Yongey Mingyur Rinpočhe
Radost ze života
Štěstí jako vědecká disciplína

2. vyd. 2017, ISBN 978-80-7436-083-1, Brož., 286 str.

doporučená cena: 348 Kč
naše cena
: 278
ušetříte: 70
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | Obsah | Pochvalná slova o knize Radost ze života | O autorovi | Předmluva | Kap. 1. Cesta začíná | Kap. 2. Vnitřní symfonie | Kap. 3. Za myslí, za mozkem | 9. Nalezení rovnováhy | Kap. 5. Relativita vnímání

Kap. 2. Vnitřní symfonie

„Souhrn částí vytváří koncept vozu.“ Samjuttanikája

 

Jednou z prvních věcí, které jsem jako buddhista obdržel, bylo sdělení, že každou vnímající bytost, každé stvoření nadané byť jen nejzákladnější schopností uvědomování, lze definovat třemi hlavními aspekty či charakteristickými rysy tělem, řečí a myslí. Tělo samozřejmě odkazuje k fyzické stránce naší bytosti, která se neustále proměňuje. Rodí se, roste, trpí nemocemi, stárne a nakonec umírá. Řeč zahrnuje nejen naši schopnost mluvit, ale také ostatní signály, které si vyměňujeme ve formě zvuků, slov, gest a výrazů tváře. Patří sem dokonce i produkce feromonů, což jsou chemické látky, jež savci vylučují, aby jemným způsobem ovlivnili chování jiných savců. Stejně jako tělo ani řeč není věčným aspektem lidské zkušenosti. Všechny informace, jež si vyměňujeme prostřednictvím slov a jiných signálů, přicházejí a zase odcházejí. A když tělo umře, schopnost řeči umírá s ním.

Popsat mysl je těžší. Není to „věc“, na niž bychom ukázali stejně snadno, jako když označujeme tělo nebo řeč. Jakkoli hluboko se snažíme tento aspekt vypátrat, není prostě v našich silách nalézt jakýkoli konkrétní objekt, který bychom mohli nazvat myslí. Ve snaze zachytit tento prchavý aspekt bytí byly sepsány stovky, ne-li tisíce knih a článků. Přes veškerý čas a úsilí, vynaložené na pokusy definovat, co a kde mysl je, žádný buddhista — ale ani žádný západní vědec nebyli s to prohlásit jednou provždy: „Hle! Nalezl jsem mysl! Nachází se v té a té části těla, takhle vypadá a takhle pracuje.“

V nejlepším případě přinesla staletí výzkumu zjištění, že mysl nemá žádné specifické místo uložení, žádný tvar, formu, barvu ani jakoukoli jinou měřitelnou kvalitu, jakou je třeba umístění srdce nebo plic, principy krevního oběhu nebo lokalizace oblastí, kde probíhá kontrola zásadních funkcí, například regulace metabolismu. Jak úlevné by bylo prostě prohlásit, že něco tak znepokojivě neurčitelného, jako je mysl, neexistuje vůbec! O co snazší by bylo odkázat ji do hájemství fiktivních záležitostí, jako jsou duchové, skřítci či víly!

Jak by ale někdo mohl vážně popírat existenci mysli? Myslíme. Cítíme. Poznáme, když s bolí záda nebo když m zdřevění noha. Poznáme, když jsme unavení nebo bdělí, šťastní nebo smutní. To, že nejsme schopni přesně lokalizovat či definovat fenomén, ještě neznamená, že neexistuje. Pouze z toho vyplývá, že jsme zatím nenashromáždili dostatek informací k vytvoření funkčního modelu. Abychom použili jednoduché analogie, vědecké porozumění mysli lze přirovnat k tomu, jak my sami vnímáme něco tak prostého, jako je elektrická energie. Zmáčknutí vypínače nebo spuštění televize nevyžaduje detailní pochopení elektrického obvodu či elektromagnetické energie. Pokud světlo nesvítí, vyměníte žárovku. Když nefunguje televizní přijímač, zkontrolujete kabelové či satelitní připojení. Můžete vyměnit prasklou žárovku, ověřit kabelové spojení mezi televizí a tunerem či satelitním diskem, t novou pojistku místo spálené. V nejhorším případě můžete zavolat elektrikáře. Veškerá tato činnost se ale zakládá na jednoduchém poznání či víře, že elektřina funguje.

Stejné je to i s činností mysli. Moderní věda dokázala identifikovat množství buněčných tkání a procesů, které přispívají k intelektuálním, emocionálním a smyslovým událostem, jež spojujeme s projevy mysli. Stále jsme se ale ještě ani nepřiblížili poznání něčeho, co by určovalo „mysl jako takovou. Popravdě řečeno, čím hlouběji vědci zkoumají mentální aktivity, m c se blíží buddhistickému pochopení mysli spíše jako neustále se vyvíjející události než samostatné entity.

První překlady buddhistických textů do evropských jazyků se pokoušely mysl identifikovat jako určitý druh „věci nebo „látky“, která existuje mimo hranice soudobého vědeckého poznání. Tyto nesprávné překlady ovšem vycházely z tehdejších západních předpokladů, že veškeré zážitky lze v důsledku přiřadit nějaké tělesné funkci. Novější výklady klasických textů přinášejí poznání mnohem bližší modernímu vědeckému konceptu „mysli jako svého druhu trvale vyvíjející události, která vzniká interakcí neurologických návyků a nepředvídatelných elementů okamžitého prožitku.

Buddhisté a moderní vědci se shodují v tom, že všechny vnímající či vědomé bytosti jsou obdařeny myslí na rozdíl od dalších organismů (jako tráva nebo stromy) a od věcí, které obecně nepokládáme za živé. Do této kategorie patří třeba kameny, obaly od bonbonů či betonové panely. Mysl je ve své podstatě nejdůležitějším aspektem všech vnímajících tvorů. Dokonce i žížala má mysl. Jistě, možná ne tak vyvinutou, jako je mysl lidská; ale na druhou stranu, i v jednoduchosti může t něco pozitivního. Ještě jsem neslyšel o žížale, která by probděla noc v obavách o vývoj hodnoty akcií na burze.

Další záležitostí, v ž se buddhisté a většina moderních vědců shodují, je pojímání mysli jako nejdůležitějšího aspektu základní přirozenosti vnímající bytosti. Mysl je v jistém ohledu tím, kdo vodí loutku, zatímco tělo se svými projevy je pouhou loutkou.

Tuto ideu o vůdčí roli mysli si ostatně můžete otestovat sami na sobě. Kdo rozeznal to svědění, když se poškrábáte na nose? Je tělo samo o sobě schopno ho vnímat? Vyšle tělo pokyn ruce, aby se zvedla a dotkla nosu? Je tělo vůbec schopno vnímat rozl mezi svěděním, rukou a nosem? Nebo jiný příklad. Pokud máte žízeň, je to mysl, kdo to cítí jako první, přiměje s požádat o sklenici vody, vede vaši ruku, aby uchopila sklenici, pozvedla ji k ústům, a poté m řekne, abyste polykali. A mysl je také tím, kdo pak zaznamenává potěšení, když je tělesná potřeba uspokojena.

Ačkoli ji nemůžeme vidět, mysl je trvale přítomná a aktivní. Je zdrojem naší schopnosti rozeznat budovu od stromu, déšť od sněhu, čistou oblohu od zamračeného nebe. A protože být obdařen myslí je naší základní zkušeností, většina z s to bere jako samozřejmost. Nezabýváme se otázkami, co je původcem myšlenek: „Chci jíst, chci chodit, chci sedět.Neptáme se sami sebe: Je mysl uvnitř těla, nebo vně? Má někde začátek, trvání a konec? Má nějaký tvar či barvu? Existuje vůbec, nebo je to jen nahodilá aktivita mozkových buněk, jež si v průběhu času vytvořily určitý návyk? Pokud se ale rozhodneme probrat se všemi variantami a úrovněmi bolesti, utrpení a nepohodlí, jež zažíváme v běžném životě, a uchopit plný význam faktu, že jsme nadáni myslí, musíme učinit pokus se na ni podívat a rozlišit její hlavní rysy.

Je to vlastně docela jednoduché. Připadá m to těžké jen zpočátku, protože jsme zvyklí všímat si světa „tam venku“, světa, který se zdá t tak plný zajímavých objektů a zážitků. Když pozorujeme svou mysl, je to jako pokoušet se vidět dozadu bez pomoci zrcadla. d bych m teď navrhl jednoduchý test, na kterém si to vyzkoušíte. Nebojte se. Nemůžete v něm neobstát a nebudete potřebovat ani tužku č. 2 na vyplňování kolonek.

Test vypadá následovně: až se příště posadíte k obědu nebo večeři, zeptejte se sami sebe: „Co je to, co si myslí, že tohle jídlo je chutné — nebo ne moc chutné? Co je to, co rozpozná, že jím? Okamžitá odpověď je nasnadě: „Můj mozek.“ Když se ale podíváme na mozek z perspektivy současné vědy, zjistíme, že odpověď není až tak jednoduchá.

 

CO SE TO DĚJE TAM UVNITŘ?

 

Všechny jevy jsou projekcemi mysli.“ Třetí Gyalwa karmapa, Přání mahámudry

 

Pokud vše, po čem toužíme, je t šťastní, proč bychom měli t potřebu porozumět čemukoli o našem mozku? Nemůžeme se prostě jen obírat šťastnými myšlenkami, představovat si svá těla naplněná bílým světlem nebo pokrývat své stěny obrázky králíčků a duhy a zůstat prostě jen u toho? No možná.

Naneštěstí jednou z hlavních překážek, před nimiž stojíme, když se pokoušíme zkoumat mysl, je hluboko usazené a často nevědomé přesvědčení, že jsme „takto zrozeni a není v našich silách s m cokoli udělat“. m jsem ve svém dětství prožíval stavy stejné pesimistické pošetilosti a nyní jsem opakovaně jejich svědkem i své práci s lidmi všude ve světě. Aniž se pokusíme o tom alespoň vědomě přemýšlet, představa, že nemůžeme změnit svou mysl, blokuje jakoukoli naši snahu to zkusit.

Lidé, kteří o takovou změnu usilují prostřednictvím rituálů, modliteb či vizualizací, i rozhovorech přiznávají, že to často vzdají v průběhu několika dní či týdnů, protože nevidí žádné okamžité výsledky. Pokud jejich modlitby a rituály nefungují, zavrhují celou představu práce s myslí jako obchodní trik, vymyšlený ke zlepšení prodeje knih.

Všiml jsem si jedné zajímavé věci: když vyučuji v různých koutech světa v mnišské róbě a s působivým titulem, lidé, kteří by normálně nevěnovali svůj čas obyčejnému člověku, jsou šťastní, že se mnou mohou hovořit. Jako bych byl někdo dostatečně důležitý na to, aby mě mohli brát vážně. A během mých rozhovorů s vědci všude po světě mě fascinovalo takřka univerzální přesvědčení, že mozek je strukturován způsobem, který přímo znemožňuje vyvolat trvalé změny v každodenním vnímání.

V průběhu posledních zhruba deseti let jsem od neurologů, biologů a psychologů, s nimž jsem hovořil, vyslechl řadu opravdu zajímavých myšlenek. Některé z nich zpochybňovaly to, v čem jsem byl vychováván, jiné to naopak potvrzovaly, i když z odlišného úhlu pohledu. At už jsme dosahovali shody či nikoli, z těchto rozhovorů jsem si odnesl cenné poznání, že obětovat čas k lepšímu porozumění struktuře a fungování mozku není zbytečné. Poskytuje mi to mnohem stabilnější základ pro pochopení, jak a proč účinkují techniky, jimž mě jako buddhistu vyučovali.

Jedna z nejzajímavějších metafor o mozku, s nimiž jsem se setkal, bylo prohlášení Roberta B. Livingstona, M. D., zakládajícího člena Oddělení neurologických studií i Kalifornské universitě v San Diegu. V průběhu první konference Institutu pro mysl a život v roce 1987 přirovnal Dr. Livingston mozek k „symfonii, v ž je e patřičně sladěno a ukázněno“.1 Stejně jako symfonický orchestr sestává mozek z okruhů hráčů, kteří spolupracují, aby dosáhli konkrétních výsledků, jako jsou pohyby, myšlenky, pocity, vzpomínky a tělesné vjemy. Přestože tyto výsledky mohou vypadat jako něco zcela banálního, jako je třeba zívnutí, mrknutí, kýchnutí nebo zvednutí ruky, při bližším prozkoumání zjistíme, že tento jednoduchý projev je ve skutečnosti fascinující komplexní záležitostí, na které se podílí ohromné množství hráčů.

Abych lépe pochopil slova Dr. Livingstona, musel jsem požádat řadu lidí, aby mi pomohli utřídit a zvládnout tu horu informací v knihách, časopisech a dalších tiskovinách, jež jsem obdržel během svých prvních cest na Západ. Mnohé z těchto materiálů byly ryze technické povahy, a když jsem se jim pokoušel porozumět, pozoroval jsem, jak ve mně narůstá obrovské soucítění se začínajícími vědci a se studenty lékařství.

Naštěstí jsem l možnost dlouze hovořit s lidmi, kteří byli daleko zběhlejší v těchto oblastech než já a kteří převedli veškerý ten vědecký žargon do jednoduchých termínů, jimž jsem rozuměl. Doufám, že čas a úsilí, které mi věnovali, byly pro stejně užitečné jako pro mne. Nejenže se díky nim podstatně rozšířila moje anglická slovní zásoba, ale také jsem jejich zásluhou pochopil z hlediska „selského rozumu“, jak funguje mozek. Bylo mi čím l jasnější, že pro ty, kdo nebyli vychováváni v buddhistické tradici, je poznání povahy a role těch „hráčů“, o nichž hovořil Dr. Livingston, klíčové pro pochopení, jak a proč buddhistické meditační techniky na čistě fyziologické úrovni doopravdy fungují…

Ale zpátky k mozku: podle prostého „selského rozumu za většinu mozkové aktivity nese odpovědnost velmi zvláštní druh buněk zvaných neurony. Jsou to buňky velice společenské: milují klábosení. V jistém ohledu jsou jako neukázněné děti ve škole, které si neustále posílají psaníčka a špitají si jedno s druhým — až na to, že obsahem této tajné konverzace mezi neurony jsou hlavně vjemy, vyvolávání vzpomínek, řešení problémů, tedy produkce myšlenek a emocí.

Tyto klevetivé buňky jsou podobné stromům; mají kmen zvaný axon a větve, které se natahují do prostoru, aby mohly přijímat a vysílat, předávat si zprávy s jinými větvemi i dalšími nervovými buňkami prostupujícími svalovou a kožní tkáň, životně důležité orgány a smyslová ústrojí. Informace si navzájem předávají přes mikroskopické štěrbiny mezi nejbližšími větvemi. Tyto štěrbiny nazýváme synapsemi. Aktuální zprávy, které zdolávají tyto mezery, cestují v chemických molekulách zvaných neurotransmitery, které jsou nositeli elektrických signálů, měřitelných pomocí elektroencefalografu. Některé z těchto neurotransmiterů dnešní lidé už celkem důvěrně znají: například serotonin, který sehrává důležitou roli i depresích, pak dopamin spojovaný s pocity spokojenosti a ž epinefrin, známější jako adrenalin, což je látka často produkovaná v reakci na stres, úzkost a strach, ale důležitá pro udržení pozornosti a bdělosti. Vědecký termín, který označuje přenos elektrochemického signálu z jednoho neuronu na druhý, je akční potenciál což pro mě byla slova stejně cizí jako může t pojem prázdnota cizí pro někoho, kdo neprodělal buddhistický trénink.

Rozpoznávání činnosti neuronů by nebylo nijak důležité, co se utrpení či štěstí týče, nebýt několika významných detailů. Když se neurony propojí, vytvoří pouto velmi podobné starému přátelství. Začnou si posílat tam a zpátky stejný druh informací, tak jako staří lidé mají tendenci navzájem si posilovat své názory na lidi, události a zážitky. Takové pouto je biologickým základem pro častý výskyt jevu, jemuž říkáme mentální návyk; je to jistý druh reflexivní reakce na určitý typ lidí, míst a věcí.

Abych uvedl jednoduchý příklad: pokud mě v dětském věku k smrti vyděsil pes, v m mozku se vytvořil soubor neuronových spojení, který na jedné straně reaguje na fyzický pocit strachu, na druhé na koncept „psů je třeba se bát“. Jakmile příště uvidím psa, neurony v tomto souboru začnou mezi sebou brebentit, aby mi připomněly, že psů je třeba se bát. A pokaždé, když se toto brebentění objeví, je hlasitější a přesvědčivější, až se z j stane tak ustálený vzorec, že stačí, abych pomyslel na psy, a už mi začne bušit srdce a zpotím se.

Předpokládejme ale, že jednoho dne navštívím přítele, který má psa. Zprvu mi bude jeho štěkot nahánět hrůzu, když zaklepu na dveře a zvíře vyběhne, aby mě očichalo. Po nějaké době si ale pes zvykne, přijde si sednout k m nohám nebo mi hlavu do klína, možná mě dokonce začne olizovat tak šťastně a láskyplně, že ho nakonec budu muset odstrčit.

V psím mozku totiž soubor neuronových spojení reagujících na j pach spolu s veškerými vjemy, jež informují o tom, že jeho n mě má rád, vytváří vzorec, který navozuje pocit „Hele, tenhle člověk je v pohodě! Mezitím v m mozku začne brebentit nový soubor neuronových spojení, provázený příjemnými tělesnými pocity, a já si řeknu: „Hele, vždyť psi jsou vlastně asi prima! A i každé další návštěvě u tohoto přítele se tento nový soubor neuronových spojení posílí a starý zeslábne až se nakonec úplně přestanu psů bát.

V neurologické terminologii se tato schopnost nahradit stará neuronová spojení novými nazývá neuronová plasticita. Tibetský termín pro tento jev je läsu rungwa, což lze zhruba přeložit jako „pružnost“. Můžete použít kterýkoli z těchto termínů a vypadat chytře. O co tady ale především jde, je to, že zkušenost opakovaná na molekulární úrovni může změnit způsob, jímž mozek pracuje. To je ono proč skrývající se za jak buddhistického učení, které se zabývá odstraňováním mentálních vyků vedoucích k pocitům neštěstí.

 

 

I MOZKY V JEDNOM

 

Rozlišujeme i formy Buddhy…“ — Gampopa, Drahocenný klenot vysvobození

 

Ted' už by mělo t jasné, že mozek není jednolitý objekt a že odpověď na otázku „Co je to, co myslí, že tohle jídlo je chutné nebo ne moc chutné? není tak jednoduchá, jak se zdálo. Dokonce i tak relativně prosté aktivity, jako jsou jídlo a pití, se neobejdou bez výměny tisíců pečlivě koordinovaných, ve zlomku vteřiny probíhajících elektrochemických signálů mezi miliony buněk v mozku a v celém těle. Existuje ale ještě další úroveň komplexnosti, o které se musíme zmínit, než ukončíme naši pout mozkem.

Miliardy neuronů v lidském mozku se podle své funkce dělí do í odlišných vrstev; každá z nich se formovala stovky tisíc let, během nichž se vyvíjely živočišné druhy a vytvářely si stále složitější mechanismy přežití. První a nejstarší z těchto vrstev, známá jako mozkový kmen, je cibulovitý buněčný útvar vyrůstající přímo ze zakončení míchy. Této vrstvě se často říká také plazí mozek vzhledem k jeho podobnosti s kompletním mozkem mnoha druhů plazů. Hlavním úkolem plazího mozku je regulovat základní nevědomé funkce, jako je dýchání, metabolismus, srdeční tep a krevní oběh. Ovládá také reflex známý jako „bojuj, nebo uteč“, nazývaný ž „poplašná reakce: to je ta automatická odezva, která s nutí interpretovat jako možné ohrožení jakýkoli nepředvídaný podt nebo událost, například hlasitý zvuk, neznámou vůni, něco lezoucího po naší ruce, cosi stočeného v koutě. Bez domého pokynu začne proudit tělem adrenalin, zrychlí se srdeční tep, svaly se napnou. Když se hrozba ukáže t nad naše síly, utečeme. Pokud se domníváme, že máme šanci zvítězit, bojujeme. Není těžké vidět, jak automatická odezva tohoto druhu účinně zvyšuje možnost přežití.

Většina plazů má spíše tendenci bojovat než uniknout a zcela postrádá vrozenou schopnost vychovávat své mladé. Jakmile plazí samička naklade vajíčka, zpravidla hnízdo opustí. Když se mláďata vylíhnou, mají instinkty a schopnosti srovnatelné s dospělými jedinci, jejich těla jsou ale zranitelná a nemotorná a musejí se o sebe postarat sama. Většina z nich nepřežije prvních r hodin života. Jak se ženou do bezpečí svého přirozeného prostředí — třeba do moře, v případě mořských želv zabijí je a sežerou jiná zvířata, velmi často příslušníci stejného živočišného druhu. Popravdě řečeno, není neobvyklé, že nově vylíhlá mláďata sežerou jejich vlastní rodiče, kteří ve své oběti nerozeznají vlastní potomky.

S evolucí nových tříd obratlovců, jako jsou ptáci a savci, dochází k překvapivému rozvoji struktury mozku. Na rozdíl od svých plazích bratranců nejsou novorození členové těchto živočišných druhů dostatečně vyvinuti, aby se postarali sami o sebe, takže potřebují určitou míru rodičovské péče. Aby se uspokojila tato potřeba a bylo zajištěno přežití těchto živočišných druhů, vytvořila se postupně druhá vrstva mozku, označovaná jako limbická oblast. Ta obaluje mozkový kmen jako jakási přilba a obsahuje řadu programovaných neuronových spojů, které stimulují nutkání pečovat to znamená poskytovat potravu, ochranu a vyučovat základní schopnosti přežít prostřednictvím her a dalších cvičení.

Tyto sofistikovanější neuronové cesty poskytují novým živočišným druhům taktéž schopnost prožívat daleko širší škálu emocí než jen prostý reflex „bojuj, nebo uteč“. Rodiče savců jsou například schopni rozeznávat nejen specifické zvuky vydávané jejich mláďaty, ale rozlišovat i typy těchto zvuků jako je nelibost, spokojenost, pocit hladu atd. Limbická oblast navíc poskytuje širší a lépe diferencovanou schopnost „číst úmysly jiných zvířat z jejich tělesného postoje, způsobu pohybu, výrazu, pohledu, a dokonce z jemných rozdílů vůní čili feromonových signálů. Díky tomu, že dokážou takto zpracovávat různé druhy podnětů, jsou savci a ptáci schopni pružněji se adaptovat na proměnlivé podmínky, čímž se u nich rozvíjí schopnost učit se a pamatovat si.

Limbický systém má některé pozoruhodné části a vlastnosti, kterým se budeme podrobně věnovat později, až budeme zkoumat úlohu emocí. Dvě z těchto oblastí si ovšem zaslouží speciální zmínku. První z nich je hipokampus, uložený ve spánkovém laloku to znamená hned za spánkem. (Vlastně existují dva, na každé straně mozku jeden.) Hipokampus zajištuje, aby právě prožívané události byly ukládány do paměti. Poskytuje prostorový, intelektuální a (v případě lidských bytostí) slovní kontext, jenž dává obsah našim emocionálním reakcím. Lidé, kteří utrpěli fyzické poranění této oblasti mozku, mají potíže s utvářením nových vzpomínek; dokáží si vybavit cokoli před poškozením hipokampu, ale na to, co se událo po úrazu, zapomínají v několika okamžicích. Kohokoli, koho potkali, či cokoli, co se stalo. Hipokampus je také jednou z prvních oblastí mozku, jež postihuje Alzheimerova choroba a také duševní poruchy jako schizofrenie, těžká deprese či maniodepresivní psychóza.

Další významnou částí limbického systému je amygdala, malá neuronová tkáň ve tvaru mandle, uložená ve spodní části limbické oblasti hned nad mozkovým kmenem. Stejně jako je tomu u hipokampu, vyskytují se v mozku dva tyto nevelké útvary: jeden v pravé hemisféře, druhý v levé. Amygdala sehrává zásadní roli, co se týče schopnosti pociťovat emoce a vytvářet emocionální vzpomínky. Výzkum prokázal, že po poškození nebo odstranění amygdaly následuje ztráta takřka všech typů emocionální odezvy, včetně těch nejzákladnějších — strachu a empatie. Chybí také způsobilost vytvářet nebo rozeznávat sociální vztahy.

Snažíme-li se definovat zákonitosti vědecké metodiky štěs, pak činnost amygdaly a hipokampu stojí v popředí našeho zájmu. Amygdala je napojena na autonomní nervový systém oblast mozkového kmene, jež automaticky řídí svalovou, srdeční a žlázovou odezvu—a na hypotalamus, což je neuronová tkáň vespod limbické oblasti, která produkuje do krevního toku adrenalin a další hormony. Proto jsou emocionální vzpomínky, jež amygdala vytváří, nebývale silné a mají přímou souvislost s významnými biologickými a biochemickými reakcemi.

Když dojde k události, která vyvolává silnou biologickou re- akci například vypuštění velkého množství adrenalinu nebo jiných hormonů — hipokampus vyšle signál mozkovému kmeni, kde je tato informace uložena jako vzorec. V důsledku toho jsou pak lidé schopni přesně si vzpomenout, kde byli a co se kolem nich dělo, když slyšeli například o havárii raketoplánu nebo vraždě prezidenta Kennedyho. Stejný typ vzorců se ukládá i v případě osobnějších zážitků s vysoce pozitivním či negativním nábojem.

Protože takové vzpomínky a jejich příslušné vzorce jsou tak mocné, je možné je poměrně snadno spustit pozdějšími situacemi, které jsou někdy i velmi vzdáleně podobné původní vzpomínce. Tento typ silné vzpomínkové odezvy zjevně nabízí mechanismy důležité pro přežití v situaci, kdy je ohrožen š život. Umožňuje m rozpoznat a nepozřít jídlo, ze kterého se m dělá špatně, nebo se vyhnout zvláště agresivním zvířatům či příslušníkům našeho živočišného druhu. Může ovšem také zamlžit či narušit vnímání daleko jednodušších zkušenos. Například děti, jež byly pravidelně kárány a kritizovány svými rodiči nebo jinými dospělými, mohou v pozdějším životě zakoušet neadekvátně silné pocity strachu, vzdoru a dalších nepříjemných emocí i jednání s autoritativními osobami. Tyto typy narušených reakcí jsou často důsledkem principu volných asociací, na jehož základě amygdala spouští vzpomínkovou odezvu. Jediný významný prvek v přítomné situaci, který se podobá něčemu z minulé vzpomínky, přitom může vyvolat celou škálu různých myšlenek, emocí i hormonálních a svalových reakcí uložených ve vzpomínce na původní zážitek.

Činnost limbického systému (neboli „emocionálního mozku“, jak se mu někdy říká) je do značné míry vyvažována třem a nejpozději vyvinutým mozkem, zvaným neokortex. Tato vrstva mozku, specifická pro savce, skýtá možnost logicky uvažovat, vytvářet koncepty, plánovat a náležitě upravovat emocionální reakce. I když je u většiny savců poměrně tenká, každý, kdo někdy pozoroval kočku, jak si otevírá dveře do skříně, nebo psa, jak se í zmáčknout kliku, viděl zvířecí neokortex v plné činnosti.

U lidí a jiných vysoce vyvinutých savců má neokortex podobu mnohem větší a komplikovanější tkáně. Když si většina z s představí mozek, je to obvykle právě tato tkáň s mnoha hrbolky a rýhami, kterou si vybavíme. Popravdě řečeno, nebýt právě těchto hrbolků a rýh, nebyli bychom vůbec s to si tyto představy vyvolat, protože š rozsáhlý neokortex m poskytuje schopnost představivosti stejně jako způsobilost tvořit, rozumět a manipulovat se symboly. Právě díky němu dokážeme zacházet s řečí, písmem, matematikou, hudbou a uměním. Neokortex je sídlem naší racionální činnosti, zahrnující řešení problémů, analýzu, úsudek, kontrolu impulsů a schopnost organizovat informace, učit se z minulých zážitků a chyb a také cítit s druhými.

Prosté poznání, že lidský mozek sestává z těchto í vrstev, je samo o sobě ohromující. Ještě c s ovšem může fascinovat skutečnost, že jediná naše myšlenka vyžaduje řadu komplexních interakcí mezi těmito třemi vrstvami mozku mozkom kmenem, limbickou oblastí a neokortexem. Navíc to vypadá, že každá myšlenka, každý pocit nebo zážitek vyžadují odlišnou sadu interakcí, často zahrnující oblasti mozku, které nejsou aktivovány jinými typy myšlenek.

 

CHYBĚJÍCÍ DIRIGENT

 

„Mysl není v hlavě.“ Francisco J. Varela,

 

Jedna c mě přesto pořád zneklidňuje. Jestliže mozek je symfonie, jak navrhuje Dr. Livingston, neměl by existovat nějaký dirigent? Neměli bychom tam nalézt nějakou objektivně identifikovatelnou buňku nebo orgán, který to všechno řídí? Zjevně se domníváme, že někdo takový existuje — nebo alespoň k tomu odkazujeme, když říkáme věty jako Ještě jsem se nerozhodl“, „Mám v hlavě prázdno nebo „Musel jsem t úplně mimo“.

Z toho, co jsem zjistil i rozhovorech s neurology, biology a psychology, vyplývá, že moderní věda pátrá po takovém „dirigentovi už dlouho, přičemž mnoho sil věnuje pokusům odhalit buňku nebo skupinu buněk, které by řídily pociťování, vnímání, myšlení a další druhy mentální aktivity. A přesto dosud nebyl dokonce ani za užití nejmodernější technologie nalezen jakýkoli důkaz o existenci takového dirigenta. V mozku neexistuje žádná samostatná oblast, žádné malé „já“, o němž bychom mohli prohlásit, že je odpovědné za koordinaci komunikace mezi jednotlivými hráči.

Současní neurologové proto přestali pátrat po „dirigentovi“ a zaměřili se na principy a mechanismy, díky nimž miliardy neuronů rozprostřené po celém mozku dokáží koordinovat svou činnost harmonicky, aniž potřebují někoho, kdo je řídí. Toto „globální nebo „rozprostřenéchování lze přirovnat ke spontánní souhře skupiny jazzových muzikantů. Když jazzoví hráči improvizují, každý z nich může hrát lehce odlišnou hudební frázi, přesto ale nějak dokážou harmonicky souznít.

Idea hledání „já v mozku je v mnoha ohledech ovlivněna klasickou fyzikou, která se tradičně soustřeďuje na studium zákonů řídících lokalizované objekty. Pokud zaujmeme tento tradiční pohled na věc, pak má-li mysl vliv například na emoce, měla by t někde lokalizována. Celá tato představa pevných objektů je dnes navíc zpochybněna aktuálními fyzikálními objevy. Pokaždé, když někdo identifikuje nejmenší možnou částici hmoty, kdosi další zjistí, že se vlastně skládá z ještě menších částic. S každým novým objevem je stále těžší nezvratně identifikovat jakýkoli základní element hmoty.

Logicky vzato, kdybychom se tedy snažili rozebrat mozek na menší a menší kousky až na tu nejnižší subatomární úroveň, jak by mohl kdokoli s určitostí identifikovat jediný z těchto kousíčků mysli? Protože buňka sestává z mnoha menších částic, z nichž každá je souhrnem částic ještě menších, jak by bylo možné určit, která z nich tvoří mysl?

V tomto bodě může buddhismus nabídnout svěží pohled na věc, takový, který by možná mohl t základem pro nové směry vědeckého výzkumu. Tibetský buddhistický termín pro mysl je sem („ten, který ví“). Tento jednoduchý pojem nám může pomoci porozumět buddhistickému pohledu na mysl. Spíše, než jako specifický objekt je zde mysl vnímána jako schopnost rozpoznávat naše prožitky a přemýšlet o nich. Ačkoli Buddha učil, že mozek je samozřejmě tělesnou oporou mysli, zároveň moudře poukázal na to, že mysl není něčím, co bychom mohli vidět, dotknout se toho či dokonce definovat to slovy. Stejně jako tělesný orgán oko není totéž, co zrak a tělesný orgán ucho totéž co sluch, tak ani mozek není mysl.

Jedno z prvních poučení od mého otce bylo, že buddhisté nevnímají mysl jako oddělenou entitu, ale spíše jako ustavičně se rozvíjející zkušenost. Vzpomínám si, jak zvláštní pro bylo tehdy toto sdělení, když jsem seděl v učebně otcova kláštera v Nepálu, obklopen žáky z celého světa. Mačkalo se nás tam v té nevelké místnůstce tolik, že takřka nebylo možné se pohnout. Z okna jsem ale mohl pozorovat rozlehlé pásmo hor a lesů. A j otec tam seděl vyrovnaný, nevšímavý k horku vytvořenému tolika lidmi a vysvětloval, že to, co vnímáme jako svou identitu „moje mysl“, „mé tělo“, „mé , je ve skutečnosti jen iluze vytvářená neustálým proudem myšlenek, emocí, pocitů a vjemů.

Nevím, jestli za to mohla obrovská síla otcovy osobní zkušenosti, s ž m tato slova sděloval, nebo fyzický kontrast mezi pocitem stísněnosti uprostřed ostatních studentů na lavičce a pohledem z okna do širého otevřeného prostoru nebo obojí zároveň ale v tom okamžiku mi něco, jak se říká na Západě, „docvaklo“. Prožíval jsem svobodu výběru mezi přemýšlením v intencích „moje mysl a „mé já a možností jednoduše zakoušet bytí tak široké a otevřené jako rozlehlé pásmo hor a oblohy za oknem.

Později, po svém příjezdu na Západ, jsem slyšel mnoho psychologů přirovnávat prožitek „mysli nebo „jáke sledování filmu. Když se díváme na film, znělo vysvětlení, vnímáme trvalý proud zvuku a pohybu, zatímco jednotlivá políčka filmu procházejí projektorem. š prožitek by ale byl dramaticky odliš, kdybychom se na film dívali okénko po okénku.

Přesně takhle mě j otec začal učit dívat se na vlastní mysl. Kdybych pozoroval každou myšlenku, pocit a vjem, procházející mojí myslí, iluze omezeného já by se rozplynula a nahradilo by ji vědomí, které je daleko klidnější, prostornější a vyrovnané. A od dalších vědců jsem se dozvěděl, že když pozorujeme mysl tímto způsobem, můžeme proměňovat buněčné štěbetání, jež je základem našeho prožívání „já“, protože tato zkušenost mění neuronovou strukturu mozku.

 

BDĚLOST

 

„Když opakovaně pozorujeme mysl, kterou nelze pozorovat, žeme zřetelně vidět smysl celé věci prostě takový, jaký je.“ 3. Gyalwa karmapa, Karmapova píseň: Usilování o mahámudru pravého významu

 

Klíč tedy ono „jak buddhistické praxe — spočívá právě v nabytí schopnosti prostě jen spočívat v čirém uvědomění myšlenek, pocitů a vjemů v okamžiku, kdy nastávají. V buddhistické tradici je toto jemné uvědomování známo jako bdělost, jež není ničím jiným než prostým spočíváním v přirozené čistotě mysli. Jako tomu bylo v příkladu se psem: kdybych byl s to si uvědomovat své navyklé myšlenky, vjemy a pocity, místo abych se jimi dával strhnout, jejich moc nade mnou by začala slábnout. Sledoval bych je, jak přicházejí a odcházejí jako pouhá přirozená funkce mysli, stejně jako vlny přirozeně přebíhají po hladině jezera či oceánu. A nakonec zjišťuji, že přesně to se stalo, když jsem seděl o samotě ve svém pokoji v ústraní a pokoušel se překonat úzkost, která mi znepříjemňovala život po celé dětství. Prosté pozorování procesů v mé mysli vedlo přímo k jejich proměně.

Můžete teď hned ochutnat tutéž svobodu přirozené čistoty pomocí jednoduchého cvičení:

 

Posaďte se zpříma, dýchejte přirozeně a zaměřte své vědomí na svůj vstupující a vycházející dech. uvolněně splynete v uvědomování si nádechu a výdechu, pravděpodobně si začnete všímat stovek myšlenek, procházejících vaší myslí. Některé není těžké nechat bez povšimnutí, jiné vás mohou vzít s sebou na dlouhou promenádu lemovanou řetězci asociací. Jakmile se přistihnete, že podléháte svodům nějaké myšlenky, vraťte se zpátky k soustředění na dech. Věnujte se tomu asi minutu.

 

Na začátku budete možná překvapeni ohromujícím počtem a různorodostí myšlenek, proudících vaším vědomím jako vodopád, když se řítí ze strmého srázu. Zážitek tohoto druhu ovšem není známkou selhání, je naopak potvrzením úspěchu. Právě jste nahlédli, kolik myšlenek běžně prochází vaším vědomím, aniž jste si jich kdy vůbec povšimli.

Může se m také stát, že naskočíte do zvláštního myšlenkového vlaku a pojedete v m bez ohledu na cokoli, co se děje kolem. Potom si náhle vzpomenete, že smyslem cvičení bylo prostě pozorovat své myšlenky. Ale místo abyste se jak trestali nebo kárali, prostě se jen vraťte k soustředění na dech.

Pokud u toho cvičení vydržíte, zjistíte, že i když myšlenky přicházejí a odcházejí, přirozená čistota mysli není nikdy zkalena ani narušena. Abych uvedl konkrétní příklad: i cestě do Nového Skotska jsem navštívil m pro pobyt v ústraní, který stál u moře. Když jsem tam přijel, byl krásný den. Obloha bez mráčku, oceán zářil hlubokou, čistou modří — nádherný pohled. Když jsem se ale dalšího rána probudil, oceán vypadal jako hustá blátivá polévka. Říkal jsem si: „Co se s m stalo? Včera byl tak čistý a modrý a dnes je najednou špinavý. Šel jsem se projít po břehu a neviděl jsem žádný zjevný důvod k této změně. Ve vodě ani na pláži žádné bahno nebylo. Potom jsem se podíval na oblohu a spatřil jsem, že je zatažená tmavými, nazelenalými mraky. A došlo mi, že barva oblaků byla tím, co změnilo barvu moře. Voda sama, když jsem si ji prohlédl zblízka, byla stále čistá a průzračná.

Mysl je v mnoha ohledech jako ten oceán. „Barva se mění ze dne na den, z okamžiku na okamžik, protože po „obloze“ plují neustále mračna myšlenek a emocí. Ale mysl sama se stejně jako oceán nikdy nemění. Je stále čistá a průzračná, ať se v ní odráží cokoli.

Cvičení bdělosti může zprvu vypadat obtížně. Nejde ale o to, jak jste od začátku úspěšní. To, co se zdá nemožné na začátku, se stává v průběhu praxe snazším. Neexistuje nic, nač byste si nezvykli. Jen pomyslete na všechny ty nepříjemné věci, které jste nakonec přijali za své: zácpy v dopravě, jednání se špatně naladěným příbuzným nebo spolupracovníkem a nespočet dalších. Nabývání bdělosti je tedy postupm procesem, v němž se vytvářejí nová neuronová spojení a zamezuje se štěbetání těch starých. Vyžaduje to dělat trpělivě jeden krůček za druhým, cvičit ve velmi krátkých časových úsecích.

Existuje tibetské rčení: „Když spěcháš, nedojdeš do Lhasy. Kráčej pomalu a dosáhneš svého cíle. Toto úsloví pochází z dob, kdy lidé z východního Tibetu putovali do hlavního města Lhasy ve střední části země. Poutníci, kteří se tam chtěli dostat rychle, spěchali, jak mohli, ale kvůli tempu, které nasadili, se unavili nebo onemocněli a museli se vrátit domů. Ti, kteří putovali pomalu, rozbili na noc tábor, užívali si společnosti druhých a v klidu pokračovali v cestě další den. A do Lhasy se nakonec dostali mnohem rychleji.

Zkušenost jde ve stopách záměru. At jsme kdekoli, konáme cokoli, ve skutečnosti vše, co musíme dělat, je vnímat své myšlenky, pocity a vjemy jako něco přirozeného. Neodmítat je ani nepřijímat, prostě jen zaregistrovat onu zkušenost a nechat ji odplynout. Když v tom setrváme, zjistíme nakonec, že jsme schopni zvládat i takové situace, které jsme dříve pokládali za bolestivé, hrůzyplné či smutné. Najdeme v sobě určitý druh sebedůvěry, který nevychází z arogance či pýchy. Zjistíme, že máme trvalé útočiště, že jsme trvale v bezpečí, že jsme trvale doma.

Vzpomínáte si na ten malý test, který jste si měli vyzkoušet? Když jste zasedli k pravidelnému jídlu, měli jste se zeptat sami sebe: „Co je to, co si myslí, že tohle jídlo je chutné — nebo ne moc chutné? Co je to, co rozpoznává, že jím? Vypadalo to na velmi snadnou odpověď. Ale teď už tak snadná není, že? Byl bych tedy rád, kdybyste to znovu zkusili, příště usednete k obědu či večeři. Pokud odpovědi, které vás tentokrát napadnou, budou zmatené či rozporuplné, je to dobře. Zmatek, jak učili, je začátek porozumění, první fáze opouštění neuronového štěbetání, které vás dosud poutalo řetězem k velmi specifickým představám o tom, kdo jste a čeho jste schopni.

Zmatek je jinými slovy prvním krokem na cestě k opravdu spokojenému bytí.

 

 

 

Další informace o autorovi

The Yongey Foundation
Yongey Buddhist Center
Chokling Tersar Foundation

Různá videa s přednáškami Mingyur Rinpočheho najdete i na You Tube.

Hodnocení knihy

ohodnoťte knihu  

další z naprosto skvělých vydavatelských počinů nakladatelství...
Další naše knížky
DharmaGaia mj. vydala:

Šántidéva: Uvedení na cestu k probuzení. Bódhičarjávatára

Yongey Mingyur Rinpočhe : Radostná moudrost. Jak se naučit přijímat změny a nalézt svobodu

Tulku Urgyen Rinpočhe: Opakuji slova Buddhy

Dilgo Khjence Rinpočhe: Nebojácný soucit. Vysvětlení Atíšova Sedmibodového výcviku mysli

Dilgo Khjence Rinpočhe: Sto veršů rad mistra jménem Padampa Sanggjä lidem z Tingri

Jeremy W. Hayward a Francisco J. Varela: Mosty k porozumění. Rozhovory předních vědců s dalajlamou o zkoumání lidské mysli

Dilgo Khjence Rinpočhe: Poklad v srdci probuzených. Praxe náhledu, meditace a jednání

Tarthang Tulku: Život v harmonii. Hovory o bdělosti, sebeléčbě a meditaci

Guru Padmasambhava: Rady mistra Zrozeného z lotosu

Tenzin Wangyal, Rinpočhe: Tibetská jóga snu a spánku

Dalajlama: Stezka k probuzení

Akong Tulku Rinpočhe: Krocení tygra. Tibetská učení pro všední život

Čhögjal Namkhai Norbu: Zrcadlo. Poučení o bdělém vědomí přítomnosti

Rob Preece: Moudrost nedokonalosti. Proces individuace v životě buddhisty

Tenzin Wangyal Rinpočhe: Zázraky přirozené mysli. Podstata nauky dzogčhenu v původní tibetské tradici bön

Čhögjal Namkhai Norbu: Křišťál a cesta světla. Sútry, tantry a dzogčhen

Rob Nairn: Žití, snění, umírání. Praktická moudrost z Tibetské knihy mrtvých

Čhögjal Namkhai Norbu, Rinpočhe: Dzogčhen. Přirozeně dokonalý stav

Stephen LaBerge: Lucidní snění

Připravujeme:

Yongey Mingyur Rinpočhe: Umíráme každý den. Pouť potulného mnicha bardy žití a umírání

Dalajlama a Francisco J. Varela: Spánek, sny a umírání. Objevování lidského vědomí