Alan B. Wallace: Geše Rabten<br> <span class='sub-title'>Život a dílo tibetského mistra meditace</span>

Alan B. Wallace
Geše Rabten
Život a dílo tibetského mistra meditace

1. vyd. 1999, ISBN 80-85905-55, vázaná, 194 str.

doporučená cena: 179 Kč
naše cena
: 107
ušetříte: 72

SLEVA: 40 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | Průvodní slovo 14. dalajlamy | ukázky | Epilog

ukázky

      Žák: Kdy jste pomyslel na to stát se mnichem?

      Geše: Jako zcela malé dítě jsem se setkal s mnichy, kteří se vraceli po studiích na velkých klášterních univerzitách v blízkosti Lhasy. Velice jsem je obdivoval. Příležitostně jsem také navštívil velký klášter v našem kraji. Disputace tamních mnichů mě vždy naplňovaly úžasem. Asi v patnácti letech jsem si začal plně uvědomovat, jak prostě a čistě mniši žijí a jak jsou pracovití. Ve srovnání s nimi mi můj život doma připadal dost komplikovaný a naplněný nekonečnými povinnostmi...

      Žák: Mohl jste po vstupu do kláštera ihned začít se studiem a s učením se klášterní disciplíně?

      Geše: Nemohl bych dosti dobře navštěvovat přednášky svého učitele, protože jsem neznal některé texty. Nejdříve jsem se je musel naučit nazpaměť. Pak teprve jsem se mohl účastnit přednášek a následných diskusí...

      Žák: Čím se liší tibetská klášterní univerzita od univerzity západní?

      Geše: Studijní obory, využití učební látky i cíle výuky jsou zcela odlišné. Studium se zabývá pouze Buddhovou naukou a vším, co k této nauce patří, jako je například psychologie, lékařství a nejrůznější trénink mysli. Cvičení v dharmě přináší mysli klid a narůstající pocit štěstí, zatímco fyzické potřeby se stávají stále méně podstatnými. Učební plány a studijní cíle západních univerzit jsou plně zaměřené na současný život. Duchovní a duševní problémy studentů nemohou být během studia nijak ovlivněny. Taková materiálně-praktická výchova studentů nezvyšuje pocit vnitřního štěstí ani nepřispívá k větší spokojenosti. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že během studia na západních univerzitách duševního štěstí a vyrovnanosti spíše ubývá...

      V klášteře Sera se denní rutina našeho kolegia značně odlišovala od ostatních dvou kolegií. Vstával jsem ve čtyři hodiny ráno a do půl šesté jsem prováděl klanění. Pak jsem s ostatními mnichy odcházel do shromažďovací haly, kde jsme se do půl sedmé modlili. Na to navazovala diskuse v různých místnostech, která trvala asi do deseti hodin.

      Klášter Sera se rozprostíral na úpatí hory. Za dešťů stékala voda hlubokou strží a řečištěm, které protínalo klášterní pozemek. Většinu roku však bývalo řečiště vyschlé. Na jeho vyschlých březích se porůznu scházeli studenti k debatám, a to vždy jednotlivé třídy pohromadě. Nejnižší třídy se scházely na nejnižším a nejvzdálenějším místě. Z našeho mnišského domu studovalo ve čtvrté třídě sto patnáct mnichů, ostatní studenti ve třídě pocházeli z jiných domů. Studenti byli z různých krajů Tibetu, z Ladakhu, Mongolska, a dokonce i z Japonska. Při diskusních shromážděních jsme nesměli mít žádné knihy ani jiné psané pomůcky, například poznámky. Když jsme chtěli některou stať doložit přesnou citací, museli jsme ji znát zpaměti.

      Po desáté hodině se vraceli všichni studenti a mniši kláštera Sera Dže do svých shromažďovacích síní k modlitbám a recitacím, případně ke čtení z indických komentářů. Při této příležitosti byl všem podáván čaj. V jedenáct hodin jsme se opět vrátili ke krátké půlhodinové debatě na zmíněný břeh vyschlého potoka. Poté se všichni mniši navraceli na dvory příslušných shromažďovacích místností k oficiální diskusi...

      Ve dvanáct hodin jsme se rozcházeli a vždy po dvou jsme dále debatovali. Protože v této denní době byla naše třída smíšená ze žáků různě pokročilých, stávalo se, že jeden z debatujících byl začátečník a druhý pokročilý. Asi za hodinu jsme se všichni opět vraceli k vyschlému řečišti. Teprve potom jsme doma obědvali. To bývala doba, kdy mým jediným hlavním jídlem byl bylinkový čaj.

      Žák: Posílal vám někdy otec peníze nebo potraviny?

      Geše: Ne, nebylo to dost dobře možné, neboť moje rodina byla příliš vzdálená. Přesto, že mi nikdo z mých příbuzných nic neposílal, nikdy jsem si nic nevypůjčoval, protože jsem dobře věděl, že to nemohu vrátit. Zůstal jsem chudý. Všechna ta léta jsem neměl nic, co by bylo v dobrém stavu. Protože moje boty byly vždy děravé, chodil jsem často na studené kamenné podlaze bos. Roky jsem byl neustále nemocný, takže jsem často nebyl schopen při návratech z diskusí vyjít po kamenných schodech do našeho domu. Někdy jsem musel stoupat do schodů dokonce po čtyřech. Některá z těchto trápení se i dnes čas od času vracejí.

      Měl jsem jen roztrhané šaty, které mi jiní darovali. Protože jsem svému vzhledu nikdy nepřikládal žádnou důležitost, stahoval jsem rozedrané části šatů k sobě drátem, místo abych je zašíval a vylepšil. Když jsem potřeboval některou část oděvu, koupil jsem si ji v malém stánku venku na prostranství před klášterem, kde se prodávaly oděvy zemřelých mnichů za velmi nízkou cenu.

      Měl jsem tak málo peněz, že jsem si sotva kdy mohl dopřát čaj. Místo toho jsem vařil byliny, které zbarvily temně vařící vodu. Na vaření jsem měl jen jediný hrnec. Nebylo téměř co vařit. Ječná mouka, hlavní potravina Tibeťanů, byla pro mě příliš drahá. Kupoval jsem proto mouku hrachovou, ta byla velmi levná. Bývaly doby, kdy jsem nemohl pět nebo šest dní nic koupit, pak jsem byl zcela odkázán na štědrost ostatních. Jednou, když jsem dostal několik mincí, koupil jsem si kousek tuku, který byl velký asi jako pěst, rozpustil jej ve vařící vodě a vypil. Bylo mi potom tak špatně, že jsem drahnou dobu nemohl nic jíst. Někdy, když jsem byl příliš hladový a neměl vůbec co jíst, navštívil jsem někoho ze svých přátel a doufal, že se se mnou někdo z nich o jídlo rozdělí. Nebyl-li z nich nikdo doma, vracel jsem se domů s prázdným žaludkem a sklíčenou náladou. Stávalo se mi, že jsem někoho navštívil s úmyslem poprosit o jídlo, ale v rozhodujícím okamžiku jsem ztratil odvahu o jídlo požádat. Nikdy jsem nezapomněl na ty, kteří mi tenkrát přátelsky vypomáhali. Lama Gomo Rinpočhe, který dnes žije v Musoori v Indii, v tibetské Homes Foundation, mi tenkrát často dával kuličky uhnětené z campy. Také nikdy nezapomenu na den, kdy jeden z mnichů uvařil polévku z kopřiv, snědl ji a mně dal hrnec k umytí. V hrnci jsem našel ještě zbytek polévky a pochutnal si na ní jako na úplném jídle.

      V oněch letech jsem býval velmi hubený a slabý, moje kůže měla nazelenalý nádech. Spolužáci mi proto přezdívali "Milaräpa". Stalo se tak na základě mého vzezření, nikoliv na podkladě mé učenosti a moudrosti...

      Vyprávím to vše jen proto, abych ukázal, jak jsem tehdy žil. Neměl jsem tenkrát na vybranou. Buď jsem se mohl věnovat studiu a mentálním cvičením, nebo se pokusit o výdělek na živobytí. Kdybych byl zvolil druhou možnost a pokusil se zlepšit své životní podmínky tím, že bych si vydělával peníze, stal by se býval můj odchod z domova zhola zbytečným. Dal jsem přednost studiu a neohlížel se na to, jak nuzně žiji. Kdykoliv jsem se něco nového naučil, byla to pro mne odměna za strádání. Když jsem měl nějaké studijní potíže, obracel jsem se na své učitele, kteří mi je pomohli překonat. Kdykoliv na mne dolehla nouze a chudoba obzvláště těžce, četl jsem životopis Milaräpy nebo Dže Congkhapy. To mi vždy dodalo další odvahu...

      Žák: Kdy jste získal titul lharampa geše?

      Geše: Tento titul jsem získal po složení závěrečné zkoušky v roce 1963. Bylo mi tehdy třiačtyřicet let.

      Žák: Z čeho sestávala tato zkouška?

      Geše: Zkouška sestávala z celodenní debaty. Vlastní zkušební komisi tvořila řada učenců, zvlášť k tomuto účelu jmenovaných Jeho svatostí dalajlamou. Komise měla šest opatů z šesti univerzitních kolegií klášterů Sera, Gandän a Däpung a osobního zástupce Jeho Svatosti. Mimoto kdokoliv měl možnost se mnou diskutovat, pokud se zabýval stejným studiem. V roce 1963 skládalo zkoušku celkem třináct studentů. Třebaže bylo v Buxaduaru poměrně málo studentů, vybudovali jsme vlastní klášter a kolej, podobné jako v Tibetu. V rámci přípravy k této zkoušce jsem navštívil každou z patnácti tříd pro pokročilé studenty a v diskusi odpovídal na jejich otázky. Kromě toho jsem při zkoušce, která trvala od východu slunce až do jeho západu, odpovídal na otázky všech mnichů ze Sera Dže, které mi postupně kladli.

      Významní učenci všech tří klášterů mi dávali otázky nepřetržitě od šesti hodin ráno do deseti hodin večer. Dopolední otázky se týkaly "platného poznání". Odpoledne byly otázky zaměřeny na dovršení Cesty a probíraly se učební názory systému madhjamaky. Večer přišla na řadu disciplína a abhidharma. Poté, kdy bylo všech nás třináct adeptů vyzkoušeno, sešel se celý zkušební sbor a sdělil mi, že jsem se umístil na prvním místě mezi všemi, kteří toho roku obdrželi titul lharampa geše. Tím jsem zakončil své dvacetičtyřleté studium...

      Žák: Jak se změnil váš život po dokončení studií a obdržení titulu lharampa geše?

      Geše: Účastnil jsem se nadále diskusí ke svému prospěchu, a hodně jsem četl nejrůznější duchovní spisy. Mým hlavním zaměstnáním byla výuka žáků, celkem jich bylo sto čtyřicet. Po krátkém čase svého působení jsem obdržel dopis z kanceláře pro duchovní záležitosti, ve kterém mne Jeho Svatost dalajlama povolal do Dharamsaly. Přál si, abych složil závěrečnou zkoušku, která se konala za jeho předsednictví a v přítomnosti obou jeho učitelů. Tato výzva platila i pro patnáct dalších gešeů, mých kolegů. Zkouška se konala v paláci Jeho Svatosti a trvala celý týden. Po zakončení zkoušky mne kancelář vyzvala, abych zůstal v Dharamsale a nadále působil jako duchovní asistent Jeho Svatosti. Moje činnost pozůstávala z rozhovorů s Jeho Svatostí o různých buddhistických textech a příslušných komentářích k nim. Ale nedomnívejte se mylně, že jsem se stal jedním z jeho učitelů.

      Žák: Kolika duchovním asistentům se podařil útěk z Tibetu do Indie?

      Geše: Útěk se podařil pouze jedinému asistentovi, Serkong Cenžab Rinpočhemu, a ten nyní žije v Dharamsale. Tenkrát, když jsem byl povolán na místo duchovního asistenta Jeho Svatosti, vstoupil jsem do kláštera Namgjäl. V klášteře jsem se účastnil veškerého společného dění. Protože však dnešní podoba tohoto kláštera nebyla tenkrát ještě ani zdaleka dokončena, bydlel jsem prozatímně v malé chatrči. Hospodařil jsem si tehdy sám, a protože jsem sám neuměl vařit, udělal jsem si vždy velký hrnec polévky, ze které jsem žil několik dní. O něco později došel Gonzar Rinpočhe ještě s jedním mým žákem a vzal jsem je samozřejmě k sobě do chaty. Tím mi odpadla starost s vařením.

      V tomto nouzovém ubytování jsem žil spokojeně několik let. Když byl konečně klášter dokončen, přestěhoval jsem se. Toho času jsem už měl několik žáků ze Západu, které jsem na přání Jeho Svatosti vyučoval dharmě. Od té doby jsem vysvětil řadu mnichů z různých zemí.

      Žák: Kdy jste začal s výukou cizinců?

      Geše: V roce 1969 mě dalajlama požádal, abych přijal několik cizinců, kteří se zajímají o buddhistickou nauku, a pomáhal jim při studiu. S radostí jsem tehdy souhlasil, a od té doby jsem jich o dharmě poučil mnoho.

      Žák: Jaké stanovisko jste zaujal k vyučování žáků z cizích zemí?

      Geše: Věc se má tak: Ten, kdo trpí hladem, se nenasytí pohledem na obraz, který představuje potraviny. Jeho hlad se neutiší, bude-li naslouchat vyprávění o nejrůznějších pokrmech. Stejným způsobem jsem pochopil, že lidé nemohou být zbaveni utrpení pouze tím, že někde něco spatřili nebo jim někde někdo, kdo se těší vlastnictví zvláštních sil (siddhis), vyprávěl o vznešených duchovních naukách. Mým přáním proto bylo učit je dharmě, která, jak se ukázalo, může být i pro mysl cizince velmi užitečná.

      Žák: Čím to je, že cizinci jsou vašimi metodami výuky tak nadšeni a přitahováni?

      Geše: Tak jako Buddha vedl cítící bytosti od utrpení k nejvyššímu blahu osvobození, dávám i já jasnou představu o Čtyřech vznešených pravdách a interpretuji je prostými slovy, která jsou i pro cizince snadno srozumitelná. Když vykládám první dvě pravdy, vyvolávám v mysli žáků hlubokou a jedinečnou proměnu, která se odráží ve výrazu jejich tváře a ve způsobu řeči. Mimoto používám při výkladu hlavních bodů řadu logických důkazů. Při výkladu obou zbývajících vznešených pravd hovořím o hínajánové a mahájánové Cestě, o tradici súter a tanter. Vykládám je v souvislosti s meditacemi a ukazuji žákům, jak mohou jednotlivá témata poznenáhlu zařazovat do svých cvičení.

      Následující příklad snad lépe objasní Čtyři vznešené pravdy a učiní je snáze pochopitelné:

      Je-li někdo vážně nemocen, je prvním krokem k uzdravení plné uvědomění si vlastní nemoci, neboť jen tak jsme ochotni vyhledat lékaře. Stejně je tomu i s pravdou o všeobecném utrpení. Nerozpoznáme-li a nepochopíme-li utrpení, nic nás nenutí proti němu bojovat. Vraťme se k přirovnání s nemocí. Také zde musí být nejdříve rozpoznána příčina, než je možno přistoupit k léčení. Odhalení pravdy o příčině utrpení je proto důležitým krokem k jeho odstranění. Podnětem k tomu, aby se nemocný nechal vyšetřit lékařem a posléze léčit, musí být přesvědčení, že jeho nemoc je léčitelná. Právě tak i my potřebujeme důvěru k pravdě o příčinách utrpení a jeho ukončení, abychom se stali ochotnými následovat dharmu. Jakmile je pacient přesvědčen o léčitelnosti své nemoci, podřídí se radám svého lékaře. Jakmile poznáme možnost a způsob odstranění všeobecného utrpení a jeho příčin, musíme začít s následováním pravdy a praktickým využíváním dharmy.

      Žák: Jak došlo k tomu, že jste se mohl uchýlit do horské chaty?

      Geše: V klášteře jsem pokračoval ve studiích a zúčastňoval se shromáždění, ale nenacházel jsem v této činnosti žádné vnitřní uspokojení. Cítil jsem, že stárnu, a věděl jsem, že nepokročím-li ještě před smrtí ve třech hlavních aspektech Cesty -- tj. ve "zřeknutí" se, ve "rozvoji probuzené mysli" a v "získání správného náhledu" -- promarním tento život. Klášterní aktivita vyžadovala mnoho času, takže jsem zatoužil po jiné denní náplni. Často jsem si myslíval: "Zúčastnil jsem se mnohých poučení a moji guruové mezitím zestárli. Nejlepší cesta, jak se jim odvděčit za jejich dobrotu a všechna zasvěcení, která mi udělili, by bylo shromáždit vlastní zkušenosti ve všech takto sdělených naukách. Koneckonců to byl také cíl jejich poučení a zasvěcení." Obrátil jsem se proto na Jeho Svatost, vyložil mu všechno, co cítím, a požádal o svolení vzdálit se do hor a strávit tam zbytek života v odloučenosti. Dalajlama byl mojí žádostí velice potěšen a mínil, že by se to dalo uskutečnit. Měl však určitou prosbu -- přál si, abych mu byl nápomocen s výukou cizinců v dharmě, a to i v mé odloučenosti. Po dosažení tohoto svolení jsem odešel do své chatrče v horách, kde jsem se již dříve věnoval meditacím. Tenkrát jsem rozjímal o třech hlavních aspektech Cesty. Nyní jsem se k tomuto meditačnímu tématu vrátil a přibral i příbuzné meditační metody...

      Když jsem zevrubně meditoval o rozvoji probuzené mysli, pochopil jsem, že ve všem, co děláme, a ve všech duchovních vývojových stupních jsme zcela závislí na dobrotě ostatních lidí, právě tak, jako je dítě odkázáno se svými potřebami na dospělé. Bez této závislosti na ostatních bytostech nemá nikdo sebemenší moc. Toto poznání se mě hluboce dotklo. Ukázalo se, že hluboká oddanost duchovnímu učiteli, útočiště v klauzuře a rozvoj probuzené mysli jsou součásti jediného cvičení.

      Jakmile se moje mysl zabývající se prázdnotou dostatečně projasnila, dostavil se zážitek čiré prázdnoty, jenž nastane tehdy, když jsou hrubé zábrany vůči konečně platné pravdě odstraněny. Moji mysl zaplavil mír a štěstí. Když se tak stalo, musel jsem neustále myslet na to, jaké to asi bude štěstí a mír, až budou odstraněny i subtilní zábrany a prázdnota bude plně a správně pochopena.

      Poté, co jsem přesídlil do horské chatrče, přicházeli za mnou různí cizinci ze Západu a prosili, abych jim vyložil pojem prázdnoty. Zdráhal jsem se a upozorňoval je, že by mě určitě považovali za blázna, kdybych jim řekl, co prázdnota skutečně je. Jestliže ji vypodobním a popíši takovou, jaká je, nepřinese jim to žádný užitek, protože stejně nepochopí její podstatu...

      Žák: Jste spokojen se cvičením, které jste prováděl celá léta?

      Geše: Ano, jsem, lituji jen, že jsem neudělal více. Třebaže jsem meditoval o třech hlavních aspektech Cesty, nemohu říci, že jsem v této oblasti získal hluboké pochopení. Zato jsem udělal určité pokroky ve vlastní meditaci, která je s tím spojená. I když si nemohu dělat nárok na hluboké poznání, zkušenost i studium mě naučily, že ze všeho nejdůležitější je rozvoj probuzené mysli. To také tvoří rámec všech mahájánových cvičení.

      Počínaje základní praxí gurujógy, přes meditaci až po neosobní snahu osvobodit všechny bytosti od utrpení jeví se mi veškerá tato cvičení jako příprava k rozvoji probuzené mysli. Neosobní modlitby a cvičení, která vedou k uskutečnění takové mysli, považuji za metodu k dosažení jediného cíle, k dosažení probuzení.

      Činnost bódhisattvů směřuje k dosažení jediného cíle, jímž je dosažení probuzení pro blaho všech cítících bytostí. Slib, který se skládá na začátku cvičení bódhisattvů, představuje pevné odhodlání provádět cvičení až k jejich úplnému dozrání. Věřím, že čtyři těla každého z buddhů a veškerá jejich záslužná činnost jsou výsledkem probuzené mysli. Věřím také, že neexistuje žádné cvičení v sútrách a tantrách, které by nebylo příčinou nebo pramenem probuzené mysli. Zřejmě právě to měl na mysli Dže Congkhapa, když napsal:

      Vývoj probuzené mysli tvoří rámec mahájánové cesty, je to předpoklad a podstata účinné činnosti bódhisattvů. Je to elixír proměňující všechny kovy ve zlato a veškerou činnost ve shromažďování zásluh a moudrosti. Je to poklad, který umožňuje bezhraničné hromadění ctností.

      To vědouce, hrdinní bódhisattvové, synové Buddhy vítězného, činí základem (svých cvičení) klenotu podobný vývoj probuzené mysli.