Vábení Kailásu
Moderní povídky z Tibetu

1. vyd. 2006, ISBN 80-86685-53-5, Brož., čb fotografie, 400 str.

doporučená cena: 400 Kč
naše cena
: 240
ušetříte: 160
SLEVA: 40 %
Obsah stránky:
Anotace | Obsah | Olga Lomová: Hledání pravdy ve světě smyslové skutečnosti | Alai: Tanec duše | Ma Ťien: Iniciace

Olga Lomová: Hledání pravdy ve světě smyslové skutečnosti

      Čína je známá jako země s prastarou kulturou a vytříbenou literární tradicí. Klasickou čínskou literaturu v povědomí českých a slovenských čtenářů ztělesňuje křehká lyrika s meditativními obrazy přírody, případně romány, jako je Cchao Süe-čchinův Sen v červeném domě, kde skrze spleť příběhů a lyrických nálad prosvítá buddhistický povzdech nad marností života. Tato stará literatura je kupodivu blízká našemu estetickému cítění a její překlady se nám jeví jako podivuhodně moderní výpověď o světě. Setkání s moderní čínskou literaturou, jejíž symbolický počátek se vztahuje k tak zvanému Májovému hnutí 1919, je pak většinou pro milovníky čínské literatury velkým překvapením, někdy i zklamáním. Zdá se na první pohled těžko pochopitelné, jak je možné, že dědicové této rafinované kultury ve 20. století dávají až na výjimky přednost literatuře přímočaré společenské kritiky, která nezřídka působí jako nepříliš povedená nápodoba kritického realismu 19. století. Většinou totiž zapomínáme, jak dramatickým převratem prochází čínská společnost ve 20. století a jak složitý je její vztah k vlastní minulosti. Teprve v těchto historických souvislostech se ukazuje, jak přirozené je, že na prahu moderní doby se čínská literatura náhle ocitá v pozici začátečníka a v řadě ohledů připomíná spíše literaturu počátků českého národního obrození, která teprve pracně hledá svůj jazyk i výraz a pro inspiraci se obrací k "vyspělejším" literaturám západním. Analogii s naším národním obrozením nahrává i společenská motivace velké části moderních autorů, kteří usilovali o to, aby svým dílem pomohli "vybudovat novou kulturu" a přispět tak k tomu, aby se Čína stala moderní, prosperující zemí.

      V tomto kontextu se od počátku 20. století prosazuje radikálně negativní vztah k domácí tradici, jež je vnímána jako "feudální" a zaostalá. Po většinu 20. století pak moderní čínská inteligence, pokud jí to politické poměry dovolí, volá po "demokracii a lidských právech" a svůj pohled na svět se snaží stavět na "vědecké základy" v duchu evropského dědictví 19. století. Tradici prostoupenou starým konfuciánským étosem přitom vnímá jako potlačování individuality a nástroj totalitní moci, zatímco taoistický relativismus a buddhistickou spiritualitu zpravidla odsuzuje jako projev rezignace, náboženského tmářství a feudálních pověr. Tento pohled na tradici pak do značné míry určuje i vztah k tradiční literatuře. Odcizení od domácí literární tradice posiluje také fakt, že tradiční literatura je z větší části psána starým jazykem a s modernizací systému vzdělání, jež se přestává orientovat na studium klasických textů, se její podstatná část stává obtížně srozumitelnou.

      Pozici čínské literatury ve 20. století dále komplikuje složitá politická situace, občanské války, japonská okupace, politický teror bílý i rudý a pronásledování inteligence. Z perspektivy společenského tlaku na umění a literaturu vrcholí smutné dějiny Číny 20. století v letech Kulturní revoluce (19661976), kdy dochází nejen k ničení památek, ale také k radikálnímu odmítnutí dědictví moderní, kosmopolitně orientované literatury a v některých případech i k fyzické likvidaci jejích autorů. Ideologie čínské Kulturní revoluce stavěla na kultu Mao Ce-tungovy osobnosti a bezvýhradném podřízení jednotlivce cílům "třídního boje". Za Kulturní revoluce byl také přerušen veškerý kontakt se světem a nedostupné pro většinu čtenářů se staly i starší čínské překlady klasických děl světové literatury. Literatura Kulturní revoluce se omezuje na propagační kusy nejhrubšího zrna, v nichž se přímočará didaktičnost mísí se sladce kýčovitým obrazem ideální komunistické společnosti koncipované jako společnost bezvýhradně podřízená zbožštělému vůdci.

      Po kolapsu politiky Kulturní revoluce a zejména po smrti Mao Ce-tunga, který byl jejím duchovním otcem, nastává pomalu ústup od nejradikálnějších forem kulturního teroru. Od roku 1979, kdy se Čína vydává na cestu "čtyř modernizací" s cílem stát se ekonomicky i vojensky silným státem, jenž by mohl konkurovat světovým velmocím, dochází k jistému uvolnění tvůrčí svobody. Neznamená to, že by se snad stranické orgány vzdaly kontroly nad literaturou a uměním; systém státního dozoru nad autory a především nad veškerou publikační činností zůstává v podstatě nezměněn dodnes. Přestává se však násilím prosazovat jediný estetický ideál, znovu je postupně zpřístupňována světová literatura i moderní čínská literatura 20. a 30. let a literatura se otevírá některým tématům, která dříve byla tabu.

p align=justify>      V čínské literatuře vznikající po Kulturní revoluci přísluší zvláštní místo literatuře 80. let. Je to období, kdy literatura plnila do značné míru úlohu nezávislé publicistiky, která v podmínkách stranického dozoru nad vydavatelskou činností v ČLR neexistuje ani dnes, po dvaceti pěti letech "politiky reforem a otevírání se světu". 80. léta charakterizuje v čínské literatuře usilovné hledání odpovědi na celou řadu aktuálních otázek, které se sbíhají k tématům podmíněným traumatickou zkušeností Kulturní revoluce. Otázce konkrétní politické zodpovědnosti se většina autorů z pochopitelných důvodů vyhýbá, s výjimkou povrchní propagační literatury konce 70. let, v níž se v duchu usnesení ústředních orgánů komunistické strany veškerá vina za tuto "národní katastrofu" připisuje Mao Ce-tungově manželce a tak zvanému "gangu čtyř". Místo toho v čínské literatuře a literární kritice ožívá debata o "lidské přirozenosti" a v duchu počátků moderní literatury se znovu objevuje téma osvobození jedince z pout "konfuciánské feudální mentality". Kolem literatury se rozvíjejí intelektuální debaty, v nichž se řeší otázka, zda Kulturní revoluce byla tažením proti tradici, či naopak vítězstvím tradičních předsudků a tmářství. Vedle toho se stále naléhavěji objevuje téma "národním charakteru", jež postupně přerůstá v téma národní identity v konfrontaci s ostatním světem. V této souvislosti je třeba chápat i dobové úvahy o tom, jak se může čínská literatura "vydat na cestu do světa", a vášnivé debaty o možnosti získat pro čínského autora Nobelovu cenu.

      Krvavé potlačení demonstrací na náměstí Tchien-an-men v červnu 1989 je svým způsobem tečkou za celým tímto obdobím velkého intelektuálního kvasu, v němž navzdory cenzuře a politickému tlaku převládala mezi čínskými intelektuály idealistická víra v osvobozující sílu literatury a v její poslání probíjet cestu lidské svobodě. Po roce 1989 čínská literární scéna na chvíli oněměla strachem obrazně řečeno i doslova. Zásah armády proti bezbranným "vlastním" lidem byl šokujícím odhalením pravé povahy politické moci v Číně a většinu autorů zbavil dřívějšího idealismu a víry v ušlechtilé poslání psaného slova. Krátce nato se v literatuře jako výraz atmosféry doby prosazuje deformace skutečnosti do podoby kruté grotesky a absurdního divadla světa vyznačujícího se odpudivou tělesností. Radikální komercializace života v 90. letech pak strhává část autorů k cynickému pragmatismu a komercializaci tvorby. Ve druhé půli 90. let se v Číně objevuje fenomén bestsellerů, o přízeň čtenářů se stále víc ucházejí romány na hranici pornografie, nad nimiž oficiální místa přivírají oko, a ve velkých nákladech vycházejí překlady literárního braku cizí provenience.

      Nicméně je pravda, že v rámci nových podmínek vytvářených shora budovaným tržním hospodářstvím se zároveň pomalu rozšiřuje jistý prostor pro nezávislou uměleckou tvorbu ovšem pokud se otevřeně nedotýká bolavých míst čínské společnosti. Ve srovnání se svými počátky kolem roku 1919 se tak na začátku 21. století čínská literatura jeví v mnoha směrech vyzrálejší a lze říci, že svůj "obrozenecký" úkol vytvořit nový literární jazyk a objevit výrazové prostředky adekvátní modernímu, do značné míry kosmopolitnímu cítění již splnila. V tomto procesu čínští spisovatelé svým způsobem dospěli a také ztratili mnoho z počátečních iluzí. Přinejmenším došli k poznání, že není vůbec jednoduché prorazit v Číně cestu pro moderní společnost svobodných lidí a že možná na tento úkol sama literatura ani nestačí.

      Jedním z umělecky nejzajímavějších proudů mezi debatami 80. let bylo hledání kořenů (sün ken), jež bychom mohli charakterizovat jako pohled do hlubin čínské minulosti s cílem objevit tam zřídilo inspirace pro moderní umění. Myšlenka hledání kořenů zanechala trvalou stopu nejen v literatuře, ale také v malířství, hudbě a filmu, kde se bez velké publicity objevila ještě dříve než v literatuře, aniž byla explicitně formulována jako umělecký program. Podle vyjádření spisovatelů, kteří patří k iniciátorům myšlenky hledání kořenů, hlavním impulsem pro obrácení pohledu do nitra čínské kultury byla touha objevit národní svébytnost zrozená v konfrontaci s ostatním světem a motivovaná nespokojeností s jednostrannou orientací čínské literatury 20. století na západní vzory. V tomto směru byl mezi mluvčími hnutí "hledání kořenů" nejradikálnější spisovatel A Čcheng, který přímo hovořil o "propasti mezi tradicí a moderností", již na počátku 20. století vytvořilo Májové hnutí a která podle jeho názoru brání čínské literatuře v rozletu.

      Umělci 80. let, kteří se rozhodli nalézt kořeny své vlastní kultury, však až na výjimky nehledají inspiraci a kořeny své kultury v klasické poezii či klasických románech dynastií Ming a Čching. Vesměs se obracejí do imaginární pradávné minulosti, k samotným počátkům lidské civilizace, kde hledají autentickou podobu lidského bytí. Navazují tak na otázku, co je vlastně člověk, kladenou od konce 70. let v souvislosti s kritikou oficiálního obrazu člověka jako šroubku v soukolí mašinérie totalitní společnosti. Autoři proudu hledání kořenů nalézají inspiraci v zapadlých koutech Číny, na zaostalém venkově v nitru provincií Šan-si či Chu-nan, a především u nečínských etnik u horských kmenů jižní a jihozápadní Číny či u kočovníků na severu a severozápadě země. Vzorem je pro ně, navzdory všem prohlášením, i literatura západní, konkrétně magický realismus a vůbec dílo latinsko amerických autorů.

      Při četbě jejich děl je na první pohled zřejmé, že "kořeny národní kultury", jak je chápali spisovatelé poloviny 80. let, nemají nic společného s čínskou literátskou tradicí. Člověk je tu objevován ve svých elementárních fyzických potřebách a lidskost je představována takříkajíc v surovém stavu. Kořeny této literatury se podobají spíše jakýmsi předkulturním, univerzálním kořenům lidského bytí. Mimo jiné je tu znovu nastolena kritika čínské kultury coby mrtvého dědictví a konfucianismu jako tradice, která moderního člověka svazuje a brání mu v autentickém projevu.

      Hledání kořenů je do značné míry záležitostí generace narozené po vzniku ČLR. Tito autoři vyrostli v prostředí uzavřeném od ostatního světa, s domácí tradiční literaturou se setkali jen ve školních učebnicích a v mládí byli dokonale zmanipulováni výchovou v duchu revolučního romantismu. Když pak ve druhé půli 60. let byli v rámci celostátní kampaně jako čerství absolventi středních škol vysídleni na venkov, ocitli se náhle tváří v tvář drsné realitě světa v podstatě nedotčeného moderní civilizací, o němž do té doby neměli ani zdání. Je pochopitelné, že tradiční kulturu spatřují právě zde a nikoliv ve světě klasického umění. V autobiografické literatuře věnované létům stráveným na venkově, kterou někteří z nich publikovali po skončení Kulturní revoluce, se opakovaně objevují vzpomínky na primitivní životní podmínky, všudypřítomnou špínu a hlad, na nevzdělanost a hrubost, s níž se zde mládež z města setkala. Alespoň část těchto mladých lidí však v prostředí primitivního venkova nalezla také cosi pozitivního především normální mezilidské vztahy motivované více osobními sympatiemi a antipatiemi než rozhodnutím stranických tajemníků, značnou nezávislost na permanentních politických kampaních a vědomí lidské důstojnosti. První šok ze zhroucení barvotiskového světa komunistického ideálu, jemuž tato generace Číňanů dlouho bezvýhradně věřila, po čase vystřídalo okouzlení z reálného světa, jenž svou nepopiratelnou, hmatatelnou existencí dekonstruuje falešné obrazy oficiální propagandy. Právě v této zkušenosti spatřuji nejdůležitější podnět pro vznik myšlenky "hledání kořenů".

      V umění se pak tato zkušenost objevuje v odvržení všeho intelektuálního a racionálního a v hledání elementárních forem založených na smyslové zkušenosti. To je patrné v Mo Jenových a Chan Šao-kungových povídkách z 80. let, stejně jako v Tchan Tunově hudbě či některých Čang I-mouových a Čchen Kchaj-keových filmech, jmenujeme-li alespoň ty dnes mezinárodně nejznámější umělce, mezi nimiž ani zdaleka nejsou jen spisovatelé.

      Právě v této souvislosti objevuje čínská literatura 80. let i Tibet. S výjimkou Ma Ťiena, který přišel do Tibetu jako věřící buddhista a hledal tam Buddhovu zemi (dlužno říci, že podle jeho vlastních slov marně), čínští autoři zpočátku nehledají v Tibetu náboženskou spiritualitu. Tibet objevují především jako fascinující místo, kde v nedotčené podobě zůstalo zachováno ryzí lidství, v čínském světě pošlapané a zničené propagandou, politickými kampaněmi a nakonec i násilím Kulturní revoluce. Lidství, jež je zahaleno tajemstvím a vzbuzuje neutuchající zvědavost. Drsný Tibet v očích čínských autorů usvědčuje propagandu ze lži, a tím jí ubírá na síle, a je proto nepopiratelně pozitivní hodnotou, i kdyby se projevoval hnusem a zdál se být krutý a zvrácený.

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu  

Další naše knížky
DharmaGaia mj. vydala:

Lucien Zell: The Sad Cliffs of Light