Anne Cheng
Dějiny čínského myšlení

1. vyd. 2006, ISBN 80-86685-52-7, váz., 695 str.

doporučená cena: 698 Kč
naše cena
: 419
ušetříte: 279
SLEVA: 40 %
Obsah stránky:
Anotace | O knize řekli/napsali | O autorce | Stručný obsah | Ukázky: 4. Čuang-c' naslouchá Tau (část kap.) | Ukázková miniknížka

Ukázky: 4. Čuang-c' naslouchá Tau (část kap.)

       Jako ryba v Tau

      Konfucius řekl: Rybám se daří ve vodě, člověku se daří v Tao. Ty, kterým se daří ve vodě, získávají obživu tak, že si plovou v rybníce. Ti, jimž se daří v Tao, nemusí nic konat a jejich život jde svým během. A proto se dá říci, že ryby se zapomínají ve vodě a člověk se zapomíná v umění následovat Tao.

      Metafora vody je nejspíš - jak si dobře uvědomili čínští myslitelé nejrůznějších orientací - k přiblížení Taa ta nejvhodnější: voda plyne přirozeným během, který se přizpůsobuje reliéfu, místo aby se snažil ho změnit, zatímco člověk se staví proti proudu nebo do cesty Taa staví přehrady: instituce, řeč, vše, co má sklon stanovit pevné normy, prosadit stálé rámce:

      Konfucius pozoroval řeku Lü-liang v místech, kde padala vodopádem z výšky třiceti sáhů a pak se pěnila a vířila ještě v délce 40 mil. Přestože želva ani krokodýl by nedokázal plavat v jejím proudu, spatřil v ní plavat muže. Myslel si, že muž se rozhodl zemřít kvůli nějakému trápení, a rozkázal svému žákovi, aby běžel podél vody a zkusil ho vytáhnout. Muž však po několika stech krocích sám vyšel z vody a s vlasy rozpuštěnými a písní na rtech se procházel podle břehu.

      Konfucius šel za ním a zeptal se ho: Myslel jsem, že jste duch, ale vidím, že jste člověk. Prosím, řekněte mi, znáte snad způsob (tao), jak se pohybovat ve vodě?

      Muž odpověděl: Ne, neznám žádný zvláštní způsob. Začal jsem od toho, co mi bylo dáno, rozvíjel jsem svou přirozenost a naplňuji svůj osud. Nořím se do hlubin spolu s vodopádem, vynořuji se spolu s vodou vzedmutou ode dna, pohybuji se po způsobu vody a nesnažím se jí vnucovat sebe sama. Tímto způsobem plavu ve vodě.

      Konfucius se ho dál vyptával: Co jste myslel tím, že jste začal od toho, co vám bylo dáno, rozvíjel jste svou přirozenost a naplnil svůj osud ?

      Muž řekl: Narodil jsem se v horách a mé místo je v horách to mi bylo dáno. Vyrostl jsem u vody a mé místo je ve vodě to je moje přirozenost. Nevím, proč se věci mají tak, jak se mají to je řízení osudu.

       Ruka a mysl

      Aby mohl Čuang-c vstoupit jako plavec do proudu Taa, upouští od rozhodnutí učit se , které bylo základním konfuciánským východiskem, a usiluje spíše o dovednost , fortel , který je instinktivní, ale přitom ho řemeslník nejprve musí získat nápodobou a cvikem. Chápání Taa je zkušenost, již nelze vyjádřit ani předat slovy. Zatímco intelekt nemůže nikdy nic poznat naprosto jistě, ruka s neomylnou jistotou ví, co dělá, a umí dělat to, co řeč říci nedokáže. Sama tato dovednost ruky je ovšem jen metaforou pro určitý typ poznání, jehož si čínští myslitelé obzvlášť cenili: poznání, které nevychází z naučení se nějakému obsahu, nýbrž z procesu učení po způsobu učednictví řemeslu. Nelze se je naučit naráz, nýbrž je třeba si je nepozorovaně osvojovat.

      Metafora o řemesle je doložena a rozvinuta v mnoha anekdotických příbězích. Jedním z nejznámějších je nesporně ten o kuchaři Tingovi z třetí kapitoly knihy Čuang-c nazvané O způsobu pěstování životního principu :

      Kuchař Ting boural býčka pro prince Wen-chueje jak se ho dotýkal rukou, opíral se o něj ramenem, šlapal na něj a přiklekával, svištění nože a praskání stahované kůže a masa odlupovaného od kostí společně vytvářely harmonii stejně dokonalou jako je Tanec morušového háje či obřadní skladba Ťing-šou.

      Princ Wen-chuej řekl: Ach, to je úžasné! To je nejspíše vrcholné umění!

      Kuchař Ting odložil nůž a odpověděl: Váš služebník cele následuje Tao, to je mnohem dokonalejší než jakékoliv umění. Když jsem začal bourat býčky, neviděl jsem před sebou nic jiného, než celé zvíře. Po třech letech jsem se však přestal dívat na celé zvíře. A dnes již se vůbec neřídím očima, ale jen duchovním zrakem. Duch svobodně pokračuje tam, kde smyslové poznání přestává.

      Řídím se přirozenými liniemi, nůž vjíždí mezi klouby, nechává se vést hlavními spoji a jde svou přirozenou cestou. Míjí šlachy a vazy, o kostech ani nemluvě! Dobrý kuchař mění svůj nůž jednou do roka, protože jím řeže, průměrný kuchař mění nůž jednou za měsíc, protože jím seká. Já však užívám tentýž nůž již devatenáct let, za tu dobu jsem rozčtvrtil několik tisíc býčků, ale čepel mého nože je stále stejně ostrá, jako by právě opustila brus. Mezi klouby jsou totiž mezery a nůž v podstatě není tlustý, pronikat do mezer tím, co není tlusté, znamená mít dostatek místa pro pohybující se čepel. Proto je čepel mého nože stále stejně nabroušená i po devatenácti letech.

      Nicméně pokaždé, když přijdu ke složitějšímu místu, vidím, v čem je obtíž, zpozorním. Zastavím svůj pohled, zpomalím pohyb, jemně pohybuji nožem a hle, zvíře je rozbouráno a padá k zemi, jako by bylo z hlíny. Stojím tam se zvednutým nožem, rozhlížím se spokojeně kolem a pak nůž otřu a schovám.

      Princ Wen-chuej zvolal: Výborně! Poslouchal jsem slova kuchaře Tinga a naučil jsem se, jak pěstovat životní princip!

      V této slavné pasáži se popisuje úplná fenomenologie činnosti . Pojednává o konkrétní dovednosti, ne o nějakém stavu neurčité a prostoduché bezprostřednosti. Setkáváme se tu s představou spojovanou v Číně s jakoukoli fyzickou a zároveň duchovní praktikou: s představou kung-fu. Tento termín, zpopularizovaný - byť v poněkud zúženém smyslu - filmovým žánrem téhož jména, označuje čas a energii, které věnujeme nějaké praxi, abychom v ní dosáhli určitého stupně dokonalosti. Jedná se tedy o zvládnutí takové dovednosti, jíž se nelze naučit pomocí slov:

      Vévoda Chuan byl v síni a nahlas si četl (tu, znamená též učit se ), zatímco venku kolář Pchien vyráběl kola. Kolář odložil kladivo a dláto a vstoupil do síně s otázkou: Promiňte mi moji troufalost, co je to za slova, která tu nahlas předčítáte?

      Vévoda řekl: To jsou slova mudrců.
       Ti mudrci žijí mezi námi?
       Již zemřeli.
       Takže vy, pane, si tu vlastně předčítáte zbytky po mudrcích.
      Vévoda Chuan se rozhněval: Co může nějaký kolář vědět o knihách, v nichž si já čtu?! Jestli mě přesvědčíš o svém názoru, nechám tě žít, jestli však ne, zemřeš!
      Kolář Pchien řekl: Váš služebník se na věc dívá ze své zkušenosti koláře: když se otvor náboje udělá příliš volný, kolo jde snadno nasunout na osu, ale nesedí pevně. Když se naopak otvor udělá příliš těsný, kolo nejde pořádně nasadit. Umění udělat náboj tak, aby nebyl příliš volný, ani příliš těsný, to musí člověk dostat do ruky. Řídí se přitom podle svého srdce, slovy to vylíčit nelze. Fortel, který je k tomu zapotřebí, bych slovy popsat nedokázal. Nemůžu to vysvětlit ani vlastnímu synovi a ani můj syn se to ode mne nemůže naučit, a proto až do svých sedmdesáti let pořád vyrábím kola. A stejně tak mudrcové zemřeli a s nimi i to, co nedokázali nikomu vysvětlit. A proto knihy, v nichž si vy, pane, čtete, jsou jen ubohé zbytky po mudrcích.

      Kolář mluví o zkušenosti srovnatelné se zkušeností kuchaře Tinga: když přijde k obtížnému suku, zastaví se, soustředí svou pozornost, dokud mu vše není úplně jasné, a pak teprve jediným sekem suk odetne. V tom okamžiku se ruka a mysl dokonale ztotožňují, jistota ruky koexistuje s jasnozřivostí mysli, která se nerozhoduje prostřednictvím intelektu. Výraz šen, který původně označoval věci božské či duchovní, tak podobně jako výraz ling ( zázračný , kouzelný ), s nímž bývá často spojován, nakonec označuje mysl, když je plná života, na vrcholu bezprostřednosti a přirozenosti, když se nesetkává s žádnou překážkou, jíž by mohlo být usilovné přemýšlení, konceptualizace či formulování. Hnutí mysli, tj. hnutí ducha šen, nicméně není hnutím nevědomým, natož hnutím nevědomí, nýbrž zapomněním vědomí. Nelze to popsat slovy: přiblížit to může jen ohromující dokonalost pohybu, který díky dlouhé praxí a tříbení přestal být vědomý. Mysl se pak rázem cítí tak pohodlně, že samým pohodlím zapomíná, jak pohodlně jí je .

       Bezprostřednost jako v zrcadle

      Historka kuchaře Tinga i koláře Pchiena ilustruje jedno z ústředních témat taoistického myšlení: bezprostřednost, spontánnost (z latinského sponte sua, které dost dobře vyjadřuje pojem c -žan , doslova samo od sebe ). Tato bezprostřednost zdaleka není vyvrcholením nějaké svobody po způsobu romantiků, je naopak třeba ji spojovat s nevyhnutelností , s nezbytnou cestou , již sleduje kuchařův nůž, nebo s osudem , o němž mluvil zmíněný plavec. Zatímco romantismus zdůrazňuje intenzitu spontánní emoce, výkřik srdce , i za cenu, že realitu zkreslí subjektivitou, Čuang-c naopak lpí na upřesnění, že v bezprostřednosti, která spočívá v souladu s věcmi, není místa pro žádné já , podobně jako onen plavec sleduje Tao vody a nesnaží se jí vnutit sebe sama .

      Jak se dozvídáme od kuchaře Tinga, této bezprostřednosti se dosahuje intenzivním soustředěním na konkrétní situaci, které vyžaduje maximum jasnozřivosti a plného vědomí, a přesahuje obvyklou tendenci posuzovat a klasifikovat. Čin tedy může být sám od sebe pouze tehdy, pokud k životu nic nepřidává , pokud věrně přejímá nebo odráží situaci takovou, jaká je, tak jako zrcadlo, které nezaujatě odráží věci takové, jaké jsou. Jasnozřivost mudrce je podobná schopnosti zrcadla, což je metafora neustále se opakující v celém díle Čuang-c :

      Dokonalý člověk užívá své srdce jako zrcadlo: nevybírá si, ničemu nevychází v ústrety, odráží vše, co se před ním objeví, a nic neskrývá. Proto dokáže věci ovládat, aniž by došel úhony.

      Současný čínský myslitel Tchang Ťün-i komentuje tuto pasáž takto: Obvykle věci poznáváme prostřednictvím pojmů a jmen. Když na věci, jimiž se právě zabývá naše pozornost, aplikujeme pojmy a jména, jdeme těmto věcem vstříc. V tom případě mysl není čistě receptivní. Jediný způsob, jak tomuto běžnému způsobu myšlení zabránit, je dostat se mimo naše obvyklé pojmy a jména a zbavit se jich, aby v naší mysli vzniklo prázdno. Teprve pak se mysl stává čistě receptivní a je připravena přijímat věci naplno. Všechno je náhle průzračně jasné. Tehdy dochází k osvícení a zapomnění sebe sama. Mudrc je tedy ten, kdo sám není věcmi zvěcňován a proto je schopen s věcmi jednat jako s věcmi :

      Mudrc nesetrvává ve stavu klidu proto, že někdo tvrdí, že klid je dobrý. Klid totiž znamená, že desetitisícero věcí nestojí za to, abychom se kvůli nim znepokojovali, a právě proto mudrc setrvává ve stavu klidu. Když je voda klidná, zřetelně jsou v ní vidět i obočí a vousy, rovná hladina může sloužit jako norma a mistr tesař podle ní měří. Je-li voda klidná, je na ní vše zřetelně vidět, a což teprve, když klidný je lidský duch! Když mudrc má klidné srdce/mysl, zřetelně jako v zrcadle je v něm vidět Nebe-Země, zrcadlí se v něm deset tisíc věcí.

      Sám v sobě na ničem nelpí
      Věci sami ze sebe získávají svou formu
      Pohybuje-li se, je jako voda,
      Je-li nehybný, je jako zrcadlo,
      odpovídá-li, je jako ozvěna.

      Opravdový člověk

      Zatímco konfuciáni člověka vybízejí, aby povznášel své lidství, Čuang-c ho naopak nabádá ke splynutí s Taem:

      Neobyčejný člověk se vymyká mezi ostatními lidmi, ale s Nebesy je v dokonalém souladu. Proto se říká: koho Nebesa považují za nízkého člověka, lidé vyzvedají jako ušlechtilého muže, koho si lidé váží, tím Nebesa pohrdají.

      Ve spise Čuang-c se rýsuje důležitý prvek pozdější taoistické tradice: postava Světce, opravdového člověka , toho, kdo zůstává jedním natolik, že v něm už neexistuje rozdíl mezi Nebesy a Člověkem. Podle Isabelle Robinetové jedinou odpovědí (která však leží v jiné rovině) na otázky, jež Čuang-c klade a jež v diskursivní a konceptuální rovině nechává bez odpovědi, je Světec. Prost všech morálních, politických a společenských ohledů, metafyzických obav, snah po účinnosti, všech vnějších i vnitřních konfliktů, jakéhokoli nedostatku a hledání, má mysl svobodnou a žije v dokonalé jednotě sám se sebou a se všemi věcmi. Těší se tak naprostému naplnění (či integritě), které mu propůjčuje velikou moc, a nabývá kosmického rozměru.

      Síla Světce byla mnohokrát popisována jako nepřekonatelná, neměnná, neboť je to vlastní síla či ctnost (te) Taa:

      Ten, jenž dosáhl nejvyšší síly (te), toho oheň nespálí, voda neutopí, mráz ani horko mu neublíží, zvěř ani draví ptáci ho nerozsápou. Tím nechci říci, že tyto věci bere na lehkou váhu. Říkám, že ať je v bezpečí, či nebezpečí, bedlivě vše pozoruje, smíří se se vším, štěstím i neštěstím, a je za všech okolností ve střehu. Tak mu nic nemůže ublížit. Proto se říká: Nebesa jsou uvnitř a Člověk je vně . Síla je v Nebesích a kořeny poznání Nebes a Člověka jsou v Nebesích.

      Dokonalý člověk má božskou duchovní sílu, nepocítil by horko, ani kdyby se rozpoutal požár na bažinách, nepocítil by chlad, ani kdyby zamrzly Žlutá řeka a řeka Chan, nelekl by se ani, kdyby úder blesku rozpoltil horu a vichr zvedl moře. Takové schopnosti má, protože dokáže jezdit v mracích, umí si osedlat slunce a měsíc a putovat za hranice čtyř moří. O takové maličkosti, jako je prospěch a škoda, se nezajímá, vždyť ani život a smrt pro něj neznamenají žádnou změnu!

      Právě skrze tuto božskou duchovní sílu opravdový člověk splývá s Taem, což je zkušenost popisovaná jako duchovní putování , mystický vzlet či extáze, která nechává tělo jako hroudu země nebo jako uschlé dřevo a srdce jako vyhaslý popel .

      Zachovat základní energii

      Síla, již Světec čerpá ze síly Taa, je duchovního rázu, i když si pohrává s fyzickým světem: je to kvintesence čchi, životní energie a zároveň duchovní popud. Tělo je vnímáno jako čchi v hutnějším a kompaktnějším stavu, a má-li splynout s Taem, musí se co nejvíce vytříbit, až dosáhne jemnosti svého kvintesenciálního stavu, tzn. stavu duchovního.

      Zjemnění nejen těžkého a nedostatečně pohyblivého fyzického těla, nýbrž i ega příliš zatěžujícího, než aby mohlo vplynout do proudu Taa, lze dosáhnout konkrétními praktikami souborně nazývanými práce na čchi (čchi-kung), což je jen jeden z aspektů výše zmíněného kung-fu: Ovládáním dechu, tělesným cvičením, meditací ( sezením k zapomnění ), sexuální kázní atd. Čuang-c dává přednost poetičtějšímu označení půst srdce , a popisuje ho v dialogu, v němž vystupuje Konfucius se svým oblíbeným žákem Jen Chuejem:

      Chuejovi, který se ptal na půst srdce, Konfucius odpověděl: Zcela se soustřeď. Spíše než ušima, naslouchej srdcem, spíše než srdcem naslouchej skrze čchi. Obyčejný sluch je omezen ušima, srdce/mysl je omezeno tím druhým, s nímž si rozumíš, avšak čchi je prázdné, připravené přijmout vše. Pouze Tao v sobě shromažďuje prázdnotu a prázdnota, to je půst srdce.

      Známá pasáž z jedné vnější kapitoly spisu Čuang-c naráží na dechová a tělesná cvičení, která jsou předchůdcem cvičení tchaj-ťi-čchüan:

      Vydechuj a vdechuj, zbavuj se starého a nasávej nové, buď pružný jako medvěd, roztahuj křídla jako pták a to vše jen kvůli tomu, abys byl dlouho živ. To jsou věci, které miluje člověk, jenž vede a zavádí oběh svého čchi, ten, kdo pěstuje své tělo, ten, kdo dosáhl takového stáří jako Pcheng Cu.

      Podle Čuang-c a není splynutí s Taem blaženým ponořením do Velkého Všehomíra. Lze ho dosáhnout jen za cenu dlouhého a pravidelného praktického tříbení, jehož cílem není pohroužit se do nerozlišené úplnosti, nýbrž pohlížet na věci jako zrcadlo, ne tak, aby na ně člověk nějak působil, nýbrž naopak tak, aby je viděl nezaujatě a oprostil se od nich.

      Nejvyšší oproštění

      Čuang-c nepopírá vztah člověka ke světu. Jen Světec však dokáže tento vztah udržovat, aniž se nechá zvěcňovat věcmi : v tom je celý rozdíl oproti buddhistickému pohledu, ačkoli i ten používá příměr zrcadla. Podle Čuang-c a je třeba se od světa osvobodit, vyprázdnit, ne však proto, že bychom svět popírali kvůli jeho pomíjivosti, která se stane až výsostným buddhistickým tématem. Naopak, splynutím s Taem člověk nachází svůj střed a to, co bývá obvykle lidskou myslí považováno za utrpení - úpadek, choroba, smrt - ho už nermoutí. U Čuang-c a, a v celém staročínském myšlení obecně, otázka utrpení a smrti nikdy otevřeně nevyvstává právě proto, že nejsou chápány jako absolutní zlo, nýbrž spíše jako součást přirozeného procesu:

      Tao nemá konce ani začátku, zatímco věci zanikají a rodí se, aniž by se mohly spoléhat na své úspěchy. Chvíli jsou prázdné a chvíli plné, neudržují si svůj tvar. Roky nelze zadržet, čas nelze zastavit. Úpadek a růst, naplnění a vyprázdnění, po konci vždy znovu přichází začátek.

      Slovy Isabelle Robinetové: Protože taoistický čas a svět jsou cyklické, umožňují nový počátek, nové zrození; je to čas a svět věčných proměn. Otevřeně hlásanou vlastností tohoto cyklického času je jeho vratnost na rozdíl, jak říkají taoisté, od běžného lidského času, kde není návratu a který spěje jen jedním směrem ke konci, k zániku. Z tohoto pohledu se ani ta nejtragičtější věc - vlastní smrt, vlastní rozklad -, člověku už nejeví tak strašně, jestliže si uvědomí, že jde jen o jednu z mnoha fází proměn Taa. Co člověku zbývá jako základní způsob existence, jakmile přestane usilovat, chtít, prosazovat své myšlenkové rámce a svůj způsob jednání a spokojí se jen s nasloucháním a s odrážením věcí takových, jaké jsou, zkrátka jakmile se od světa odpoutá? Narození, dospívání, stárnutí a smrt: samovolné, přirozené procesy, které spadají do pole působnosti Nebes. To je náš nebeský úděl , který je ovšem těžké přijmout, protože neustále chceme rozhodovat, vybírat si; důvodem naší existence i naším životním způsobem je chtění.

      Proto Čuang-c navrhuje přejít na zcela jinou rovinu, která náhle otevírá pohled do hlubin, kde - v tom, co lze považovat za osvícení - lze naráz postřehnout nekonečnost, nevyzpytatelnost Taa, které jako vír vtahuje mysl do bezedného ústupu. Vedle pokušení poddat se závrati si člověk nevyhnutelně musí položit konečnou otázku existence stvořitele , v Čuang-c mnohokrát naznačenou, ale ponechanou bez odpovědi:

      Otáčí se Nebe, zatímco Země stojí pevně na místě?
      Hádají se slunce s měsícem o svá místa?
      Kdo tomu všemu vládne? Kdo tomu dává řád?
      Kdo, aniž by cokoliv dělal, přivádí vše k pohybu?
      Snad tu pracuje veliký tkalcovský stav, aniž by se mohl zastavit?
      Snad se to vše otáčí a nemůže nikdy přestat?