "psů je třeba se bát". Jakmile příště uvidím psa, neurony v tomto souboru začnou mezi sebou brebentit, aby mi připomněly, že psů je třeba se bát. A pokaždé, když se toto brebentění objeví, je hlasitější a přesvědčivější, až se z něj stane tak ustálený vzorec, že stačí, abych pomyslel na psy, a už mi začne bušit srdce a zpotím se.

Předpokládejme ale, že jednoho dne navštívím přítele, který má psa. Zprvu mi bude jeho štěkot nahánět hrůzu, když zaklepu na dveře a zvíře vyběhne, aby mě očichalo. Po nějaké době si ale pes zvykne, přijde si sednout k mým nohám nebo mi dá hlavu do klína, možná mě dokonce začne olizovat - tak šťastně a láskyplně, že ho nakonec budu muset odstrčit.

V psím mozku totiž soubor neuronových spojení reagujících na můj pach spolu s veškerými vjemy, jež informují o tom, že jeho pán mě má rád, vytváří vzorec, který navozuje pocit "Hele, tenhle člověk je v pohodě!" Mezitím v mém mozku začne brebentit nový soubor neuronových spojení, provázený příjemnými tělesnými pocity a já si řeknu: "Hele, vždyť psi jsou vlastně asi príma!" A při každé další návštěvě u tohoto přítele se tento nový soubor neuronových spojení posílí a starý zeslábne - až se nakonec úplně přestanu psů bát.

V neurologické terminologii se tato schopnost nahradit stará neuronová spojení novými nazývá neuronová plasticita. Tibetský termín pro tento jev je le-su-rung-wa, což lze zhruba přeložit jako ?pružnost?. Můžete použít kterýkoli z těchto termínů a vypadat chytře. O co tady ale především jde, je to, že zkušenost opakovaná na molekulární úrovni může změnit způsob, jímž mozek pracuje. To je ono proč, skrývající se za jak buddhistického učení, které se zabývá odstraňováním mentálních návyků vedoucích k pocitům neštěstí.

Další informace o autorovi

The Yongey Foundation
Yongey Buddhist Center
Chokling Tersar Foundation

Různá videa s přednáškami Mingyur Rinpočheho najdete i na You Tube.

Hodnocení knihy

ohodnoťte knihu  

další z naprosto skvělých vydavatelských počinů nakladatelství...
Další naše knížky