Jak se prodavač papíru stal buddhou
Korejské buddhistické legendy

1. vyd. 2006, ISBN 80-86685-50-0, váz., fotografie, 226 str.

doporučená cena: 228 Kč
naše cena
: 160
ušetříte: 68
SLEVA: 30 %
Obsah stránky:
Anotace | Obsah knihy | 10. Marné snění mnicha Čosina | 20. Jak se Nohil Puduk a Taltal Pakpak stali buddhy | 24. Jak šíp zasáhl bódhisattvu Kšitigarbhu | 48. Kim Hjon a tygřice

10. Marné snění mnicha Čosina

V období Silla vlastnil klášter Segjusa (nynější Hunggjosa) pozemek na východním pobřeží. Správcem pozemku byl jmenován mladý mnich Čosin.

Jakmile Čosin nastoupil do služby, zahleděl se do dcery náčelníka okresu Kim Hun-gonga. Několikrát se dokonce v klášteře Naksansa tajně modlil k bódhisattvě soucítění Kwanseum, aby mu pomohla navázat s dívkou milostný vztah. Byl dívčiným půvabem tak okouzlen, že by byl ochoten porušit i mnišský slib celibátu.

Jednoho dne se Čosin dozvěděl, že se dívka vdává. Vešel do Buddhovy síně v klášteře Naksansa a stěžoval si bódhisattvě Kwanseum, že nesplnila jeho přání. Padl soumrak. Čosin hořce plakal a usoužený steskem nakonec usnul přímo před sochou bódhisattvy.

Zdálo se mu, že se tiše otevřely dveře a do Buddhovy síně vešla Kimova dcera. Zářila radostí a s úsměvem pravila:

Jak jsem vás jednou spatřila, hned jsem se do vás zamilovala. Vůbec jsem na vás nemohla zapomenout. Rodiče mi vybrali ženicha a já se nedokázala protivit jejich přání, a tak jsem se vdala. Ale teď jsem tady u vás. Přišla jsem, abych se stala vaší ženou.

Čosin byl šťasten a utekl s dívkou do rodné vesnice. Žili spolu čtyřicet let, narodilo se jim pět dětí, ale v jejich obydlí nebylo nic než čtyři holé stěny. Měli sotva co jíst. Nakonec upadli do naprosté bídy. Asi deset let se toulali v cárech po odlehlých horských krajích a žili z ruky do úst.

Když přecházeli průsmyk Hehjon, jejich patnáctiletý syn zemřel hladem. Hořce naříkali a pohřbili ho u cesty. Se čtyřmi zbývajícími dětmi došli do Ugokhjonu a tam si u cesty postavili rákosovou chýši. Stárnoucí rodiče byli nemocní a hlady tak zesláblí, že se nemohli postavit na nohy. Jejich desetiletá dcera šla do vsi vyžebrat trochu rýže. Pokousal ji však pes, a tak se s křikem vrátila domů a zhroutila se otci a matce k nohám. Rodiče se rozplakali. Po chvíli si matka usušila slzy a praví:

Když jsme se poprvé setkali, byli jsme krásní a mladí, měli jsme čisté šaty. Dělili jsme se o prosté jídlo a pár kousků oděvu a prožili spolu dlouhá léta plná něhy a vášně. Myslím, že naše karmické pouto musí být velmi pevné. Letos jsme však zeslábli, každým dnem k našim starým nemocem přibývají nové, blíží se hladovění a zima. Žijeme v chatrči u cizích a pomalu už ani nemáme sílu prosit o zbytky jídla. Padáme pod tíží studu žebrat. Naše děti se třesou zimou a hladem. Ani o ně nejsme schopni se postarat. Copak se můžeme těšit z manželské lásky? Růžolící tváře a půvabné úsměvy zmizely jako rosa v trávě. Naše přísahy věčné lásky vonící po houbách a orchidejích opadaly jako vrbové kvítky v jarním větru. Já jsem příčinou tvého trápení. Ty jsi příčinou mých starostí. Přemýšlím o včerejších radostech a vidím, že právě ony jsou příčinou dnešního utrpení. Líp je na tom osamělý pták, který se dívá do zrcadla a roztouženě volá na svého druha, než ptačí rodinka umírající pospolu hlady. Je ošklivé odvrhnout v bídě toho, s nímž jsme se setkali v bohatství, vím, je to kruté, ale takový už je náš úděl. Zdá se, že štěstí není v naší lidské moci. Nezbývá nám, než se rozejít. Prosím tě.

Čosin dal ženě za pravdu. Každý si vzal na starost dvě děti.

Žena řekla: Vracím se do své rodné vsi. Ty jdi na jih.

Rozloučili se a každý se vydal svou vlastní cestou. V té chvíli se Čosin probudil. Lampa v Buddhově síni dohasínala. Nad mořem svítalo.

V ranním světle si Čosin uvědomil, že mu zešedivěly vlasy a vousy. Jakoby během jedné noci zakusil všechny radosti a trápení lidského života. Měl toho všeho dost. Světské chtění se v jeho mysli dočista rozpustilo jako kus ledu. Díval se do tváře sochy bódhisattvy soucítění, styděl se za své včerejší toužení a nekonečně Kwanseum děkoval, že mu pomohla prozřít.

Šel se podívat do průsmyku Hehjon. Kopal na místě, kde ve snu pochovali se ženou syna, a našel tam kamennou sochu budoucího Buddhy Miruka. Omyl sochu v potoce a umístil ji v klášteře Naksansa. Pak se vzdal svých správcovských povinností a vrátil se do hlavního města. Z vlastních zdrojů nechal postavit klášter Čongtchosa a plně se věnoval duchovnímu cvičení a konání dobrých skutků. Kde skončila jeho světská pouť není známo.

Dočteme tento příběh, zavřeme knihu, zamyslíme se a možná se zeptáme: Je to opravdu pouze sen jednoho mnicha jménem Čosin? Lidé se teď všichni zajímají jenom o světské radovánky, a to jen proto, že se dosud neprobudili. Následující báseň je míněna jako varování:

Pro chvilkovou radost se zapomněl
a pojednou zestárl uprostřed starostí.
Než se dovařila jahelná kaše,
pochopil, že lidský život je pouhý sen.
Kultivujeme-li svou mysl, odvede nás od rozkoší těla a chamtivosti,
leč muži touží po krasavicích a zloději po majetku.
Proč čekat na sen jasné podzimní noci?
K poznání jasné a svěží radosti stačí čas od času zavřít oči.