Egon Bondy
Útěcha z ontologie
Filosofické dílo, sv.
I.
- jde o zbývající knihy odřené na obálkách, jde o výprodej, nelze reklamovat vzhled

3. (v DG 2.). vyd. 2007, ISBN 978-80-86685-21-2, váz., 316 str.

doporučená cena: 298 Kč
naše cena
: 179
ušetříte: 119
SLEVA: 40 %
Obsah stránky:
Anotace | Podrobný obsah | Meditace | Kap. I. - část 1. | Kap. I. - část 2. | Kap. I. - část 3. | Kap. II

Kap. I. - část 3.

Antropologická kosmologie

Lidská existence, a to nejen existence lidstva, ale i existence každého jednotlivého člověka, má tedy evidentně kosmologický význam, má přímo kosmologickou hodnotu. Má ji "už" dnes, má čáku na to, že ji v daleko větší míře bude mít v budoucnosti. Tento kosmotvorný význam člověka je ovšem jen specifickým, potencovaným případem kosmotvorného významu každé jednotliviny. Není to jen význam (mimoděčného) "obohacovače" materiálního vesmíru, je to i význam vlastní životní činnosti a vlastní osobní kvality. I z hlediska "obohacovače" substrátu je -- přísně vzato -- rozdíl mezi oligofrenikem, či člověkem vyrostlým jako zvířaty zavlečené dítě (tedy člověkem, který se nestane člověkem) a Einsteinem či Schönbergem. Tím větší rozdíl je v kosmotvorném významu jejich aktivity. I ta má dvě stránky, obě jinak významné kosmologicky: stránku společenskou a stránku čistě individuální. Společenská stránka lidské aktivity a její kosmologický, kosmotvorný význam jsou jasné. Ale stejně významná, byť jinak, je možná hloubka vnitřní individuální kvality, byť by jedinec třeba nedokázal nebo nemohl přímo na společnost působit. Primitivní despota a kultivovaný mudřec, velitel koncentráku a nějaký osamělý Lao-c' mají, zdá se, jinou míru kosmotvorného významu. Ačkoli působení koncentračního velitele může mít širokou odezvu, ani osamělý mudřec nebyl bez kosmotvorného vlivu. Záleží i na tom, zda kdo brzdí rozvoj zlidšťování člověka a společnosti, či zda kdo k němu přispívá. Vše, co činíme, má kosmotvorný význam, ale to nás může "uspokojovat" pouze v metafyzické sterilitě (neřku-li v prostoru nezodpovědnosti), neboť ne o to se jedná, abychom byli totéž co každá žížala či atom, ale abychom jednali -- jako lidstvo -- uvědoměle.

Právě proto, že každý náš akt má zároveň kosmotvorný význam (jistě v praxi pramaličký, ale už jen když se sečte s ostatními ostatních lidí, vzrůstá do podivuhodných rozměrů), a právě proto, že už dnes je síla člověka velmi veliká, záleží vysoce na kvalitě našich aktů. Vedení válek apod. (budiž to jeden příklad za všechny) zdrželo vývoj společnosti (přes všechna technická zlepšení, jež se válkám přiznávají ke cti) jistě značně. A stupidní narkománie apod. možná ještě víc. Zde se otevírá přímo kosmologický podklad materialistického humanismu. Morální apel, jenž byl vždy cítěn jako správný, ale visel též vždy ve vzduchu, zdá se tu nabývat pravého ontologického zakotvení. Přísloví, že jak si kdo ustele, tak si lehne, nabývá zde pojednou hlasu pozounů posledního soudu. Lidstvo může různými způsoby "zradit" své možnosti: ne jen zničující válkou, ještě spíše kolektivním ohňupením, jež se dnes vynořuje na obzoru ve vší své děsivé blízkosti. A "zrada" lidstva bude bez výjimky i zradou jednotlivých lidí.

Odtud hluboký společenský akcent důsledků materialistické koncepce. V jednotném obrazu světa, jejž dialektický materialismus podává, je plným právem a filosoficky zcela správně na čelném místě teorie lidské společnosti (jež se ovšem nedá vyčerpat teorií třídního boje), a její čelné místo nespočívá na písčitých základech, jestliže je přirozeným výsledkem obecného kosmologického, zde pak už musíme říci ontologického rozboru. Nelze budovat teorii společnosti ani teorii jednotlivce, ani teorii "lidského života", není-li bezpečně nalezeno místo společnosti jednotlivce, lidského života v celku světa. Bez toho jsou všechny "antropologické" pokusy antropocentrismem, antropomorfismem, nebo prostě vůbec jen mytologií.

A bylo zase důsledkem zásadní chybnosti mechanického materialismu, že lidstvo, a tím spíše člověk, mu upadali vniveč vůči nestvůrné "mimolidské" ontologické realitě. Je důkazem správnosti dialektického materialismu, jestliže problém lidské společnosti a jednotlivého člověka je pochopen ne snad pragmaticky svévolně, ale na základě objektivního ontologického rozboru, jako hlavní problém a to opět v prvé řadě jako problém praxe, neboť na základě pravdivého ontologického výkladu se teprve poznává jako důsledné oprávnění svět uvědoměle měnit.

Autorovo nadšení

Kdo může vypočítat, co vše by bylo možno na toto téma říci -- a všechno by byla pravda. Jak lituji, že nemám dost poetické fantazie, abych plně rozvinul ten strhující obraz vznešenosti lidského života, jeho heroičnosti, jeho kosmotvornosti. Ani stín smrti jej nehyzdí. Vždyť smrt není nepřemožitelná tomu, kdo zvládne vývoj vesmíru. Vždyť je to už dnes ne záležitost pohádky, ale jen a jen systematické vědecké práce. Nikde v celém kosmu neexistuje ten naivní "zákon", který si jen lidé odvodili ze své dosavadní nedokonalosti, že to, co vzniklo, musí také zaniknout. Opotřebuje-li se tělo, což nebude moci být umělé? Neregenerují-li mozkové buňky -- což nikterak ani nemusí být nutným pravidlem u jiných lidstev -- což nebude nalezen způsob, jak "přelévat" mozkové pamětní a jiné obsahy do připravených syntetických matic? Kdo může říci, že to je a priori vyloučeno? Naši vzdálení potomci mohou s plnou nadějí očekávat věk nesmrtelnosti. Manichejci měli hluboce lidskou víru, že v ráji spasení potud nebudou moci být naprosto šťastní, pokud neobživnou a nepřidruží se k nim všichni dávní zemřelí, kdykoli by žili a jakkoli...

Otázka hnusné bytosti

Když pak tu taková rozumná bytost, o níž jsme hovořili na samém začátku pojednání, jež pozná svou existenci jako ontologickou otázku či součást obecné ontologické otázky, když taková bytost během času probéře, procítí, prozkoumá všechny vývody, jejichž jen holá kostra zaplňuje předcházející stránky, když se skutečně upřímně přesvědčí, že onen zde podaný dialektickomaterialistický výklad světa je alespoň oprávněný, ne-li plně pravdivý (rámcově ovšem -- vše zde též nemohlo být ani podáno), tu pominou všechny ostatní otázky, jež se jinak derou na jazyk, povznese svůj hlas i vypraví: "Proč?!" A toto "proč" se nyní tříští věru kosmickou ozvěnou v tisícero a ještě tisícero dalších dílčích "proč", každé zející a hledající odpověď. Tímto závěrečným proč (tj. "proč to?", "nač to?", "k čemu to?") se posléze dostáváme k problematice ontologického významu jednotlivé existence a víme už, že se budeme muset za tím účelem tázat i po významu ontologické reality samé.