Dalajlama
Dobré srdce
Buddhistický pohled na Ježíšovo učení

2.. vyd. 2019, ISBN 978-80-7436-100-5, Brož., 218 str.

doporučená cena: 288 Kč
naše cena
: 230
ušetříte: 58
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | obsah | o autorovi | Kap. 2. Miluj své nepřátele (Matouš 5:3848) | Kap. 3. Kázání na hoře: Blahoslavenství (Matouš: 5:1-10)

Kap. 3. Kázání na hoře: Blahoslavenství (Matouš: 5:1-10)

Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu. Posadil se, a když k němu přistoupili jeho učedníci, začal je učit:

Blaze chudým v duchu, neboť jim patří nebeské království.
Blaze plačícím, neboť budou potěšeni.
Blaze mírným, neboť dostanou zemi za dědictví.
Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni.
Blaze milosrdným, neboť dojdou milosrdenství.
Blaze čistým v srdci, neboť uvidí Boha.
Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť budou nazváni Božími dětmi.
Blaze pronásledovaným pro spravedlnost, neboť jim patří nebeské království.

     (Matouš: 5:1 10)

     Když čtu tyto řádky z Kázání na hoře, první, co mi přijde na mysl, je následující úvaha. Tato pasáž zjevně poukazuje na jednoduchý fakt, že ti, kdo jsou připraveni vydat se na duchovní cestu a přijmout těžkosti a bolest, jež se s tím pojí, budou za svou oddanost odměněni. Když mluvíme o takovém druhu tolerance, který vyžaduje, abychom přijali těžkosti, bolest a utrpení, neměli bychom se mylně domnívat, že toto duchovní učení hlásá, že utrpení je nádherné, že je něčím, co musíme všichni vyhledávat. Není třeba říkat, že já osobně se rozhodně k takovémuto názoru nehlásím. Věřím, že smyslem naší existence je hledat štěstí, hledat pocit uspokojení a naplnění. Protože ale zažíváme těžkosti, bolest a utrpení, je klíčovou záležitostí vytvářet si k nim postoj, který nám umožní vyrovnávat se s těmito životními zkouškami realisticky, tak abychom z nich měli nějaký prospěch.

     Když zkoumáme podstatu utrpení, zjišťujeme, že existují určité jeho druhy, jež nejsou neřešitelné, a tudíž je lze překonat. Jakmile tohle jednou pochopíme, měli bychom tato řešení a prostředky k překonání utrpení hledat. Existují ale i jiné druhy utrpení, jež jsou nevyhnutelné a nepřekonatelné. V takových případech je důležité dopracovat se stavu mysli, který vám umožní vnímat toto utrpení realistickým způsobem. Pokud budete takto postupovat, budete pravděpodobně schopni přijímat tyto těžkosti už v okamžiku jejich zrodu. Takový přístup vás ochrání, ne nezbytně před tělesnou skutečností tohoto utrpení, ale aspoň před zbytečným psychologickým břemenem boje proti tomuto utrpení. Jednu z nejúčinnějších technik zacházení s utrpením zachycuje text Uvedení na cestu k probuzení: je-li povaha problému taková, že existuje východisko, řešení, není třeba si dělat starosti. A pokud naopak východisko či řešení neexistuje, pak taky nemá smysl se tím trápit!

     Tyto verše z Blahoslavenství zjevně demonstrují také princip kauzality. Přestože sanskrtský termín karma se v biblickém kontextu nevyskytuje, hovoří se tu o obecném principu příčinnosti, který je základem učení o karmě. Verše naznačují, že pokud se chováte určitým způsobem, má to jisté důsledky. A pokud se určitým způsobem nechováte, důsledky se nedostaví. Takže v tomto výkladu je prokazatelně zastoupen princip příčinnosti.

     Ačkoli většina velkých světových duchovních nauk možná nehovoří o kauzalitě v kontextu mnoha životních cyklů, existuje ústřední poselství založené na principu příčinnosti, jež je všem těmto tradicím společné. Toto poselství říká, že pokud činíte dobro, vrátí se vám to v podobě žádoucích důsledků, pokud pácháte zlo, důsledky jsou nežádoucí. Tato zásadní etická zvěst se zdá být základem všech velkých duchovních tradic.

     Je také velmi zajímavé sledovat určité nápadné stylistické podobnosti mezi křesťanskými a buddhistickými spisy. V úvodu k Blahoslavenství se v evangeliu uvádí, že Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, posadil se a tak dál. Je to velmi podobné tomu, jak začínají některé ze súter, posvátných buddhistických textů. V sútrách se uvádí, jak Buddha, obklopen zástupem učedníků, v určitý čas navštívil to a to místo, posadil se a začal vykládat nauku. Existuje tu tedy velmi zajímavá podobnost v tom, jak tyto texty začínají.

     Jeden z nejkomplikovanějších konceptů, o něž se tu jedná, zvláště pak pro buddhisty, je pojem božské bytosti, Boha. Jistě, člověk může tento koncept nahlížet jako něco, co je nevyjádřitelné, něco, co přesahuje jazyk a pojmosloví. Je ale třeba přiznat, že na teoretické úrovni jsou pojmy Boha a stvoření bodem, v němž se buddhisté a křesťané rozcházejí. Na druhé straně jsem přesvědčen, že některé aspekty, jež člověka vedou k této víře, jsou pro buddhismus a křesťanství společné.

     Když například člověk zkoumá povahu všeho, co se v přírodě děje, selský rozum mu říká, že každá událost musí mít svou příčinu. Musejí existovat určité podmínky a příčiny, které zavdávají podnět ke vzniku dotyčné události. To platí nejen v případě individuálního lidského života a existence, ale taktéž pro celý vesmír. Pro náš selský rozum je nepřijatelná možnost, že něco ať je to vesmír, nebo náš individuální život vzniklo bez příčiny. A hned vzápětí následuje další otázka: je-li tomu opravdu tak, pokud naše vlastní existence musí mít příčinu a pokud musí mít příčinu dokonce i celý vesmír odkud se tato příčina bere? A jestliže následuje úvaha, že tato příčina musí taktéž mít příčinu, točíme se v začarovaném kruhu.

     K tomu, abychom se z tohoto kruhu vymanili, nám může pomoci stanovení počátku, Stvořitele, a přijetí určitých pravd, týkajících se povahy tohoto Stvořitele: je nezávislý, stvořil sám sebe, je všemocný a nevyžaduje žádnou další vnější příčinu. Přijetí takovéhoto konceptu počátku je jeden z možných způsobů, jak vyřešit problém začarovaného kruhu.

     Pokud člověk přijme koncept Stvořitele a poté zkoumá proces evoluce, počínaje Velkým třeskem, a celé mystérium vesmíru, může zcela věrohodně přiřknout Stvořiteli všemohoucnost. Navíc, pokud zkoumáte povahu vesmíru, zjistíte, že se nechová zcela chaoticky či nahodile. Zdá se, že podléhá jakémusi vlastnímu řádu, základnímu příčinnému principu. Jeho prostřednictvím je, stejně jako v předchozím případě, možno přisoudit Stvořiteli jistý druh vševědoucnosti, jako by celý tento proces, nebo procedura, byl plánován. Z tohoto hlediska jsou všechna stvoření v jistém smyslu projevem této božské síly. Člověk by mohl říct, že Stvořitel je nejvyšší a stvoření je odvozené, pomíjivé. V tomto smyslu je Stvořitel absolutní a nejvyšší pravdou. Nevím ovšem, co by mi na tento názor řekli křesťanští teologové!

     Když se já osobně dívám na myšlenku stvoření a víru v božského Stvořitele, cítím, že hlavním účelem této víry je dodat motivaci pocit naléhavosti v oddanosti jejího individuálního stoupence, aby se stal dobrou lidskou bytostí, eticky disciplinovaným jedincem. Pokud vyznáváte tento koncept či tuto víru, dostává se vám díky němu také pocitu, že vaše existence má smysl. To vydatně napomáhá rozvoji morálních principů.

     Tak takto chápu křesťanskou teologii!


     Diskuse ke čtení z evangelia

     Otec Laurence: Vaše Svatosti, chtěl bych vám poděkovat za dnešní ranní výklad. Rád bych za sebe, a myslím, že i za všechny v sále, řekl, že pro mě jako křesťana bylo velmi dojemné poslouchat, jak čtete Ježíšova slova s takovou průzračností a hlubokým pochopením jejich významu. Protože nastal čas pro první panelovou diskusi, rád bych vám představil její jednotlivé účastníky. Jsou jimi Robert Kiely, laický bratr naší komunity a profesor literatury na Harvardově universitě, a Isabelle Gloverová, laická sestra naší benediktinské komunity a učitelka sanskrtu. Účelem panelové diskuse je umožnit nám všem hlubší porozumění Slovu Božímu, jež jsme pocítili již dnes ráno. Cílem panelové diskuse není hledat rozdíly, ale prostě kontemplovat s myslí tak otevřenou a pokornou, jak je jen možno, o podobnostech a bohatosti rozdílů mezi našimi vyznáními. Rád bych požádal Boba Kielyho o pár úvodních slov a poté můžeme začít diskutovat.

     Robert Kiely: Vaše Svatosti, rád bych se připojil k projevům vděčnosti za váš ranní komentář a čtení z Písma Svatého, jež zde přednesl otec Laurence. Protože znám váš životní příběh a historii vašeho lidu ve 20. století, obzvláště mne dojímalo vaše čtení z Blahoslavenství a to především verše: Blaze plačícím, neboť budou potěšeni a Blaze pronásledovaným pro spravedlnost, neboť jim patří nebeské království. Křesťané věří, že když z Písma předčítá člověk s čistým srdcem, slova pro nás znovu ožívají. Pro mne a myslím, že i pro mnoho z nás zde, mělo to, že jsme vás slyšeli tato slova předčítat, přesně tento význam.

     Jedna z věcí, o kterých jsem tu chtěl pohovořit a zeptat se na váš názor na ně, je otázka židovského a křesťanského pojetí Boha, Absolutna, vstupu do relativity historie, času a prostoru. Když křesťané slyší slova, jež jste tu dnes četl, či kteroukoli jinou část Ježíšova učení, kontext, do nějž si tuto nauku zařazují, vytvářejí minimálně tři příběhy. Jedním z nich je příběh Ježíšova života. Žádný křesťan nemůže tato slova slyšet, aniž by si vybavil, že Ježíš se narodil chudý, že byl Židem v okupované vlasti, prožil velmi krátký veřejný život naplněný učením, byl pronásledován, ukřižován jako obyčejný zločinec a že vstal z mrtvých. Pro křesťany, kteří slyší slova, jež jste předčítal, je to podle mého názoru primární kontext.

     Za druhé, když nasloucháme evangeliu, uvědomujeme si odkaz historie židovského lidu, jehož příběh je také součástí našeho Písma. Jsou to dějiny poznamenané otroctvím v Egyptě, absencí svobody, vysvobozením pod Mojžíšovým vedením, který byl tím, kdo jim dal Zákon, a nakonec rozptýlením do celého světa. Třetím příběhem je vždy náš vlastní život. Takže když přemýšlíme o Ježíšových slovech, dostávají se k nám vždy prostřednictvím příběhu, který probíhá v čase a v historii osobního, národního a teologického v podobě života samého Ježíše. Zajímalo by mě, jestli byste mohl, jako buddhistický mnich, vyjádřit svůj názor na časový aspekt křesťanství a na možné paralely či podobnosti s buddhismem.

     Dalajlama: Srovnáváme-li dvě staré duchovní tradice, jako jsou buddhismus a křesťanství, nelze si nevšimnout pozoruhodné podobnosti mezi příběhy jejich zakladatelů: v případě křesťanství Ježíše Krista a v případě buddhismu Buddhy. Velmi důležitou paralelou v životě těchto mistrů, učitelů a zakladatelů, je podle mého názoru to, jak je vyjevována podstata jejich učení. Například v životě Buddhy je esence jeho učení vtělena ve Čtyřech vznešených pravdách: pravdě o utrpení, pravdě o původu utrpení, pravdě o odstranění utrpení a pravdě o cestě vedoucí k jeho odstranění. Tyto Čtyři vznešené pravdy jsou velmi názorně a jasně ukázány v životě zakladatele a učitele, samotného Buddhy. Myslím si, že s životem Ježíše se to má stejně. Když se na jeho život podíváte, uvidíte všechny základní praktiky a nauky křesťanství v názorné formě. Další podobností, kterou shledávám v životech Ježíše Krista i Buddhy, je to, že pouze prostřednictvím boje s protivenstvími, zápalu pro věc, oddanosti a toho, že pevně zastává své principy, může jedinec duchovně růst a dosáhnout vysvobození. To se zdá být ústředním a společným poselstvím.

     Isabelle Gloverová: Vaše Svatosti, zmínil jste se o reinkarnaci . Existuje mnoho známek o tom, že v raných dobách křesťanské církve mohla být víra v reinkarnaci všeobecně přijímanou záležitostí, která z křesťanského myšlení později vymizela. Mohl byste nám o tom říci více? Jak důležitá je nauka o reinkarnaci a karmě?

     Dalajlama: Už jsem o tom, co jste tu uvedla, slyšel. Že podle učení prvních křesťanů lze jisté pasáže z Písma interpretovat tak, že víra v reinkarnaci by nemusela být v úplném rozporu s křesťanskou naukou. Vzhledem k tomuto faktu jsem si dovolil diskutovat o této otázce s různými křesťanskými knězi a představiteli neměl jsem zatím ovšem možnost zeptat se na to přímo Jeho Svatosti papeže. Ale jinak jsem v té věci oslovil mnoho různých adeptů křesťanské duchovní praxe a kněží. Všichni mi řekli zcela jednoznačně, že víra v reinkarnaci není součástí křesťanské doktríny přestože nikdo neuvedl žádný konkrétní důvod, proč by koncept reinkarnace nemohl zapadnout do širšího kontextu křesťanské víry a praxe. Asi před dvěma roky jsem ale při svém posledním setkání s otcem Bedem Griffthem (setkal jsem se s ním několikrát a znám jej osobně), položil stejnou otázku. Živě si ty chvíle pamatuji: měl na sobě své šafránově žluté roucho indických sádhuů a bylo to velmi dojemné střetnutí. Otec Griffith odpověděl, že z křesťanského hlediska by víra v reinkarnaci podkopala sílu víry a praxe věřících. Pokud přijmete za své, že tento život, vaše individuální existence, byla bezprostředně vytvořena a je jakýmsi přímým darem od Stvořitele, vytváří to velmi speciální pouto mezi vámi jako individuálním stvořením a Stvořitelem. Existuje tu přímé osobní spojení, které vám dodává pocit blízkosti a intimity s vaším Stvořitelem. Víra v reinkarnaci by podkopala tento speciální vztah se Stvořitelem. Pokládám toto vysvětlení za hluboce přesvědčivé.

     Otec Laurence: Vaše Svatosti, vidím souvislost mezi dotazem Roberta Kielyho a otázkou, kterou právě položila Isabelle, o vztahu mezi časem a věčností, mezi absolutním a relativním. Jedním ze jmen, jež křesťané dávají Bohu, je Pravda. A všechny lidské bytosti vědí ze své přímé zkušenosti, že pravda je něčím, co objevujeme postupně. Pravda se vynořuje; vyjevuje se během individuálního života postupně ať je to život jeden, či je jich několik. Pozorujeme také, že náboženství podléhá evoluci. Existuje absolutní jádro učení Buddhy a učení Ježíše, ale jeho pravda se vyjevuje v průběhu dějin, prostřednictvím reflexe. Jinak by nemělo žádný smysl pořádat takový seminář, jako je tento. Vždycky bude existovat ještě další pravda, kterou bude třeba objevit. Mohl byste okomentovat tuto ideu pravdy jako něčeho, co je tady a teď ve své plnosti, ale zároveň je něčím, co lze zakoušet postupně krok za krokem?

     Dalajlama: Buddhistická nauka také hledá odpověď na otázku, jak je možné, že se konečná pravda vyjevuje krok za krokem a že podléhá historickému vývoji, a přitom je zároveň absolutní či konečná. Jedna pasáž v Pradžňápáramitá sútře, součásti sbírky buddhistických spisů, známé jako Sútry dokonalé moudrosti, která se zabývá přesně tímto tématem. Tato pasáž uvádí, že ať už buddhové minulosti či budoucnosti přišli na svět, či nikoli, ať už vůbec nějaký buddha kdy existoval na světě, či nikoli, pravda konečného stavu bytí věcí i událostí zůstává vždy stejná. Tato pravda je trvale přítomná; je tu pořád. To ovšem neznamená, že všechny živé bytosti budou tuto pravdu sdílet tzn. že dosáhnou vysvobození spontánně či bez jakékoli námahy, protože jedinci musejí tuto pravdu zakoušet postupně. Takže musíme rozlišovat mezi aktuální existencí pravdy na straně jedné a prožitkem této pravdy na straně druhé. A právě na tomto příkladu lze porozumět vztahu mezi historičností a absolutní podstatou pravdy.

     Vaše otázka je zajímavá. Jak se může absolutní princip, jako je božský Stvořitel, zjevit v podobě historické postavy, jako je Kristus? Jaká přesně je povaha tohoto spojení a jaký mechanismus by mohl vysvětlit vztah mezi absolutnem, jež je nadčasové, a historickou postavou, která je vázána v čase? V buddhistickém kontextu se tato otázka pojednává v učení o trikáji, tří vtěleních probuzené bytosti. V tomto rámci jsou tělesná, historická zjevení probuzené bytosti nahlížena jako svého druhu spontánní projevy nadčasového, konečného stavu dharmakáji neboli buddhova těla pravdy.

     Robert Kiely: Možná že jiným způsobem pohledu na tuto problematiku, zvláště v souvislostech denní praxe a rituálu, by mohlo být připomenout si tituly a jména, jež křesťané dávají Ježíši a buddhisté Buddhovi. Jeden ze zjevných paradoxů křesťanství spočívá v tom, že Ježíše označujeme za našeho Bratra a Vykupitele či našeho Bratra a Spasitele. V osobní rovině to znamená, že můžeme Ježíše milovat jako lidskou bytost, jako bratra nebo partnera. Zároveň věříme, že je naším spasitelem, naším vykupitelem, takže jej také uctíváme jako Boha. Tato označení nám připomínají, že Ježíš nám umožňuje milovat ho oběma způsoby, že vnáší své božství do našich srdcí. Koresponduje to jakkoli s city, jež buddhisté chovají k Buddhovi, a se jmény, jež mu dávají?

     Dalajlama: Podíváme-li se na rozdílnost mezi buddhistickými školami, není možné nabýt dojmu, že se jedná o jedinou homogenní tradici, jedinou definitivní cestu jako takovou. Osobně dávám přednost tomu pohlížet na Buddhu jako na historickou postavu a osobnost někoho, kdo dosáhl dokonalé lidské podstaty a vyvinul se v plně probuzenou bytost. Některé školy buddhistického myšlení ale Buddhu nevnímají jen jako historickou postavu, ale zároveň uctívají jeho nadčasovou, nekonečnou dimenzi. V tomto kontextu, ačkoli je Buddha historickou postavou, je historičnost Buddhy Šákjamuniho vnímána jako dovedný projev Buddhovy soucítící činnosti, projevující se z dokonalého, nadčasového stahu dharmakáji, Pravdivého těla. Buddha Šákjamuni je jako historická postava vnímán jako nirmánakája, což znamená Vyzářené tělo: emanace stvořená tak, aby vyhovovala mentálním dispozicím a potřebám určitého času, místa a kontextu. Tato emanace navazuje na předchozí emanaci, sambhógakáju neboli stav dokonalé moudrosti, který vyvstal z nadčasové sféry dharmakáji. Když se teď ovšem pustíme do rozebírání všech těchto detailů, získáme spoustu materiálu pro zmatek a bolest hlavy!

     Nejjednodušší cesta jak Buddhu Šákjamuniho vnímat jako historickou postavu je následující. Pro buddhisty zvláště pak ty, kteří žijí v klášteře je Buddha zakladatelem buddhistické řádové tradice. Je počátkem linie buddhistického mnišství. Plně vysvěcení mniši a mnišky v této linii musejí dodržovat naprostou poslušnost svým vysvěcovacím slibům. Aby někdo mohl být bhikšu, plně vysvěcený mnich, nebo bhikšuní, plně vysvěcená mniška, musí být lidskou bytostí. Takže pokud vnímáte Buddhu jako plně vysvěceného mnicha, znamená to, že je pro vás historickou lidskou bytostí.

     Isabelle Gloverová: Vaše Svatosti, ráda bych se vás zeptala na vaši oblíbenou frázi zkoumejte podstatu toho a toho . Myslím, že většina z nás není, co se zkoumání podstaty týče, příliš systematickými lidmi. Jak například můžeme zkoumat podstatu nedostatku soucítění?

     Dalajlama: Typický buddhistický přístup k porozumění určité otázce spočívá z důvodu praktičnosti v tom, že se téma rozčlenění a rozdělí do různých tříd a kategorií. Například mentální jevy lze kategorizovat do různých skupin: na pojmové a nepojmové, zkreslené a nezkreslené a tak dál. Proto existuje v buddhistické literatuře celý seznam různých projevů a aspektů mysli, založených na jejích různých funkcích. Abych uvedl jiný příklad, když zkoumáte podstatu soucítění, měla byste se napřed pokusit jej definovat, zkusit porozumět, co přesně se soucítěním myslí. Poté si můžete klást konkrétní otázky, abyste mohli předmět zkoumání dále klasifikovat. Jaké jsou důsledky soucítění ve smyslu možných prožitků lidského stavu, jaká je jeho fenomenologie? Jaké jsou příčiny a podmínky, jež dávají vzniknout takovémuto emočnímu stavu? Jaké jsou typické emoční reakce, když zažíváte soucítění? Jaké důsledky má vaše soucítění pro druhé lidi? A tak dál. Prostřednictvím těchto analýz začnete nabývat dojmu, jaké by soucítění mohlo být nebo jaké je.

     Jakmile se ponoříte hlouběji do buddhistické literatury, objevíte také diskuse o různých typech soucítění. Jeden z těchto typů například neobsahuje pouze empatii vůči objektu soucítění, ale také pocit odpovědnosti v tom smyslu, že chcete sami odstranit dotyčné utrpení. To je mnohem mocnější projev soucítění než pouhá empatie. A stupně soucítění se liší podle toho, v jakém stavu se aktuálně nachází vaše mysl. Pokud jste v buddhistickém kontextu například dosáhli hlubokého a intenzivního porozumění pomíjivé povaze života, pak bude vaše soucítění díky této moudrosti mnohem mocnější. Stejně tak, pokud je vaše lpění na egu výrazně potlačeno, bude vaše soucítění samozřejmě také mnohem silnější.

     Abyste mohli předmět zkoumání takto třídit, potřebujete především jistou míru soudnosti, abyste byli schopni vnímat subtilní rozdíly. Zároveň také, když zkoumáte fenomén jako soucítění, byste neměli vycházet z předpokladu, že je to pouze jedna jediná entita. Jako konkrétní stav mysli má mnoho aspektů. Soucítění jako citový stav má například stejnou povahu jako svědomí. Není to fyzikální záležitost, nýbrž citová. Jako taková má stejnou podstatu jako všechny emoční stavy taková je povaha prožívání. Abych užil jiný příklad, můžeme zkoumat identitu nějakého lidského jedince. Když začnete s takovým hodnocením, můžete okamžitě ocenit složitost dotyčné osoby. Jedna stránka toho člověka se odvozuje od jeho kulturního zázemí, jež může být evropské či americké. Z hlediska pohlaví se jedná o muže, nebo ženu. Součástí identity jsou také země původu či náboženská orientace. Jak vidíte, z kolika různých znaků se utváří identita jediné osoby. Tímto způsobem lze zkoumat podstatu jakékoli věci.

     Otec Laurence: Buddhistický výcvik a praxe vyžadují značnou dávku racionální analýzy a Vaše Svatost uvedla, že velkým darem lidského zrození je mysl. Člověk ale může být soucitný, aniž by byl chytrý. Mohl byste mi pomoci tomu porozumět? Je třeba být chytrý a mít trénovanou, vzdělanou a precizní mysl, aby mohl člověk dosáhnout probuzení?

     Dalajlama: Ne, samozřejmě že ne! Stejně jako v jiných případech platí, že zacházení do extrému je vždycky špatné. V buddhistických spisech se popisují tři kategorie lidí, rozdělených podle individuálních vloh k duchovní praxi, a uvádí se tam, jaké typy lidí se vyznačují největší schopnost mít maximální prospěch z intenzivní duchovní praxe. Ačkoli si neumím vybavit přesnou citaci, je to zhruba následovně: v ideálním případě jsou jedinci nejlépe vybavenými pro praxi ti, kdo nejsou nadáni pouze intelektem, ale také k jednomu cíli zaměřenou vírou a oddaností, a navíc jsou moudří. Tito lidé jsou nejpřístupnější duchovní praxi. Jedinci ve druhé skupině nemusejí být vysoce inteligentní, ale jejich víra je pevná jako skála. Příslušníci kategorie třetí jsou ale nešťastníci. Ačkoli jejich intelekt může být na vysoké úrovni, neustále jsou sráženi skepticismem a pochybami. Jsou chytří, ale mají tendenci vzdorovat a pochybovat a nikdy se nedokáží doopravdy zklidnit. Tito lidé jsou duchovní praxi nejméně přístupní.

     Když mluvíme o úrovních inteligence, mluvíme o jevu velice relativním. Člověk může být inteligentnější ve srovnání s některými lidmi, ale méně inteligentní než jiní. Obecně lze říci, že co se týče individuální duchovní praxe, jakákoli víra nebo přesvědčení, založené na porozumění, dosaženém prostřednictvím myšlenkového procesu, jsou velmi pevné. Je tomu tak proto, že jste přesvědčili sami sebe o účinnosti či platnosti dané ideje, do níž jste vložili svou víru. A toto přesvědčení vás následovně velmi mocně motivuje k akci. To je důvod, proč buddhismus pokládá inteligenci za velmi důležitou na individuální duchovní cestě. Podle této tradice spolupracuje inteligence se srdcem, s citovou stránkou. Když jsou víra a soucítění které jsou svou povahou spíše citové stavy podpořeny mocným přesvědčením v důsledku rozjímání a zkoumání, jsou samozřejmě prakticky neotřesitelné. Pokud naopak podporu silného přesvědčení nemají, ale zakládají se především na citu a instinktech, lze jimi otřást. Zvláště v případech, kdy jste vystaveni určitým situacím či podmínkám. Existuje dokonce tibetské rčení, které říká: Člověk, jehož víra se nezakládá na rozumu, je jako vodní proud, který může téct kudykoli.

     Robert Kiely: K tématu citu a rozumu bych se rád zeptal, Vaše Svatosti, jestli byste nám mohl něco říct k úloze rituálu v náboženství. Rituál byl po staletí mezi křesťany zdrojem velkých rozepří. Někteří lidé věří, že obřad, zpěv, kadidlo, svíčky, barevná roucha a určité předepsané formální postupy sehrávají pozitivní úlohu ve způsobu našeho uctívání. Jiní v těchto věcech spatřují překážky na cestě k Bohu. Mohl byste nás obeznámit s úlohou rituálu ve vaší tradici?

     Dalajlama: Hovoříme-li o roli a důležitosti rituálu v duchovní praxi jednotlivce, je důležité prozkoumat, jak jsou lidé ovlivňováni svým prostředím. Ukazuje se například, že určité formální úkony, jako třeba rituály, nám pomáhají vytvářet atmosféru, která navozuje takový spirituální stav mysli, jehož chceme dosáhnout. V tomto smyslu je jejich význam značný. Představte si, že někdo chce například uskutečnit určitou věc. Někdo jiný, kdo složil oficiální slib za účelem dosažení téhož cíle, bude mít silnější motivaci, což pozitivně ovlivní výsledek jeho snah. Podobně, když prostřednictvím rituálů a formálních úkonů vytvoříte duchovní prostor či atmosféru, o něž usilujete, bude to mít mocný účinek na vaše prožívání. Pokud vám chybí vnitřní rozměr, onu duchovní zkušenost, která je cílem vašeho snažení, pak jsou rituály pouhou formalitou, povrchní činností. V takovém případě zcela jasně ztrácejí svůj význam a stávají se zbytečným zvykem jsou jen dobrou výmluvou pro zabíjení času. Velký tibetský jógin Milarepa vždycky kritizoval formální úkony a rituály. Jeho spisy jsou plné sarkastických komentářů různých aspektů všemožných rituálů a formálních úkonů!

     Otec Laurence: Rád bych se zeptal na jednu věc, Vaše Svatosti, která vyplývá z této diskuse o rituálu jako fyzickém výrazu víry, jako způsobu, jímž prožíváme víru prostřednictvím svého těla a svých smyslů. V minulosti bylo západní křesťanství velmi dualistické. Předpokládalo se, že tělo a duch jsou v rozporu, že tělo je třeba duchem kontrolovat a ovládnout. Dnes jsme svědky počátků návratu původního křesťanského citu pro přátelství těla a ducha. Nemůžeme v tomto životě oddělovat tělo, mysl a ducha, a tudíž je třeba, aby se nacházely v přátelské jednotě. Zajímalo by mě, jestli byste nám mohl pomoci pochopit buddhistický pohled na přátelství mezi tělem a myslí. Možná se mýlím, ale občas se mi zdá, jako by v buddhismu existovalo dokonce větší protivenství mezi myslí a tělem než v křesťanství.

     Dalajlama: Máte pravdu. V některých pasážích buddhistických spisů nacházíme Buddhovy citáty, které působí jako dualistický pohled na tělo a mysl. V jedné ze súter Buddha prohlašuje, že pětice složek je jako břemeno či zátěž a člověk je nositelem této zátěže. Buddha tak demonstruje význam dualismu mezi člověkem a jeho psychofyzickými složkami. To ale neznamená, že by to bylo obecné buddhistické hledisko. Tradiční buddhistický výklad je takový, že dotyčná pasáž ve skutečnosti oslovuje někoho, kdo má filosofickou tendenci věřit v átman, věčný, nadčasový princip duše. Buddhův vlastní názor na podstatu vztahu mysli a těla v souvislosti s identitou osobnosti je doktrína zvaná anátman. Tento princip znamená, že kromě psychofyzických složek (skandha), jež utvářejí bytost, neexistuje žádný oddělený, autonomní, věčný duchovní princip. To je doktrína universálně přijímaná všemi školami buddhismu.

     Ačkoli se jedná o universální nauku, existuje tolik různorodých filosofických hledisek dokonce i mezi buddhisty, že nacházíme rozdíly i v názorech na to, co přesně je podstatou já či konkrétní osoby. Některé buddhistické školy určují člověka pomocí psychofyzických složek, buď jako vědomí, nebo jako souhrn složek a tak dále, zatímco jiné názorové školy přijímají formálnější stanovisko a tvrdí, že člověk nebo já jsou jen pouhé termíny.

     Otec Laurence: To je možná dobrý okamžik pro malé zastavení a meditaci. Až Jeho Svatost rozsvítí svíce, můžeme se všichni protáhnout a poté začít meditovat.