Egon Bondy
Útěcha z ontologie
Filosofické dílo, sv.
I.
- jde o zbývající knihy odřené na obálkách, jde o výprodej, nelze reklamovat vzhled

3. (v DG 2.). vyd. 2007, ISBN 978-80-86685-21-2, váz., 316 str.

doporučená cena: 298 Kč
naše cena
: 179
ušetříte: 119
SLEVA: 40 %
Obsah stránky:
Anotace | Podrobný obsah | Meditace | Kap. I. - část 1. | Kap. I. - část 2. | Kap. I. - část 3. | Kap. II

Kap. I. - část 2.

Vesmír, jak jej známe, vesmír, v němž existujeme, je na určitém vývojovém stupni, jemuž již předcházely jiné a po němž budou následovat další. Přesto, že tedy známe -- i když zatím ještě jen neobyčejně málo -- pouze určitý úsek vývoje vesmíru, můžeme správným rozborem nám známého úseku křivky zjistit základní charakter a "směr" křivky celé, i když pochopitelně "dozadu" i "dopředu" ji můžeme popisovat pouze zhola abstraktně a přibližně. Avšak sám základní předpoklad, že vesmír v němž existujeme, je výsekem vývoje vesmíru jako takového a výsledkem jeho dosavadního vývoje, má fundamentální teoretickou hodnotu. Usuzujeme z toho, že se vesmír neděje v koloběžném návratu kvalitativně (či snad dokonce i kvantitativně!) stejného, ale že žádné z prošlých stadií se nevrací než jedině v kvalitativně vyšší podobě. Jako primitivní pomocnou představu volíme nekonečnou spirálu.

Vesmír jednotlivin a nerozčleněný vesmír

Ve vývojovém úseku vesmíru, jenž je nám znám, má vesmír takovou strukturu, jež plynule s podivuhodným automatismem vede k pořádáni ucelených partikulárních jednotlivin, k vytváření množiny jednotlivin, jež jsou v hierarchické (mj.) souvislosti. Náš vesmír se děje jedině prostřednictvím partikulárních jednotlivin, vypadá jako souhrn partikulárních jednotlivin. Tato trivialita se mi nezdá pseudoučeností, její neobyčejná důležitost vyplyne okamžitě, když si uvědomíme, že je teoreticky zcela dobře koncipovatelný vesmír, který nemá "zrnitou" strukturu množiny jednotlivin, ale je jediným nerozčleněným celkem, jenž buď je definitivně stacionární, nebo se děje jiným způsobem než rozvojem a pohybem jednotlivin. Ponechme zatím otázku stacionárního "nerozčleněného" vesmíru stranou. Dění "nerozčleněného" vesmíru je však možno teoreticky bezrozporné konstruovat. Mohlo by to být třeba dění ve formě sebetransformace, vlastního prostého přecházení v různé formy konkrétní existence za podmínek jemu vnitřně vlastních, něco, čemu se -- ovšem naprosto vzdáleně, a tudíž jen klamně -- podobá "sebetransformace" elektronu ve foton (ovšem dva fotony), abstraktně: masy v energii apod. Je jasné, že nemáme pro podobnou formu dění fyzikálního příkladu, protože náš vesmír se právě strukturálně děje jinak. Jelikož prostoročasové souřadnice jsou funkcí objektivní reality, a ne její fólií, od níž by objektivní realita závisela (či v níž by visela), nemá významu pochybnost, jak by mohl -- i když budeme dále ctít zákon o zachování masy a energie -- být někdy vesmír "stěsnán" do takového "částici podobného" kontinua, v němž jedině si dovedeme představit "nerozčleněný" sebetransformační vesmír. Rovněž je nadbytečné spekulovat o tom, že by se takový vesmír jen stereotypně zvracel na úrovni třeba "masa-energie" a naopak, neboť je logické předpokládat, že jestliže náš vesmír je jen jedním vývojovým úsekem vesmíru, pak formy, v nichž může vesmír vůbec během svého vývoje existovat, mohou, ba musí být nekonečně mnohé, či aspoň mnohé, a ne pouze ty, v nichž existuje dnes.

Jakkoli o "sebetransformační" formě dění vesmíru by pochopitelně bylo možno fantazírovat na tisíci stránkách (pro a proti), pro problematiku, kterou sledujeme, je toho už dost. Vždyť tato forma dění "nerozčleněného" vesmíru není dokonce nikterak jediná v úvahu přicházející, jediná možná či nutná pro takový případ. Je tu možný i jiný typ dění "v nerozčleněnosti", např. sebeuvědomování, sebepoznávání a jak jinak se to ještě dá modifikovat. V našem vesmíru je myšlenková činnost vázána na vysoký stupeň organizace partikulárních jednotlivin v celé řadě na sebe napojených a přesně spolu sladěných hierarchických stupňů, z nichž ani jeden nesmí scházet. Myšlenková činnost je vlastně teprve a pouze u člověka a u něho je závislá nejen na buněčné a chemicko-fyzikální organizaci jeho mozkového substrátu, ale i na existenci společnosti, neboť člověk vyrostlý mimo společnost není myšlenkové činnosti schopen, nemá řeč, nemá myšlení. Avšak současně je přímo nejzákladnějším rysem struktury našeho vesmíru vlastnost odrážení, jež je vlastní i nejelementárnějším partikulárním jednotlivinám a jež je jednou z těch několika málo nám známých fundamentálních a konstituujících "vlastností" struktury našeho vesmíru vůbec, neboť bez ní by tento vesmír nebyl, resp. by se rozpadl a zanikl v tom okamžení. Schopnost či "vlastnost" odrážení je schopností či vlastností komunikace a vazby vůbec, ona je to, jež "drží tento svět pohromadě", umožňuje jeho dění a vývoj.

Schopnost odrážení je tedy něco, co sice lze jen obrazně nazvat jakýmsi rudimentárním psychičnem, co však lze lépe a správněji -- neboť to nenavozuje zbytečné v této souvislosti idealistické asociace -- charakterizovat jako zvláštní kvalitu, charakteristiku objektivní reality našeho vesmíru, jejíž jednou formou je i psychično, tato schopnost odrážení je tedy v té či oné formě vlastní všem partikulárním jednotlivinám, jež tento vesmír v tomto stadiu -- tvoří.

Pokud hvězda je jednotlivinou - a tou nepochybně je - pokud je jí galaxie, pokud je jí sám vesmír jako celek, potud jsou tedy i ony vybaveny schopností odrážení. V hierarchickém uspořádání našeho vesmíru jednotlivin nemáme nijak dokonale jasno. Na jedné straně jsou tu anorganické komplexy hvězd a galaxii, na druhé straně organická hmota. Obě řady mají hierarchické uspořádání a svůj vývojový trend. Je velice těžko zavádět tu apriorní hodnotovou stupnici in puncto jejich odrážecí vybavenosti. Myšlenková forma odrážení, jež je vrcholem vývoje organické hmoty (o jejíž genetické odvislosti od anorganické není snad třeba ztrácet slov), je zřetelně vázána na mozkový substrát a společnost. Ani jedno ani druhé neexistuje u hvězd či galaxií nebo u vesmíru jako celku. Dříve či později bude však přece nutno zjistit souvislost, případně jednotnou hierarchickou stupnici obou uvedených řad. Relativně dobře známe jen jednu řadu: elementární částice -- člověk; a v této řadě pozorujeme jako nejzákladnější charakteristiku postupující zvyšování kvantity i kvality odrážení.

Náš vesmír je tedy vesmír odráživý, což je v nedílné souvislosti s tím, že je partikularistický, rozčleněný. (Neříkejme zatím nic o tom, je-li to ve vzájemně se podmiňující či v tom či v onom směru podmiňující souvislosti.) Jakkoli psychická forma odrážení je vázána na pluralitu jednotlivin (mozkový substrát apod.), "nejelementárnější" forma odrážení je vlastní i částicím, jež nemají pluralistickou strukturu. Je nejen filosoficky, nýbrž hlavně fyzikálně otevřenou otázkou, zda odrážení u nich je nutně a bezvýhradně závislé jen na vztahu "subjekt -- objekt", na fyzikální interakci s jinou jednotlivinou a jejím fyzikálním vlivem, či zda je možné i mimo tyto vztahy. Filosoficky to souvisí co nejúžeji s problematikou kategorie samodění, samovývoje. Tato kategorie nám může znamenat pouze tolik, že veškeré dění se uskutečňuje jedině vzájemnou interakcí bez jakéhokoli řízení či vedení z "vnějšku", z "transcendence". Může nám však též navozovat otázku, nakolik je veškeré dění či určité dění produktem pouze a jen vnějších interakcí mezi navzájem fyzikálně vnějšími partikulemi, či nakolik může též být tím nejvlastnějším samoděním, děním ze sebe sama, děním v sobě samém, jež zajisté nevylučuje vnější interakce, ale doplňuje je. (Proto také se nezastavuji u námitky, že i elementární částice současné fyziky mohou mít, ba pravděpodobně mají, ještě dále členitelnou strukturu. To, jak je zřejmé, naši úvahu nesuspenduje.)

Z filosofického hlediska není na tomto předpokladu nic závadného. Jelikož dění a odrážení spolu nerozlučitelně souvisí, pak musíme připustit i odrážení vnitřního stavu, vnitřního prostředí, "sebe sama" jednotliviny, a to nejen tam, kde toto vnitřní prostředí, toto "samo" je rozčleněno v partikule (vesmír, živý organismus apod.), ale i tam, kde tak není: protože kdyby tam, kde jednotlivina není pluralisticky rozčleněna (v partikule), bylo pouze odrážení vnějších vlivů, pak tato jednotlivina by byla naprosto inertní a pasivní kulečníkovou koulí, která se sice také odráží, ale odraz nijak nezpracovává. I nejelementárnější jednotlivina však odraz zpracovává -- to je logický předpoklad, nechceme-li si představit vesmír jako mechanismus ozubených koleček, což naše i jen dosavadní poznání skutečnosti vyvrací. Je tedy možno připustit -- a to je konečně závěrem- tohoto dlouhého extempore - že existuje možnost odrážení i vnitřního prostředí, vlastního stavu, "sebe sama" i tam, kde odrážející "subjekt" je "nesložen". Ostatně je to v obecné dialektice problematika jednoty stránek jednoho jevu či v nejholejší abstrakci: jednoty protikladů: "Nejelementárnější" jednotlivina, jednotlivina "nesložená", může mít a zajisté i má celou řadu "stránek", kvalit, funkcí, "vlastností", které se všechny mohou měnit pouze v důsledku své vlastní vzájemné jednoty, svým vzájemným napětím a "bojem", aniž by musely být "hýbány" z vnějšku. A přitom nejsou tyto vlastnosti, stránky, kvality, jednotliviny žádnými partikulemi. Tato problematika je přece i u kategorií společenských, nejen snad v oblasti mikrosvěta.

Tato delší vsuvka vznikla jen proto, abych mohl doložit jednu drobnou dílčí tezi, že i nerozčleněný vesmír může mít různé formy dění (eventualitu stacionárního nerozčleněného vesmíru jsme zatím odložili a vrátíme se k ní na jiném místě) a jedna z nich může být i dění, pohyb, vývoj, "sebevědomí", "sebepoznání", "sebereflexe", pohyb "sebeodrážení", při čemž všechny uvozovky zde mají naznačovat, že se jedná o termíny jednak částečně antropomorfní, ale hlavně vzaté z tohoto našeho vesmíru, jenž sám je naopak rozčleněný, partikularistický; proto i kvalita odrážení, případně sebeodrážení, je jen velmi přibližnou kategorií při určování kvalit takového vesmíru (či vývojového stadia vesmíru?), jež jsme nikdy empiricky nepoznali a nikdy asi nepoznáme. Avšak -- jak si čtenář vzpomene -- úvaha o případných formách vesmíru, které jsou teoreticky možné, neměla nám být, jak by se snad zdálo, samoúčelem, ale měla jen obrátit naši pozornost na skutečnost, že rozčleněný "pluralistický" vesmír, který empiricky známe, nikterak není jedinou možnou formou existence vesmíru. To pak nám mělo sloužit za východisko k rozvedení marxistické koncepce.

Zpět u možného marxistického kosmologického vesmíru

Rozčleněný vesmír a "nerozčleněný" vesmír mohou být dva typy -- jedny z typů či krajní, mezní typy, to rozhodnout není pro naši úvahu koneckonců důležité -- vesmíru, či dokonce snad vývoje jednoho jediného vesmíru. Ovšem i partikularistický vesmír je jednotný při vší rozčleněnosti a "nerozčleněný" je mnohostranný, mnohokvalitní při vší nerozčleněnosti, ale to uvádím jen proto, abych se uvaroval možného nedorozumění. Důležité je, že nemůžeme tvrdit -- neboť bychom tvrdili nesmysl -- že jedna či druhá forma vesmíru je jeho "cílem". Na kosmologické úrovni, při přírodovědeckém výkladu světa, na platformě vědeckého světového názoru, nemají podobné otázky oprávnění. Vesmír se vyvíjí -- toť vše, co říkáme. Nám jde o to, zjistit jak se se vyvíjí, případně zjistit směr, jímž se vyvíjí. V rámci těchto zjištění zjistíme i místo a význam člověka.

Vyvíjí-li se vesmír -- a my to oprávněně tvrdíme -- pak není nejen cesty "zpět", ale ani cesta dolů". Je jen cesta vpřed, tj. "nahoru". Každé příští vývojové stadium je "lepší" a "vyšší" než předcházející, pouze proto, že je "další". A bez ohledu na to, zda přináší prospěch či neprospěch tomu, co na dřívějším vývojovém stadiu platilo za vrcholné. (Tento vývoj tedy zahrnuje i regresivní a degenerativní pochody.) V tomto vývoji stále vpřed není však ani absolutního zániku: vše předcházející je důležité pro vše přicházející a nic, co bylo učiněno, co se stalo, nezaniká, nýbrž jen se transformuje a je zužitkováno příštím. Vývoj vesmíru není teleologicky zacílen ani deterministicky před- určen -- to jsou ovšem ontologické předpoklady, jež zde musíme učinit, a předesílám, že je činíme oprávněně -- nýbrž je nekonečně tvárným. Je výsledkem procesů, jež probíhají v něm, nikoli řízení zvenčí. Procesy, jež v něm probíhají, mohou mít různý charakter a na různých vývojových stupních se tedy vývoj i rozličně prosazuje, je nesen, uskutečňován různými faktory a případně i s různými tendencemi. Např. v uvažovaném výše "nerozčleněném" vesmíru jsou hybné síly, formy i samy tendence vývoje jiné než ve vesmíru rozčleněném, avšak mohou být rozličné tendence i na jednotlivých vývojových stupních vesmíru. Pro nás je důležité, že v rozčleněném vesmíru je vývoj v podstatě určován pohybem partikulárních jednotlivin (vzájemnou interakcí i jejich vnitřním pohybem) . Tento přirozený důsledek rozčleněnosti vesmíru dostoupil v našem vesmíru takového stadia, že toto určování se může stát "uvědomělým".

Alespoň po jedné vývojové linii, a to po té, jež, zdá se, je pro toto stadium vesmíru zvláště charakteristická, dospěl proces organizace jednotlivin do stadia, v němž se jako nová kvalita objevuje reflexe a myšlení, a nezdá se být žádnou fantazií perspektiva, že touto kvalitou obdařené jednotliviny budou dříve či později schopny vývoj vesmíru jako celku řídit a určovat tak, jak se jim to bude zdát výhodné.

Uvědomělé jednání poprvé

Těmito jednotlivinami nemusejí být lidem podobné bytosti, ale třeba v nejvyšší možné dokonalosti myslitelné stroje nebo cokoli, co bude schopno uvědomělého jednání. Tento partikularistický vesmír (či vývojové stadium vesmíru?) může probíhat ještě vpravdě nekonečnými peripetiemi, galaxie mohou ještě nesčíslněkrát zaniknout a znovu vzniknout než dojde k tomu, že jednotliviny nadané uvědomělým jednáním převezmou vedení vesmíru do svých rukou, ale ve struktuře tohoto partikularistického uspořádání vesmíru tato možnost tkví a současný vývoj vědy jí zatím potvrzuje.

Objevení se "bytostí", jež to dokážou, není a nebude "dílem náhody", nějakého "zázračného smíšení" molekul, nýbrž je a bude připravováno celým procesem rozčleněného kosmu. Jakmile totiž je v rozčleněném vesmíru dána, strukturálně možnost stoupání kvality odrážecí schopnosti u partikulárních jednotlivin, pak se tento vesmír tak dlouho bude naplňovat touto "zkušeností", až bude půda dokonale! kultivována. Tímto poněkud básnickým obrazem chci říci toto: je logické předpokládat, že kdyby se substrát, jenž je materiálem tohoto vesmíru, neměnil, pak by se ani vesmír sám, pokud jde o rozčleněný vesmír, nemohl měnit a trčel by vývojově na místě. Víme, že v oblasti organické hmoty však změny skutečně nastávají. Jakkoli vše živé je z pár tuctů kyselin, je na začátku protozoon a na konci člověk.

"Kultivování" materiálního substrátu

Organická hmota není výjimkou ve vesmíru, nýbrž to, co platí pro ni, platí principiálně vůbec, byt kvalitativní odlišnost organické hmoty od anorganické je mimo jiné právě v tom, že tyto změny v ní probíhají daleko rychleji. Jde o to, že materiální substrát, z něhož se organizují jednotliviny (a tedy celý vesmír), je schopen se měnit. Je schopen přijímat a podržovat změny, je schopen se sám vyvíjet, a tak umožňovat i stále další a komplikovanější formy organizace vyšších hierarchických řádů, vybavených nyní i novými kvalitativními vlastnostmi. Zjednodušeně řečeno: dříve či později molekula, atom, elektron, které projdou organizací v živé hmotě, zůstávají trvale pozměněny a opět více, projdou-li organizací mozkové kůry než organizací viru. Jestliže lidstvu se během jeho existence nepodaří převzít řízení vesmíru do svých rukou, přesto přispívá k realizaci tohoto stadia dvěma způsoby: jednak může tím i oním způsobem předat či zanechat své poznatky jiným lidstvům, jednak "obohacuje" -- "podobně" jako rostliny půdu -- sám materiální substrát vesmíru. Tento obohacený substrát se bude proto organizovat i na úrovni galaktické mlhoviny, do níž, řekněme, se naše krásná Mléčná dráha jednou rozpadne, jinak než před tím, nově z něho vzniklá galaxie bude na vyšším vývojovém stupni, vývoj z ní pak probíhající bude snad zase alespoň o stupínek blíže vzniku té kvality uvědomělého jednání, jež převezme vedení vývoje do svých rukou a ve svůj prospěch.

Je jisté, že obohacování, měnění materiálního substrátu, je působeno i ostatními procesy, jež ve vesmíru probíhají, např. zářením hvězd a jejich vnitřními procesy (srov. např. postupnou genezi prvků ve hvězdách) atd., ale není bezdůvodné se domnívat, že obohacení organickou, a zvláště psychickou "aktivací" substrátu představuje ještě kvalitativně vyšší stupeň. Tato filosofická domněnka může budit posměch (ale zjistíme za chvíli, že pak se smějeme jako hlupák v jámě lvové), avšak je jen logickým dovedením nutného předpokladu, že sám materiální substrát podléhá změnám a tyto změny relativně trvale podržuje (tj. tyto upevněné změny mu umožňují přijetí dalších změn atd.). A tento předpoklad je jediným možným stanoviskem důsledného materialismu.

Co se pak týče závěru, že tento proces měnění materiálního substrátu má tendenci k vytváření jednotlivin se stále dokonalejší kvalitou uvědomělého jednání, je to předpoklad, jenž sleduje úvahu, že dění ve vesmíru má určitou dialektickou souvislost a že to není cirkus. Neboť jestliže by "v příští metagalaxii" měl vlastní "intergalaktický" vývoj jít někam zcela mimo organizaci "intelektu" schopného uvědomělého jednání (třeba k rozvoji vegetativních funkcí, takže by rostliny rostly i v atmosféře a litosféře a nevím co ještě, nebo dokonce vůbec mimo biologično -- (třeba k rozvoji krystalických forem) -- pak: je to sice vesmír "neomezených možností", ale spíše vlastně kopací míč náhody. Eventualitu přesného opakování v bleděmodrém ani neuvádím: patří ke koloběžnému, a ne k vývojovému modelu a eo ipso likviduje všechny předpoklady dialektického materialismu; ten však není věcí gusta, nýbrž jediným nerozporným a nefantastickým výkladem světa. Vesmír, který je kopacím míčem náhody, nebo který je nevyzpytatelný jako cesty páně, což je přesně totéž, takovýto "všemohoucí" vesmír není vše mohoucí, nýbrž otrok buď stupidně mechanického probabilismu (což věru není protimluv), nebo nějakého nadřazeného principu.

Co se pak týče vrtění hlavou nad tím, že nějaká jedna hierarchická skupina jednotlivin by mohla sama převzít řízení vesmírného vývoje, to je pochybnost zdravého rozumu, ale ne důsledná teorie. Neboť došlo-li by k tomu, znamenalo by to jen tolik, že se vesmírný vývoj řídí sám, tak jako se řídil předtím. Neboť dotyčná skupina jednotlivin je součástí, kvalitou vesmíru, tentokráte součástí určující, jako dříve byla určující jiná kvalita. Zda vesmírný vývoj určují živelně procesy atomového jádra nebo zda je určují vědomě jednotliviny nadané uvědomělým jednáním, je nejen stejné v rámci materialistického výkladu skutečnosti, jako je to -- až na rozdíl mezi živelností a uvědomělostí -- v nejvyšším smyslu jedno. V obou případech jedna z konstituujících složek vesmíru má prevalentní funkci v určování jeho vývoje, aniž by nějak úplně eliminovala druhé. Možno oprávněně, byť trochu básnicky, říci, že v obou případech se zase jen řídí vesmír sám, zde prostřednictvím jedné, tam prostřednictvím jiné své složky, zde v jedné, tam v jiné své podobě, zde rukou, tam hlavou nebo i nohou, ale vždy něčím svým, jemu vlastním, v podstatě vždy sám sebou.

Nebo lze snad považovat za přijatelnější, že vesmír je řízen něčím, co není z něho, a co je tedy nad ním? Třeba "zákonitostí", jež žárlivě střeží svá práva? Zákonitostí, jež za všech okolností, zásadně, jde a prosazuje se přes hlavy těch jednotlivin, jež jediné jsou též, ve svém souhrnu, vesmírem samým -- tedy přes hlavu vlastního vesmíru, jako princip jemu transcendentní? Neboť jinak by to nemohlo i v takovém případě být. Jediná pochybnost je možná a oprávněná: že totiž dříve než dojde proces "obohacování materiálního substrátu vesmíru" do stadia, o němž mluvím, vesmír sám se kvalitativně do té míry pozmění, že jeho dnešní pregnantně partikularistická struktura by se posunula do polohy, v níž kosmotvornost jednotlivin jakožto základní princip pohybu a vývoje vesmíru by byla podstatně potlačena, třeba směrem k nějaké větší vnitřní integraci, v níž by se ohlašovalo třeba vývojové stadium "nerozčleněného" vesmíru. Tuto eventualitu jistě není možno popírat. Ale není rovněž důvodu s ní na sto procent počítat. V současném stadiu je pro Lidstvo -- neboť i ono patří už k úrovni uvědomělého jednání -- prostor k neomezené akci.

Kosmologický optimismus

Ostatně se domnívám, že ve své nejhlubší podstatě může působit tento výklad fantasticky pouze proto, že se pohybuje ve skutečně "kosmických dimenzích". Galaxie sem -- galaxie tam apod. Tato teoretická gymnastika není -- podle mého názoru -- samoúčelná, neboť rámuje celou předpokládanou koncepci do "historického" rámce, snaží se ukázat, že současný stav vesmíru je jen úsekem veliké fáze vesmírného vývoje, fáze, v níž se vývoj vesmíru děje formou kosmotvornosti jednotlivin, a že tato fáze naprosto nekončí ani tehdy, když by celý nám známý vesmír, se všemi svými galaxiemi "zanikl", tj. se změnil, že vývoj vesmíru je dialekticky kontinuitní, neztrácí svou nit ani v zánicích galaxií, jež jinak pro nás znamenají poslední mez zániku. Že není věčného návratu stejného v bleděmodrém a že není ani náhodou výskyt lidstva v tomto okamžiku vesmíru, náhodou, která by byla bezvýznamnou pro další evoluci kosmu atd. Možná, že přídech spekulativní fantastiky by se změnil jen v blahovolnost, s níž přijímáme science fiction, kdybych tvrdil, že k převzetí řízení vývoje vesmíru dojde ještě "na tomto světě" a v této nám současné kosmické situaci a že dokonce naše lidstvo to bude, jež to uskuteční. Ani tato možnost není vyloučena, aniž by však něco měnila na pravdivosti výše rozvedených vývodů.

Jedním z pozoruhodných rysů vývoje "našeho" vesmíru (současné jeho vývojové fáze) je permanentní a velice prudké zrychlování. Je to pro filosofa něco tak podivuhodného jako pro astronoma stále se zvětšující rudý posuv galaxií, jehož hodnota už pomalu přesahuje rychlost světla. Nevíme sice, jedná-li se o jev dočasný, periodický či jaký, ale jelikož zatím probíhá, není vyloučena možnost, že vývoj se bude brát vpřed tempem, jež předčí všechny naše předtuchy a že "již na tomto světě" dojde k uvědomělému řízení vesmírného vývoje a že naše lidstvo se přitom přičlení k ostatním lidstvům vesmíru. Během pár tisíců let stali jsme se ze sběračů kořínků zabydlovateli planetární soustavy. Bude-li lidstvo existovat ještě pouhých pár miliónů let, pak, nezastaví-li se tento vývoj, nelze si představit hranice moci a síly, jichž dosáhne. Poměry na jiných místech vesmíru pravděpodobně nebudou vždy pod naší úrovní. A pak -- pak je uvědomělé řízení vesmíru přede dveřmi.