David Abram
Kouzlo smyslů
Vnímání a jazyk ve více než lidském světě

1. vyd. 2013, ISBN 978-80-7436-024-4, Váz.s přebalem, 406 str.

doporučená cena: 498 Kč
naše cena
: 398
ušetříte: 100

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | O autorovi | Obsah knihy | Ukázková miniknížka | O knize řekli/napsali | Pět krátkých ukázek | Strážce hranice - rozhovor s Davidem Abramem | Bibliografie Davida Abrama ad. zdroje | Petr Třešňák: Čaroděj filosofie | | Antonín Líman: Velká samota duše

Strážce hranice - rozhovor s Davidem Abramem

Rozhovor Jeremy Haywarda s Davidem Abramem

Jeremy Hayward: Možná bychom mohli začít náš rozhovor tím, že si povíme něco o animismu. Zdá se mi, že hlavní věcí, kterou se snažíš ve své knize Kouzlo smyslů sdělit, je vědomí, že svět není vytvořen z mrtvé hmoty – že bohatý život a inteligence se nacházejí ve skutečnosti všude.[1]

David Abram: Jedna ze silných intencí, jež prochází celou knihou, je snaha zbořit tu podle mě uměle vytvořenou hranici mezi tím, co je a co není oduševnělé, nebo mezi tím, co je a co není živé.

Velmi chci naznačit, že vše je živoucí, oduševnělé, že všechny věci mají svůj dynamismus, že se vše hýbe. Některé věci se jen pohybují mnohem pomaleji než jiné, takže jejich pohyb nezaznamenáme tak snadno. Dejme tomu, že při procházení krajinou upoutá mou pozornost krásná strmá skála – když to říkám, mám na mysli konkrétní útes – a já shledávám, jak jsem pohnut touto přítomností, touto skálou, objetím té neúprosné síly, jež se mě zmocní pokaždé, když okolo ní kráčím. Jsem-li pohnut touto bytostí, jak bych o ní mohl říct, že se ona sama nehýbe? Tvrzením, že se skála sama nepohybuje, popírám svou vlastní přímou zkušenost.

JH: Nehovoříš pouze o fyzickém pohybu, ale o vnitřním pohybu, o pohybu zkušenosti.

DA: Ano, ačkoliv bych neřekl, že není fyzický. Skutečně ho zakouším jako hmatatelný pohyb uvnitř svých útrob, jako opravdové fyzické setkání mého těla s tímto jiným tělem, s tímto jiným dynamismem. Je to velice odlišný způsob dynamismu, ale přesto je tělem, je materiální, je hmotou.

Animistická vnímavost, kterou se snažím probudit, tedy neznamená, že se připustí priorita nějaké imateriální mysli nebo vědomí, z něhož byl materiální svět nějak zrozen. Spíše si přeji podržet víru ve hmotu a ve smyslové zvláštnosti fyzického světa, který kolem sebe nacházíme. Tento smyslový svět, toto materiální plénum, není čistě objektivním souborem mechanických procesů. Hmotná příroda má, jak se zdá, svou vlastní spontánnost, svou vlastní neomezenost, [2] svůj vlastní život.

Jinak řečeno, snažím se ubírat zvláštní cestou mezi spirituálním idealismem většiny vyznavačů New Age, kteří se často zříkají smyslového světa a mluví o primátu ducha nebo mysli, a distancovaným objektivismem hlavního proudu současné vědy, jenž podobně izoluje naše vědomí od smyslového světa tím, že popisuje přírodu jako determinovaný soubor objektů. Velice si přeji uchovat víru v pozemský svět, který nezažívám jen jako hromadu objektů. Je stejně tak polem živých subjektů.

JH: Naprosto s tebou souhlasím. Je to vědomí nového spojení mysli a těla, nebo spíše rozpoznání, že mysl a tělo jsou a vždy byly jedno?

DA: Je to upamatování se na to, co jsme. Nikdy nezapomenout, že je to tato tělesná forma, tento jazyk, chvějící se právě teď mezi mými zuby, jenž mi umožňuje dostat se do kontaktu se stromy a žábami i nebem nad hlavou. Je to tělo se svým nervovým systémem a svými smysly, které nás přivádí do kontaktu se všemi těmi ostatními bytostmi a umožňuje nám je pociťovat a zakoušet.

JH: Jestliže si uvědomíme, že to, co nazýváme naší myslí, je projevem či aspektem těla, a uvědomíme-li si, že naše tělo je spojené s fyzickým světem kolem nás, pak jak může nebýt naše zkušenost spojená s fyzickým světem. A když my zakoušíme niternost, potom jistě i fyzický svět, v němž žijeme, musí stejně tak mít nějaký druh vnitřního vědomí.

DA: Ano, přesně tak. Zakoušení, pociťování a vnímavost se nacházejí v každém kousku okolního světa. Není třeba říkat, že já a svět jsme jedno, nebo že jedle douglaska je prodloužením mého vlastního těla – tedy ne víc než já jsem prodloužením jejího těla –, ale cítit inherentnost mysli uvnitř těla a zároveň jako samotného těla. Stejně jako se tělo stromu odlišuje od mého vlastního smyslového těla, tak i jeho zkušenost musí být odlišná od mojí zkušenosti. Nejde o to nechat rozplynout všechny odlišnosti v jakési bezvýrazné jednotě, ale probudit se do nesmírné rozmanitosti zkušeností. Existuje tolik rozličných forem zkušenosti, cítění a vnímání.

Lidské tělo ví, že potřebuje mnohonásobné vztahy s celým svým okolním prostředím. Naše těla se vyvíjela společně se všemi těmi ostatními tělesnými formami, se všemi ostatními těly – s cedry i lososy, s větrnými bouřemi, s měsícem i sluncem, s živočichy a rostlinami i bylinami všech tvarů a velikostí. Kultury, kterých jsme všichni součástí nějakých 50 tisíc let, udržovaly vztahy s každým aspektem okolního smyslového prostředí.

Dodnes naše těla vědí, naše nervové systémy to dosud znají, že potřebují výživu, která přichází z plného rozsahu jejich vztahů s jinakostí. Této výživě však brání naše kultura a jazyk, který definuje smyslové okolí jako necítící, jako zcela pasivní, automatický soubor procesů. Neexistuje žádný aktivní činitel, žádná skutečná jinakost, nic, k čemu bychom se mohli vztáhnout! Myslíme si, že jediné místo, v němž ji můžeme potkat, se nachází v jiné lidské bytosti. A tak se naše těla obracejí k našim lidským partnerům a požadují od nich výživu, kterou mohou získat jen z plného rozsahu svých vztahů s přirozeným světem. Druhý člověk nám však sám nemůže poskytnout všechnu tu jinakost a z toho vznikající napětí pak rozbíjí tolik manželství a partnerských vztahů.

Strážci hranice

JH: Většina z nás si v dětství uvědomuje toto živé spojení se svým okolím. Jsi jedním z těch mála lidí, kteří toto spojení nikdy neztratili, nebo je to něco, na čem jsi musel pracovat, abys to v sobě znovuobjevil?

DA: Domnívám se, že tomu tak opravdu je, že se děti rodí do spřízněnosti s celým smyslovým světem a že až později jsou od tohoto vědomí imaginativní spoluúčasti s ostatními bytostmi nějak odříznuty. Ovšem schopnost rozpoznat rozdíl – uvědomit si ty pozoruhodné zvláštnosti ostatních tvorů, odlišnosti jejich způsobů zakoušení světa a projevování i vyjadřování sebe sama – to je myslím si cosi, co přichází až s dospělostí.

Dítě se tedy rodí do vědomí jednoty a pak postupně, jak si začíná uvědomovat svou vlastní jedinečnost, vzrůstá i jeho povědomí o jedinečnosti druhých – pavouka i toho, že pavoučí zkušenost je zcela odlišná od jeho vlastní zkušenosti, zvláštností veverky, vrány i života větru. Toho, že každý z těchto tvorů má své vlastní schopnosti, které jsou zcela odlišné od jeho schopností a ty že jsou zase zcela odlišné od jejich. 

Úcta k jiným formám imaginace se rozvine pouze tehdy, když je jí to dovoleno, když je našemu ranému dětskému vědomí spojitosti se světem umožněno růst a prohlubovat se. Avšak v naší kultuře je spontánně pociťovaná příbuznost se zbytkem smyslového světa většinou okolo šesti až sedmi let věku dítěte přerušena, tedy v době, kdy se ve škole začíná učit číst a psát. Tehdy dítě náhle „pochopí“, o čem všem to ti dospělí kolem něj vlastně mluví, jako třeba: „Podívej se, Honzíku, to se jen tak říká, že ten strom před domem nás hlídá, on ve skutečnosti nedělá vůbec nic než to, že je podroben chemickým a fyzikálním zákonům.“ A tak mu vštěpí typicky umrtvený světonázor civilizace 20. století, jako by fotosyntéza sama o sobě nebyla ohromující a mysteriózní činností.

Tím jsem si zajisté taky prošel. Avšak domnívám se, že jako dítě jsem byl tak propustný a přecitlivělý, že jsem nikdy nebyl schopen oprostit se od toho raného vědomí solidarity s jinými bytostmi. Jen to ve mně na chvíli tak nějak spalo pod povrchem. Jakmile jsem se však na svých cestách dostal k tradičním kulturám, začalo se to znovu objevovat a stávat vnímatelným.

JH: Kdy k tomu došlo?

DA: Jako dítě jsem, jak už jsem říkal, měl neobvyklý pocit, že jsem tak nějak prostupný. Například jsem bezděčně pochytil přízvuk člověka, s nímž jsem hovořil. Když jsem telefonoval s někým ze zahraničí, každý v místnosti mohl z mého akcentu poznat národnost člověka, s nímž mluvím.

Byl jsem velice napodobivý – lehce ovlivnitelný tím, jak ostatní lidé mluví nebo se pohybují – a často jsem se kvůli tomu také cítil zahanben, jako bych byl jaksi bezpáteřný, jako bych neměl žádnou vlastní integritu. Až později, když jsem se vydal do venkovských kultur v Indonésii, jsem zjistil, že tato nadměrná citlivost, která je v naší společnosti zcela neužitečná, je naopak velice užitečnou věcí v kulturách, v nichž je vše pokládáno za živé a vnímající.

Vždy existují jedinci, kteří jsou příliš senzitivní na to, aby mohli trávit všechen svůj čas v přítomnosti jiných lidí, protože pak zachytí příliš mnoho z jejich nervových systémů a začnou se jim připodobňovat. Jestliže se někdo prochází sklíčeně pokojem, tak i oni sami se začnou cítit sklíčeně, a když se v něm prochází někdo šťastný, jsou okamžitě veselí. Jsou příliš snadno ovlivnitelní druhými lidmi, ale právě tato jejich citlivost jim umožňuje vstoupit do vztahu s odlišnými tvary vědomí, jako je například sova nebo dub či mravenec.

Tito obzvlášť citliví lidé mají přirozený sklon žít na okraji nějaké tradiční kultury, kde se na jedné straně mohou přiklonit k lidské společnosti a zároveň být na druhé straně otevření do celého toho pole jiných než jen lidských sil. Stávají se prostředníky mezi danou kulturou a živoucí zemí.

Myslím si, že každá kultura hodná toho jména rozpozná potřebnost takových lidí. Jsou to strážci hranice, ti, kdo pečují o rozhraní mezi lidskou komunitou a divokým, více než jen lidským světem, v němž je lidská kultura zapuštěna. Jejich umění či práce spočívá v udržování propustnosti této hranice; mají zabezpečit, aby zůstala tekutou membránou a aby neztuhla do nehybné bariéry.

JH: A nepociťuješ, Davide, že tato citlivost, která je zvláště výrazná u zmíněných strážců hranice, je čímsi, co je přirozeně vlastní každému z nás? Zdá se mi, že by to mohl být klíč k tomu, co se z naší současné kultury vytratilo.

DA: Podle mě je zřejmé, že jde o schopnost, kterou všichni společně sdílíme; je součástí našeho bytí. Zároveň existují lidé, kteří jsou citlivější než ostatní, jde možná až o dvacet procent populace, jimž se skutečně nepracuje dobře uprostřed lidské společnosti. V tom opravdu jejich nadání nespočívá. Nejsou nijak dobří v záležitostech rozhodování, které se týkají jejich vesnice, ale jsou vskutku velice dobří v navazování vztahů s jinými bytostmi – se zvířaty nebo místními rostlinami – a v rozeznání toho, co by země samotná mohla od nás potřebovat.

Na Západě, jelikož se zde mluví o zemi a celé ostatní přírodě jako o zcela pasivním a neživém souboru objektů, takoví lidé nevědí, co mají se sebou dělat. Není zde rozpoznáváno, že jejich citlivost je pro něco dobrá, že je skutečně pro kulturu nezbytná. Možná se snaží potlačit své instinktivní vnímání, což je činí nemocnými; stávají se zmatenými a často přicházejí do konfliktu s hlavím proudem kultury.

Upadnout do kouzla hlásek

JH: Jedním z hlavních témat tvé knihy je role, jakou v tom odvrácení se od této vnímavosti, respektive v jejím zakrytí, sehrává náš jazyk. Přicházíš s názorem, že oním bodem obratu bylo vymanění alfabetického písma z jeho spojení s přirozeným světem, kdy se námi používaná slova nějakým způsobem odloučila od našeho vnímání.

DA: Je to poněkud složitější. Ve skutečnosti si nemyslím, že existuje jeden určitý moment, v němž se věci zhoršily. Je to dlouhý a subtilní proces a já se pokouším vysledovat některé fáze tohoto postupného vzdalování se od přírody, jemuž jsme podlehli, tohoto našeho vypadnutí z přímého vztahu se zemí.

Protože jsem trikový kouzelník, zajímal jsem se nejprve o smyslovou zkušenost. Zajímalo mně, co mohlo tak přímo zapůsobit na naše smysly, že se staly slepými a hluchými k jiným formám života a vědomí, jež obývají náš svět, a to do té míry, že lhostejně způsobujeme jejich destrukci. Devastace přirozeného světa nepochází z naší nízkosti, ale z určitého druhu zapomnění. Jednoduše nepozorujeme, že se to děje.

Bylo pro mě hádankou, jak se mohlo stát, že jsme se ke zbytku přírody stali tak neteční. Zdá se mi, že způsob, jakým mluvíme, hluboce ovlivňuje to, co vidíme nebo slyšíme z okolního světa. Naše tělo se bezprostředně setkává s věcmi kolem nás jako s oduševnělými silami, jako s mocnými procesy, jež nás vtahují do vztahu se sebou. Pokud o těchto bytostech hovoříme jako o objektech, popíráme naši vlastní bezprostřední smyslovou zkušenost.

Vskutku tím, že definujeme svět jako hromadu objektů, v podstatě stahujeme své smysly, protože naše vnímající tělo přímo zakouší svět jen jako živoucí pole sil. Na druhé straně začít mluvit o světě jako o oduševnělém a živém, znamená znovu omlazovat naši přímou smyslovou zkušenost: hovořit způsobem, který je sjednocen s našimi smysly, znovu je otevírat vzájemnosti se smyslovým okolím.

Jak nás tedy náš způsob mluvy mohl kdysi tak odříznout? Jak došlo k tomu, že jsme začali mluvit o zemi jako o neživé? Zejména když se v tradičních kulturách předpokládá, že nejen lidé mluví, ale že vše promlouvá? Hlasy a pohyby jiných zvířat utvářejí vlastní jazyky těchto kultur. A nejenom jiných zvířat – dokonce vítr ve vrbách je hlasem, jenž má svůj vlastní význam. Jak nás vůbec mohla napadnout ta podivná představa, že jazyk je výlučně lidskou vlastností a že všechno ostatní je němé, bez jakéhokoliv opravdového výrazu?

Začal jsem si uvědomovat, že existuje jeden faktor, který bezprostředně ovlivňuje naše smysly i náš jazyk a způsoby, jakými mluvíme. Faktor, který bezprostředně vtahuje naše oči a uši zároveň s tím, jak přitom zapojuje jazyk. Tímto faktorem je psané slovo. Začal jsem studovat vznik písma a brzy jsem si povšiml, že většina kultur, kterých si my ekologové vážíme pro jejich uctivý a relativně udržitelný vztah k přírodě, jako jsou mnohé severoamerické domorodé kultury, byly orálními kulturami, které tradičně vzkvétaly bez jakéhokoliv formálního systému písma.

Začal jsem žasnout, co to vlastně písmo způsobuje? Zjistil jsem, že každé písmo, každá jeho forma zvláštním způsobem vtahuje naše smysly, a tak velmi specificky ovlivňuje i náš vztah k jazyku a smyslovému světu. Ale byla to zvláště jedna forma písma, které nazýváme alfabetou, jež skutečně položila základ pro druh intelektuální distance od přírody, která je obecně rozšířená v západní civilizaci.

Dokonce v samotném alfabetickém (nebo fonetickém) písmu existují různé formy alfabety, které vnesly unikátní a specifické změny do způsobů našeho vidění i naslouchání světu. Starověká semitská alef-bet, z níž jsou vlastně odvozeny všechny alfabety, nezaznamenávala v psané formě žádné samohlásky. Čtenář při čtení souhlásek sám doplňoval samohlásky, které jsou ovšem dechovými zvuky (tradiční hebrejské texty se vyznačují tímtéž rysem). Mohlo by se říct, že souhlásky jsou kosti a že my jim musíme propůjčit svůj vlastní dech, abychom je přivedli k životu a nechali je promluvit.

Tato nepřítomnost psaných samohlásek uchovávala vědomí posvátnosti, které v mnoha orálních kulturách bylo spojeno s větrem a dechem. Pro tyto kultury není řeč nic jiného než utvářený dech a neviditelný vítr je tím pravým mysteriem ducha, který propůjčuje všem věcem život a vědomí.

Řekové jako první použili specifické znaky pro samohlásky, pro dechové zvuky, čímž účinně desakralizovali vzduch i dech. Umožnili nám tak zapomenout na toto neviditelné médium, v němž jsme spolu s ostatními zvířaty a rostlinami ponořeni – médium, které hmatatelně spojuje vnitřek našich dýchajících těl s vnitřkem stromů a mraků.

Vítr je pro tolik orálních kultur mystériem všech mystérií, a přesto je naší kulturou, stejně jako vzduch a dech, často zapomínán. Nemluvíme o vzduchu mezi námi, ale jednoduše o prázdném prostoru. Jako bychom cítili, že tam nic není, žádné fyzické spojení.

JH: Co tedy oddělilo lidi od přírody do té míry, až je napadlo tímto způsobem změnit abecedu? Rád bych věděl, zda oddělení jazyka od jeho bezprostředního spojení s přirozeným světem, nebylo podníceno ještě něčím jiným. Podíváme-li se například na některé tradice s fonetickými abecedami, jako je sanskrt nebo tibetština, s tímto druhem popření přírody se v nich bezpodmínečně nesetkáme.

DA: Právě proto stále zdůrazňuji, že je to komplexní proces, který se na každém místě děje odlišným způsobem. Je pozoruhodné, jak jedinečné jsou příběhy písma v každém z míst, kde se odehrávají. Když se například fonetické písmo objevilo v Indii, setkalo se tam s tak živou a funkční orální kulturou v tolika rovinách společnosti, že ji písmo nebylo nikdy schopné nahradit. Stalo se víceméně doplňkem orální kultury, sluhou mluvených příběhů, které si uchovaly prvořadou roli.

Přinejmenším v tomto momentě svého bádání mám pocit, že technologie písma nemusí ztělesňovat distanci, která by zde byla dána jaksi apriori, jak jsi to, Jeremy, naznačil. Domnívám se, že naše nástroje a technologie mají svůj vlastní potenciál a sílu, svou vlastní schopnost měnit nebo ovlivňovat naše vztahy ke světu a že bychom je měli tudíž podle toho respektovat. Fonetické písmo bylo užitečnou a velice krásnou věcí, která zaujala rozličné kultury napříč glóbem. Taková technologie má však svou vlastní sílu a magii, a jestliže se s touto magií nezachází pozorně, může být opravdu nebezpečná.

Myslím si, že odloučení, o kterém mluvíš, to počínající vědomí oddělení mysli od těla, bylo samo umožněno touto novou reflexivitou, jež vzniká mezi literárním intelektem a jeho vlastními znaky. 

Kultury, které nemají písmo, začnou samy sebe poznávat především tehdy, když jsou zpětně reflektovány jinými zvířaty a živoucí krajinou: mnoho takových kultur je organizováno totemickým způsobem, podle toho přísluší do želvího kmene, do kmene bobrů, apod. Lidská společnost sama sebe zrcadlila v pohybech a vzorech krajiny. S příchodem fonetického písma mohou lidé poprvé nad sebou uvažovat v abstrakci od ostatních zvířat a lokální krajiny. Začínají vstupovat do reflexivního vztahu se svými vlastními znaky, a tím obcházet, respektive zkratovat onu původní vzájemnost mezi svými smysly a tělesnou zemí.

Není náhoda, že slovo „spell“ má dvojí význam: jednak znamená uspořádat správně písmena tak, aby vytvořila slovo, ale zároveň i kouzlit, čarovat. Protože začít číst nebo psát s touto novou technologií znamenalo rovněž vytvořit nový druh kouzla. Velice často to také znamenalo očarovat naše vlastní smysly. Je to, jako bychom všichni v západní kultuře byli očarováni abecedou. Čímsi jako kouzlem hláskování, dalo by se říci.[3]   

Autonomní lidská oblast

JH: Toto se rovněž odráží v Internetu a v celém virtuálním světě, jímž jsou dnes lidé tolik fascinováni. Když nás obestřelo kouzlo písma, ztratili jsme bezprostřední vztah se stromy a zvířaty, která k nám promlouvala. V současné době se necháváme očarovat webem a ztrácíme tak bezprostřední vztah s ostatními lidmi. Ve skutečnosti začíná každý z nás žít ve své vlastní škatulce.

DA: Jde do jisté míry o naplnění Platónovy filosofie, jeho snu o ideálním rozměru čistých forem, které mají přednost před smyslovým světem se všemi jeho slabostmi. Příkladem Platónova nebe čistých forem je kybernetický prostor. Konečně se nám, jak se zdá, nabízí způsob, jak se vymanit z našich těl, jak naši mysl osvobodit od vší tělesnosti. Ovšem je to právě tělo, které nás spojuje s ostatními zvířaty i se samotnou zemí.

Starší formy nealfabetického písma, obrázkového nebo ideografického charakteru, odvozovaly některé své tvary z mimo-lidského okolí. Nicméně se vznikem fonetické alfabety začala písmena odkazovat výlučně k lidským zvukům, čímž byl více než lidský původ jejich tvarů postupně zapomenut. Zbytek přírody už nebyl nadále nezbytnou součástí praxe čtení a myšlení, jak tomu bylo dřív při čtení mayských hieroglyfů nebo čínského ideografického písma.

Tento subtilní posun způsobil všechnu tu odlišnost – reflexivní myšlení začíná nyní samo sebe zakoušet jako výlučně lidskou schopnost. Akt myšlení začíná zabydlovat výhradně lidskou dimenzi. A internet to v plném rozsahu rozvíjí. Žádné jiné organismy se už neúčastní našeho přežívání u televizní obrazovky, samozřejmě kromě virtuálních organismů, vymyšlených a naprogramovaných lidmi. Už jen tak nějak bloudíme uvnitř kolektivního nervového systému lidstva. To je přesně to, o čem Jerry Mander hovoří jako o jakémsi vnitrodruhovém incestu.

JH: Když člověk pomyslí, že všechny ty miliony počítačů na Zemi jsou navzájem dohromady propojeny těmito dráty, začne si uvědomovat, že to jaksi nabývá své vlastní tělesné podoby a inteligence. Že to s námi nějak komunikuje a dokonce nás to v určitém smyslu využívá.

DA: Jistě, a jak by tomu mohlo nebýt? Z animistického pohledu je vše nějakým způsobem živé, dokonce i počítač. Jakmile se propojí tolik miliónů uzlů, vzniká komplexita, která nepochybně vskutku připomíná velice mysteriózní bytost.

Jazyk a země

JH: Jak máme tedy zacházet s touto pastí, kterou jsme si sami pro sebe vytvořili? Existuje pro naše děti možnost odlišného způsobu učení?

DA: Kruci, příliš mnoho věcí najednou zaplavuje moje vědomí. Za velice důležité pokládám zaměřit naše úsilí na znovuoživení orální kultury, na znovuobnovení světa vyprávěných příběhů. Proboha, vždyť děti jsou dnes vychovávány u obrazovek, jak u té televizní, která je, jak se zdá, univerzální pečovatelkou, tak stále víc i u monitoru počítače. Myslím si, že je nezbytné, aby dítě před tím, než vstoupí do světa obrazovek, a dokonce i dřív, než vejde do světa textu a psaného písma, vkročilo nejprve do světa vyprávěných příběhů.

Mluvím o příbězích, které jsou vyprávěny tváří v tvář, nikoliv o čtení dětem z knih. Prostě vyprávět příběh o tom, co se odehrálo za úplňku na okraji lesa, nebo čí stopy se to klikatí napříč tímto vyschlým řečištěm. Jaké jsou příběhy vašeho místa? Proč z tamtoho úbočí ční tak obrovský a divně tvarovaný balvan? Nebo příběh o tamhletom nároží ulice, kde přerušovaně bzučí pouliční lampa – co se to tam asi děje?

Děti potřebují příběhy, které se odehrávají v krajině, příběhy ve fyzickém světě, protože na rozdíl od jiných forem našeho diskursu, příběhy zabydlujeme svou tělesnou představivostí. Dřív než začneme jazyk pojímat jako netělesnou sféru abstrakcí, potřebujeme ho zažít tělesně. Měli bychom dát přednost improvizovanému vyprávění, aby dítě vyrůstalo v krajině opředené bájemi a mělo vědomí jazyka jako čehosi, co patří nejenom lidem, ale celku světa. Dítě, které vyrůstá uvnitř světa příběhů, má pocit bytí, ponořeného do významuplného kosmu, do světa, v němž významy prosakují z každé větve i čepele trávy a zobáku, který se náhodou otevře.

Toto je onen základ, který kultivovaný literární intelekt, ba možná dokonce i komputerizovaná mysl, nezbytně potřebují k tomu, aby byly schopny přijmout nějaký druh etického omezení. A mohou to udělat, jen pokud jsou zakořeněny v tělesném uvědomování si bytí ponořeného do světa, v němž přebývají nejenom lidé, ale i jiné bytosti a jiná těla.

Spojení jazyka se zemí, obnovení jejich zapomenutého důvěrného přátelství, je proto velmi důležité. Mluvím o znovuoživení vyprávění příběhů, jelikož je nezbytné znovu omladit vědomí, že jazyk a řeč jsou zakořeněny v určitých místech, a tudíž že se nevznášejí jen tak volně krajinou. Není to podivné, že ať studujete na univerzitě v New Yorku, v Kalifornii, v Texasu či v Novém Mexiku, všude se učíte naprosto stejné věci? Všude se učíme to samé proto, že o místě, kde se nacházíme, o té konkrétní ekologii se předpokládá, že nemá žádný vliv na naše vědění a myšlení.

Ale jak bizarní je to domněnka! Je výsledkem psaných textů, skutečnosti, že jednou napsaná slova mohou být přenesena kamkoliv. Kdysi byly příběhy zakořeněné v detailech určitých míst – způsob pohybu a lovu jiných zvířat, to, jaké rostliny a ve kterém ročním období tam rostou, které kořínky by se mohly dát jíst a které ne, jaké rostliny by mohly léčit určité specifické nemoci. Všechna tato lokální znalost zůstane ztracená, dokud v rámci orální řeči neobnovíme dimenzi příběhů, která je základem, půdou pro literární vrstvu jazyka.

JH: Takže co bys poradil člověku, který k tobě přijde a řekne: „Davide, vaše kniha na mě hluboce zapůsobila. Když jsem si však uvědomil, jak jsem polapen jazykem a odloučen od přirozeného světa, jsem z toho zoufalý. Co můžu v této situaci dělat?“

DA: Dá se toho dělat velmi mnoho. Jako první věc bych mu řekl, že být polapen jazykem nepředstavuje žádný problém, protože jazyk není viníkem. Existují úžasné způsoby řeči, které věrně zrcadlí naší přímou smyslovou zkušenost. To, co potřebujeme udělat, je na chvíli zpomalit, ztišit to ustavičné švitoření v našem mozku a poskytnout tak našim očím a uším prostor, aby mohly začít vnímat všechny ty jiné hlasy, které nás obklopují.

Tak proč se nepokusit naslouchat těmto zvukům a nenechat je, aby se staly skutečnými hlasy? Dovolme všem těm jiným zvukům stát se smysluplnými. Nemluví k nám samozřejmě slovy, ale je to nicméně stále řeč, která má význam. O kolik otevřenější by pak naše uši mohly být! Začít naslouchat svýma zvířecíma ušima a dívat se na svět svýma zvířecíma očima! Znovu si začít vážit svých vlastních těl a své živočišné tělesnosti. Cítit se zapuštěni v těle této živoucí země, věnovat dostatek času potěšení ze smyslového kontaktu s půdou pod našima nohama a vzduchem, jenž laská naši kůži. Sundat si košili, třeba i uprostřed zimy, a pociťovat na vlastní kůži, jaké to je. Zout si boty a procházet se po zemi bosý, obnovovat přímý kontakt mezi námi a tím, co není lidské. 

Všechna tato gesta jsou velice důležitá, a přesto nestačí, protože my potřebujeme také jeden s druhým komunikovat. Je nezbytné se vrátit z tohoto ticha zpět do světa výrazů, ale najít přitom takové způsoby řeči, které budou věrny naší bezprostřední smyslové zkušenosti světa, našemu zvířecímu příbuzenství se zbytkem živé země.

Mnoho lidí si vypěstovalo neuvěřitelnou nedůvěru ke slovům, cítí, že jazyk onu ryzí zkušenost znásilňuje. Dobrá, to ale není přesné. My jsme jen do značné míry zapomněli, jak bychom jako pozemské, smyslové a tělesné bytosti měli mluvit. Důležitým klíčem k tomu je příběh a dalším významným klíčem je poezie, která pro mě jednoduše znamená krásnou mluvu, jež promlouvá tak, jak promlouvá tělo, spíše než mysl. Je třeba pečlivě volit slova, jež hýbou mým tělem, fyzicky s ním rezonují, která se znovu ozývají v mých ústech i svalech. Slova, která nejsou jen abstraktními termíny, na jejichž kořenech stále ještě ulpívá půda, jež cítí pozemsky, slova, která jsou přiměřená tělu a zemi.

Život a hloubka

JH: A co televize a počítač?

DA: S psaním jsme začali vstupovat do vztahu s plochým povrchem archu papyru, s plochou stránkou. Ta se později proměnila v plochou obrazovku televize nebo monitor počítače, na něž zíráme. Jsou to právě tyto placaté povrchy, na něž tolik svého času civíme, což naprosto odporuje naší prvotní zkušenosti perceptuálního světa jako něčeho, co existuje v hloubce – něčeho, co nás obklopuje, co se vyznačuje vztahy blízkého a vzdáleného, topologií, která se mění podle toho, jak se v tomto světě pohybujeme.

Hloubka je zkušenost vnořeného bytí. Neexistuje dimenze hloubky ve vztahu ke světu, aniž bys v ní nebyl sám zahrnut. Nezískáš zkušenost blízkého a vzdáleného, než tak, že jsi do tohoto vizuálního pole sám zapuštěn, někde v něm umístěn.

Když spolu s našimi dětmi zíráme na obrazovky, nejde o plně tělesnou zkušenost bytí, situovaného v hustotě perceptuálního pole. To, co komunikuje s mým tělem jakožto dítětem je příroda, ale dokonce i příroda, kterou sleduji na nádherném televizním programu PBS, je něčím, na co pouze hledím. Není to něco, čeho jsem součástí. To je podle mě asi největší nebezpečí tohoto „obrazovkového vědomí“,[4] jemuž zřejmě podléhá naše civilizace – stále více se vztahujeme ke světu jako k něčemu, „na co“ hledíme, než jako k něčemu, „v čem“ jsme ponořeni a čím jsme prostoupeni.

Nejhlubším impulsem mé práce je obnovit tuto zkušenost vnořeného bytí, zapuštěného v hlubinách živoucího světa. To je přesně to, co vyjadřuje rčení „hlubinná ekologie“. Jednoduše to znamená být v hlubinách ekologie, v houštině tohoto skutečného světa, který jsme omylem objektivizovali, jako bychom se nacházeli mimo něj.

Ale my nejsme mimo něj. Nemáme žádné privilegované postavení, z něhož bychom mohli svět obzírat a získat tak jeho úplný plán, jelikož jsme zcela jeho součástí; jsme situováni uvnitř něj, z moci svého bytí tělesných bytostí. Jsme zapuštěni v houštině věcí. Náš život je spojen s životem světa, jenž nás ze všech stran obklopuje. Takže vyzvat lidi, aby mluvili o zemi jako o živé, znamená je jednoduše požádat, aby si všimli, že jsou uvnitř ní.

 

[1] Rozhovor o knize Davida Abrama The Spell of the Sensuous (Pantheon Books, New York 1996) byl publikován v časopise Shambhala Sun (květen 1997). Jeremy Hayward je fyzik, spisovatel a učitel tibetského buddhismu. Český překlad a redakce textu Jiří Zemánek, spolupráce Barbora Svatá.

[2] V anglickém originálu: openendedness.

[3] V anglickém originálu: spell of spelling.

[4] V anglickém originálu: screen consciousness.

David Abram v Praze

David Abram navštíví Prahu 12. 3. 13, aby se zúčastnil sympózia Poetika živého světa

Více informací na http://poetikazivehosveta2013.blogspot.cz/

 

Kniha vychází 4. 3.

Videa s Davidem Abramem

 1) David Abram - Learning the calls (výstava Gentle Action v Oslo 2011)
Performance s Davidem Rothenbergem na výstavě Gentle Action Evy Bakkeslett.

2) David Abram - Kayak Story in Alaska (výstava Gentle Action v Oslo, 2011)

David Abram líčí svoje setkání s lachtany, keporkaky a kachnami během své cesty na kajaku na Aljašce. David Rothenberg ho doprovází na alt klarinet. 

 

3) David Abram - Jak na nás působí čtení

David Abram diskutuje o stinném aspektu alfabetické gramotnosti: o našem odcizení se od okolního světa přírody.  

4) David Abram - Klima a psýché 

Širší pohled na spojitost mezi klimatem - skutečným vzduchem, který dýcháme  - a psychologií. Záznam ze semináře Psychologie klimatu, 28. září 2012. 

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu  

Zapojte všechny vaše smysly při čtení této knihy, měla by být...
Další naše knížky
DharmaGaia mj. vydala:

Geomancie a integrální kultura. O novém vztahu k naší domovské planetě

Michael Harner: Cesta šamana. Jak probudit svůj vnitřní potenciál

Gary Snyder: Místo v prostoru. Etika, estetika a vodní předěly

Gary Snyder: Praxe divočiny

Carol Schaefer: Pro příštích sedm generací. Rada starých moudrých žen představuje svou vizi budoucnosti Země

Ralph Abraham, Terence McKenna, Rupert Sheldrake: Trialogy na hranicích Západu. Chaos, tvořivost a znovuposvěcení světa

Tenzin Wangyal, Rinpočhe: Léčení formou, energií a světlem. Pět elementů v tibetském šamanismu, tantře a dzogčhenu

Gary McLain: Indiánská cesta. Učení o tom, jak rozprávět s Matkou Zemí

Lao-c': Tao te ťing

Fritjof Capra: Tao fyziky. Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou

Prázdné hory jsou plné větru a deště. Antologie básní korejských zenových mistrů

Olga Lomová: Poselství krajiny. Obraz přírody v díle tchangského básníka Wang Weje

Radek Chlup, (editor): Pojetí duše v náboženských tradicích světa

Luis Eduardo Luna: Vegetalismo. Šamanismus mezi mestickým obyvatelstvem peruánské Amazonie

Yongey Mingyur Rinpočhe: Radost ze života. Štěstí jako vědecká disciplína

Chan-šan: Básně z Ledové hory

Terence McKenna: Návrat archaismu

Aldous Huxley: Brány vnímání

Peggy Joy Jenkinsová: Jak rozvíjet dětskou spiritualitu. Jednoduchá praktická cvičení

Kim Si-sup: Slyším padat sníh

Bašó: Úzká stezka do vnitrozemí