Jean Liedloffová
Koncept kontinua
Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti

1. vyd. 2007, ISBN 978-80-86685-79-3, vázaná, 176 str.

doporučená cena: 198 Kč
naše cena
: 119
ušetříte: 79
SLEVA: 40 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorce | O rodičovských skupinách | Obsah knihy | O dítěti ve středu pozornosti a o liberálních rodičích | Kap. 2. Koncept kontinua | Kap. 3. Počátek života (část 1) | Kap. 3. Počátek života (část 2)

Kap. 3. Počátek života (část 2)

V průměrné porodnici, kde se nachází, přebalují upracované sestřičky podle časového plánu, ať je plena suchá či mokrá, nebo už naprosto promáčená. Miminka odcházejí domů s opruzeninami, které pak musí někdo, kdo má na takové věci čas, vyléčit.

Když jde miminko k mámě domů (ne k sobě, k ní), umí už v životě docela dobře chodit. Podle podvědomého plánu, který bude určovat všechny jeho budoucí dojmy a který je zároveň těmito dojmy určován, miminko ví, že život bude nevýslovně osamělý, bez odezvy na jeho signály a plný bolesti.

Ale nevzdává to. Jeho životní síly se budou vždy snažit o nastolení rovnováhy, po celý život.

Doma to není jiné než v porodnici, až na ty opruzeniny. Miminko tráví dobu bdění v toužení, v nedostatku, v nekončícím čekání na "správnost", která má zaplnit tu tichou prázdnotu. Na několik minut denně je jeho toužení přerušeno a jeho drásavá potřeba po dotyku, chování a pohybu je ukojena. Jeho matka je jednou z těch, které se po dlouhém rozmýšlení rozhodly povolit miminku přístup k prsu. Miluje ho s dosud nepoznanou láskou. Zpočátku je pro ni těžké odložit miminko po kojení do postýlky, protože tam tak strašně pláče. Matka je však přesvědčená, že tak se to dělat musí, její matka (a TA to přece ví) jí říkala, že nesmí polevit, rozmazlila by ho a pak by měla problémy. Tato matka chce všechno dělat správně. Na okamžik cítí, že ten malý tvoreček, kterého drží v náručí, je tím nejdůležitějším na světě.

Vzdychne a uloží miminko něžně do kolébky, která je ozdobená žlutými káčátky ve stejném designu jako celý pokojíček. Vyzdobit ho jí dalo spoustu práce. Závěsy jsou načechrané, kobereček má tvar pandy, všechno je v dětských barvách: bílý prádelník, přebalovací pult s vaničkou, s poličkou na zásypy, olejíčky, mýdlo, šampon, kartáček na vlasy. Na zdi jsou obrázky zvířecích mláďat oblečených jako lidé. V zásuvce komody je spousta košilek, dupaček, capáčků, čepiček, rukaviček a plenek. Na hoře v rohu je vlněné jehňátko a váza s květinami - které jsou odříznuté od svých kořenů - matka květiny taky "miluje".

Narovná miminku košilku a přikryje ho prošívanou přikrývkou a dekou s jeho iniciálami. Spokojeně si je prohlíží. Na ničem nešetřila, dětský pokoj je perfektní, i když si s manželem zatím nemohou dovolit nábytek do celého domu. Nakloní se, políbí miminko na sametovou tvářičku a odchází směrem ke dveřím. První výbuch utrpení otřese tělíčkem miminka.

Matka opatrně zavře dveře. Vyhlásila mu válku. Její vůle musí zvítězit nad jeho. Přes dveře slyší něco, co se podobá mučení. Její kontinuum to jako takové chápe. Situace je opravdu tak vážná, jak to zní. Příroda by tak silné signály nepoužila, pokud by se o mučení nejednalo.

Matka zaváhá, její srdce to táhne k miminku. Ale musí odolat a jít svou cestou. Vždyť ho právě nakrmila a přebalila. Je si jistá, že mu opravdu nic nechybí, a proto ho nechá plakat až do vyčerpání.

Když se miminko vzbudí, znovu pláče. Jeho matka nahlédne do dveří a ujistí se, že je na svém místě. Opatrně zase dveře přivře, tak aby v něm nevzbudila falešnou naději. Utíká do kuchyně, kde má práci, ale dveře nechá pootevřené. To aby slyšela, kdyby se miminku náhodou "něco stalo".

Křik miminka přechází do chvějivých vzlyků. Žádná reakce se neblíží, síla, která ho poháněla dál signalizovat, se vytrácí do zmatku pusté prázdnoty, která už před hodnou chvílí měla být naplněna úlevou. Miminko se nemůže otočit, jen se rozhlíží. Za mřížemi postýlky je zeď. Světlo je tlumené. Nic víc tu není, jen ty nepohyblivé tyčky a zeď. Ve vzdáleném světě jsou slyšet bezvýznamné zvuky. V jeho blízkosti není slyšet nic. Zírá na tu zeď, až se mu zavřou očička. Když je otevře, je tam ta samá zeď a tyčky. Přesně tam, kde byly předtím, jen světlo je ještě tlumenější.

Mezi věčností, kdy kouká na zeď a na tyčky postýlky, jsou jiné věčnosti, kdy se dívá pro změnu na tyčky na obou stranách a na strop v dálce. Daleko na straně jsou nějaké nepohyblivé obrysy, které tam jsou vždycky.

Jsou ale i situace plné pohybu, kdy mu něco zakrývá uši a tlumí tak sluch, a miminko je schováno pod ohromnou hromadou látky. V takových případech vidí bílé plastové rohy uvnitř kočárku a někdy, když leží na zádech, oblohu a vnitřní stranu boudy a příležitostně velké bloky domů, které stojí v dálce a míjejí. Někdy jsou vidět i vzdálené vršky stromů, ke kterým taky nemá žádný vztah, a někdy i lidé, kteří na něj nakukují a mluví. Obvykle mluví mezi sebou, ale někdy i na něj.

Třepou mu před obličejem jakousi rachotivou věcí. Když je tak blízko, cítí miminko blízkost života, natahuje ručičky a mává, čeká, že už snad konečně bude na svém místě. Když se ho chrastítko dotkne, uchopí ho a strčí do pusy. Ne, to není správně. Zamává ručičkou a chrastítko letí pryč. Ta osoba venku ho dá zase zpátky. Miminko zjistí, že stačí vyhodit nějakou věc a objeví se člověk. Chce, aby ten člověk přicházel častěji, tak hází chrastítko či jinou věc, co je zrovna po ruce, tak dlouho, dokud ten trik funguje. Když už potom nikdo nepodává, je prázdná obloha a vnitřek boudy kočárku.

Když v kočárku pláče, je často odměněno známkou života. Máma kočárkem houpá, protože zjistila, že to pomáhá na ztišení. Bolavá touha po pohybu, po zážitcích, po všem, co měli jeho předci v prvních měsících života, je zmírněna houpáním. Je to sice dost ubohé, ale je to lepší než nic. Hlasy nablízku nelze spojit s ničím, co by se ho týkalo, na naplnění očekávání to nestačí. Ale taky je to lepší než ticho v dětském pokoji. Míra kontinuálních prožitků se blíží nule, hlavním zážitkem miminka je v současnosti jen touha.

Matka ho pravidelně váží a je pyšná, jak miminko prospívá.

Jediné užitečné zážitky se odehrávají během těch několika minut náruče na příděl. K nim se připočítává i pár dalších vhodných zážitků, které jsou útržkovité a nepropojené. Když je miminko někdy u maminky na klíně, vykřikuje štěstím. Je to úchvatné být v bezpečí a mít kolem sebe ruch. Skvělý je i pocit padání, který se pojí s výtahem. I to náhlé stoupání. I hukot auta, které zastavuje a rozjíždí se, je příjemný, když je miminko u mámy na klíně a příjemně to s ním hází. Ale jsou tu i jiné náhlé zvuky a štěkot psů. Některé z nich miminku v kočárku strach nenahánějí, některé jsou bez bezpečí náruče nesnesitelné. Předměty, které mu dospělí dávají na dosah, mají přiblížit to, co mu chybí. Tradice říká, že se smutné dítě utišuje hračkami. Říká to, ale o tom smutku jako by nevěděla.

Nejdůležitější je medvídek či jiný plyšák "na spaní". Má miminku poskytovat pocit neustále přítomného společníka. Případná těžká závislost, která se někdy vyvine, je v očích dospělých rozkošným dětským vrtochem. Přitom se jedná o projev akutní deprivace dítěte, které svou touhu po osobě, která ho nikdy neopustí, redukuje na závislost na neživém předmětu. Další slabou a neadekvátní náhražkou má být drkotání kočárku a houpání kolébky. Touhu izolovaného dítěte však skoro nemohou uspokojit. Je jich málo a situacím v náručí se zdaleka nepodobají. Nad postýlkou a kočárkem taky visí hračky, které chrastí, cinkají nebo začnou hrát, když se jich miminko dotkne. Tyto předměty na šňůrce jsou často v křiklavých barvách - no aspoň je na co koukat, kromě zdi. Pozornost miminka opravdu přitahují. Ale nemění se dost často, pokud vůbec. Vývojovou potřebu po různorodosti audiovizuálních zážitků nemohou nahradit.

I přesto, že je toho houpání, kodrcání, chrastění, cinkání a barev málo, jejich přínos se neztratí. Kontinuum, které je vždy připraveno očekávání naplnit, je přijímá po kouscích a ve zlomcích a je jedno jakých. Nic nezabrání tomu, aby je použilo coby vhodný materiál - ani to, že se dostavují jen občas a třeba hromadně, ani to, že nejsou propojeny a kombinovány jako v prožívání kontinuálního miminka s výhledem a všemi zvuky v náručí, s pohybem, vůní, chutí, které působí na dychtící smysly v harmonickém souzvuku, ani to, že se některé zážitky opakují relativně často a na některé nedojde vůbec. Hladká návaznost zážitků, co se směrů i času týče, vytváří pro naše smysly iluzi jediné operace. Ukazuje se ale, že každá část funguje samostatně. Tak může dojít na jakýkoliv další požadavek v dané vývojové linii, a pokud je dostatečně podporován, může vést k dalšímu vývoji na této linii. Nakonec se může ukázat, že jsou dílčí části chování, které se jeví jako propojené vztahem příčiny a důsledku, ovlivňovány nezávisle.

Lépe je to vidět v naplňování behaviorálních potřeb zvířat. Projevy těchto potřeb u nich nejsou brzděny nutností rozumově obhajovat to, co cítí, že mají dělat.

Kapucínská opice, kterou jsem si přivezla z první expedice, provozovala následující: když jsem jí dala oloupaný banán, snědla tolik, kolik chtěla, a zbytek zabalila do ubrousku s výrazem, jako že nedělá nic důležitého. Rozhlížela se kolem, jako by nevěděla, co tlapky dělají. Pak si obešla celý revír jako na normální procházce, a najednou objevila záhadný balíček. S rostoucím vzrušením ho rozbalila a HLE! Půlka banánu! Božínku! Ale potom pantomima skončila. Opička přece byla právě po obědě a nemohla se donutit radovat se z výhry. Doličný banán tedy znovu zabalila do potrhaného papíru a scénku opakovala. Přesvědčila mě, že její potřeba hledat a rozbalovat něco k snědku (slupky ovoce, skořápky ořechů) byla naprosto nezávislá na jejím podnětu jíst. Já jsem jí s nejlepším úmyslem usnadnila hledání a rozbalování, které příroda od jejích evolučních předchůdců vždy vyžadovala, a které by tedy uspokojilo její očekávání. Myslela jsem si, že jí "ušetřím námahu". Ale tenkrát jsem ještě nechápala kontinuum. Opička nejdřív následovala svůj nejsilnější pud a nažrala se. Když tento popud nasycením vymizel, dostal se do popředí druhý nejsilnější pud. Přála si pátrat. Podmínky pro hledání ale nebyly vhodné: banán byl přece oloupaný a bylo ho vidět. Situaci vyřešila tím, že si naaranžovala vhodné prostředí, a potom předstírala, že hledá. Své vzrušení při rozbalování ale nepředstírala. Jsem si docela jistá, že měla zrychlený puls. A vykazovala všechny tělesné příznaky opravdového těšení, přestože předpokládaný důvod tohoto vzrušení - tedy příjem potravy - už byl uspokojen. Pravým cílem tohoto hledání tedy bylo samotné uspokojení potřeby hledání.

Každá jednotlivá část kontinuálního zážitku je zároveň jeho příčinou, následkem i cílem. Objektem života je život, objektem blaha je podpořit to, co pocit blaha způsobuje. Plození tvoří ploditele. Kruhový efekt, který ani zdaleka není bezcílný, je nejlepším možným smyslem života. Taková je naše přirozenost: to, že je sama sebou, ji činí "dobrou". Dobrý je relativní pojem. Je tou nejlepší ze všech možných alternativ vztahujících se k lidskému potenciálu.

Máme dost příkladů lidského chování, které naplňuje jen svůj vlastní záměr, v posloupnosti, která nepřipouští, aby toto chování sloužilo nějakému jinému účelu. Velice často se jedná o potřeby kontinuálních zážitků, které byly kulturními normami vyloučeny z originálních sekvencí. Buď je považujeme za ztrátu času, nebo je odsuzujeme coby neefektivní či nemravné. Později se jimi budu zabývat podrobněji, teď uvedu pro ilustraci několik příkladů: Lov jako sportovní disciplína se velice podobá chování mé kapucínské opičky. Pak je to neprožitá potřeba tělesné práce, která se ventiluje na golfovém hřišti, v kutilských dílnách, v přístavech jachet - pro ty, kteří si to mohou dovolit; méně šťastní deprivovaní se vrhají do zahradničení, stávají se kutily, lepí modely nebo amatérsky vaří. Pro ženy, které jsou obvykle deprivovány navzdory péči o domácnost, je tu pak vyšívání goblénů, aranžování květin, čajové ceremonie a celá armáda otrockých dobrovolných prací pro charitativní organizace, v nemocnicích s nedostatkem personálu či ve vývařovnách pro bezdomovce.

Miminko ochuzené o náruč jednak sbírá cáry zkušeností, jak to jen jde, jednak si vyvíjí kompenzační chování, aby ulevilo svým mukám. Kope nožičkami ze všech sil, aby zmírnilo dychtění své kůže, mává ručičkami, otáčí hlavičkou ze strany na stranu, aby zastřelo své smysly, napíná tělíčko, propíná se do luku, aby tomu pocitu uniklo. Jistou útěchu nalézá ve svém palečku; trochu to mírní neustálou touhu v ústech. Málokdy opravdově cucá, je přece dobře živené a hlad nemá. Potřebuje si cucat palec, když už sice hlad má, ale podle harmonogramu se ještě musí počkat. Většinou má ale prostě palec v puse, aby se zaplnila ta nesnesitelná prázdnota, věčná samota, aby se přehlušil pocit, že střed všeho je někde jinde.

Jeho matka to probírá se svou matkou. Ta jí navypráví věčně se opakující bajku o tom, že cucání palečku má špatný vliv na pozici budoucích zoubků. Vedena starostí o blahobyt miminka, hledá jeho matka odpuzovače. Například barvu na palečky, která má nepříjemnou chuť. Miminko ve své pálivé potřebě i tu hnusnou barvu ocucá. Maminka mu tedy přiváže ručičky k tyčkám postýlky. Ale potom zjistí, že se miminko vehementně pokoušelo osvobodit, že otáčelo ručičky, až se šňůrka zamotala a začíná se zařezávat, pomalu dochází k odkrvování. Bitva pokračuje. Matka se obrátí s problémem na zubaře. Ten ji ujistí, že se její matka mýlí, a miminku je jeho chabá útěcha nakonec povolena.

Miminko už se před nějakou dobou začalo usmívat a vrní, když někdo přijde dost blízko, aby stálo za to signalizovat. Když ho máma nezvedne, ale věnuje mu alespoň jistou znatelnou pozornost, miminko se usmívá a kníká, aby vylákalo víc. Když si ho máma vezme, jeho mise je úspěšně dokončena. Když má potřebu znovu vylákat z maminky nějaké příjemné chování, akci opakuje. A pak dojde na lechtání na bříšku, na ťuťuťu ňuňuňu, na houpání na koleně nebo na cvrnkání do nosu.

Miminko se vždycky povzbudivě usmívá, když k němu maminka přijde, a ona je proto přesvědčená, že je uvědomělou matkou šťastného miminka. Krutý úděl, který tvoří zbytek jeho bdělých hodin, v něm nevytváří žádné negativní pocity; naopak - o to víc touží být s ní.

Jak dítě zraje a jeho poznávací schopnosti se probouzejí, začíná si být vědomo rozdílů v matčině chování, když dojde na plnou plenu. Matka reaguje jednoznačně odmítavým zvukem. Otočí hlavu na stranu tak, že je jasné, že miminko nerada čistí a nerada mu zařizuje pohodlí. Její ruce se pohybují příkře a snaží se o co nejmenší kontakt. Výraz jejích očí je chladný. Neusmívá se.

Jak si miminko tento postoj stále lépe uvědomuje, mísí se potěšení z přebalovacích sedánků, kdy se o něj někdo stará, dotýká se ho, kdy se chronickým opruzeninám na chvilku uleví, se zmatkem. Tady začíná strach a pocit viny.

Strach, že matku nepotěší. Miminko zjišťuje, že se matce nelíbí stále více toho, co dělá: tahá ji za vlasy, prská jídlo, slintá na mámino oblečení (z neznámých důvodů je některé oblečení důležitější), strká jí prstíčky do pusy, tahá za řetízek, vyhazuje chrastítka a medvěda z kočárku, nechtě převrhne hrneček s čajem.

Většinu těchto akcí není pro miminko lehké spojit s matčinou reakcí. Nevšimlo si, že hrneček padá, nechápe, co je na tom špatného, tahat ji za řetízek, a proč se vždycky tak rozzlobí. Nemá ani potuchy, že na všechno slintá, a jen lehce tuší, že převrhnout misku s kaší není nejlepší způsob, jak získat matčinu pozornost. Ale přesto cítí, že i negativní pozornost je lepší než žádná, takže dál misku shazuje z toho zařízení, ve kterém je během krmení uvězněno. Když se matka pokouší krmit ho lžičkou, snaží se situaci ještě zpříjemnit: mává rukama, kope nohama a výská. Chce zažít ten pocit "správnosti", někde tu totiž je, všechny jeho aspekty: je tu máma, je tu jídlo, je tu ono, miminko. Ale žádným způsobem se mu to nedaří vyjádřit. Místo toho přechází matka z příjemné pozornosti do odmítavého postoje. Časem si miminko bude moct toto odmítání snáze interpretovat, je to totiž daleko jednodušší na pochopení než to nekonečné zanedbávání předtím, které si nebylo schopné vysvětlit vůbec. Jeho zanedbanost a touha se staly základními rysy jeho života. Nikdy nepoznalo nic jiného. Pro něj JÁ znamená ten, který touží, a OSTATNÍ znamená ten, který nereaguje, odmítá. A nejspíš si těchto podmínek nikdy nevšimne, ačkoliv přetrvávají po celý život, a to z jednoho prostého důvodu: jiný druh vztahu mezi JÁ a OSTATNÍMI si neumí představit.

Chybějící zážitky z fáze v náručí a z toho plynoucí nevýslovný pocit odcizení tam, kde by měl být základní pocit jistoty, podmiňuje a ovlivňuje všechno, co jednou z miminka bude. Vyrůstá totiž na pokraji propasti, kde jeho vnímání sama sebe zakrnělo. V raném dětství bohužel nemáme žádný mechanismus, který by chránil před matkou s nefunkčním kontinuem. Před matkou, která na signály dítěte neodpovídá, která jeho očekávání nenaplňuje, ale reaguje proti nim. Když rozum miminka později dozraje, bude možná schopno "pochopit", že se jejich zájmy rozcházejí, a jak poroste, bude bojovat za nezávislé chování, za svou záchranu. Může hlásat ze střech, že ho jeho matka MILUJE bezpodmínečnou láskou, jenom proto, že je, ale v podstatě tomu nikdy nebude naplno věřit. Nic ho nepřesvědčí o opaku, žádné důkazy, ani celé rozumové srovnávání faktů, ani jeho protesty a odříkání se jí, ani rebelie, která matčin nepřátelský postoj dokazuje, nic ho neosvobodí od základního předpokladu, že ho navzdory všemu přece nějak milovat Musí. "Nenávist" vůči matce (či osobě v roli matky) je výrazem prohrávané bitvy za osvobození.

Růst nezávislosti a schopnost emocionálně dozrávat vychází do velké míry ze všech aspektů základního vztahu v náručí. Proto se dítě nemůže od matky osamostatnit. Jen skrze ni. Tím, že ona bude plnit svou roli správně, že poskytne zážitky "v náručí" a dovolí mu po jejich naplnění postupovat dál.

Ale od nekontinuální matky se nedá osvobodit. Touha po ní neustane. Můžete jen bojovat jako červ na háčku, jako "ateista", který hrozí před božím trůnem pěstí a huláká: "Já v Tebe nevěřím!" a rouhá se jen proto, že tím může brát Jeho jméno nadarmo.

V roce 1950 pověřila Světová zdravotnická organizace (WHO) Dr. Johna Bowlbyho z londýnské Tavistocké kliniky (Londons Tavistock Clinic), aby sepsal zprávu o osudu "dětí bez domova v rodné zemi", se zaměřením na stav jejich duševního zdraví. Sledované osoby prošly extrémní mateřskou deprivací, pocházely z mnoha zemí a byly jich tisíce. Od pracovníků, kteří na tomto poli působí, shromáždil Dr. Bowlby informace týkající se mnoha let a mnoha různých situací: dětí, které vyrůstaly od raného věku v ústavech, dětí zanedbávaných vlastními rodiči, miminek a dětí, které strávily kritické měsíce či roky raného vývoje v nemocnici, válečných uprchlíků a obětí všech druhů násilí, které je připravily i o ten nepatrný stupeň mateřského kontaktu, jež považujeme za normální.

Po svědomitém prozkoumání důkazů byly případy jiné než "emocionální deprivace pocházející z nedostatku mateřské péče" ze studie vyloučeny. Popisy a charakteristiky ve zprávě podávají obraz příšerných osobních muk, znásobených tak, že si to neumíme představit, do desítek, stovek, tisíců příběhů o prázdných lidských životech, které z této deprivace pramení. Příběhů "lidí bez citu" u těch nejvíce deprivovaných, u těch, kteří naprosto ztratili schopnost vytvářet vztahy, kteří ztratili vědomí o ceně života samého. Dokumentuje utrpení těch, kteří se bijí za právo na lásku od narození, lžou, kradou, brutálně napadají nebo se upínají jako pijavice na mateřské osoby, vracejí se zpět do infantilního chování v naději, že o ně bude nakonec postaráno, protože to dítě v nich stále ještě hladoví po svých zážitcích. Zpráva zaznamenává nekonečnou posloupnost těchto zoufalých lidí, kteří vychovávají vlastní děti bez lásky, a ty pak vyrůstají jako oni sami, "proti sobě", antisociální, neschopny dávat, navěky odsouzeny k hladovění po lásce. Jsou to vyděděnci, neoddiskutovatelné příklady, důkazy pro každého, kdo by pochyboval o vlivu prvních zážitků na lidskou osobnost. Extrémní povaha těchto případů je jen lupou, která deprivaci a její širší důsledky ukazuje jasněji. Ty "normální" deprivace jsou v současnosti tak zabudované do struktur naší civilizace, že o nich skoro nevíme. Všímáme si jen takových extrémů jako násilí, šílenství, kriminality a podobně, které nás, zbytek společnosti, ohrožují. Ale i pak se na ně pohlíží s minimálním pochopením.

Od té doby, co intelekt s celou svou škálou teorií převzal vedení, zažívají lidská miminka mnoho hrozných ran osudu. Důvody pro revoluční změny v péči o dítě se nikdy nepodobaly "důvodům" kontinua, a pokud opravdu šly správným směrem, zůstaly jen útržkovité a plané, protože jim vztah k zásadám kontinua chyběl.

Na takový kus teorie došlo v jedné americké porodnici, kde kohosi napadlo pouštět miminkům, bolestivě ochuzeným o první očekávané zážitky, přes reproduktor tlukot srdce. Toto malé zlepšení je tak zklidnilo a tak zlepšilo jejich zdravotní stav, že se experimentu dostalo mezinárodní pozornosti.

Podobný, ale nezávislý experiment provedl odborník v péči o předčasně narozená miminka. Když byl inkubátor udržován v pohybu pomocí mechanického zařízení, vývoj těchto maličkých se značně zlepšil. V obou případech miminka rychleji přibývala na váze a méně plakala.

Velkolepá pozorování Harryho Harlowa dokazují, jak je pro psychický vývoj opičích mláďat důležité být chována v náručí opičí matky.

Následující příběh je snad tou nejkrutější ironií všech dob. Jane Van Lawick-Goodallová se při výchově svého syna nechala inspirovat šimpanzy. Patří sice k jinému druhu, ale jejich chování je našemu lidskému kontinuu bližší než chování současných lidí. Autorka popisuje, jak následovala jejich příklad: "Nenechali jsme malého vřískat v postýlce. Všude jsme ho brali s sebou. Jeho okolí se sice často měnilo, ale jeho vztah k rodičům zůstával stabilní." Dále popisuje, že byl její syn ve čtyřech letech "poslušný, velice čilý a živý, dobře si rozuměl s ostatními dětmi i s dospělými, byl relativně nelekavý a myslel na druhé". Ale její snad nejzávažnější výpovědí je: "A navíc je - přestože nám naši přátelé předpovídali úplný opak - naprosto samostatný." Bohužel se autorka také nedobrala základních principů a izoluje svůj útržek pravdy od dalšího vhledu už v další větě: "Ale je docela dobře možné, že by takový byl tak jak tak, i kdybychom ho vychovávali úplně jinak."

Další revoluční změnou je dětský kočárek. Bylo by zajímavé provést výzkum, který by osvětlil vliv královny Viktorie na způsob života následujících generací a na rodinný život na Západě. Ta totiž dětský kočárek přijala, a tím rozšířila jeho používání. Kéž by kočárek tenkrát potkal stejný osud jako ohrádku, kterou jsem viděla v jedné yequánské vesnici:

Tududu vyráběl ohrádku. Když jsem si toho všimla, byl už skoro hotový. Jednalo se o řadu vertikálních tyček připevněných šlahouny révy na spodní a horní čtyřstranný rám, podobalo se to prehistorické ohrádce z nějakého komiksu. Dalo to dost práce a Tududu vypadal pěkně spokojený sám se sebou, když oklestil poslední vyčnívající konec tyčky. Slídil kolem po svém synu Cananasinyuwanovi, který před týdnem udělal svůj první krok. Jak Tududu drobka uviděl, popadl ho a triumfálně usadil do nového vynálezu. Cananasinyuwana chvilku nechápavě stál uprostřed, pak se posunul na jednu stranu, otočil se, a zjistil, že je v kleci. Okamžitě začal ječet. Byla to zpráva o naprostém zděšení, takový zvuk spíš vydávají děti z naší civilizace. Nebylo pochyb. Ohrádka byla špatně. Pro lidské mládě nevhodná. Tududuho cit pro kontinuum okamžitě synovo vřískání správně interpretoval. Tududu syna vyndal ven a nechal ho běžet za maminkou, ta ho chvilku utěšovala, a on si běžel zase hrát. Tududu se bez mrknutí oka smířil s tím, že experiment nevyšel; chvilku si prohlížel dílo svých rukou a pak ohrádku rozsekal na kousíčky. Dřevo bylo ještě zelené, tak ze své půldenní práce neměl ani hromádku dřeva na oheň. Jsem přesvědčená, že to nebyl ani první, ani poslední podobný vynález. Yequáni však mají cit pro kontinuum tak silný, že takovým zjevným omylům neumožní dlouhého trvání. Po celé dva miliony let musel být smysl pro kontinuum základní hybnou silou lidského chování, jinak by nebyl schopen stabilně čelit nebezpečí našeho vysoce vyvinutého intelektu. Byl sice v nedávné době oslaben do takové míry, že nestabilita, tedy "pokrok", se nám jeví jako čím dál tím slavnější osud, ale to nemění "ani ň" na skutečnosti, že je cit pro kontinuum prapodstatou naší lidskosti. [...]

 

Hodnocení knihy

ohodnoťte knihu  

nenapadlo by mě, že mohu své dítě vychovávat dle vlastních pocitů,...
Další naše knížky
DharmaGaia mj. vydala:

Meredith F. Smallová: Naše děti, naše světy. Jak biologie a kultura ovlivňují naše rodičovství

Ingrid Bauerová: Bez plenky. Laskavá moudrost přirozené hygieny nemluvňat

Regina Masaracchiová a Ute Taschnerová : Už to vím! 2. Máme doma miminko

Regina Masaracchiová a Ute Taschnerová : Už to vím! 1. Maminčino bříško

M. Mrowetz, I. Antalová a G. Chrastilová : Bonding - porodní radost. Podpora rodiny jako cesta k ozdravení porodnictví a společnosti?

Julie Tallard Johnsonová: Bouřlivá léta. Přechodové rituály a posvátná moudrost pro dospívající

Peggy Joy Jenkinsová: Jak rozvíjet dětskou spiritualitu. Jednoduchá praktická cvičení

Rebeca Wildová: Svoboda a hranice, láska a respekt. Co od nás děti potřebují

Joan Borysenko: Cesta ženy k Bohu

Gary McLain: Indiánská cesta. Učení o tom, jak rozprávět s Matkou Zemí

Caroline Myssová: Anatomie ducha. Sedm úrovní síly a léčení

Carol Schaefer: Pro příštích sedm generací. Rada starých moudrých žen představuje svou vizi budoucnosti Země

Bonnie Greenwellová: Energie transformace. Průvodce procesem probouzení Kundaliní

Jyoti: Anděl zavolal mé jméno. Příběh transformativní energie, která přebývá v těle

Miranda Gray: Rudý měsíc. Jak chápat a používat tvůrčí, sexuální a spirituální dary menstruačního cyklu

Michael Harner: Cesta šamana. Jak probudit svůj vnitřní potenciál

Připravujeme:

Dillonová, Mary a Barclayová, Shinan: Rozkvétající žena. Příběh zasvěcení dívky v ženu