Jak se prodavač papíru stal buddhou
Korejské buddhistické legendy

24. Jak šíp zasáhl bódhisattvu Kšitigarbhu

(...)   Na svahu posvátné hory Pogesan rostla kdysi planá hrušeň. Jednou koncem léta se strom pod bohatou úrodou ovoce jen prohýbal. Přiletěla vrána a začala s chutí klovat do hrušek. Poskakovala od jedné hrušky k další a další, ještě oblejší, ještě sladší. A jak se tak mlsná vrána vrtěla v koruně stromu, jedna z hrušek spadla dolů a rovnou na hlavu zmije, která ležela svinutá do klubíčka přímo pod stromem.

      Zmije nevěděla, co se děje. V očích se jí zablýskalo, napřímila se a podívala vzhůru. Není to tam na stromě vrána? Ano, a bezohledně se láduje hruškami! Zmije se rozhněvala. Vychrlila ze sebe jed. Jed pronikl vráně do peří a pomalu se šířil jejím tělem. Vráně ubývalo sil, až nakonec spadla ze stromu. Zmije na ni vyjela: Roztřásla jsi strom a hruškou mne praštila do hlavy. Zasloužíš si smrt.

      Vrána hlesla z posledních sil: Ta hruška spadla sama od sebe, já ji nechtěla shodit. Prosím vás, odpusťte mi.

      Ale zmije neznala slitování a kousla vránu do krku. Vrána neměla sílu bojovat, umínila si však, že se musí zmiji, která ji krutě připravila o život, pomstít v budoucnosti. Tak umřela, srdce plné touhy po pomstě. Po chvíli umřela i vysílená zmije.

      A tak začal osudový zápas vrány a zmije. Zmije se narodila znovu jako kanec a vrána se stala bažantí slepicí. Jednoho dne si kanec všiml bažantí slepice, když kladla vejce do hnízda na skále. Seznal, že se dívá na svého nepřítele vránu, a rozběhl se k ní. Ty mizero, to sis myslela, že tě nepoznám, když se staneš bažantí slepicí? ryčel celý vzteklý, kopl do kamene a ten se kutálel dolů do bažantího hnízda. Bažantí slepice zasažená kamenem umřela, srdce plné zášti.

      Zrovna v té chvíli se tam objevil lovec z nedaleké vesnice. Pozoroval zvířata a chtěl rozdivočelého kance zahnat, ale nepovedlo se mu to. A tak sebral ze země mrtvou bažantí slepici, odnesl ji domů a upekl si ji s ženou k večeři.

      Lovcova manželka otěhotněla, a když nastal její čas, porodila zdravého synka. Chlapec rychle rostl, od otce se naučil lovu a stal se z něj zdatný lovec I Sun-sok. Avšak bažantí slepice nikdy nelovil, pronásledoval jenom kance. Divný to byl lovec.

      Jednoho dne I Sun-sok spatřil v lese obrovského kance zlatavého odstínu a vystřelil na něj. Šíp se zvířeti zabodl do levého ramene. Krvácející kanec se rozběhl k hoře Hwanhuibong. Lovec běžel za ním, jak nejrychleji dovedl, ale v údolí potoka mu najednou kanec zmizel z dohledu. Šel po krvavých stopách, až došel k jezírku. Zadíval se na jeho hladinu a co nevidí ve vodě spočívá socha bódhisattvy Čidžanga a z Čidžangova levého ramene trčí šíp! Lovce jala pokora. Sepjal ruce a sklonil hlavu. V té chvíli uslyšel mírný jemný měkký hlas, který pravil:

      Zlá příčina plodí zlé následky. Zlé následky vedou ke zlým příčinám. Pouze soucit a odpuštění zruší zlou karmu.

      Lovec hlasu naslouchal a v jeho mysli se odvíjel příběh pošetilého zápasu vrány a zmije. A pochopil, že bódhisattva Čidžang se musel vtělit do zlatavého kance, aby mu pomocí zázraku ukázal, jak zlo zastavit.

      Lovci se rozjasnila mysl. Spolu s bratrem Sun-dukem se stal mnichem, z kamenů v lese vybudoval terasu a pohroužil se do meditace. Vedl k nenásilí více než tři sta dalších lovců a nakonec pronikl do tajemství koloběhu životů. Potom vybudoval poustevnu Sokteam (Poustevna na kamenné terase) a na její oltář umístil sochu Čidžanga. Psal se rok 720.