Joan Borysenko: Cesta ženy k Bohu
Joan Borysenko: Cesta ženy k Bohu

Joan Borysenko
Cesta ženy k Bohu

1. vyd. 2006, ISBN 80-86685-14-4, váz., 291 str.

doporučená cena: 298 Kč
naše cena
: 179
ušetříte: 119

SLEVA: 40 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | o autorce | Síla medvědice: Přemýšlení o vlastní cestě | Síla medvědice | úvod | 3. kapitola: Intuice a rozum: Jákobův žebřík a Sářin kruh | Vlastní mozek pro vlastní cestu | Ženská moudrost: intuice propojená v síť | Ženská vztahovost: empatie je naší přirozeností

Síla medvědice

      Caroline a já jsme se medvědů bály jen trochu. Věděly jsme, že tam jsou, skryti před našimi zraky. Můj muž Kurt jednoho potkal se svým synem Christianem právě na téhle stezce asi před týdnem. A nějaký medvěd se před časem vloupal do auta mé asistentky Judy, protože dostal zálusk na sklenici smetany do kávy. Po jídle se uvelebil na střeše auta a lízal si rány od skla. Zaplatí pojišťovna medvědí zuby ve střeše, rozbité okénko a medvědí šlápoty na sedačkách? Je to Boží zásah, nebo vandalský čin? Může jít takový medvěd do vězení?

      Vyprávěly jsme tyto historky naší kamarádce Beth, která žije na jednom marylandském předměstí, kde jsou medvědi zřídkavým jevem. Nebála se. Myslela si, že naši tři velcí psi nás ochrání. Já si to myslela také. A přestože jsem věděla, jak mohou být medvědi nebezpeční, byla jsem vlastně zklamaná, že asi neuvidíme žádnou medvědici, jak se zvedá na zadní, aby ochránila mláďata, jež porodila během zimního spánku.

      Medvědice na to jdou chytře. Uloží se k zimnímu spánku a čeká je dlouhý, klidný šabat. Onu nepříjemnou a protivnou dobu své březosti zaspí. Z brlohu vylézají odpočaté už s mláďaty, která se narodí koncem zimy.

      Mytologicky je medvěd ženskou bytostí. Jméno řecké bohyně lovu Artemis znamená Medvědice. Ztělesňuje moudrost přírody. Symbolizuje intuici, jež se spoléhá více na svou vnitřní zkušenost, než aby se řídila zkušenostmi cizími. Medvědice jde svou vlastní cestou. Nebojí se zpochybňovat danosti. Má odvahu věřit. Bojuje za své děti. Je statečná a silná, něžně pečující a vzdorovitá. Přežívá díky své prohnanosti. A pro mne představuje též silný a jedinečný archetyp.

      Jednou jsem měla sen o ženství. Jedu na voze s mužem, který má dvojčata v batolecím věku, chlapce a děvče. Vypráví mi, že hoch je pro něho potěšením, neboť dělá všechno tak, jak se to píše v knihách. Zato děvčátko je hotovou pohromou. Svéhlavá, živá a nezvladatelná. Jak si tak povídáme, holčička si přeleze na zadek vozu a dá se do tance. Najedeme na hrbol, ona letí dolů a padá do jámy v zemi. Zastavíme vůz a otec poznamenává, že má, co zasloužila. Pohlédnu dolů do jámy, která se otvírá a pokračuje rozlehlou jeskyní. Děvčátko je uvnitř, bez zranění. Trvá mi celý den, než se k ní prohrabu. Když jsem konečně u ní, je rozjařená a vůbec se nebojí. Ještě stále tancuje.

      Ženská spiritualita je stejně divoká a nespoutaná jako to děvčátko. Je přirozená, pozemská, vztahová, mystická, ztělesněná, intuitivní, živočišná a empatická. Pomalu, ale jistě se začínají naším způsobem psát, modlit, zpívat a tančit ženské básně, žalmy, písně a liturgie tak, jak to odpovídá naší cestě. Prokopáváme se zpátky samy k sobě.

      Stejně jako ona medvědice potřebujeme šabat. Většina církví nějaký má židé od pátečního do sobotního večera, křesťané v neděli, hinduisté v úterý, muslimové v pátek. Některé kmeny amerických indiánů slaví šabat den po zimním slunovratu, po Novém roce. Ať už je náš šabat dnem, hodinou, modlitbou, dechem, nebo meditací, na chvilku spočineme a nasloucháme v tichosti svému vnitřnímu hlasu. V tichu se probouzí naše intuice a větří jako zvědavá kočka. Jsou to okamžiky, kdy jsme dostatečně probrány, sdostatek čilé, přítomné natolik, abychom viděly onu cestu, která se před námi otvírá, tak jako se to stalo Caroline, Beth a mně za onoho letního dne provoněného šalvějí. Protože po naší cestě ještě nikdy nikdo nekráčel.

      Duchovno, které bylo nám třem přítelkyním společné, bylo bytostně ženské povahy, ač jsme o tom takto nemluvily. Důvěrnost našeho hovoru, hluboký klid okolní přírody a vůbec nejstarší ženský rituál sdílení příběhů to vše nám připomínalo, že Bůh je všude. Božství zářilo v každém keři a stromu, ve zpěvu ptáků, ve zvucích ticha a zejména v každé z nás. Ona lehkost našeho spojení s Bohem a jistota, že jsme spolutvůrkyněmi, jejichž rozhodnutí ovlivňují přirozený pořádek, byly při té procházce tak samozřejmé a prosté, že se daly lehko přehlédnout. Nejdůležitější věci ostatně bývají neviditelné, jako například vzduch pro pozemské tvory či voda pro ryby.

      Tato neviditelná lehkost a jistota ženské cesty stojí v ostrém kontrastu s pocity úzkosti, které má mnoho žen při hledání cesty k Bohu. Mnohé z nás jsou náboženskými odpadlicemi. Jiné jsou ke svému původnímu náboženství loajální, ale duchovně z něho mnoho nemají. Některé z nás jsou tak roztrpčeny náboženskými institucemi či obrazem Boha tolik vzdáleným od toho, kdo skutečně jsme, že jsme zavřely oči před hostinou, která se nám neustále nabízí.

      Představte si ženu stojící kdesi vzadu v kostele. Žízní po vodách ducha natolik, že se stěží udrží na nohou. V kakofonii vlastního vnitřního dialogu není s to rozpoznat líbeznost onoho hlasu, jímž k ní v jejím srdci promlouvá Bůh. Chytá se opěradla staré dřevěné kostelní lavice, vyřezané ještě za dnů, kdy ženy nebyly vítanými hosty v žádném chrámu. Oslabuje ji smutek a hněv nad náboženstvím, které odsuzuje, které ponižuje ženy či jakoukoli jinou skupinu. Připadá jí, že se nemůže hnout dopředu, že nemůže projít boční lodí a stanout uprostřed kostela.

      A já doufám, že tato žíznící žena se při čtení této knihy zhluboka napije. Že pro ni bude svátkem a léčbou a že se po vzoru medvědice postaví na své vlastní silné nohy. A až nalezne svou rovnováhu, nechť vzývá Ducha takovým způsobem, jakým bude chtít, ať už v kostele či v chrámu, nebo mimo institucionální církve. Snad dokonce nějaké náboženství znovu objeví. Mláďata, která chráníme, jsou nám přece tak drahá. Jsou vírou zrozenou ze zkušenosti, jsou právem uctívat po svém přirozený řád naší křehké planety, na níž je vše se vším propojeno, budoucnost našich dětí se schopností vytvářet životodárné rituály, jež poskytují sílu a naději, uzdravení a lásku.

      Vy jste, milé přítelkyně, při mně a Bůh je všude. Přesto jsme vposledku sami, hledajíce cestu k sobě samým se svícemi vlastních srdcí. Vydávají trvalé a jasné světlo, ale svítí nám vždy jen na krok dopředu. To, zda budou i další kroky, je jen věcí víry. To, že máme víru vydržet a jít svou vlastní cestou třeba i ve chvílích, kdy, ztraceni, tápeme je darem milosti a přátelství. Častokrát se nám zdá, že naše světlo pohasíná. V tom se ale přiblíží jiné světlo, jež přináší kdosi neznámý nebo naše přítelkyně, kniha nebo písnička, kos či obyčejné kvítí, a posvítí nám na cestu. Časem si uvědomíme, že světlo, které jsme si vypůjčili, bylo vždy i naším vlastním.

Hodnocení knihy