Olga Lomová
Ach běda, přeběda!
Oplakávání mrtvých ve středověké Číně

1. vyd. 2004, ISBN 80-86685-41-1, Brož., 279 str.

doporučená cena: 258 Kč
naše cena
: 129
ušetříte: 129
SLEVA: 50 %
Obsah stránky:
Anotace | o autorech | Úvod | Cchao Č´: Nekrolog za Wang Čung-süana | Liou Ling-sien: Text obětovaný pro mého muže Sü Ťing-jiea | Tchao Jüan-ming: Oběť sobě samém

Tchao Jüan-ming: Oběť sobě samém

      Roku 427, krátce před smrtí, básník Tchao Jüan-ming napsal zcela nezvyklý obětní text ťi-wen, který určil sám sobě. Obětní text sobě samému, jak zní název této skladby, je svým způsobem vyústěním staršího Tchao Jüan-mingova básnického díla, zaměřeného na věrné vylíčení vlastního života v ústraní, úvahy o smyslu života a kontemplaci smrti.

      V úvodu kapitoly o obětních textech ťi-wen jsme zmínili jejich úzké a trvalé sepětí s rituálem. Formálně Tchao Jüan-ming zachovává podobu rituálního textu. Po krátké prozaické předmluvě, v níž neopomene vyjmenovat obětiny, jež budou nabídnuty zemřelému na poslední cestě, naváže vlastní obětní text psaný v archaizujícím čtyřslabičném verši.

      Obsah, styl i emocionální zabarvení textu se však od klasických obětních textů liší. Začátek s lehce načrtnutou podzimní scenérií a poetickým vylíčením blížící se smrti působí spíše, jako bychom četli lyrickou črtu z vycházky do přírody. Zvláštní účinek přináší i zdánlivě konvenční výčet obětin. Básník si představuje, že mu po smrti bude obětována "skvostná zelenina a čiré víno". Duším zemřelých se však nabízelo "skvostné maso" (ťia-jao, viz Zápisy o obřadech), zelenina coby obětina je nezvyklá a implikuje chudobu.

      V další části obětního textu, tam, kde jiní autoři zpravidla se slzami v očích vzpomínají na drahého zesnulého, Tchao Jüan-ming věcně hovoří o těžkostech i radostech svého života na venkově. Svým slovům dodává sílu pomocí historických a literárních narážek a vypůjčuje si příběhy příkladných poustevníků dávných dob, ale také citáty z Konfuciových Hovorů (narážky uvádíme v uvozovkách). Dále si představuje průběh vlastního pohřbu a hovoří o nevyhnutelnosti budoucího zapomnění. Zde se objevují paralely s Tchao Jüan-mingovými Pohřebními písněmi, o nichž se zmíníme v následující kapitole. Ke konci jsou do skladby zakomponovány dvě jednoduché narážky: Chuan Tchuej byl ministr ve státě Sung, který si vysloužil Konfuciovu kritiku za to, že si dal zhotovit nákladný kamenný sarkofág; o Jang Wan-sunovi je naopak známo, že pohřebními obřady pohrdal natolik, že se nechal pohřbít nahý. Odmítnutím obou extrémů Tchao Jüan-ming vyjadřuje svůj smysl pro míru. Pokud přijmeme tezi, že Text obětovaný sobě samému napsal Tchao krátce před smrtí jako vyjádření svého životního postoje, pak můžeme vyvozovat i jistou praktickou stránku textu-snahu naznačit přání být pohřben skromně, avšak bez extravagantního zanedbání pravidel slušnosti.

      Na rozdíl od běžných obětních textů tato skladba není truchlivá, básník nad svou smrtí nenaříká, spíše sám na prahu smrti utěšuje truchlící pozůstalé a vlastní smrt přijímá s vyrovnanou myslí, dokonce s lehce ironickou zvědavostí: "Lidský život je opravdu těžký, / kdoví jaké to bude po smrti?"
 

      Je devátý měsíc roku králíka, ochladilo se a noci se prodloužily, teskně začal kvílet vítr, husy se chystají k odletu, tráva žloutne a stromy opadávají. Mistr Tchao se chystá opustit zájezdní hostinec svého žití a vrátit se do svého pravého domova. Jeho blízcí jsou smutní, dnes večer jej společně vyprovodí na poslední cestě. Předloží mu skvostnou zeleninu, nabídnou čiré víno! Tváře přítomných se mu ztrácejí před očima, jejich hlasy slábnou. Ach běda, přeběda!

      Ó, nekonečná země
      a vzdálené nebe,
      dáváte život desetitisícům bytostí
      a mně se poštěstilo být člověkem!
      Od chvíle, kdy jsem se stal člověkem,
      potkávalo mě pramálo štěstí,
       "ošatku i tykvici" jsem měl často prázdné!
      V zimě jsem nosil šaty jen z tenkého plátna,
      a přece s radostí "čerpal jsem vodu v údolí",
      se zpěvem nosil jsem chrastí na zádech,
      pevně za sebou zavíral proutěná vrátka
      a v ústraní trávil dny i noci.

      Střídaly se jara a podzimy
      a v zahradě byla pořád práce,
       "plel jsem a půdu kypřil"
      a vše rostlo a rozkvétalo.
      Těšil jsem se knihami psanými na hedvábí i bambusu,
      zpěvem doprovázel sedm strun citery,
      v zimě se vyhříval v paprscích slunce,
      v létě se svlažoval vodou z pramene.
      Tvrdě jsem pracoval, ne však přespříliš,
      v srdci cítil jsem se svobodný,
      radoval se ze života a pokorně přijímal svůj úděl,
      až se naplnil můj čas.

      Ó, ten vyměřený čas,
      všichni lidé jej milují,
      bojí se, že odejdou, aniž cosi vykonali,
      marníce své dny, lpí na čase,
      dokud žijí, chtějí být váženi,
      po smrti touží zůstat ve vzpomínkách.
      Já kráčel jsem sám
      po jiné cestě,
      mou slávou nebyly pocty vladařů,
      "bahno mě nemohlo potřísnit"!
      Pevně jsem se držel podstaty,
      v chudé chýši pil víno a recitoval básně.

      Kdo by mohl zapomenout,
      když pozná běh věcí a pochopí osud?!
      Mou dnešní proměnu
      můžete přijmout bez lítosti.
      Došel jsem ke konci svých let,
      radoval se ze života v ústraní.
      Zestárl jsem a blíží se můj konec,
      po čem bych ještě mohl toužit?
      Tak jako se střídá horko a zima,
      nebytí vystřídá bytí.

      Ráno přijdou příbuzní mé ženy,
      večer se shromáždí dobří přátelé.
      Pohřbíte mě v pustině,
      dopřejete klid mé duši.
      Odejdu do temnot,
      kolem hrobu se bude prohánět vítr.
      Pamatujte, že Chuan Tchuej
      si skrze rozmařilost vysloužil ostudu,
      zatímco Jang Wang-sunovi
      se všichni posmívají pro jeho šetrnost.
      Mé tělo zanikne,
      škoda že odejdu tak daleko.
      Bez nákladné hrobky a bez stromů
      dny a měsíce poběží dál.
      Dokud jsem žil, netoužil jsem po slávě,
      cožpak mi může záležet na posmrtných ódách?!
      Lidský život je skutečně těžký,
      kdoví jaké to bude po smrti?