Gary Snyder: Praxe divočiny

Gary Snyder
Praxe divočiny

1. vyd. 1999, ISBN 80-85905-65-5, Váz., 208 str.

doporučená cena: 238 Kč
naše cena
: 143
ušetříte: 95
SLEVA: 40 %
Obsah stránky:
Anotace | Esej nazvaný Dobrá, divoká, posvátná

Esej nazvaný Dobrá, divoká, posvátná

      Plení divokého

      Je to už dvacet let, co já a moje rodina žijeme na půdě v pohoří Sierra Nevada v severní Kalifornii. Hřebeny a svahy jsou jaksi "divoké" a ne právě "dobré". Místní původní obyvatelé, Nisenané (či Jižní Maiduové), byli během prvních desetiletí zlaté horečky téměř úplně vysídleni nebo vyvražděni. Zdá se, že tu není nikdo, kdo by nás naučil, která místa tu byla uctívána jako "posvátná", - i když postupem doby stále nabývám dojmu, že je budeme opět schopni vnímat a nalézat.

      Divoká země, dobrá země, posvátná země. Taková označení slýchávám při domácích pracích na naší horské farmě, ve městě při politických mítincích i při delších zahraničních cestách za studiem problémů domorodého obyvatelstva. Bližším zkoumáním těchto tří kategorií bychom se snad mohli dobrat podstaty problémů venkovských usedlostí, soběstačného života, zachování divočiny i odporu Třetího a "Čtvrtého" světa k choutkám průmyslové civilizace.

      Naše idea Dobré země vychází ze zemědělství. Zde se "dobrou" (ve smyslu úrodné půdy) míní pouze země, jež produkuje malé množství vybraných kultivarů, a je tak protikladem "divoké": je obdělaná, kultivovaná. Abyste zvýšili výnosy, bojujete proti hmyzu, plašíte ptáky a vytrháváte plevel. Divoké, které lítá, plazí se, zavrtává se - je jenom pro zlost. Divokou přírodu ovšem rozhodně nelze nazvat neproduktivní a o žádné rostlině z téměř nekonečné mozaiky mikro- a makrospolečenství nelze nikdy říci, že tam nepatří. Lovcům a sběračům, pro něž je celá tato škála bohatství, tento divoký přirozený systém také jejich ekonomikou, musí každý obdělaný kousek půdy připadat, alespoň napoprvé, bizarní a rozhodně ne úrodný. Sběrači využívali tak veliké území, jaké byli s to každý den projít. Zemědělci žijí podle mapy tvořené vysoce produktivními uzly (vymýcenými plochami), pospojovanými čarami (cestami přes hrůzu nahánějící lesy) - hle, začátek "linearity".

      Samozřejmě že místa, jimž člověk před vznikem zemědělství přikládal zvláštní význam a jež považoval za posvátná, byla divoká. U prvních zemědělských civilizací byly rituálně obdělávaná země či zvláštní "chrámová pole" někdy považovány za posvátné. Náboženství plodnosti oněch dob se nemusela nutně těšit z plodnosti celé přírody, ale zaměřovala se pouze na to, co lidé sklízeli. Idea kultivace byla konceptuálně přenesena na výuku společenských norem, které zaručovaly členství ve výlučné vrstvě. Metaforicky řečeno, "duchovní kultivací" zbavovali svatí mužové lidskou přirozenost onoho "divokého" plevele. To je agrární teologie. Ale vyplení divokého z přirozenosti představitelů rodu bos a sus - skotu a prasat - změnilo zvířata, která jsou v divoké přírodě chytrá a inteligentní, na netečné, maso produkující stroje.

      Některé háje, pozůstatky původních pralesů, přečkaly do klasických dob jako "svatyně". Vladaři v metropolích na ně ovšem pohlíželi se stále větší nevolí. Svatyně přežívaly, protože lidé, kteří zem obdělávali, stále tak trochu slyšeli volání starých cest a stále si šeptem předávali tradice starší než zemědělství. Posvátné háje začali kácet izraelští králové a křesťané jejich práci dokončili. Představa, že "divoké" může být také "posvátné", se na Západ vrátila až s romantismem. Toto znovuobjevení divoké přírody v devatenáctém století je čistě evropskou záležitostí, reakcí na formalistický racionalismus a osvícenský despotismus: dovolávalo se citu, instinktu, nových nacionalismů a sentimentalizované lidové kultury. To jenom z kultur soustředěných kolem opravdu starých míst slyšíme o posvátných hájích a posvátné zemi v kontextu upřímné víry a praxe. Do tohoto kontextu patří i tradice občiny: "dobrá" země se stává soukromým vlastnictvím; divoká a posvátná je společná.

      Svět původních obyvatel pouští, džunglí a lesů čelí neúprosným invazním vlnám do svých nejzapadlejších teritorií. Tato území byla opuštěna, ať už po dohodě, nebo po nátlaku, protože dominantní společnost prohlásila arktickou tundru, vyprahlou poušť nebo džungli za "nedobrou". Původní obyvatelé nyní všude vedou nerovný a nikým nepodporovaný boj proti nepředstavitelně bohatým korporacím ve snaze zabránit jim v kácení lesů, těžbě ropy nebo uranu na svých územích. V boji setrvávají nikoliv jenom proto, že se týká jejich domova, ale také proto, že se na daném území nacházejí jejich posvátná místa. Právě to jim dává zoufalou sílu odolávat mocnému pokušení prodat svou zemi - sebrat peníze a nechat se přesídlit. Někdy jsou však pokušení i nátlak tak veliké, že se vzdají a odejdou.

      A tak se pádné a aktuální politické otázky dotknou i tradičního náboženského způsobu života, který se dosud na určitých místech udržuje. Na jaře roku 1982 jsem se na Montanské univerzitě účastnil programu Russella Meanse, zakladatele a aktivisty American Indian Movement (Indiánského hnutí), který se pokoušel získat podporu pro Yellow Thunder Camp v Black Hills, kde sídlí Lakotové a další indiáni. Thunder Camp byl tou dobou tradičním kmenovým územím pod jurisdikcí Správy lesů. Tito lidé se pokoušeli zamezit dalšímu rozšíření těžby v Black Hills. Důvodem pro opětné obsazení dotyčného místa jim nebylo jenom to, že šlo o dědictví po předcích, ale i to, že toto místo chápali jako posvátné.

      Za svého úřadu ustanovil kalifornský guvernér Jerry Brown speciálně pro kalifornské indiány Native American Heritage Commission (komisi pro dědičná práva původních Američanů) a několik starších bylo pověřeno úkolem lokalizovat a ochránit posvátná místa a domorodá pohřebiště v Kalifornii. Částečně to bylo vedeno snahou předejít konfliktům mezi původními obyvateli na jedné straně a majiteli půdy a správci veřejných území na straně druhé, kteří zahájili přípravné práce na územích, jež považovali za svůj současný majetek. Problém se často týká tradičních pohřebišť. Byl to citlivý tah a ačkoliv pro bílé voliče jen stěží pochopitelný, vzbudil u všech domorodých komunit dosti velkou odezvu. Bílí křesťanští zakladatelé Spojených států nebrali sice v úvahu víru indiánů, ale když už zaručili svobodu náboženství, několik soudních výnosů muselo za ta léta dát za pravdu jistým náboženským sdružením původních Američanů. Sepětí náboženství s půdou se však dominantní kultura a soudnictví brání. Pro Euroameričany tento starobylý akcent náboženské úcty zůstává v podstatě nepochopitelný. Samozřejmě: jestliže se i malý kousek půdy považuje za posvátný, pak se už nikdy nemůže prodat ani pronajmout. To je obrovská hrozba základním předpokladům nekonečně se rozpínající materialistické ekonomiky.

      Studánky

      Při loveckém a sběračském způsobu života poskytovalo území dané skupiny každému jejímu členu stejnou zkušenost. Divoká a posvátná místa mají mnoho funkcí. Jsou tam místa, kam odcházejí ženy do ústraní, místa, určená pro těla mrtvých, i místa, kam jsou jinoši a dívky zváni ke zvláštním zasvěcením. Taková místa jsou magická, oplývají významem a silou. Paměť takových míst je velice dlouhá. S Nanaem Sakakim a Johnem Stokesem jsme na podzim roku 1981 na pozvání Aboriginal Arts Board (Výboru pro umění původních obyvatel) navštívili Austrálii a uskutečnili několik přednášek, čtení poezie a seminářů jak s domorodými předáky, tak i s dětmi. Většinu času jsme strávili v centrální australské poušti jižně a západně od Alice Springs, nejdřív na kmenovém území Pitjantjarů a pak pět set kilometrů odtud na severozápad na území Pintubiů. Původní obyvatelé v centrální poušti dosud mluví vlastními jazyky. Jejich náboženství je poměrně nedotčené a iniciace mladých mužů dosud probíhá po dovršení čtrnácti let, a to i u těch, kteří navštěvují střední školu v Alice Springs. Na jeden rok střední školu přeruší a odejdou do buše, aby divočinu "prochodili" a naučili se tak rozumět krajině, rostlinám a živočichům a na závěr podstoupili iniciační obřad.

      Cestovali jsme náklaďákem po prašné cestě západně od Alice Springs ve společnosti pintubijského staršího jménem Jimmy Tjungurrayi. zatímco auto uhánělo po prašné silnici, začal mi na zadním sedadle něco velmi rychle vyprávět. Mluvil o hoře před námi, vyprávěl mi příběh o několika klokáncích, kteří k ní v době snění přišli a dostali se do jakéhosi sporu s ještěrčími dívkami. Jen tak tak příběh dokončil a už začal nový o dalším zdejším kopci a hned nato zas o kopci následujícím. Nestíhal jsem. Asi po půl hodině jsem pochopil, že to jsou příběhy, které si vyprávějí při chůzi a že zažívám zrychlenou verzi toho, co by se v poklidu vyprávělo při několikadenním pěším putování. Pan Tjungurrayi se cítil radostně povinován podělit se se mnou o lidovou tradici, poctěn už jenom tím, že tam s ním jsem.

      Vzpomeňte si tedy na dobu, kdy jste cestovali pěšky stovky kilometrů, konali rychlé a časté noční pochody, cestovali celou noc a přes den si zdřímli ve stínu akácie, a celou cestu jste naslouchali těmto příběhům. Při svých cestách se staršími jste získávali "mapu", kterou jste si ukládali do paměti, plnou tradičních znalostí a písní a praktických informací. Kromě toho jste písně zpívali vy sami, abyste trefili zpátky. A snad jste mohli cestovat i k místu, kde jste nikdy předtím nebyli, vedeni jenom písněmi, které jste se naučili.

      Utábořili jsme se u studánky zvaném Ilpili a setkali se s několika Pintubiji z okolní pouště. Studánka Ilpili má asi metr v průměru, patnáct centimetrů do hloubky a je skryta ve stínu keřů plných pěnkav. Lidé táboří asi půl kilometru odtud. Je to jediný zdroj vody v okruhu desítek tisíc čtverečních kilometrů, který nevysychá ani v suchých letech. Místo je podle zvyku přístupno všem. Až do pozdní noci seděli Jimmy a ostatní starci kolem ohníčku z trnitých větví, zpívali cyklus cestovních písní a unášeni představivostí a hudbou procházeli pouští. Tlučením dvou bumerangů o sebe udržovali stálý rytmus písně. Mezi jednotlivými písněmi udělali přestávku, prohodili jednu dvě věty, trochu se pohádali o slovíčka a znovu začali. Jeden ustoupil druhému a nechal ho začít. Jimmy mi vysvětlil, že mají takové množství cestovních písní, že si je nemohou všechny zapamatovat a musí si je neustále opakovat.

      Každý večer začínali otázkou: "Co budeme zpívat?" A odpovědí bylo: "Zazpívejme si o cestě do Darwinu." Začali mluvit a dohadovat se, zpívat a proťukávat se celou cestou. Byl právě úplněk: několik mraků lehce plulo v chladném světle a mírném pouštním vánku. Zjistil jsem, že starším chutná černý čaj, a tak jsem jim ho několikrát za noc uvařil přímo na ohni, se spoustou bílého cukru, tak jak si přáli. Když se jim zachtělo, zpěváci zpěv přerušili. Zeptal jsem se Jimmyho: "Jak daleko jste se dneska v noci dostali?" Řekl: "Hm, asi tak do dvou třetin cesty do Darwinu." To jenom na ukázku, jak spolu v předgramotných společenstvích byly spjaty krajina, mýtus a informace.

      Jednou jsme poblíž Ilpili zastavili, Jimmy a tři další starší vystoupili z auta a Jimmy řekl: "Ukážeme vám posvátné místo. Doufám, že už jste dost staří." Obrátili se k chlapcům a řekli jim, ať tam zůstanou. Když jsme se vyšplhali na kopec tvořený podložní horninou, obvykle srdeční a hluční domorodci se náhle ztišili. Čím jsme byli výš, tím mluvili tišeji a měnilo se i jejich chování. Jeden téměř neslyšně řekl: "Už jsme blízko." Pak padli na kolena a pokračovali po čtyřech. Plížili jsme se posledních šedesát metrů a pak přes malou vyvýšeninu a ocitli se na malé plošince mezi rozeklanými a podivně tvarovanými skalami. Šeptali nám s úctou a bázní o tom, co se tam stalo. Pak jsme se všichni zamířili zpět. Slézali jsme dolů z kopce až do určitého místa, kde jsme vstali a šli po nohou. U dalšího místa zvýšili hlas. U auta už zase všichni halasili a o posvátném místě se ani nezmínili.

      Velmi silné. Nezapomenutelné. Později jsme se dozvěděli, že to bylo místo, kam jsou jinoši odváděni k obřadu.

      Procestoval jsem pickupem stovky kilometrů po hrbatých prašných cestách a lezl po horách a skalnatých krajinách, kde cesty končily. Byl jsem zaveden na zvláštní místa. Byly tam obrovské a jedinečné balvany, jejichž každá plocha a strana skýtala překvapení. Náhle se naskýtal průchod ze skryté strmé soutěsky v místě, kde se právě setkávaly dva z písku vystupující útesy se zelenými křovisky obývanými množstvím papoušků. Sestoupili jsme z útesů stolové hory dolů k jezírku, které byste tam nečekali, kde stál devět metrů vysoký viklan. Všechna tato místa byla neobyčejná, víc než fantastická a mnohdy i plná života. V blízkosti byla často spousta piktogramů. Některá místa byla označena jako vyučovací a jiná jako "místa snění" jistých totemových prapředků, všechna dobře zachycená v písni a příběhu více než desítek tisíc čtverečních kilometrů.

      "Snění" či "doba snění" se vztahuje k době plynulosti, tvarování, mezidruhové komunikace a pohlavní nevyhraněnosti, radikálních tvůrčích procesů, kdy celá země procházela proměnou. Často se nazývá "mýtickou minulostí", ale ve skutečnosti to neoznačuje žádnou konkrétní dobu. Stejně tak můžeme říkat, že se to děje právě teď. To je modus věčného tvoření, věčného bytí, opak modu příčiny a následku v čase. Čas je sférou, v níž žijí hlavně lidé a v níž má své místo historie, evoluce a vývoj. Dógen přednesl k objasnění zmíněných dvou modů náročnou a humornou řeč již v zimě roku 1240. Říká se jí "Časo-bytí".

      V australské tradici má totemové snové místo význam především pro lidi příslušného totemu, kteří k němu občas konají pouť. Zadruhé je posvátné (například) pro medové mravence, kteří tam skutečně žijí, - jsou jich tam statisíce. Zatřetí je to jakási platónská jeskyně ideálního mravenečství, možná dokonce i místo, kde byli všichni medoví mravenci stvořeni. To mysticky spojuje podstatu mravenečství s archetypy lidského vědomí a tvoří tak mosty mezi lidstvem, mravenci a pouští. Místo medových mravenců existuje v příbězích, tancích a písních a je skutečným místem, které je také optimální domovinou světa mravenců. Anebo vezměme snové místo zeleného papouška: příběhy budou vyprávět o stopách prapředků vedoucích krajinou a končících na tomto snovém místě. A je to opravdu místo pro papoušky přímo ideální. Všechno se to od vědeckého způsobu vyjadřování liší stejně radikálně jako řada metafor pro výklad pojmu chua-jen nebo Avatansakasútry.

      Tato posvátnost v sobě obsahuje vědomí optimální domoviny jistého příbuzného, kterého v ní máme - klokánky, červené klokany, křovinaté krocany, ještěrky. Geoffrey Blainey říká: "Země sama jim byla modlitebnou, svatyněmi jim byly kopce a potoky a náboženskými relikviemi jim byla zvířata, rostliny a ptáci. A tak migrace australských domorodců, ač vedeny ekonomickou potřebou, byly vždy zároveň poutí." Úrodné (život produkující), (přirozeně) divoké a posvátné bylo jedno a totéž.

      Tento způsob života, ač křehký a poničený, dosud existuje. Nyní je ohrožen japonskými a jinými projekty na těžbu uranu, rozsáhlou těžbou mědi a ropnými průzkumy. Téma posvátnosti se stalo velmi politickou záležitostí - a to natolik, že Australian Bureau of Aboriginal Affairs (Australský úřad pro záležitosti původních obyvatel) zaměstnal několik antropologů a domorodců se znalostí obou jazyků, aby se ve spolupráci se staršími různých kmenů pokusili posvátná místa nalézt a zmapovat. To bylo provedeno s  vírou, že australská vláda má dobrou vůli stanovit hranice určitých území ještě dřív, než se k nim přiblíží průzkumné týmy. Snahu poháněla skutečnost, že v oblasti Kimberley, a stejně tak i v Nincoombě už kvůli ropnému průzkumu došlo k určité konfrontaci. Místní původní obyvatelé hájili vlastní půdu živým řetězem před buldozery a vrtacími soupravami a díky zpravodajství sdělovacích prostředků si naklonili část australské veřejnosti. Jelikož v Austrálii jsou vlastnická práva těžby nerostných surovin vyhrazena vždy "Královské koruně", těžba může postihnout každého farmáře. A tak považovat posvátnou zemi za zvláštní kategorii, a to i teoreticky, je značným pokrokem. Ovšem nedá se na to spoléhat. "Registrované místo" u Alice Springs rozjezdily buldozery nejspíš na pokyn ministra pro území pod státní správou, a to se stalo v době, kdy federální zákonná opatření byla poměrně příznivá!

      Svatyně

      Původní obyvatelé Japonska, Ainuové, měli pro posvátnost a jedinečnost celého ekosystému zvláštní výrazy. Slovo iworu znamená "pole" se vztahem k oblasti povodí, rostlinným a živočišným společenstvím a rovněž duchovní sílu, jež se nalézá pod maskou či krunýřem (hajakpe) nejrůznějších bytostí. Iworu medvěda grizzlyho by byla horská domovina, v němž je medvěd dominantním tvorem, a v návaznosti na nížinný údolní systém by zároveň znamenalo mýtický a duchovní svět medvěda. Iworu lososa by byla níže položená povodí se všemi jejich přítoky (a přilehlými rostlinnými společenstvími), dále pak moře a i říše oceánů, ovšem jenom v tom rozsahu, v jakém se losos pohybuje při svých tazích. Medvědí pole, jelení pole, lososí pole, kosatčí pole.

      Ve světě Ainuů se nacházejí malá lidská obydlí v údolích u malých řek. Vchody míří na východ a uprostřed každého domu je ohniště. Sluneční paprsky tak každé ráno projdou dveřmi na východě, aby se dotkly ohně, bohyně slunce tak prý v ohništi navštěvuje svou sestru, bohyni ohně. Člověk by neměl procházet slunečním paprskem, dotýkajícím se ohniště, aby nepřerušil jejich spojení. Zásoba potravy se často získává v daném místě, ale někteří tvorové scházejí dolů z vnitřních hor a jiní vycházejí z hlubin moře. Zvířata či ryby (nebo rostliny), které samy svolují k tomu, aby byly zabity nebo sebrány, a pak vstoupí do domu, aby byly snědeny, jsou zvány "návštěvník", marapto.

      Pánem moře je Kosatka, velryba zabiják; pánem vnitřních hor je Medvěd. Medvěd posílá své přátele jeleny dolů, aby vykonali návštěvu u lidí. Kosatka posílá své přátele lososy vzhůru proti proudům řek. Když se dostaví, jejich "krunýř je rozlomen" - jsou zabiti - a je jim dovoleno zbavit se své kožešiny nebo svých šupin a vykročit jako neviditelné duchovní bytosti. Těší je duchaplná lidská představení - saké a hudba. (Milují hudbu.) Lidé jim zpívají písně a jedí jejich maso. Spokojeni s návštěvou se pak vracejí zpátky do moře nebo do nitra hor a podávají svědectví: "U lidských bytostí jsme se měli nádherně." A ponoukají ostatní, aby se také vydali na návštěvu. A tak pokud lidé při návštěvě svých jeleních, lososích či rostlinných marapto nezanedbávají svou pohostinnost - hudbu a dobré způsoby -, bytosti se budou opět rodit a stále se vracet. To je druh duchovní myslivosti.

      Jiným příkladem je moderní Japonsko: úspěšně industrializovaná země se zbytky dosud neporušeného vědomí posvátnosti země. Na všech japonských ostrovech se nacházejí šintoistické svatyně. Šintó znamená "cesta bohů". Kami jsou nehmotné "síly" přítomné do jisté míry ve všech věcech, ale co do síly a přítomnosti soustředěné v určitých výlučných předmětech, jako jsou obrovské, podivně tvarované balvany, velice staré stromy nebo s hukotem padající vodopády. Krajinné anomálie a kuriozity, to všechno jsou projevy kami - duchovní síly, přítomnosti, stavu mysli, energie. Největším střediskem kami je hora Fudži. Jméno Fudži se nyní odvozuje od ainuovské Bohyně ohně, jediné, která stojí nade všemi a může hubovat a kárat kimun kamui, horské božstvo, Medvěda. Celá Fudži je šintoistickou svatyní, největší v zemi, začíná na spodní hranici lesa a končí na vrcholku hory. (Mnoho jmen, která zůstala po vytlačených Ainuech, je v Japonsku stále běžných.)

      Šintó získalo špatnou pověst ve třicátých letech a během druhé světové války, protože Japonci vytvořili umělý "šintoistický stát" ve službách militarismu a nacionalismu. Šintoistický stát a lidový šintoismus se tak v hlavách mnoha Euroameričanů slily v jedno. Dlouho před vznikem vůbec nějakého státu byly japonské ostrovy posety malými svatyněmi - džindža či o-mija - které byly součástí neolitické vesnické kultury. Dokonce i uprostřed náporu průmyslové energie současného systému zůstávají místa svatyní nedotknutelná. Asi by vám vstávaly vlasy na hlavě, kdybyste byli svědky, jak japonský projektant posílá buldozery na krásný svah starých borovic, aby ho zplanýroval a postavil na něm nové město. Tzv. Nový ostrov, jehož zásluhou se Kóbe stalo po Rotterdamu druhým největším přístavem na světě, povstával ze dna kóbského zálivu díky zemině získané ohoblováním celého pásu kopců patnáct kilometrů jižně od města. Hlína byla na místo dopravována dvanáct let - souvislý proud barží odnášející hlínu obrovskými dopravními pásy, které úplně přemístily půdu dvou řad kopců blíž pobřeží. Na nově vzniklé ploše se postavilo sídliště. V průmyslovém Japonsku to neznamená, že "nic není svaté", znamená to, že posvátné je posvátné, ale že to je také všechno, co posvátné je.

      Jsme vděční za tyto mikroskopické stopy zachráněné země v Japonsku, neboť ve svatyních (stranou obydlí a cest) platí, že nic se nikdy nekácí, nic se nikdy neudržuje, nic se nikdy nemýtí ani neprořezává. Žádný lov, žádné rybaření, žádné prořezávání, žádné vypalování, žádné hašení: několik ostrůvků prastarých lesů je ponecháno přímo ve městech. A tak se dá zajít do malé svatyně džindža a dotknout se osm set let staré kryptomerie (sugi). Bez svatyní bychom dost dobře nevěděli, jak původní japonský prales vypadal. Ale takové škatulkování není projevem zdraví: v tomto patriarchálním modelu se jeden kousek země chrání jako panenská kněžka, jiný je donekonečna přetěžován jako manželka a jiný je brutálně a veřejně přetvářen jako dívka, která byla pro svou přílišnou bujnost prohlášena za promiskuitní a podrobena trestu. Už by se nemělo dál rozlišovat mezi dobrým, divokým a posvátným.

      Evropa a Blízký východ byly kdysi také plné takových svatyní. Říkalo se jim "posvátné háje". Možná že nejposvátnější místo v Evropě pradávné minulosti bylo pod Pyrenejemi, kde se nacházejí rozsáhlé jeskynní malby. Mám za to, že před třiceti tisíci lety bylo součástí náboženského centra, kde zvířata byla "počínána" pod zemí. Snad snové místo. Možná představa, že tajná srdce zvířat jsou ukryta v podzemí, aby se tak zabránilo jejich vyhynutí. Ale spousta druhů vyhynula dokonce ještě dávno před tím, než éra jeskynních maleb skončila. A mnohem více se jich během posledních dvou tisíciletí stalo obětí civilizace. Expanze Západu má na svědomí zrychlení ničení domoviny na celém světě, ale je zajímavé, že tyto politické a ekonomické procesy skrytě probíhaly už před ní. Vymírání druhů, zbídačování a zotročování zemědělského obyvatelstva a pronásledování tradičního uctívání přírody má v Evropě dlouhou historii.

      A tak se francouzským a anglickým objevovatelům Severní Ameriky, prvním obchodníkům s kožešinami, jimž společnost, kterou opustili, neposkytla žádné vzdělání, mohlo stát, že pohled na divokou přírodu v nich vzbudil úctu. Nalezli mnohé, co v nich vzbudilo bázeň, a někteří ji dokázali i dobře vyjádřit. Někteří se dokonce připojili k indiánům a stali se lidmi Nového světa. Těch pár téměř zapomenutých výjimek se ztratilo v záplavě pozdějších podnikatelů a osadníků. Ještě že je v americké historii aspoň někdo, kdo se indiánům přiblížil skutky nebo životním stylem a kdo si i v osmnáctém století uvědomil, že tento přítomný svět může zaniknout. Pravěké pralesy či původní prérie i se všemi nádhernými tvory jsou dnes jak na Dálném východě, tak i v Evropě jen příběhem z doby kamenné. Na západě Spojených států to byl svět našich babiček. Pro mnohé z nás je dnes tato ztráta důvodem k zármutku. Pro původní Američany to znamenalo ztrátu země, tradičního způsobu života a zdrojů jejich kultury.

      Pravá přirozenost

      Thoreau se za svého pobytu u Waldenského rybníka rozhodl "přimět půdu plodit boby". Podle našich představ není zlem přinutit půdu plodit. Musíme se ale také ptát: co udělá matka příroda ze všeho nejdřív, pokud bude ponechána své dlouhodobé strategii? Nyní je na místě zeptat se, co by bylo v daném místě potenciální vegetací. Je-li území, ač pusté a vymrskané, ponecháno přírodě (japonsky c'-žan), dosáhne rovnovážného bodu mezi biologickou produktivitou a stabilitou. Dobře poučené postindustriální, "budoucí primitivní" zemědělství stojí před otázkou: Existuje nějaký způsob, který nám umožní jít spíše s přírodou než proti ní? Pomoci například listnatým stromům v Nové Anglii nebo, tam kde bydlím, smíchat borovici a dub s kitkitdizzovým základem? Praktikovat zahradnictví, zemědělství nebo lesnictví v souladu s přírodou, a ne proti ní by bylo v lidském zájmu, a nikoliv jenom z dlouhodobého hlediska.

      Výzkum Wese Jacksona napovídá, že zemědělství založené na rozmanitých a trvalých plodinách dává příslib soběstačných, místně uspořádaných komunit budoucnosti. To je důkazem, že zdroj plodnosti je věčně "divoký". Lze říci, že "dobrá půda je dobrá, protože je v ní divokost". Jak mohl vítězný král, rozdělující svou naloupenou kořist, dávat v léno právě tohle? Nesmyslnost španělských "územních darů" a všech "nemovitostí". Ta moc, která nám dává dobrou zemi, není nic než Gaia sama jako celek. Možná že téměř celé civilizované zemědělství vykročilo špatnou cestou hned na začátku, když se spolehlo na monokulturu jednoletých rostlin. Wes Jackson ve své knize Nové kořeny pro zemědělství tento argument dál rozvíjí. Shoduji se s jeho názorem s vědomím, že z něho vyplývají mnohem širší úvahy o civilizaci samé. Kritiku vztahující se k tomuto tématu jsem rozvinul na jiném místě. Stačí pouze říci, že jednotlivé typy ekonomické a společenské organizace, které se nám vybaví, když řekneme slovo "civilizace", už nelze dál automaticky přijímat jako vhodné modely. Podrobná analýza civilizace ovšem neznamená negaci všech významů kultivace.

      Slovo kultivace, významově spřízněné s anglickými slovy till (orat) a wheel about (obracet), v sobě zahrnuje odklon od přirozeného procesu. V zemědělství to znamená "konec posloupnosti, zavedení monokultury". Na duchovní úrovni to znamená odříkání, podřízenost náboženské autoritě, dlouhé teoretické vzdělávání, případně podle některých tradic dualistickou náboženskou víru (stroze rozlišující "tvora" a "stvořitele") a prvořadou představu "ústřední" božské bytosti, vzdáleného a jediného bodu dokonalosti, jenž má být naším cílem. Úsilí, které taková duchovní praxe vyžaduje, je občas jakousi válkou proti přírodě - vyvyšování lidského nad zvířecí a spirituálního nad lidské. Nejpropracovanější moderní typ hierarchické spirituality je dílem pátera Teilharda de Chardin, který pro lidstvo vyžaduje zvláštní, evolučně spirituální sudbu, již chápe jako vyšší vědomí. A někteří z těchto extrémistických duchovních darwinistů by se s radostí zbavili zbytku pozemského živočišného a rostlinného života, aby mohli postoupit do mimozemské sféry transcendentální biologie. Antropocentrismu některých myslitelů New Age čelí radikální kritikou hnutí hlubinné ekologie.

      V rovině společenské znamenala kultivace osvojování jazyka, tradice a způsobů, které zajišťují členství v elitní třídě, a jsou v přímém protikladu s "lidovými zvyky". Samozřejmě že ve skutečnosti může být etiketa vesničanů či nomádů (Charles Doughty pijící v Arabské poušti kávu se svými beduíny) stejně vytříbená, složitá a svévolná jako etiketa každého obyvatele města.

      Jsou tu ovšem ještě takové věci jako přizpůsobování. Svět se posouvá na základě komplementárních dvojic: starý a mladý, bláznivý a moudrý, zralý nebo zelený, syrový nebo vařený. Zvířata se také tváří v tvář touze a dosažitelnosti učí sebeovládání a zdrženlivosti. To je učení a přizpůsobování, které je v souladu s podstatou věcí a zároveň i v protikladu k ní. V prvotním čínském taoismu neznamená "přizpůsobování" kultivaci vlastní divokosti, ale snahu zbavit se tyranských a klamných stavů. Čuang-c' zřejmě tvrdí, že všechny společenské hodnoty jsou falešné a jenom plodí sebestředné ego. Buddhismus si vybírá střední cestu - podle něho je egu vlastní nenasytnost, zášť a nevědomost, ale přitom je samo odrazem nevědomosti a klamu, který pramení z toho, že nevidíme, kdo "skutečně" jsme. Organizovaná společnost může takové slabosti podněcovat, podporovat nebo je i zneužívat, ale stejně tak může povzbuzovat velkomyslnost, laskavost a důvěru. To je důvod proč se angažovat v jakési politice ctnosti, poctivosti a schopnosti. Stále závisí na individuální povaze, zda si člověk slíbí či neslíbí, že jeho konání bude plné soucitu a snahy o proniknutí do podstaty věcí. Této možnosti prostě člověk svou pozornost buď věnuje, nebo nevěnuje. Každodenní připomenutí slibu volá po praktickém přizpůsobování, jež nám pomáhá utvářet naši pravou přirozenost i přírodu.

      Tak jako kuře padá v potravinovém řetězci za oběť vševidoucímu jestřábu, i hloupý člověk se svou zaslepenou nenasytností vystavuje nebezpečí brzké pomíjivosti. Předgramotné lovecké a sběračské kultury byly vysoce přizpůsobivé a spokojeně žily díky správným způsobům a schopnosti správně využívat svůj výborný pozorovací talent; jak jsme se zmínili výše, nejhorším zlozvykem byla nenasytnost. Také ovšem již víme, že prvotní ekonomiky si přizpůsobovaly životní prostředí mnohdy více, než jak se všeobecně soudí. Obyvatelé mezolitické Británie selektivně káceli nebo vypalovali údolí Temže, aby podpořili růst lískových ořechů. Téměř neviditelný systém pěstování ořešáků a ovocných stromů byl kdysi praktikován v guatemalských džunglích. Určitý typ přizpůsobování a kultivování může být známý i v divočině.

      Nejspíš se všichni shodneme: je tu problém se sebestředným lidským já. Je však zrcadlem divočiny a přírody? Myslím že ne: pokud jde o civilizaci samotnou, je ego přerostlé a institucionalizované ve formě Státu, ať už východního nebo západního typu. Nás neohrožuje "chaotická" příroda, ale základní předpoklad Státu, že on je tím, co tvoří řád. Dále je tu téměř sebeoslavná ignorance přirozeného světa, kterou jsou prostoupena euroamerická obchodní, politická a náboženská společenství. Příroda je uspořádaná. To, co se zdá být v přírodě chaotické, je pouze složitějším druhem řádu.

      Nyní se můžeme vrátit k tomu, co by mohlo být posvátnou zemí. Podle lidí staré kultury drží celé jejich společně vlastněné teritorium pohromadě posvátný život a duch. Určitá místa jsou vnímána jako místa s vysokou duchovní koncentrací, neboť jsou domovinou nezvyklého množství rostlin a zvířat nebo se k nim váže více legend či mají spojení s lidskými totemovými předky, jsou geografickou anomálií či se v nich spojuje několik takových vlastností dohromady. Lze říci, že tato místa jsou branami, jejichž prostřednictvím se může každého snadněji dotknout nad-lidský či nad-osobní pohled na svět.

      Starost o životní prostředí a osud země se šíří po celém světě. V Asii je environmentalismus vnímán především jako hnutí, které pečuje o zdraví: očekává se od něj, že dohlédne na stav vzduchu a vody. Na západní polokouli máme podobné problémy. Ale tady máme to štěstí, že nám zůstal kousek divočiny, dědictví, které by mělo být uchováno pro všechny lidi na světě. Máme tu ovšem nejnižší počet staveb, které by se daly nazvat chrámy či svatyněmi. Chrámy naší polokoule se stanou některé z posledních oblastí divočiny na světě. Když do nich vstoupíme pěšky, ucítíme, že kami nebo maiduské kukini tu dosud působí. Staly se útočištěm pumy, sněžné ovce a grizzlyho - tří severoamerických zvířat, která se před příchodem bílého muže vyskytovala v nižších pahorkatinách i na pláních. Skalnatá ledová krása vysočiny a bohaté, stinné a ptáky a rybami oplývající jižní močály nám připomínají překlenující divoké systémy, které nás všechny živí a zajišťují industriální ekonomiku. Ve sterilní nádheře horských sněhových plání a ledovců mají původ potůčky, které zalévají zemědělské plochy velkého Centrálního údolí v Kalifornii. Poutník divočinou postupuje krok za krokem, nádech výdech, stezkou k oněm sněhovým pláním a vše, co má, si nese na zádech; zakouší hloubku radosti těla i mysli a stává se vlastně prastarým symbolem.

      Pochopitelně že nejde jen o lidi s batohem na zádech. Stává se to i lidem, kteří se plaví oceánem, v kajaku proplouvají fjordy či řekami, pečují o zahradu, loupou česnek anebo třeba jen sedí na meditačním polštáři. Hlavní je navázat intimní vztah se skutečným světem, skutečným já. Posvátné se vztahuje k tomu, co nás (nikoliv pouze lidské bytosti) pomáhá vyvést z našich malých do vesmírné mandaly hor a řek. Inspirace, vytržení a prozření nekončí, hned jak vyjdeme ze dveří kostela. Divočina jakožto chrám je teprve začátkem. Člověk by se neměl zabydlet ve výjimečnostech vnější zkušenosti ani doufat, že vstupem do trvalého stavu intenzivnějšího vhledu do povahy věcí vybředne ze všeho politického a společenského bahna. Hlavním cílem takových studií a cest je dokázat vrátit se zpět do nížin a vnímat celou zemi kolem sebe, zemědělskou, předměstskou i městskou, jako součást téhož teritoria - nikdy úplně zničenou, nikdy zcela nepřirozenou. Lze ji napravit a lidé by na ní mohli žít v mnohem větším počtu. Medvěd grizzly kráčí s námi, losos pluje s námi proti proudu, když kráčíme městskou ulicí.

      Abych se vrátil k vlastní situaci: půda Sierry Nevady v Kalifornii, na níž žiji se svou rodinou, je z ekonomického hlediska jen stěží "dobrá". Po použití prostředků na zkvalitnění půdy, po spoustě práce a po vybudování nádrží na zachycení vody pro období sucha vydá trochu zeleniny a trochu dobrých jablek. Jako les je lepší: celá tisíciletí vynikala svými duby a borovicemi. Asi bych měl připustit, že lepší by bylo nechat ji divokou. Právě teď jí je většina spravována "s ohledem na divoký růst" - borovice se rozrůstají a některé duby tu rostly už před tím, než se Kalifornie dotkla euroamerická noha. Jelen a ostatní zvířata tudy procházejí, kromě grizzlyho a vlka: ti se v Kalifornii dočasně nevyskytují. Jednou je přivedeme zpátky.

      Vrcholky kopců nejsou nijak pozoruhodné, pohlednicové scenérie tu nenajdeme, ale jeleni jsou tu doma, a tak si myslím, že by zdejší kraj mohl dobře stát "jelením polem". A skutečnost, že moji sousedé, já i všechny naše děti jsme se mnoho dozvěděli tím, že jsme se usadili na těchto sierrských stráních - vykácené a vypálené půdě, považované celá desetiletí za bezcennou, nyní opět zalesňované -, svědčí o tom, že se tato země stává naším učitelem. Je to místo na zemi, jež okopáváme, s nímž se potýkáme a na kterém jsme vidět v zimě i v létě. Už nám část své krásy ukázala.

      A posvátné? Člověk by se snad mohl trochu pochlubit a říci, ano, v naší znovu obydlené krajině se posvátná místa opět objevují. Vím, že moje děti (jako ostatně děti kdekoliv jinde) mají v lesích svoje tajná místa. Je tu kopec, kam se spousta lidí chodí pokochat vyhlídkou, širou noční oblohou ozářenou měsícem, a dout do lastury na úsvitu dne Bódhi - dne 'probuzené mysli'. Jsou tu míle a míle štěrku po zlatokopech, kde pravidelně konáme obřady na omluvu za pokácené stromy a rozrytou půdu a pomáháme rychle obnovit porost. Jsou tu hluboké háje, v nichž lidé uzavírají sňatky.

      Už takové spojení s místem stačí k tomu, aby tu komunita vytrvala: obnovené dolování zlata a do vyšších poloh postupující těžba dřeva doléhá i na nás. Lidé se dobrovolně hlásí do výborů ustanovených ke zkoumání důlních záměrů, ke kritickému zkoumání zpráv o dopadu na životní prostředí, protestují proti povýšenecké neomalenosti korporací a vzdorují některým oblastním úředníkům, kteří by nejraději prodali obyvatele a celou oblast vydali všanc každému atraktivnímu projektu. Je to těžká, neplacená a deprimující práce lidí, kteří už tak jako tak pracují na plný úvazek, aby uživili vlastní rodinu. Stejná práce se týká i lesů - odhalení skandálního protekcionářství ukázalo, že dřevařský průmysl projevil zájem o sousední přírodní rezervaci a že se jeho vedoucí činitelé snaží pacifikovat veřejnost sladkými slovy a povrchní statistikou. Každá řídce obydlená oblast se "zdroji" je vykořisťována stejně jako nějaká země Třetího světa, a to i když se nachází ve Spojených státech. Bráníme vlastní prostor a pokoušíme se chránit občinu. Důvodem je víc než logika vlastního zájmu: zdrojem nezdolného ducha mých sousedů je opravdová a nesobecká láska k zemi.

      Netřeba spěchat s prohlašováním věcí za posvátné. Myslím, že bychom měli být trpěliví a dát zemi dostatek času, než k nám nebo k lidem v budoucnosti promluví. Křik datla, roztomilé shánčlivé lomození veverky, ťuknutí žaludu na střechu stodoly jsou toho dostatečným důkazem.

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu