Egon Bondy
Útěcha z ontologie
Filosofické dílo, sv.
I.
- jde o zbývající knihy odřené na obálkách, jde o výprodej, nelze reklamovat vzhled

3. (v DG 2.). vyd. 2007, ISBN 978-80-86685-21-2, váz., 316 str.

doporučená cena: 298 Kč
naše cena
: 149
ušetříte: 149
SLEVA: 50 %
Obsah stránky:
Anotace | Podrobný obsah | Meditace | Kap. I. - část 1. | Kap. I. - část 2. | Kap. I. - část 3. | Kap. II

Kap. I. - část 1.

In medias res

Zvířata, tím méně rostliny a protozoa, nepáchají, jak známo, sebevraždu. Dosud značná, patrně převážná část lidi na sebevraždu nijak vážně nemyslí, odsuzuje ji, má z ní hrůzu, pokládá ji za cosi vrcholně "nemorálního", chorobného. Pokud nějaká bytost přijímá svou existenci (její slasti i její potíže) neproblémově, pokud se jí nestane vlastní existence ontologickou (nikoli pouze praktickou či pragmatickou) otázkou, potud nepomýšlí na sebevraždu a je zajisté všechno v pořádku. Nemělo by žádného smyslu přesvědčovat o oprávněnosti, ba dokonce o nutnosti sebevraždy kapra, mravence nebo amébu. Ty je bud možno zahubit, nebo je nechat žít, ale rozhodně nelze s nimi na toto téma vést diskusi.

Jiná situace nastává u bytosti, která poznává svou existenci jako ontologickou otázku či jako nedílnou součást obecné ontologické otázky. Taková bytost nejdříve pociťuje, a proto stále jasněji poznává, že "osud" její existence závisí na tom, jaké je bytí jako takové, bytí vůbec, ontologická realita. Chápe, že je rozdíl mezi tím, měla-li by ontologická realita smysl sama o sobě, měla-li by ho pro sebe, měla-li by ho pro sebe i pro nás, či neměla-li by ho vůbec. Chápe, že podle toho je i rozdílný "osud" její vlastní existence a že rozhodnutí o pokračování či přerušení její existence je tímto způsobem vloženo do jejích rukou. Podle toho, jaká ontologická realita je, vypadá i vztah této bytosti k ní a tím i k sobě samé, svému bytování, svým skutkům.

Racionalismus

Holý fakt existence neříká této bytosti nic. Z něho nelze nic poznat, nic vyvodit. Ani sama v sobě, tj. tedy zase jen v hlubině své existence, nepoznává nic -- ovšem kromě zmatku a biologické pudovosti. Lidské nitro, jeho tužby a stavy, ba i celá psychologie včetně hlubinné psychologie, by byly tou nejošidnější vůdkyní při hledání odpovědi na ontologickou otázku a vždy by koneckonců stranily jejímu biologicky "pozitivnímu" zodpovězení. (Nevymyká se tomu ani Freud přes Jenscits des Lustprinzips a Ich und Es.) Iracionalita může být závěrem našeho racionálního uvažování, nemůže však nikdy být východiskem myšlenkového postupu, protože pak se z myšlenkového postupu stává konstrukce logického nesmyslu, byť by vypadal sebelogičtěji. Logický, tj. logicky konstruovaný nesmysl (tedy koncepce, která je zcela bezrozporná, avšak vychází z libovolného, neracionálního postulátu) má jen jednu jedinou vadu, a to tu, že vedle něho je možno postavit neomezený počet jiných stejně logických nesmyslů, mezi nimiž není možno racionálně rozhodnout, nýbrž mezi nimiž lze vybírat jen a pouze z iracionálních motivů, vírou, vůlí, pragmaticky, podle citu, chuti, záliby, strachu atp., čímž se vracíme přímo do náruče milosrdného fetišismu. Je nepochybně neobyčejně mnoho těch, kteří vědomky či nevědomky dají tomu přednost před racionální úvahou, zvláště tehdy, když racionální úvaha by vedla k závěrům pro jejich existenci negativním. Je možné, že se lidstvo pod dojmem hrůzy, již působí pohled skutečnosti tváří v tvář, vrátí dobrovolně a s velkým kalupem k náboženství a mesianismu; pak zajisté by to, co píšu, bylo nazíráno jen jako exemplární dokument "ztráty víry" či "opuštěnosti bohem", nebo jak se to říká, je však též možné, že se lidstvo postupem času omrzí pohádkářstvím, a sice s žalem a zoufáním, leč přece s vědomím, že je pravdivější bdění než sen, podívá se na skutečnost střízlivýma a snad i nebojácnýma očima -- pak to, co píšu, bude podnětem vážné úvahy.

Upozornění filosofickým antropologům

Mluvil jsem o bytosti, která poznává svou existenci jako ontologickou otázku, či jako součást obecné ontologické otázky. Taková situace nastává tehdy, když si někdo uvědomí -- a to ovšem není otázkou intelektuálních prostocviků nebo četby pesimistických spisů, nýbrž výsledkem hluboko zasahující životní praxe a jejího reflektování --, že skutky, náplň, fakt jeho osobní existence nejsou významově relevantní. Sám automatismus průběhu, odehrávání se, existence jej přestává nejen poutat, ale i uspokojovat a uklidňovat, ačkoli donedávna jím ještě byl ukolébáván v mrákotě jako většina ostatních. (Tento uvědomovací proces je ovšem letitý, avšak pro co největší zestručnění zmiňuji se o něm jen zcela schematicky. Bylo by však velkou antropologickou chybou, kdyby se laik domníval, že tento proces je jenom důsledkem nějakého omezení existence či jejího "odcizení"; spíše naopak existence dostatečně plná všeho podstatně lidského umožňuje rozvití tohoto procesu, kdežto existence omezená, odcizená, vede v "nejlepším" případě jen k otrávenosti, prázdnotě a bezcílnosti.) Zkrátka řečeno -- člověk se začíná ptát po významu toho všeho, resp. nejprve po významu osobní existence vůbec.

Význam osobní

Tázání po významu není ještě tázání po smyslu (mohli bychom říci, že je to spíše tázání po relevanci), a pokusím se později vrátit k tomuto rozlišení. Řekněme, že jako první se naskýtá úvaha o možnosti významu zcela osobního. Moje osobní existence má význam "pro mne". Přináší mi určité požitky. Lásku, jídlo, spánek, alkohol, estetické požitky apod. Přináší mi určitá protivenství, jež přemáhat působí potěchu sui generis a jež, i když se nedají přemoci, mohou být interpretována přesto jako pozitivní ve smyslu osobního růstu apod., jak komu libo. Přináší mi určité závazky. Rodinu, děti, snad i širší kontext. Přináší mi případně i tvůrčí činnost: dílo, plán díla, snahu o dílo, jež má mít koneckonců vždy společenský nebo jinak nadosobní užitek, a tím mi přináší maximální uspokojení. Avšak s postupem věku jsou požitky nejednou čím dál tím řidší a bývají pociťovány stále více jako fádní a vulgární. Jistě i tak lze se jim oddávat, ale nelze v nich již spatřovat význam osobní existence, a to i v tom případě, že by nemoc, stáří, vyčerpanost a nuda byly mi jakýmsi zázrakem navždy ušetřeny. Protivenství snášet a přemáhat je v mládí nutné, v pozdějším věku se stává buď drezurou, nebo implikuje otázku: proč je mám "překonávat", a ne je prostě nechat být? Pro jejich zocelující či zmoudřující či sebevýstavebný účinek? Ale proč a k čemu se mám zocelovat, zmoudřovat, sebevystavovat? Na úrovni "osobního významu" existence by bylo lze říci, že jedině proto, abych dokázal lépe snést ještě další protivenství, až bych je třeba dokázal zcela hravě přemáhat, nabyl moudré vyrovnanosti a vyrovnané moudrosti stáří a pak -- umřel stejně, jako kdybych toho byl nečinil a nedosáhl. Otázka proč přemáhat protivenství přesahuje zde úroveň "osobního významu" a budeme si ji muset položit znovu na úrovni jiné.

Lze ještě říci, že mám protivenství přemáhat pro závazky, jež mám. Tím se však dostáváme k těmto závazkům samým. Má-li moje existence "osobní význam", jsou to závazky vůči dětem, rodičům, případně jiným blízkým osobám. Závazek je koneckonců vždy služba či aspoň svázanost, ne-volnost, omezení. Ukládat si a snášet je vědomě a dobrovolně implikuje opět otázku proč. Buď proto, že jsou objekty této služby cennější než já. Pak je význam mé existence v nich, a ne osobní, můj. To přesahuje rámec a musíme to opět zkoumat na jiné úrovni. Nebo pro vlastní potěšení: ale pak to nejsou závazky a o slastech jsme už viděli výše, že dříve či později omrzí. Nebo z lásky. De gustibus non est disputandum. Láska, cit atd. však nejsou záležitosti nezkaleného rozumu. Láska je jednak sebeláska, jednak lidský šat živočišného pudu, a jako taková může sice naše jednání motivovat, ale těžko mu dodávat významu. Láska je sice skutečně v určitém ohledu významo- a hodnotvorná, ale v jiném smyslu, než jak by tomu chtěli její apologeté. K tomu se vrátím na místě, kde bude potřeba pojednat o hodnotách vůbec. Na zde uvažované úrovni láska vytváří mam, opojení, zaujetí, ale nevysvětluje, spíše sama potřebuje vysvětlení. Proč miluji, nebo proč milovat vůbec? Posléze by mi mohly být závazky závazné z důvodů "mravnosti". Zde má ovšem každý hned na jazyku proč. Kdo tu mravnost stanovil? A ať ji stanovili lidé, bůh nebo příroda, proč i tak měl bych jí vyhovovat? Na úrovni "osobního významu" jsou, zcela pochopitelně, tyto otázky neřešitelné.

Zbývá uvážit, zda nemá moje existence význam "pro mne" kvůli mému případnému dílu. Zde můj demokratický cit mi velí podotknout, že pak jsou handicapováni, případně zcela diskvalifikováni ti, kteří žádné nevykonají. Pak se pro ně vymýšlejí ty útěchy, že i děti jsou dílo, že samo prožití existence je dílo, že i po metaři něco zůstane apod. I když bychom to nakrásně uznali, nic si nepomůžeme. S dílem jako bez díla umíráme stejně. To je lidem známo věru odedávna a docela pěkně je to napsáno už ve Starém zákoně (Kohelet). Pouze pro toho, kdo se umí omamovat megalomanií -- ať už oprávněnou, nebo ne -- může se to zdát významem. Pak se ale může omamovat čímkoli a nacházet v tom význam své existence taky. Střízlivě a objektivně vzato je význam díla významem pro něco jiného než pro mne. Pro společnost třeba. A tím, bojím se, jsme s "významem existence pro mne" hotovi. A co tu čtenář postrádá, brzy najde dále.

Jestliže nemá význam má existence, existence mne jako bytosti, osamoceně, sama pro mne, pak může mít význam pro něco jiného. V takovém případě ovšem musíme opravit východisko, z něhož jsme mlčky vyšli. Že totiž se v ontologickém tázání jedná o jednotlivého člověka; že člověk jako jedinec je tím, čemu je dlužno přičítat nejvyšší význam; či aspoň že význam jednotlivého člověka není popírán významem něčeho jiného; že prostě člověk není pro něco, ale pro sebe, že není článkem či nástrojem něčeho, ale sám sobě cílem a účelem; že záleží na něm, a ne na něčem jiném; že zde, řekněme to naplno, není pro něco jiného, ale všechno jiné je zde pro něj. Dalo by se to vyjádřit -- a ostatně to bylo vyjádřeno -- jistě sterými způsoby, možná přesněji a výmluvněji, ale to je zcela vedlejší. Podstata je jasná: zaujímajíce "antropologické" hledisko, zaujali jsme vlastně hledisko antropocentrismu.

Spravedlivé důsledky aneb přirozená spravedlnost ...a revolta

Jestliže existence jednotlivého člověka nemá význam osamoceně sama pro něj, ale má jej pro něco jiného, pak vlastní význam přísluší tomuto jinému a "význam" člověka se měří jen podle jeho funkčního zapojení do tohoto jiného, v jeho prospěch, k jeho účelu, stává se "funkčním významem", přestává být absolutní a stává se relativním v plné váze tohoto slova. Z toho plyne řada přirozených důsledků. V prvé řadě je neplnění funkce jednotlivce vůči onomu jinému kvalifikovatelné jako přestupek, zločin, dezerce, a jednotlivec nemůže se odvolávat vůči tomu, je-li za své selhání tak či onak trestán, jestliže -- a to je jediný nutný předpoklad -- ono jiné má skutečně význam o sobě a třeba i jen pro sebe. Nemá-li jej, je odmítnutí funkční zapojenosti a podřízenosti oprávněno nejen mravně, ale v prvé řadě ontologicky. Dokonce i tehdy, má-li ono jiné význam "pouze pro sebe" bez vztahu k jinému, tedy třeba bez vztahu k jednotlivci, nelze vytýkat odmítnutí funkčního zapojení, jež ovšem je v takovém případě "vzpourou" v plném významu tohoto slova, a jako taková má vždy tragické důsledky. V ideologické abstrakci je řád onoho jiného vydáván za řád přirozený či morální a ti, kteří jej uznávají, začasté ideologicky, morálně, ano i fyzicky, zotročují všechny ostatní.

Má-li ono jiné význam o sobě, pak jaksi je i významem pro nás, náš "funkční význam" je v tak intimním svazku s jeho vlastním významem, že je možno předpokládat, že to není jen význam výměnné součástky, ale význam věčného, nevýměnného a absolutního spolučinitele. Pak je ono "jiné" náš přirozený domov, cítíme se v něm se svou existencí doma, cítíme se doma i ve své existenci (byť by byla sebestrastnější), máme jistotu životní, protože máme jistotu ontologickou, a litujeme těch, kteří nevědouce totéž, nejednají a necítí jako my, aniž bychom ovšem mohli tolerovat jejich případné "funkční vysazení". Tuto mentalitu měly vždy všechny obce spjaté vznešenou ideou. Inkvizice se pak objevuje ve své původní podobě, tj. jako akt milosrdenství, záchrana zbloudilého jednotlivce. Taktéž trestní právo.

Lze však se domnívat, že byl-li by význam onoho jiného skutečně významem o sobě, a tedy i pro všechny a všechno, pak by mělo dříve či později přestat docházet k takovým excesům "porušování subordinace", jež jsou trestány inkvizicí, tedy nástrojem opět jen lidským. Jestliže však význam onoho jiného je jenom významem pro sebe, tedy jen pro ně samo, pak zajisté nebude znát jeho brutalita mezí, neboť je tu tušení neoprávněnosti vyžadovat poslušnost. Otroci faraonů či křesťanské loutky boží jsou zcela prosti byť posledního stínu významu pro sebe, protože faraon či křesťanský bůh mají všechen význam pro sebe, nemajíce přitom významu o sobě. Je otázkou, do jaké míry je význam pro sebe onoho jiného hoden takové pozornosti, abychom vůbec existenci onoho jiného udržovali. Jestliže však ono jiné vůbec význam nemá, ztrácí tím opět lidská existence záchranný pás. A nemá-li ono jiné význam o sobě, ale jen pro sebe, je tu pro nás vůbec rozdíl od toho, kdyby nemělo významu vůbec?

Co se týče onoho jiného, lze těžko říci, zda je to za všech okolností něco vyššího, neboť věru těžko lze též měřit, co je vyšší a co nižší. Může to být kosmos, ale i zárodečná plazma. Je to vždy něco, co přesahuje jednotlivou lidskou existenci, je to něco nadindividuálního. Přísluší mu však pouze proto již také větší či pravý význam?

Ne-lidská kolektivita

Jestliže jednotlivá existence má pouze "funkční význam", kdežto pravý význam má něco jiného, pak jsme všichni jen "bratři mravenci", hejno otroků, nejchytřejší z nás jsou popoháněči, leč ani oni neobdrží odměny, jsme internováni v táboře, kde ti, kteří chtějí jen o den déle přežit, pohánějí ty, kteří už slábnou. Jsme gangsterský gang, kde se všichni chvějí před bossem, jenž není ani viditelný, podezírají se a škrtí ve jménu gangu, z jehož existence tak jako tak nemají ani zbla užitku. Boss se směje, a možná že naopak umírá rakovinou plic, my se to stejně nedovídáme a stejně z toho nic nemáme, i kdyby zemřel, nevěděli bychom to a lopotili a škrtili bychom se stejně, dokud nás jedině smrt neznivelizuje. Je morální povinností či dluhem přirozenosti, nebo jak to chcete nazvat, že v případě, že má význam něco jiného než my, jednotliví lidé, otročíme ve jménu tohoto něčeho, pro ně, pro jeho uspokojení, anebo možná vůbec jen pro chiméru něčeho, co třeba už dávno zašlo -- a co když vůbec ani nikdy nebylo? To jsou jak známo - úvahy nejednoho individualisty: jde však o to, co postačí je s absolutní jistotou podvrátit. Co plně postačí rozumově zralému neindividualistovi.

Ovšem něco, co nikdy nebylo, nemůže mít žádný význam vůbec, avšak jakou cenu má "význam pro sebe" něčeho, co sice je, ale je smrtelné? Co prostě zcela zanikne, ne že by se v něco transformovalo a zanechalo nějaký přínos pro něco dalšího? A jakou cenu -- neřku ani "význam" -- má služba tomu?

Význam společenský

Vezměme jako příklad onoho "jiného", v čem jednotlivá lidská existence nabývá svého významu, co tedy samo může být vůči ní "pravým významem" a vůči čemuž má lidská existence jen "význam funkční" -- společnost. Není pochyby, že jednotlivá lidská existence má společenský význam, má "funkční význam" pro společnost. Společnost by neexistovala, kdyby neexistovali jednotliví lidé. V našem aspektu problematiky ani není nutno věnovat příliš pozornosti neutěšenému současnému stavu společnosti na této planetě, neboť lze důvodně předpokládat, že se v beztřídní společnosti ukáže lidská společnost z lepší stránky než dosud. To, co nás zajímá v souvislosti s naší úvahou, je spíše vyabstrahovaná vidina ideálního stavu lidského společenství, neboť je víc než jasno, že měla-li by se skutečnost společnosti vyčerpávat tím, co pozorujeme v historii i před našima očima, bylo by si možno přát pouze jejího rychlého a úplného zániku.

Je pravda, že člověk nemůže žít bez společnosti. Má však proto, že v ní žije, jeho život nějaký význam? Má spatřovat tento význam v tom, že "žije pro společnost"? Má společnost sama o sobě význam? Má takový význam, aby pro ni člověk měl žít? Má takový význam, aby odlesk tohoto významu byl významem života jednotlivého člověka? Má význam o sobě, tedy i pro všechny sebe zahrnující členy, nebo má význam snad jen pro sebe, samovýznam, jemuž jednotlivci mají sloužit, despoticky či patriarchálně -- což je totéž -- podrobeni? Žijíce pro společnost, žijeme pro její budoucnost, tedy koneckonců pro budoucnost našeho rodu, lidstva. Jen pokud bude lidstvo, bude společnost. Jestliže význam našeho života spočívá ve službě budoucnosti lidského rodu, pak je konec s tímto významem v okamžiku, kdy tento rod přestane existovat. Bude existovat věčně? Má konečně takovou cenu, aby vůbec existoval?

Malá science fiction...

Na naší planetě se dosti nedávno vyspecializoval rod klasických neandertálců, kteří ztratili jakékoli další vývojové možnosti, ztratili i možnost jakkoli přispět rozvoji sapientní populace, která je mohla jen vyhubit, a přesto až do svého úplného vyhubeni se množili a žili pro udržení rodu klasických neandertálců. Byla to slepá ulička evoluce. Kdyby přišly na zem bytosti kvalitativně tak odlišné od člověka, že by z jeho vymožeností nemohly nic převzít, ničím se poučit a obohatit a byly by vitálnější a silnější, neřku-li "vývojově vyšší", kdyby tyto bytosti nás začaly hubit, nepoznali bychom, že i my jsme slepou uličkou "kosmické evoluce" a že bychom měli -- co? -- ustoupit, či za každou cenu se snažit dále reprodukovat svoji inferiornost pod heslem, "ať kvete všech sto květů jsoucna", protože lepší heslo by nám nezbylo? Pociťovali bychom se nepochybně pořádně tragicky -- jak se ostatně asi cítili židé v ghettech Třetí říše? A to je srovnání jen velmi chabé. Jaký význam měla společnost slepé uličky klasických neandertálců? Jakou cenu mělo žití pro tuto společnost? Zaplať pánbůh, její příslušníci, honění po horách k smrti, si tuto otázku asi nekladli, stejně jako si ji neklade škodlivý hmyz, který vymycujeme.

Fantastická eventualita, kterou jsem uvedl, nejde nám nijak moc na kůži. Příliš těžíme z vědomí, že jsme posledním a závěrečným článkem biologického vývoje na naší planetě, že mohou snad vznikat nové druhy hlodavců, ale že nás nepřeroste žádný novočlověk a že v nejbližším vesmíru je zřejmě vývoj pod naší úrovní. Nadto jsme tak plni přesvědčení o své hodnotě, že bychom svéráz našeho rodu s drzým čelem obhajovali i vůči andělům či démonům, kdyby se tu objevili. Bohatost našeho rozporuplného duševního života je nám nade vše. A dokonce s despektem bychom se asi dívali na jen čistě racionálně vyspělejší bytosti, stejně jako zase na bytosti podstatně nás převyšující třeba morálně. Proto ostatně nechceme ani připustit, že by se nám mohly kdy vyrovnat, či dokonce nás přerůst elektronické mozky, o nichž stále ještě není možno rozhodnout, zda nám v nich možná budoucnost nepřipravuje naše bezprostřední hrobaře. (Ovšem na mínění o sobě má každý právo, a jen nové životní okolnosti mu mohou pomoci je korigovat.

... a realita coby anekdota

Avšak nechme stranou poučné morality. Je přece maximálně rozšířeným předpokladem, že lidský rod jednou vyhyne. Toto konstatování může v našem kontextu připomenout anekdotu o člověku, jenž byl celý život smuten proto, že slunce za bilión let zhasne. Tento "vtip" je nejen směšný, ale i příšerný. Příšerný jednak pro ležérní hlupáckou lhostejnost, kterou v něm běžný člověk projevuje, jednak pro holou skutečnost samu, kterou konstatuje. Slunce opravdu jednou vyhasne či jinak zajde, naše planeta jednou zmrzne a lidský rod jednou vyhyne, i kdyby se rozstěhoval kdoví kam. Jsem zvědav, kdo se potom bude smát. Z ontologického hlediska však časové rozmezí neznamená nic. Kdo chce dospět nějakého poznání, musí nejen pracovat s abstraktním materiálem, ale musí i umět dovádět teze ad absurdum. Jestliže ode dneška za sto let by mělo lidstvo vyhynout, pak "služba lidstvu" se stává věcí charity nebo setrvačnosti nebo donucení, ale přestává být věcí životního významu. Biologické pudy fungují ovšem ještě minutu před popravou. Dnes, kdy atomová válka může podstatně ohrozit osud lidstva, žijeme stejně vesele jako dříve a populace stoupá rychleji než dříve. Ne snad jen lehkovážnost, i úspory na rodinné domky jsou charakteristikem dnešní doby, ba tyto úspory v prvé řadě. Že dědci si plánují podniky, jako by tu měli být věčně, je ostatně známá věc.

Z hlediska našeho zkoumání je však lhostejno, kdy, za jakých okolností, s jakou nestoudností či tupostí v hlavě lidstvo zajde, protože nás musí zajímat jen sám fakt, že zajde. Jím zachází i význam našeho života, jestliže jeho význam, jakožto jen a jen služebně funkční význam, byl vázán na význam společnosti, lidského rodu. Význam tu končí tam, kde končí existence. Mohl to tedy být skutečný význam?

Nemluvím zatím záměrně o ničem jiném. Je jistě řada věcí -- pro něž -- z morálních, estetických, biologických, psychologických, filosofických i jiných důvodů -- se zdá být ne zcela opodstatněné předpokládat, že význam lidského jedince je ve službě společnosti a její budoucnosti, ale vystříhám se jich stejně jako výkladů opačných. Významuplnost společnosti a služby jí se sesypává jako domek z karet, nepodepřeme-li ji odjinud. Tuto podpěru může poskytnout koncepce o biologickém významu.

Význam biologický

Není pochyby, že lidský jednotlivý život má i význam biologický. Rod člověka by neexistoval bez jedinců, kteří se rozplozují. Udržení rodu je jedním z nejsilnějších momentů biologického života. Společnost může jít k šípku, je jen formou existence rodu; kdyby člověk nalezl jinou formu života než společenskou, společnost by nebyla, ale rod by trval. Takto ale jsou společenské organizace, civilizace, technika, kultura, ideologie, umění, zábava, sport, filosofie, náboženství atd. jen specificky lidským pomocným prostředkem udržení rodu. Vše, co máme, jsme si vytvořili koneckonců proto, abychom se snadněji pářili a množili. Výsledek vypadá sice právě z ontologického hlediska dosti pochybně: až na omezení úmrtnosti na některé nakažlivé choroby a jednoduchá poranění nezískali jsme zatím biologicky nic: eliminací přirozeného výběru jsme naopak dosáhli nadprodukce biologicky nezdatných, domestikací jsme dosáhli mj. už i poruch samoregulace metabolismu, takže jsme čím dál otylejší, civilizací vzrostl zase počet duševních, nervových a cévních chorob. Zápas se zvířaty nám vrchovatě vynahrazují války. Oproti zvířatům nežijeme ani zdravěji, ani příjemněji, ani bezpečněji, jen snad pohodlněji, ale i to je otázka. Jistě -- vzhledem k enormní plodnosti -- nemohli jsme si počínat jinak, bez civilizace nebyli bychom jinak nalezli obživu. Ani, vzhledem k naší inteligenci, nemůžeme tento trend zastavit nebo vrátit, v tom také je skutečná pravda biologického názoru na člověka.

Nejen jedinec, ale všechna lidská pokolení jsou z tohoto hlediska jen slouhou zcela slepého, cestou nejmenšího odporu, která není vždy nejracionálnější, se beroucího rozmnožovacího pudu, jenž se slepotou jemu vlastní může ještě u brány pekelné prosazovat své potřeby. Tím, že tento pudový trend je začleněn do celku biologického procesu celé organické hmoty na naší planetě, plní se službou jemu vznešená funkce služby ne jen lidstvu, ale "životu samému". Pět ódy na tento "věčný" život, počínající amébou a končící na závěr věků patrně zase amébou, pokládám za mrhání papírem, neboť to dokonale provedly už stovky filosofů, a hlavně básníků, kteří se zvláště kochají pukajícími pupenci, prýštící mízou a slávou mateřskou, potažmo mileneckou. Bylo by tu možno prostě opakovat závěry učiněné ohledně zániku společnosti.

Leč "život sám" -- to je prý cosi vznešeného. Nadto může být vysloven předpoklad, že i po zániku života zůstane na naší planetě -- a na ostatních kdysi oživených -- nějakým způsobem "metamorfovaná" látka, látka ve svých nejzákladnějších částicích s jinými vlastnostmi, než má látka, jež neprošla "obdobím života", takže další "vývoj" vesmíru se nebude zásadně opakovat v prostě koloběžném schématu. Tento jinak jistě významný předpoklad ovšem pomůže koncepci významuplnosti biologického života jen natolik, že posune řešení celé otázky po tom, co má vlastně význam, ještě o další stupínek výše. Stává se z ní problém kosmologický.

Význam kosmologický

Stejně jako má lidský život, tj. jednotlivá lidská existence význam společenský i význam biologický, má též i význam kosmologický. Tento význam může většině lidí unikat, nebo být pro ně "bez významu", ale pro filosofickou úvahu tu je a může pro ni být dokonce primární, neboť tonoucí se stébla chytá. Už na základě Newtonovy gravitační teorie se dovozovalo, že pohne-li nemluvně v kolébce prstem, působí tím na celou planetární soustavu, potažmo na celou galaxii, a jistě tedy i na celý vesmír. A jako obvykle, mohli bychom i zde jít až ke starým Řekům, abychom viděli, že koncepce kosmotvornosti člověka je velmi starou lidskou ideou, ideou beze sporu teoreticky zcela oprávněnou. Ovšem tento kosmotvorný význam nemá jen člověk, ale každá živá bytost, ba zajisté i každá molekula, atom, elementární částice. Kosmotvornost v tomto smyslu není nikterak privilegiem člověka, byť je možno přít se o to, že člověku přísluší ve vyšší dávce než jiným druhům. To však zde hraje jen roli zcela podružnou. Abych se smířil jako s významuplným s tím, že teď mrznu, mám hlad, je mi zle, nestačí mi, žel, vědomí, že má pouhá fyzická existence v rozmezí případných sedmdesáti let života tak či onak přispívá k pohybu, dění, "evoluci" vesmíru -- jenž zajisté by ovšem nebyl, kdyby se jednotlivé jednotliviny "neděly" či vůbec neexistovaly.

Potřebuji něco více: chci vědět, zda má existence vesmíru vůbec nějaký význam. (Na tomto místě pořád ještě nekladu otázku ontologickou, nýbrž jen kosmologickou!) Jsou v podstatě možné dva modely vesmíru: koloběžný a vývojový.

Dva modely kosmu:

1. Koloběžný

Koloběžný vesmír je, jak známo, prastarou a vždy znovu na mysl se vtírající, možno směle říci archetypickou (v jungovském smyslu) představou. Moudře ji zná Kohelet, v mravné rezignaci stoa, vznešeně zoufale Nietzsche a -- last but not least -- Engels. Však ani hegelovský model není vlastně model vývojový. Je to spíše starý gnostický koloběžný model sebeemanace a sebeuvědomění jistého ontologického principu a důsledněji -- a proto čistěji a lépe -- je proveden např. u Schellinga, kde ovšem hned jasně prohlašuje své pravé jméno. Koloběžný vesmír má význam v nejlepším případě pouze "pro sebe". Děje se v rámci předem vymezených možností, stále totéž, nanejvýš -- jak se říká -- někdy v bleděmodrém. Tu galaxie zanikne, aby onde nová vznikla. Zákon zachování masy a energie tu řádí jako černá ruka a naplňuje posvátnou úctou všechny panteisty a jiné pokorně vznešené duchy. Naše lidstvo zajde v kosmickém okamžení, leč nové, nové, vždy nové lidstvo povstane a dosáhne tak možného vrcholu samoevoluce kosmu (samopohybu hmoty, ontologicky řečeno), jež se zase zhroutí do nevyčerpatelně plodného lůna sama sebe. Chvíli co chvíli vystrčí z bažiny galaktických mlhovin hlavu jepice, naklade rychle vajíčka a zas se nějakou tu dobu čeká na novou. Úctyhodnost jepičí existence je bezesporná; vždyť sotva pohledat trpělivějšího a do rukou osudu odevzdanějšího tvora.

Lidstvo a jednotlivá další "lidstva" jakožto možné a nepřekonatelné vrcholy, kulminační body kosmického koloběhu, svou jepicovitou existencí poskytují příklad hodný hagiografie spíše než filosofie. Pokornost, s níž si lidstvo říká psst! na každý záblesk nevíry ve významuplnost jepičího hmoždění a snažení se, nemá rozhodně nikde a v ničem obdoby -- vždyť v koloběžném vesmíru neexistuje nic dokonalejšího a vyššího než je lidstvo (resp. jednotlivá lidstva, z nichž naše jistě nemusí být nejvyspělejší, to rádi, hrdi na svou nestrannost, přiznáváme).

Děje se kolotoč vesmíru proto, aby se občas zablýskl tím báječným květem lidství, tj. fenoménu, v němž dosahuje relativního sebepoznání apod.? Snad nikdo se neodváží tvrdit, že v tom by byl "význam" tohoto kolotoče. V koloběžném modelu je výskyt lidstva zákonitou epizodou či jen zákonitým podružným jevem, není ani cílem, ani závěrem, ani významem kolotoče, jen bodem, v němž se křivka začíná obracet zpět, a to ještě možná jen z našeho hlediska. Vzhledem k omezenému -- prostorově i časově -- výskytu není lidstvo pro koloběh kosmu ani zdaleka nejdůležitějším průchozím stadiem, možná ani ne bezpodmínečně nutným. V koloběžném modelu je nadto existence lidstva pro celý běh kosmu zhola irelevantní, nijak jej neovlivňuje. Běh jde přes lidstvo spíše než lidstvem, nevšímá si ho, nebere na něj ohled a lidstvo pro něj nemá význam.

2. Vývojový model...

Má běh kosmu význam pro lidstvo? Má význam o sobě? Má aspoň význam sám pro sebe? Tyto otázky nelze zodpovědět přímo. Je nutno znovu nejprve klást otázku proč -- v tomto případě: proč je dění vesmíru právě takové, a ne onaké. Velmi jednoduché je ovšem přijmout dění vesmíru jako empiricky zjištěné, "dané" a prostě "nutné" a tím otázku proč s posměchem suspendovat. I to však je jedním typem odpovědi. Odpovídá se tu, že existuje "pro nic", či v nejlepším případě samo pro sebe. Na úrovni kosmologie -- zvláště koloběžného modelu -- nelze jít dál.

Vývojový model vesmíru věru blaží srdce. Vše nejen plyne, ale vše se vyvíjí, vše spěje stále dál, stále výš. Vznikají stále nové formy, jež se hierarchicky řadí, formy stále složitější, dokonalejší, mocnější. Vše nižší má význam pro vše vyšší. Vše vyšší se napájí vším nižším. Stále "stoupá uspořádanost". Nic, co je nového přineseno, se neztrácí, je jen modifikováno, transformováno, využitkováno v novém, v podstatě vždy vyšším. Zde je místo lidstva čestné. Zde je však čestné každé místo vůbec. Místo lidstva je i vznešené, neboť lidstvem vzniká sebeuvědomění tohoto procesu, jeho pochopení, a existence přestává být slepou a nevědomou a stává se heroickou, patetickou, a tedy svým způsobem šťastnou. To bylo vždy -- ať už uvědoměle, nebo neuvědoměle -- životním a světovým názorem všech zodpovědně tvůrčích lidí a to je též jaderným stanoviskem marxismu, byť se k němu marxisté filosoficky propracovali v nejlepším případě jen v nejvšeobecnějších tezích. Filosofické propracování tohoto stanoviska může dát marxistickému světovému míru takovou neodolatelnou pozitivní sílu, že to, co je dodnes naší hlavní filosofickou praxí, totiž nádenické negativistické vyvracení všeho filosofického idealismu a fideismu, by se mohlo konečně dostat tam, kam patří, tj. na druhou až třetí kolej.

Kosmologické modelování má pro normálního člověka -- a tím někdy je i filosof -- tak blízko k problematice ontologické, že se mnohdy obě sféry slévají a ontologické stanovisko je mlčky předpokládáno jako vyřešené či dané. Je to na újmu abstraktní čistoty výkladu, ale lze se těšit tím, že filosofové příštích pokolení budou aspoň mít pořád ještě co dělat při rozplétání toho, co bylo zapleteno. Na tomto místě se budou tedy objevovat i některé termíny ontologické.