David Abram
Kouzlo smyslů
Vnímání a jazyk ve více než lidském světě

1. vyd. 2013, ISBN 978-80-7436-024-4, Váz.s přebalem, 406 str.

doporučená cena: 498 Kč
naše cena
: 398
ušetříte: 100

SLEVA: 20 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | O autorovi | Obsah knihy | Ukázková miniknížka | O knize řekli/napsali | Pět krátkých ukázek | Strážce hranice - rozhovor s Davidem Abramem | Bibliografie Davida Abrama ad. zdroje | Petr Třešňák: Čaroděj filosofie | | Antonín Líman: Velká samota duše

Pět krátkých ukázek

z knihy vybrané tak, aby podaly plastický obraz o Abramově myšlení 

1) text z Úvodu – jeho statement
2) z 2. kapitoly – o fenomenologii vnímání.
3) z 3. kapitoly – o ekologii jazyka a gestickém, tělesném charakteru řeči.
4) ze 4. kapitoly – o animismu a vlivu (působení) alfabety na naše smysly.
5) ze 7. kapitoly – o vzduchu, psýché a klimatu. 

1) LIDÉ JSOU UZPŮSOBENI PRO VZTAH. Oči, kůže, jazyk, uši a nozdry – to vše jsou brány, jimiž naše tělo přijímá výživu jinakosti. Tato krajina hlasů, tato opeřená a parohatá těla a pádící proudy – tyto dýchající tvary jsou naší rodinou, bytostmi, s nimiž jsme spojeni, s nimiž bojujeme, trpíme i slavíme. Po většinu existence našeho lidského druhu jsme sjednávali vztahy s každým aspektem smyslového prostředí, vyměňovali si vzájemně možnosti s každou proměnlivou formou, s každou povrchovou texturou a chvějící se entitou, na niž jsme se náhodou zaměřili. Všechno bylo schopno mluvit, vyjádřit v gestech, pískání či kvílení proměnlivé předivo významů, které jsme pociťovali na své kůži, vdechovali je svým chřípím nebo větřili svýma naslouchajícíma ušima a na které jsme odpovídali – ať už zvuky nebo pohyby, nebo okamžitou změnou nálady. Barva oblohy, spěch vln – každý aspekt našich pozemských smyslů nás dokázal vtáhnout do vztahu živeného zvědavostí a okořeněného nebezpečím. Každý zvuk byl hlasem, každé skřípnutí či škobrtnutí bylo setkáním – s Hromem, s Dubem, s Vážkou. A všemi těmito vztahy byla živena naše kolektivní citlivost.

Dnes rozvíjíme vztahy téměř výlučně jen s ostatními lidmi a s našimi vlastními technologiemi. Vzhledem k naší věkovité vzájemnosti s mnohohlasou krajinou je to vskutku riskantní situace. Stále totiž potřebujeme to, co je jiné, než jsme my sami a naše vlastní výtvory. Jednoduchá premisa této knihy zní, že jsme lidmi jen v kontaktu a družnosti s tím, co je ne-lidské. Znamená to tedy, že se musíme zříci všech našich složitých technologií? Nikoli. Avšak plyne z toho, že musíme obnovit svou zkušenost smyslového světa, v němž jsou všechny naše techniky a technologie zakořeněny. Bez okysličujícího dechu lesů, bez sevření silou zemské přitažlivosti a bez doteku kouzla prudce se valících říčních peřejí nemáme od svých technologií odstup; nejsme s to odhadnout jejich omezení ani to, jak se vyhnout tomu, abychom se v ně sami nakonec neproměnili. Potřebujeme znát textury, rytmy a chutě tělesného světa a umět je rozlišit od textur a chutí naší vlastní invence. Bezprostřední smyslová skutečnost v celém svém více než lidském mystériu zůstává jediným stabilním měřítkem pro náš svět zkušeností, který je dnes zaplavován elektronicky generovanými fantazijními obrazy a inženýrským „štěstím“. Jen v pravidelném kontaktu s dotýkanou půdou a nebem se můžeme naučit, jak se orientovat a jak řídit svůj pohyb v těch nesčetných dimenzích, které si na nás dnes činí nárok.

(Předmluva a poděkování, str. 9-10)

 

2) DOTÝKAT SE POKOŽKY STROMU, tedy současně znamená zakoušet svou vlastní hmatatelnost, pociťovat, jak jsem sám stromem dotýkán. A vidět svět pak také zároveň znamená zakoušet sama sebe jakožto viditelného, pociťovat, že jsem sám viděn. Je jasné, že zcela nehmotná mysl by nemohla věci ani vidět ani se jich dotýkat – vskutku by nemohla zakoušet vůbec nic. My jsme schopni věci vnímat – dotýkat se jich, slyšet a ochutnávat je – jenom proto, že jakožto těla jsme sami zahrnuti do vnímatelného pole a jelikož máme svoje vlastní textury, zvuky a chutě. Věci můžeme vnímat jedině proto, že jsme sami plně součástí vnímatelného světa, který vnímáme! Stejně tak bychom mohli říci, že jsme orgány tohoto světa, tělem jeho těla, a že svět vnímá sám sebe skrze nás.

Při toulce lesem zíráme do jeho zelených a zšeřelých hlubin, nasloucháme mlčenlivému listoví, vychutnáváme chladivý a provoněný vzduch. Leč taková je transitivita vnímání, reversibilita tělesnosti, díky níž můžeme náhle pocítit, že stromy se dívají na nás – cítíme se být samy vystaveni pohledům, pozorováni a sledováni ze všech stran. Pokud žijeme v tomto lese celé měsíce nebo roky, pak se naše vnímání může znovu proměnit – můžeme začít pociťovat, že jsme součástí tohoto lesa, že jsme s ním pokrevně spříznění a že naše prožívání lesa není nic jiného než les, jenž zakouší sám sebe.

Takové jsou výměny a proměny, které povstávají z prosté skutečnosti, že naše cítící těla jsou zcela provázána s nesmírným tělem země, že „přítomnost světa je právě tak přítomností jeho tělesnosti v mé tělesnosti“.

(2. kapitola: Filosofie na cestě k ekologii, str. 91-92)

 

3) K EKOLOGII JAZYKA: V naší vlastní době je to právě jazyk, chápaný jako výlučně lidská vlastnost, který je nejčastěji používán jako důkaz znamenitosti lidského rodu ve vztahu ke všem ostatním druhům. Ostatní živočichové bývají zobrazováni, jak si staví složitá obydlí a dokonce k tomu používají nástroje, nicméně jazyk, jak se obecně tvrdí, je výhradně lidského původu. Jisté ovšem je, že se většina ostatních zvířat dokáže mezi sebou navzájem dorozumívat, přičemž k tomu často používají celý repertoár gest, od „značkování“ svého teritoria chemickými výměšky až po mimiku tváře u mnoha savčích druhů a spoustu žvatlání, křiků, vytí, naříkání i vrčení, které se rozléhají po polích a lesích – nemluvě o používání složitých melodických zpěvů, jako je tomu především u ptáků, ale také u různých mořských savců, například kosatek a keporkaků. Jednou ze zakládajících událostí vědy zvané etologie byl na počátku minulého století objev „kývavého tance“ („waggle-dance“), kterým jednotlivé včely sdělují ostatním včelám v úlu přesný směr i přesnou vzdálenost nově nalezeného zdroje potravy. Nicméně každý z těchto složitých komunikačních projevů – „tanců“, „zpěvů“ a gest, současně vokálních i vizuálních – setrvává uvnitř sféry prožívaného, tělesného vyjádření. Má se za to, že významy jsou zde svázány s expresivní povahou samotných gest i s bezprostředními vjemy, které byly vyvolány těmito pohyby – s bezprostředností instinktu a tělesného nutkání.

V naší každodenní lidské řeči máme na druhou stranu sklon klást dimenzi významu daleko za pouhou expresivní sílu slov, do roviny abstraktních významů, které jsou určovány, jak se zdá, výhradně konvencí. A tak anglický pojem „Wow!“ („Jé!“) může být zprvu prostým vyjádřením údivu, ale jestliže chceme, může označovat i určitý typ účesu nebo odstín modři či charakteristickou taktiku, kterou je třeba uplatňovat při rozhovoru s rybáři. „Jazyk ve vlastním smyslu“ je od doby osvícenství většinou filosofů a vědců ztotožňován právě s touto druhou vrstvou dohodnutých významů. Jen tím, že tuto sekundární vrstvu konvenčních významů oddělíme od pociťované významovosti nesené barvou zvuku, rytmem i rezonancí pronášených výrazů, můžeme jazyk chápat jako kód – jako determinovanou a zmapovatelnou strukturu, složenou z arbitrárních znaků spojených čistě formálními pravidly. A jedině tímto způsobem, když jazyk chápeme jako čistě abstraktní fenomén, ho můžeme prohlásit za výlučně lidský atribut. Jen pokud přehlížíme smyslovou, evokativní dimenzi lidské řeči a zaměřujeme svou pozornost výhradně na označující, konvenční aspekt verbální komunikace, se můžeme z ostatní živé přírody vyčleňovat a stavět se mimo ni.

Má-li však Merleau-Ponty pravdu, pak ona denotační, konvenční dimenze jazyka nemůže být nikdy doopravdy oddělena od smyslové dimenze jeho přímého, afektivního významu. Jestliže po pravdě nejsme nehmotnými dušemi, které pouze přebývají v pozemských tělech, nýbrž jsme od počátku hmotnými, tělesnými bytostmi, pak tím, co naši verbální komunikaci vůbec umožňuje, je smyslová, gestická významovost vyslovovaných zvuků – jejich bezprostřední tělesná rezonance. Je to právě tato expresivní potence – zvukové působení pronášených slov na vnímající tělo – co podporuje všechny ty abstraktnější a konvenčnější významy, jež slovům připisujeme.7 Ačkoli si gestické, somatické dimenze jazyka nemusíme být vědomi – poté, co jsme ji v zájmu strohých slovníkových definic a abstraktní přesnosti odborného pojmosloví potlačili – ona přesto stále jemně působí během každého našeho mluvení i psaní – tedy pokud naše slova mají vůbec mít nějaký smysl. Neboť význam, jak jsme uvedli, zůstává zakořeněn ve smyslovém životě těla – nemůže být zcela odříznut od půdy bezprostřední zkušenosti našeho vnímání, aniž by přitom nezchřadl a neodumřel.8

Avšak tvrdit, že jazykový význam je primárně výrazový, gestický a poetický a že jeho konvenční a označující významy jsou z podstaty druhotné a odvozené, znamená zříci se nároku, že „jazyk“ je výlučně lidským vlastnictvím. Pokud jazyk ve svých hloubkách vždy rezonuje s naší fyzickou stránkou a s našimi smysly, nelze ho nikdy zcela oddělit od zjevné expresivnosti ptačího zpěvu nebo od sugestivního vytí vlka uprostřed noci. Žabí chór, jenž unisono kváká na břehu rybníka, vrčení divoké kočky, která se vrhá na svou kořist, nebo vzdálené kejhání kanadských hus, které v hejnu odlétají přezimovat na jih, to vše zní ozvěnou afektivního, gestického významu, téhož významu, jenž vibruje našimi vlastními rozmluvami i monology a přivádí nás tu k pláči, tu k hněvu nebo k intelektuálním vhledům, jež bychom nemohli nikdy předvídat. Jazyk jakožto tělesný fenomén je vlastní všem expresivním tělům, nejen těm lidským. Naše vlastní řeč nás tedy nestaví mimo živoucí krajinu, nýbrž – ať už si toho jsme či nejsme vědomi – nás plněji vtahuje do svých štěbetavých, šeptajících, zvučících hloubek.

Pokud má člověk například možnost sledovat dva známé, kteří se po mnoha měsících neočekávaně setkávají, a má příležitost zaslechnout jejich úvodní slova překvapení, pozdravů a radosti, pak naslouchá-li pozorně, může snadno pod explicitně označujícím významem jejich slov postřehnout tonální, melodickou vrstvu komunikace – ten ve vlnách přicházející vzestup a pokles hlasů v podobě jakéhosi hudebního duetu, téměř jako by to byli dva ptáci, kteří jeden druhému zpívají. Každý hlas, každá z obou stran tohoto duetu napodobuje trochu melodii té druhé strany, zatímco přináší svou vlastní modulaci a styl, jež je vzápětí zrcadlen jejím protějškem; tímto způsobem se obě zpívající těla navzájem slaďují a vylaďují jedno na druhé, znovu objevují společný rejstřík hlasů, jímž se jedno druhému připomínají. Je zapotřebí pouze nepatrného posunu v naší pozornosti, abychom si uvědomili, že tímto melodickým zpěvem je při tomto setkání nesena převážná část komunikace a že explicitní významy skutečných slov se pohybují na povrchu těchto hloubek tak jako vlny brázdí hladinu moře.

Díky takovému komplementárnímu posunu pozornosti může člověk náhle zaslechnout známou píseň kosa nebo drozda překvapivě novým způsobem – nejen jako příjemnou, mechanicky se opakující melodii, která jako by se linula z přehrávače někde v pozadí, ale jako aktivní, významuplnou řeč. Náhle se jemné variace v tonalitě i rytmu oné pískané hudební věty zdají nabité výrazovou intencí, a dva ptáci, kteří jeden druhému přes pole zpívají, se nám poprvé vyjeví jako vnímavé, vědomé bytosti, které jsou hluboce zapojeny do téhož světa, jehož jsme sami součástí, avšak z překvapivě odlišného úhlu a perspektivy.

Jestliže navíc připustíme, že vyslovovaný význam zůstává zakořeněn ve výrazovosti tělesných gest, nebudeme moci naši obnovenou zkušenost jazyka omezovat jenom na zvířata. Jak jsme již poznali, v nezkroceném světě bezprostřední smyslové zkušenosti se žádný fenomén sám neukazuje jako zcela pasivní či netečný. Pro vnímající tělo jsou všechny fenomény živé – aktivně se dožadují účasti našich smyslů anebo se jindy stahují z ohniska naší pozornosti a náš zájem spíše odrazují. Věci samy se našemu bezprostřednímu vnímání odhalují jako vektory, jako rozvíjející se mody – nikoli jako hotové kusy matérie dané naráz a provždy, ale jako dynamické způsoby, které se zmocňují našich smyslů a modulují naše těla. Každá věc, každý fenomén má moc nás zasáhnout a ovlivnit. Každý jev je, jinými slovy, potencionálně expresivní. V závěru kapitoly „Tělo jako výraz a řeč“ Merleau-Ponty píše:

Je to tělo, které poukazuje a které mluví… Tento objev [tělu vlastní výrazové schopnosti] … se rozšiřuje, jak uvidíme, na celý vnímatelný svět a náš pohled, podnícený zkušeností našeho vlastního těla, bude ve všech ostatních „objektech“ odhalovat zázrak výrazu.9

A tak na té nejpůvodnější rovině smyslové, tělesné zkušenosti se ocitáme v krajině plné výrazů a gest, ve světě, který mluví.

Běžně mluvíme o kvílejícím větru a zpívajících bystřinách. Jde však přitom o víc než o pouhé metafory. Naše vlastní jazyky jsou neustále vyživovány těmito jinými hlasy – burácením vodopádů a cvrkotem cvrčků. Není to náhoda, že když putujeme v horách, použijeme zcela spontánně k popisu prudce se valících vod nedaleké řeky anglická slova jako „rush“ (spěch), „splash“ (cákat), „gush“ (tryskat), „wash“ (mýt). Jelikož zvuk, jenž všechna tato slova spojuje, je tím, co si voda sama sobě zpívá, když plyne mezi břehy říčního koryta. Není-li jazyk pouze mentálním fenoménem, ale smyslovou aktivitou těla, zrozenou z naší tělesné reciprocity a participace, pak je naše řeč zcela jistě ovlivňována četnými dalšími gesty, zvuky a rytmy, nejen těmi, které příslušejí našemu jedinečnému druhu. Pokud lidský jazyk skutečně vzniká z percepční souhry mezi tělem a světem, pak tento jazyk „náleží“ právě tak živé krajině jako „patří“ nám.

(4. kapitola: Tělo jazyka, str. 103-107)

 

ANIMISMUS A ALFABETA: Je pozoruhodné, že žádný z předních vědců 20. století, kteří zkoumali změny vyvolané gramotností, se vážně nezamyslel nad tím, jaký vliv má písmo – a zvláště pak fonetické písmo – na naši zkušenost širšího přírodního světa. Jejich zájem se obvykle soustřeďoval na to, jak fonetické písmo ovlivňuje strukturu a stavbu lidského jazyka,53 způsoby našeho poznávání a myšlení54 nebo vnitřní organizaci lidské společnosti.55 Jinými slovy, většina hlavních výzkumů se zaměřila na vliv alfabety na procesy buď uvnitř lidské společnosti, nebo ve „vnitřní“ lidské mysli. Nicméně omezení takového výzkumu na rámec lidských společenských interakcí a osobního nitra samo odráží antropocentrickou předpojatost, která je tak veskrze charakteristickým rysem alfabetické kultury. Při absenci fonetické gramotnosti nelze o společnosti ani o jejím jazyce, dokonce ani o zkušenosti „myšlení“ nebo vědomí uvažovat izolovaně od mnohočetných nelidských tvarů a sil, které propůjčují svůj vliv všemu našemu počínání (pomysleme jen na naše nepřetržité spojení se zemí pod našima nohama, se vzduchem, jenž víří kolem nás, s rostlinami a zvířaty, které konzumujeme, s každodenním teplem slunce i cyklickou přitažlivostí měsíce). Vskutku, při neexistenci formálního systému psaní začínají lidská společenství sama sebe poznávat především podle toho, jak jsou zpětně reflektována zvířaty a oduševnělou krajinou, jimiž se bezprostředně zabývají. Tato epistemologická závislost je v původních kulturách všech světadílů snadno doložitelná rozmanitými způsoby identifikace člověka s živoucí krajinou, které jsou souhrnně označovány pojmem „totemismus“.

Pro nás gramotné je nesmírně obtížné zkusit se jakkoli přiblížit živosti a intenzitě, s níž se okolní příroda sama spontánně ukazuje členům domorodého, orálního společenství... 

Animistický způsob řeči domorodých, orálních národů, jenž je vzdálen zkreslování jejich skutečného vztahu ke světu, je nevyhnutelným protějškem jejich bezprostředního synestetického spojení s krajinou, již obývají. Animistický sklon vnímat hranatý tvar balvanu (zatímco se přes jeho povrch posouvají stíny) jako druh významuplného gesta nebo navazovat procítěnou rozmluvu s mraky a sovami – to vše by mohlo být odmítnuto jako fiktivní deformace či fantazijní přelud, pokud by taková aktivní participace nebyla samotnou strukturou percepce, pokud by tvůrčí souhra smyslů ve věcech, s nimiž se setkávají, nepředstavovala pro nás jediný způsob, jak se s těmito věcmi spojovat a jak je nechat, aby se vplétaly do naší zkušenosti. Bezprostřední předreflexivní vnímání je inherentně synestetické, participační a animistické a věci a elementy, které nás obklopují, objevuje nikoli jako netečné objekty, nýbrž jako expresivní subjekty, bytosti, síly, mocnosti.

A přesto se dnes většina z nás zdá být takové zkušenosti velmi vzdálena. Stromy k nám promlouvají jen zřídka, pokud vůbec; zvířata k nám už nepřicházejí coby vyslanci z odlišných sfér inteligence; slunce a měsíc v nás už neprobouzejí modlitby, ale jakoby jen slepě obloukem přecházejí po obloze. Jak to, že tyto fenomény nás už víc neoslovují, že si již nevynucují naši účast nebo neopětují naši pozornost? Je-li participace samotnou strukturou vnímání, jak mohla vůbec kdy ustat? Zmrazit tu nepřetržitou živost, zablokovat to divoké směňování mezi smysly a věcmi, které je poutají, by se rovnalo zmrazení samotného těla, znamenalo by to zastavit ho náhle v jeho pohybu. A přesto se naše těla stále ještě hýbají, dosud žijí a dýchají. Pokud zemi, která nás obklopuje, již nezakoušíme jako expresivní a živou, nemůže to znamenat nic jiného, než to, že ona oduševňující souhra smyslů byla přenesena do jiného média, do jiného centra participace.

Je to právě psaný text, který nabízí toto nové ohnisko. Protože číst znamená vstoupit do hluboké participace neboli chiasmu se znaky vyznačenými inkoustem na listu papíru. Když se učíme číst, musíme přerušit spontánní participaci našich očí a uší s okolním terénem (v němž se tyto smysly ustavičně sbíhaly v synestetických setkáních se zvířaty, rostlinami i bystřinami), aby se mohly spolu znovu spojit na plochém povrchu stránky. Tak jako starší z kmene Zuňiů soustřeďuje své oči na kaktus a slyší, že k němu začíná promlouvat, tak i my zaměřujeme svoje oči na tyto tištěné znaky a ihned slyšíme hlasy. Slyšíme mluvená slova, jsme svědky podivných scén či vizí, a dokonce prožíváme jiné životy. Tak jako ne-lidští živočichové, rostliny a dokonce „neživé“ řeky kdysi promlouvali k našim kmenovým předkům, tak ona „nehybná“ písmena na papíře dnes promlouvají k nám! Jde o formu animismu, kterou pokládáme za samozřejmou, ale je to nicméně animismus – stejně mysteriózní jako mluvící kámen.

A vskutku, až teprve tehdy, když určitá kultura posune svou smyslovou participaci do těchto tištěných písmen, kameny umlknou. Až když naše smysly přesunou své oživující kouzlo na psané slovo, stromy přestanou mluvit a také ostatní zvířata oněmí.

(4. kapitola: Animismus a alfabeta, str. 154-155, 163-164)

 

5) JAKÝM MYSTÉRIEM JE VZDUCH, jaká je to záhada pro naše smysly! Na jedné straně je tou nejpronikavější přítomností, kterou vůbec mohu zmínit – obklopuje mě, objímá a laská zároveň uvnitř i vně, vlní se podél mojí kůže, proudí mezi mými prsty, víří kolem mých paží a stehen, krouží ve vírech podél patra mých úst: nepřetržitě plyne mým hrdlem i mou průdušnicí a plní moje plíce, vyživuje moji krev, srdce i mě samotného. Bez účasti tohoto fluidního živlu se nemohu pohnout, nemohu promluvit ba ani pomyslet jedinou myšlenku. Jsem v jeho hlubinách ponořen právě tak samozřejmě jako ryba v moři.

Avšak na druhé straně je vzduch tou nejvíc zneklidňující nepřítomností, která je tomuto tělu známa. Je pro ně naprosto neviditelný. Moc dobře vím, že tam něco je – cítím, jak to proudí směrem k mé tváři, mohu se toho dotýkat a čichat to, dokonce mohu slyšet, jak to víří v mých uších a podél kůry stromů, ale přesto to nemohu vidět. Mohu pozorovat ustavičný pohyb, který vzduch vyvolává v měnících se tvarech mraků, to, jak ohýbá větve bavlníku a čeří vlnky na hladině potoka. Třepotající se peří na křídlech kondora, který se vznáší nade mnou, spirálovitá dráha padajícího listu, pavoučí síť, která se vzdouvá jako lodní plachta, pomalý pohyb semínka prostorem – to vše činí mým očím zřejmou smyslovou přítomnost vzduchu. Leč samotný vzduch tyto mé oči vidět nemohou.

Na rozdíl od skryté povahy toho, co leží za horizontem, a na rozdíl od neviditelné přírody, která spočívá pod zemí, je vzduch neviditelný v principu. To, co dnes leží za horizontem, můžeme alespoň z části odhalit, až se tam v budoucnu vydáme; a obdobně to, co se skrývá pod zemí, může být poodkryto vhloubením se do minulosti. Avšak vzduch nikdy nemůže být našim očím zjevný, nikdy se pro ně nestane očividný. Sám neviditelný je médiem, skrze něž v přítomném terénu vidíme všechno ostatní.

A právě toto neviditelné enigma je skutečným mystériem, které umožňuje život žít. Spojuje naše dýchající těla nejen s tím, co se nachází pod zemským povrchem (s bohatým mikrobiálním životem půdy, s fosilními a mikrobiálními usazeninami hluboko ve skalním podloží), a nejenom s tím, co se nachází za horizontem (se vzdálenými lesy a oceány), ale také s vnitřním životem všeho, co vnímáme v otevřeném poli živé přítomnosti – s loukami a listy osiky, s havrany, bzučícím hmyzem i plujícími mraky. To, co rostliny tiše vydechují, my zvířata vdechujeme; co vydechujeme, rostliny vdechují. Mohli bychom říci, že vzduch je duší viditelné krajiny, tajemnou říší, odkud všechny bytosti čerpají svou výživu. Jakožto skutečné mystérium živé přítomnosti je tou nejdůvěrněji známou nepřítomností, z níž přítomnost vyvstává, a tedy oním klíčem k zapomenuté přítomnosti Země. 

Nic různé domorodé kultury na Zemi nespojují víc než chápání vzduchu, větru a dechu jako aspektů neobyčejné posvátné síly. Vzduch svou pronikavou přítomností, naprostou neviditelností a svým očividným vlivem na všechny druhy viditelných fenoménů představuje pro lidi orálních kultur archetyp všeho nevýslovného, nepoznatelného, a přesto nepopiratelně skutečného a působícího. Zřejmá provázanost vzduchu s řečí – v tom smyslu, že vyřčená slova jsou strukturovaným dechem (zkuste vyslovit slovo, aniž byste přitom vydechovali) a že vyslovované věty opravdu čerpají svou komunikační sílu z tohoto neviditelného média, které se pohybuje mezi námi – jej uvádí do hluboké spojitosti s lingvistickým významem a myšlením. Nevyslovitelnost vzduchu se zdá být vskutku příbuzná nepostižitelnosti samotného vědomí, a proto by nás nemělo nijak překvapit, že mnoho domorodých lidí chápe vědomí nebo „mysl“ nikoli jako moc, která sídlí uvnitř jejich hlavy, ale spíše jako kvalitu, uvnitř které se sami nacházejí spolu s dalšími zvířaty, rostlinami, horami a mraky...

Naproti tomu ve světě modernity se vzduch stal skutečně tím nejvíc přehlíženým fenoménem. Ačkoli ho bezustání vdechujeme, obvykle neumíme postřehnout, že tu vůbec něco je. O neviditelné hloubce mezi věcmi – mezi lidmi, stromy nebo mraky – mluvíme jako o pouhém prázdném prostoru. Neviditelnost atmosféry, vzdálena toho, aby nás přiměla si jí více všímat, nám nyní dovoluje zcela ji přehlížet. Ačkoli jsme naprosto závislí na její výživě, kterou poskytuje všem našim činům i myšlenkám, toto pohlcující médium nemá už pro nás žádné tajemství, žádný vědomý vliv či význam. Zbaven veškeré posvátnosti, oloupen o všechen spirituální smysl, vzduch dnes pro nás nepředstavuje o moc víc než příhodně zapomenutou skládku spousty odpadních plynů a dalších průmyslových škodlivin. Naše fascinace je zaměřena jinam, je unášena všemi těmi jinými druhy médií – novinami, rozhlasovým vysíláním, televizními sítěmi, počítačovými přehledy zpráv – všemi těmito poli či kanály výlučně lidské komunikace, které tak snadno upoutávají naše smysly a formují naše myšlení, jakmile naše věkovitá participace s oním původním, více než lidským médiem byla přerušena.

Jako dítě vyrůstající na okraji New Yorku jsem se často díval na impozantní tovární komíny vypouštějící do nebe dýmající, tmavá mračna kouře. Brzy jsem si však přestal lámat hlavu nad tím, kam všechen ten špinavý sajrajt odchází: jestliže dospělí, kteří o těch věcech rozhodli, pokládali za vhodné odpad tímto způsobem odstraňovat, musí být tudíž, usoudil jsem, vše v pořádku. Později, když jsem se učil řídit auto, jsem s určitými obavami pozoroval, jak kamiony, které kolem mě burácely po dálnici, chrlí ze svých lesklých výfuků černý kouř, ale rychle jsem jim to prominul, maje na paměti, že i můj vlastní vůz vypouští do vzduchu horký kouř. Všichni to tak přece dělají. A protože se nám zdálo, že bílé dráhy za tryskovými letadly, letícími nad naší hlavou, se v nekonečném blankytu dokonale rozplývají, domnívali jsme se, že tyto odpady, tyto pestrobarevné kouře a chemické plyny, se v té neviditelné prázdnotě nějak samy zcela ruší.

Vypadalo to, jako by se po ústupu pohanských bohů našich předků staly zápalné oběti západní civilizace čím dál trvalejšími, extravagantnějšími a štiplavějšími – jako bychom se dovolávali nějaké neznámé dřímající síly, jako bychom se pokoušeli vyprovokovat k životu nějakého ohromného draka, jako bychom se snažili vzývat nějakou neznámou či dlouho zapomenutou moc, která jsouc probuzená, by nás mohla přivolat zpátky do vztahu s něčím jiným než jenom s námi samými a našimi vlastními výtvory a projekty.

Ono masové chrlení vedlejších technologických produktů a znečišťujících látek, které započalo průmyslovou revolucí, by samozřejmě mohlo pokračovat jen tak dlouho, než by začalo měnit konečnou strukturu světa kolem nás, než by jeho dopady začaly zasahovat naše dýchající těla a neúprosně nás tak vracet zpět k našim smyslům a našemu smyslovému spojení s oduševnělou zemí.

Dnes už technologická média – noviny, rozhlas, televize – začínají sama brát na vědomí změny, k nimž ve vzduchu dochází, a upozorňovat na ně. Právě prostřednictvím těchto druhotných médií jsme se nedávno dozvěděli o masivním nahromadění syntetických chemických sloučenin ve svrchní vrstvě atmosféry, které ve stratosférické ozónové vrstvě nad Antarktidou vypalují rok od roku čím dál větší díru, zatímco na všech ostatních místech světa zbytek této ochranné vrstvy ztenčují. Z těchto médií se také dovídáme o drastickém nárůstu kysličníku uhličitého v atmosféře od začátku průmyslové revoluce a znovu a znovu slyšíme, že tento jeho nadbytek i přesycení atmosféry dalšími plyny, pohlcujícími teplo, již podněcují závažné oteplování zemského klimatu, změnu, která ohrožuje přežití četných ekosystémů a živočišných a rostlinných druhů, vystresovaných neustále bytnějící lidskou populací, z nichž mnohé se nacházejí na samém pokraji vyhynutí.

Nicméně takto publikované a vysílané informace, které se k nám dostávají těmito technologickými kanály, zůstávají příliš často jen abstraktním shlukem statistik; na naší intelektuální odtrženosti od smyslové země mohou změnit jen málo, dokud sami při návratu z cesty na vlastní oči nespatříme hnědý závoj, který se právě usadil nad městem, v němž žijeme, dokud nepocítíme, jak vlhké sliznice našeho nosu dráždí chemický vánek nebo dokud nebudeme s neklidem sledovat, jak vichřice strhává rolety z výkladů našich obchodů. Nebo možná teprve až se zotavíme ze své páté horečky během jediné zimy, si uvědomíme, že naše tělesná odolnost byla oslabena zvýšenou radiací, jež denně proniká vyčerpanou oblohou, nebo radioaktivním spadem, šířícím se po celém kontinentu z posledního selhání jaderné elektrárny.

Z fenomenologického hlediska – tedy z hlediska naší zkušenosti – však ona měnící se atmosféra není jedinou součástí ekologické krize, spolu s ní je třeba uvést zamoření vod, rychlé vymírání zvířat a rostlin, hroucení celých ekosystémů i další námi lidmi způsobované hrůzy. To všechno jsou bezpochyby vzájemně propletené aspekty ohromující odtrženosti – monumentálního zapomnění na naši lidskou obsaženost ve více než lidském světě. Avšak naše ignorování samotného vzduchu, který dýcháme, je v jistém smyslu nejhlubším výrazem tohoto zapomnění. Neboť je to vzduch, jenž nás nejbezprostředněji obklopuje; vzduch je jinými slovy tím živlem, v němž jsme nejdůvěrněji obsaženi. Dokud zakoušíme ty neviditelné hlubiny, do nichž jsme ponořeni, jen jako prázdný prostor, budeme neustále popírat nebo potlačovat naší naprostou závislost na ostatních zvířatech, rostlinách a živé zemí, která nás živí a podporuje. Můžeme si intelektuálně připouštět naši tělesnou závislost na rostlinách a zvířatech, které konzumujeme jako potravu, přesto naše civilizovaná mysl stále sama sebe vnímá jaksi odděleně, autonomně a nezávisle na těle a tělesné přirozenosti obecně. Teprve když si začneme znovu uvědomovat a znovu zakoušet svou ponořenost do neviditelného vzduchu, začneme se rozvzpomínat, jaké to je být plně součástí tohoto světa.

Prapůvodní spřízněnosti mezi vědomím a neviditelným větrem se totiž nelze vyhnout. Když si začneme uvědomovat ty neviditelné hlubiny kolem nás, s onou niterností, kterou jsme si dosud spojovali s osobní duší, se pak začínáme setkávat všude ve světě: zakoušíme sami sebe uvnitř smyslového světa – to, jak jsme jím obklopeni, jak jsme do něj ponořeni, jak jsme jím pohlceni. Tato dýchající krajina už není jen pasivní kulisou, pouhým pozadím pro lidské dějiny, ale mocným polem inteligence, v němž svými aktivitami participujeme. S tím, jak se onen sebe-referenční systém fungování začíná rozpadat, s tím, jak si stále víc uvědomujeme vzduch i bezpočet oněch Jiných, kteří jsou spolu s námi obsaženi v jeho plodných hlubinách, tvary kolem nás se začínají probouzet, začínají ožívat…

(7. kapitola: Zapomenutí a rozvzpomenutí se na vzduch, str. 271-273, 310-313)

David Abram v Praze

David Abram navštíví Prahu 12. 3. 13, aby se zúčastnil sympózia Poetika živého světa

Více informací na http://poetikazivehosveta2013.blogspot.cz/

 

Kniha vychází 4. 3.

Videa s Davidem Abramem

 1) David Abram - Learning the calls (výstava Gentle Action v Oslo 2011)
Performance s Davidem Rothenbergem na výstavě Gentle Action Evy Bakkeslett.

2) David Abram - Kayak Story in Alaska (výstava Gentle Action v Oslo, 2011)

David Abram líčí svoje setkání s lachtany, keporkaky a kachnami během své cesty na kajaku na Aljašce. David Rothenberg ho doprovází na alt klarinet. 

 

3) David Abram - Jak na nás působí čtení

David Abram diskutuje o stinném aspektu alfabetické gramotnosti: o našem odcizení se od okolního světa přírody.  

4) David Abram - Klima a psýché 

Širší pohled na spojitost mezi klimatem - skutečným vzduchem, který dýcháme  - a psychologií. Záznam ze semináře Psychologie klimatu, 28. září 2012. 

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu  

Zapojte všechny vaše smysly při čtení této knihy, měla by být...
Další naše knížky
DharmaGaia mj. vydala:

Geomancie a integrální kultura. O novém vztahu k naší domovské planetě

Michael Harner: Cesta šamana. Jak probudit svůj vnitřní potenciál

Gary Snyder: Místo v prostoru. Etika, estetika a vodní předěly

Gary Snyder: Praxe divočiny

Carol Schaefer: Pro příštích sedm generací. Rada starých moudrých žen představuje svou vizi budoucnosti Země

Ralph Abraham, Terence McKenna, Rupert Sheldrake: Trialogy na hranicích Západu. Chaos, tvořivost a znovuposvěcení světa

Tenzin Wangyal, Rinpočhe: Léčení formou, energií a světlem. Pět elementů v tibetském šamanismu, tantře a dzogčhenu

Gary McLain: Indiánská cesta. Učení o tom, jak rozprávět s Matkou Zemí

Lao-c': Tao te ťing

Fritjof Capra: Tao fyziky. Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou

Prázdné hory jsou plné větru a deště. Antologie básní korejských zenových mistrů

Olga Lomová: Poselství krajiny. Obraz přírody v díle tchangského básníka Wang Weje

Radek Chlup, (editor): Pojetí duše v náboženských tradicích světa

Luis Eduardo Luna: Vegetalismo. Šamanismus mezi mestickým obyvatelstvem peruánské Amazonie

Yongey Mingyur Rinpočhe: Radost ze života. Štěstí jako vědecká disciplína

Chan-šan: Básně z Ledové hory

Terence McKenna: Návrat archaismu

Aldous Huxley: Brány vnímání

Peggy Joy Jenkinsová: Jak rozvíjet dětskou spiritualitu. Jednoduchá praktická cvičení

Kim Si-sup: Slyším padat sníh

Bašó: Úzká stezka do vnitrozemí