Ho Xuan Huong
O jeskyních, vějířích a jiných věcech tohoto světa

1.. vyd. 2006, ISBN 80-86685-66-7, Brož., 120 str.

doporučená cena: 120 Kč
naše cena
: 72
ušetříte: 48
SLEVA: 40 %
Obsah stránky:
Anotace | předmluva | ukázky

ukázky

Vyznání II.

Je pozdní noc Zas v dáli odtloukli hlídku na buben
Před světem dívka stojí samotná se svým půvabem
Voňavé víno zpíjí Však člověk znovu střízliví
Měsíční kruh se sklání Je zatím neúplný jen
Ze země trocha mechu po trsech zplihle vyrůstá
Skrz mraky několik hor v ostrůvcích prodírá se ven
Jsem celá rozmrzelá z jar, jak jdou pryč, jak vrací se
Je příliš malý kousek lásky, jenž byl mi přidělen

Plod žakie

Mé tělo podobá se ovoci ze žakie
Na dotek hrubá slupka dužinu silnou kryje
Je-li vám libo, pane, vražte do ní klín
Prsty však venku nechte, sic šťáva zašpiní je

Tropická žakie, u nás častěji nazývaná anglickým výrazem jackfruit, případně džekfrut, má podobu objemného, několikakilového plodu hnědozelené barvy s drsnou slupkou. Jí se jeho žlutá, navlhlá a nasládlá dužnina, v níž jsou zabalená semena. HXH se přirovnává k tomuto plodu (z botanického hlediska ovšem nepravému plodu ) a využívá jasných erotických dvojznačností. Zmínka o silné dužině snad naráží na autorčinu neštíhlou postavu - obecně se soudí, že zřejmě nebyla příliš hezká.

Na houpačce

Hold patří tomu, kdo sem zatlouk´ čtyři kůly
Jedni se houpou, druzí zrakem spočinuli
Chlapec se v bedrech prohne, nohy napíná
V půvabném záklonu hruď vypne dívčina
A čtyři cípy kalhot vlají po větru
Dva páry nohou spolu spletou se v tom reji
Znáte ta jara, tuhle svůdnou jarní hru?
Pak kůly vytáhnou a díry ladem zejí ...

Jedna z typických básniček, kde HXH využila popisu jednoho předmětu jen proto, aby rozpoutala hru erotických narážek. Na houpačce stojí dva partneři proti sobě na jedné příčce, přičemž mají nohy umístěné střídavě, tedy víceméně propletené. Střídavé pohyby, jimiž se oba partneři pokoušejí rozhoupat, jasně evokují zápal milostných střetů. Poslední verš snad ani není třeba komentovat.

Děravý buben 1.

Ta rána už se zhojila, však přetrvává smutek v duši
V té křehké věci díra je, klacek ji bil víc, než se sluší
Tak klidně dny jdou a v ten klid několik silných zabušení
Tak tiše noci uplynou jen pár hrubých ran ticho ruší

Nejprve paži rozpřáhnout, potom se prohnout málem k zemi
Vestoje nejdřív, vsedě pak pokračuje to zápolení
Jak říci mu, že nechci moc jen soucit ať má při tom hraní
I on má kůži citlivou, již před bolestí nezachrání

K básničce o děravém bubnu existují dvě různé interpretace. Obě se odvíjejí od její dvojsmyslnosti a shodují se v tom, že poničený hudební nástroj je zároveň i křehkým ženským pohlavím. Podle prvního výkladu jde o postesk ženy, která si prožila svatební noc, na niž má bolestné vzpomínky. Ty se oživují s každým dalším fysickým stykem s jejím mužem. Trauma první, nejbolestnější noci už sice překonala, ale její manžel se k ní i dál chová při plnění manželských povinností příliš hrubě, než aby celé zápolení mohla vnímat jako akt skutečné vzájemné lásky. Dvojsmyslnosti ve většině detailů se v podstatě shodují s druhou, zcela jinou interpretací (viz další verse překladu).

Děravý buben 2.

Mám nástroj, stále schovaný, a dost si nad tou věcí stýskám
Je děravá, a jak by ne když kdekdo do ní tolik tříská
Celý den projde bez ruchu, jen pár ran bez ladu a skladu
I jasná noc tak uplyne, jen sem tam náraz klacku zblízka

Do strany ruku natáhnout je snazší než to prohýbání
Ve stoje držet: bum a bum, a nepřestat s tím vsedě ani
Jen vzkažte tomu, kdo sem jde, ať soucit má a na paměti
že i on trup má chatrný a vetché kůži nezabrání

Podle druhého výkladu není básnička o děravém bubnu ve svém skrytém smyslu ničím jiným než vyznáním prostitutky. Děravý buben tak nepředstavuje pouhý poničený hudební nástroj, ale je také pracovním nástrojem panečnice, tedy jejím pohlavím. Nešťastnice si stýská současně nad jeho opotřebovaností (2. verš) i nad nedostatkem zákazníků ve dne v noci (4. a 5. verš). A HXH pokračuje v celé kaskádě dvojsmyslů i dál. Tak lze 5. a 6. verš chápat jako srovnání různých bubnů: bušit do velkého (zavěšeného či stojatého) bubnu ve stoje vyžaduje pořádné rozpřažení ( natažení ) paže při každém úhozu, naopak nad menším bubnem (do nějž se buší svrchu) se člověk musí sklánět. Zároveň lze však natažené ruce vnímat jako narážku na odevzdanou polohu na zádech, zatímco prohýbání hřbetu odkazuje k poloze jiné to pokud nemluvíme o bubnu. Podobně to vypadá i v 6. verši, kde bylo v překladu trochu nezvykle užito citoslovcí: bum bum je ovšem přinejmenším v dnešní jihovýchodní Asii rozšířeným mezinárodním synonymem pro sexuální služby. K využití v této básničce se takový výraz zkrátka sám nabízel. Smutek lehké dívky se však podobá smutku ženy, která si prožila svatební noc: vždyť i prostitutka přece má duši , jak víme z jedné staropražské písničky.

Chvála vějíři II.

Jedna dírka k prostrčení vždycky padne akorát
Můj milostný cit souvisí s ní už odjakživa snad
Roztáhnou se rohy tři, vypnutá kůže nestačí
Zavřou se, a ze dvou stran zas maso začne přebývat

V bezvětří tvář chrabrým rekům osvěží od únavy
V dešti hlavu přikryje jim, strázně té pozbaví
Laskavě se zkusím zeptat toho, jenž teď v loži dlí:
Cítíš rozkoš, kdyžtě slyšíš vějíře zvuk klouzavý?

Jednotlivá žebra vějíře jsou na jednom konci (v rukojeti) přeložena a drží je pohromadě dírkou prostrčený kolík či hřebík.

HXH využívá popisu vějíře k rozpoutání dvojsmyslných hříček, jimiž se ovšem ve třetím a čtvrtém verši dá unést tak, že na původní předmět zájmu málem zapomene (kůže, maso). V pátém a šestém verši to dočasně napravuje a vrací se k popisu vějíře. Ovšemže jen dočasně.

Dívka, jež usnula za bílého dne

Od moře z jihu v létě slabý vítr vane
Jen dívka lehla si, a už usnula zcela
Hřebínek ve vlasech jí sklouzl k jedné straně
Růžová náprsenka až pod hruď jí sjela
Kopečky Bong Dao jsou ještě nezdolané
Závlažní stružka zatím neslouží, je pustá
Váháte, zdali jít či dál se dívat, pane

Je těžké odejít, leč není možné zůstat

Pohled na půvabnou spící dívku, která se ocitá na prahu dospělosti, se dá vystihnout jen nadpozemskými příměry. V originále používá HXH nejen název Bồng Đảo (přisouzený nadechující se dívčině hrudi v 5. verši), ale také Đào Nguyên (jímž je pro změnu veleben dívčin klín, závlažní stružka ve verši 6.) obě jména přitom pocházejí z nadpřirozených, pohádkových sfér, a evokují nadpozemskou krásu. Pokušení pro muže, který na této scéně ulpí očima, je zkrátka nesmírné.

Jeskyně Huong Tich

Kdo jen dal malebnost tak vzácnou tomu kraji?
Půvabná prasklina zve příchozí v svou hloub
Buddhovi stoupenci se dovnitř prodírají
Ostatní alespoň tam dychtí nahlédnout

Voda tu skapává do ticha s vlhkých stěn
Veslař hřbet prohýbá Člun, kam má, hladce vplaví
Ten koutek zarostlý sem přivábil už davy
Že i sám Stvořitel je možná zneklidněn

Jeskyně Huong Tich bývá ztotožňována s jeskyní v hoře téhož jména, nalézající se v okrese Mỹ Đức v dnešní provincii Hà Tây. Je zasvěcena kultu bohyně-bódhisattvy Kuan-jin (viet. Quân Âm). Jde o hlavní, nejvýše položenou jeskyni u Voňavé pagody (chùa Hương) v téže provincii. Na tom však tolik nezáleží. Čtenáře jistě spíše zaujme půvabná prasklina zvoucí ve svou hloub (2. verš), která jako všechny jeskyně splývá u HXH s představou intimní partie ženského těla. Další erotické narážky stvrzují svůdnou atmosféru místa: vlhké stěny (5. verš), koutek zarostlý (7. verš), prohýbající se veslař (6. verš), ale i člun , který hladce vklouzne dovnitř (6. verš) v tradiční básnické symbolice vyjadřuje loďka či člun mužský pól. (Zvolené slovo člun vyjadřuje ovšem lépe maskulinní povahu.) Horlivost zanícených vyznavačů bohyně je v tomto kontextu zjevně dvojznačná.

Podzimní krajina

Kapky deště zvučně kapou na listy a na banány
Obraz prostý, působivý Věru dílo hodné mistra:
Bujné věkovité stromy s košatými korunami
Poklidná a tichá řeka zvolna teče v dálná místa

Přiopilá z hor a řek, jak bych až téměř do dna pila
Na procházce s těžkou brašnou plnou samých nových básní
Ta podzimní krajina by člověka tak okouzlila
Kdo ji spatří, kochá se jí, bezděky se zmámen zasní