Caroline Myssová
Posvátné smlouvy
Jak probudit svůj božský potenciál

2. vyd. 2018, ISBN 978-80-7436-095-4, Brož., 480 str.

doporučená cena: 498 Kč
naše cena
: 398
ušetříte: 100

SLEVA: 20 %

PŘIPRAVUJEME
Obsah stránky:
Anotace | o autorce | Obsah | Uznání | Úvod | Kapitola 1. Co je posvátná smlouva? (část) | Ukázková miniknížka v pdf

Kapitola 1. Co je posvátná smlouva? (část)

      Když jsem byla dítě, tatínek mi říkával: "Mně je jedno, co budeš dělat, až vyrosteš, pokud budeš zdravotní sestra nebo učitelka." Ještě pořád si vybavuji, jak jsem zuřila, když to říkal, protože mě zajímalo jenom psaní. Představa, že bych měla učit ve škole, nepřicházela v úvahu. A přesto dnes, navzdory veškerému úsilí držet se co nejdál od učeben všeho druhu, je ze mě učitelka - seminářů, teologie, motivace - a navíc mě to baví. Vzhledem k tomu, kolika lidem má práce pomohla k vyléčení, cítím jakési vzdálené spojení s tou částí tatínkova nařízení, která se týkala zdravotnictví.

      Otec zemřel v roce 1989, a když jsem si někdy začátkem 90. let povídala o své práci s maminkou, řekla jsem jí: "Tak přeci jen nakonec vyhrál." Pak jsem si uvědomila, že tatínek nevyhrál nějakou hru nebo souboj, aby měl kontrolu nad tím, co udělám se svým životem. Má Smlouva vyhrála. Otec dokázal zahlédnout některé její aspekty, jak to ostatně umí mnozí rodiče, i když se často nechají zmást vlastním očekáváním a přáním. Tatínek neměl žádné ponětí o archetypech, ale viděl ve mně něco, co v něm probudilo porozumění širší funkci a smyslu zdravotní sestry a učitelky, a aplikoval to na možnosti volby povolání, které se v té době naskýtaly mladé ženě.

      Má Smlouva přesto obsahuje archetypy Učitele a Léčitele, které se projevily v událostech mého života, i když jsem nikdy formálně nestudovala učitelství ani medicínu. Vystudovala jsem žurnalistiku a teologii, ale má práce intuitivní lékařky se prostě "přihodila". Své první intuitivní čtení jsem provedla téměř náhodou, ale pak přišla další a další. V okolí se to o mně rozkřiklo a zanedlouho jsem poskytovala deset až patnáct čtení týdně. Má rostoucí pověst vedla k pozváním, abych přednášela o své práci, a po nějaké době jsem začala pořádat semináře.

      Nejpozoruhodnější na tom, jak jsem se naučila energetickou anatomii, byla přesnost, s jakou mé vzdělání probíhalo. Opět se všechno jednoduše přihodilo. Během deseti dnů u mne vyhledali pomoc tři lidé se stejnou nemocí. Každý z nich se potýkal s podobnými nebo jen mírně odlišnými životními problémy, které přispěly ke vzniku onemocnění. Když jsem provedla čtení všem třem, měla jsem pocit, že jsem přišla na to, které hlavní energetické faktory stresu zapříčinily jejich potíže. Krátce poté, co jsem dokončila jednu trojici, mě poměrně rychle za sebou požádali o pomoc další tři lidé. Všichni trpěli opět stejným onemocněním. Na základě svých znalostí energetické anatomie jsem si postupně uvědomila, že naše životní zkušenosti se projevují v našem těle.

      Jakmile jsem tento princip pochopila, mé vzdělání se začalo zdánlivě ubírat jiným směrem. Zatímco dříve jsem se při svém intuitivním čtení soustředila na chronologii vzniku fyzických a emočních potíží jednotlivce, najednou jsem začala vnímat obrazy, které s dotyčnou osobou nijak nesouvisely. Když jsem například poskytovala čtení ženě, která měla bolesti za krkem, v jejím energetickém poli se objevil obraz piráta. Byla to žena v domácnosti ze Středozápadu a taková informace jí naprosto nic neříkala. Když však zanedlouho prodělala relaxační a vizualizační cvičení s hypnoterapeutem, i ona ucítila ve svém poli energii piráta. "Viděla", jak ji seká mečem přes krk. Kupodivu však cítila také pozitivní asociace, jako například divokou bezuzdnost a osvobozenou sexualitu. Tyto protichůdné vjemy pirátské energie jí naznačovaly, že ji dusí a omezuje její životní situace, a ona přitom touží po svobodě, kterou nedokáže vědomě vyjádřit.

      Když jsem nedlouho poté četla další ženu, která si stěžovala na těžkou artritidu v rukou, pořád jsem viděla obraz umělce. Když jsem se o tom zmínila, nevěděla si s tím rady a trvala na tom, že nemá vůbec žádné umělecké nadání. Přesto jsem navrhla, aby se v rámci terapie artritidy zkusila věnovat hrnčířství. Začala vyrábět jednoduché keramické vázy a časem z ní byla zručná hrnčířka, která dnes vyrábí neuvěřitelně krásné kousky.

      Když jsem pak prováděla čtení australskému obchodníkovi jménem Jimmy, který několik let trpěl těžkými depresemi, uviděla jsem v jeho energetickém poli výrazný obraz herce. Jimmy se však nikdy herectví nevěnoval, i když po tom toužil, protože byl podle vlastních slov ještě pořád v "utajení" a měl strach, že když bude hrát, "provalí se", že je gay. Ve skutečnosti však hrál - předstíral, že je normální - a tím, že v sobě potlačoval nadání a identitu, popíral i své emoce. O pár let později jsem se k své radosti dověděla, že Jimmy se zbavil deprese a hraje v repertoárovém divadle. Své účinkování bere vážně a svoji sexuální orientaci už neskrývá.

      Když se tyto neobvyklé obrazy začaly objevovat, vůbec se nehodily k lidem, kterým jsem prováděla čtení. Získala jsem pocit, že mě intuitivní schopnosti opouštějí, ale nakonec se ukázalo, že tato čtení dotyčným osobám pomáhají. Pak mi jednoho dne v roce 1991 začalo všechno zapadat do sebe. Vyslechla jsem rozhovor dvou žen, které se účastnily mého semináře. Během pěti minut si vyměnily obvyklé podrobnosti o svých životech na fyzické rovině - kde bydlí a co dělají. Pak si začaly vyprávět o tom, jaké životní zkušenosti je přivedly na duchovně zaměřený seminář. Najednou objevily společný životní vzorec, energetické pojítko, které bylo v jejich vzájemných reakcích okamžitě nápadné. Jejich děti už byly velké, manželství šťastně usazené a ony samy se octly v přirozeném přechodném období života - byly unavené z toho, jak všem věčně dělají "služku". Chtěly konečně také posloužit samy sobě. Byly v důchodu, byly volné a chtěly se věnovat vlastním zájmům a rozvíjet svoji duchovní stránku.

      Poslouchala jsem, jak ty dvě laskavé duše popisují vzorec, který se objevil v jejich životě, a skrze jejich rozhovor jsem viděla jeho symbolickou rovinu. Jako dobré matky a manželky pečovaly převážnou část svého života o ostatní, ale jakmile splnily toto poslání, chtěly konečně jednat samy za sebe, jak je to souzeno Sluhovi z mýtů a legend. Když biblického Josefa prodali bratři do otroctví, čekal na svoji příležitost a po řadu let služby vykonával práci, která po něm byla vyžadována. Pak ale využil svého jedinečného nadání coby vykladač snů, aby získal svobodu, a stal se velkým vůdcem - ze Sluhy se stal Pánem.

      Živé, ale nesrozumitelné obrazy, které jsem poslední dobou vídala při čtení, mi najednou dávaly smysl. Pirát, Umělec, Herec a Sluha netvořili součást individuální, hmatatelné posloupnosti, kterou jsem byla zvyklá číst. Tyto obrazy byly spíš součástí individuální duchovní chronologie, jakési osobní mytologie, která začala ještě dřív, než vstoupily do fyzického života. Jednalo se o archetypy, energetické průvodce, kteří mohli dovést lidi k jejich duchovnímu poslání, k jejich Smlouvám.

      Ona mytická žárovka, která se to odpoledne rozsvítila, od té doby stále svítí. Všechna následující čtení jsem pak zahájila zhodnocením duchovní chronologie, což jsou archetypální vzorce, které se projevují skrze osobnost a životní zkušenosti dotyčné osoby. Podobně jako mě kontaktovala trojice lidí se stejnými fyzickými neduhy, aby si nechali udělat intuitivní čtení, zanedlouho mě začali vyhledávat lidé se stejnými archetypálními vzorci, třebaže se neobjevili v rozmezí dnů, ale několika měsíců. Některá z prvních čtení jsem například prováděla několika lidem, kteří si nesli archetyp Zraněného dítěte, což je vzorec emocionálních jizev z dětství. Pak jsem poznala několik lidí, kteří měli společný dominantní archetyp Oběti. Tito lidé opět vyjadřovali poněkud odlišné aspekty těchto archetypů v důsledku individuálních osobností a životních zkušeností.

      Když jsem začala soustavně pracovat s archetypy při čtení a vyučovat je na seminářích, získala jsem další poznatky o tom, jak působí v naší psychice. Jung tvrdil, že kolektivní nevědomí obsahuje převážně nesčetné psychologické vzorce, odvozené z historických rolí v životě, jako je například Matka, Šprýmař, Král a Sluha. Řekl, že kromě našeho individuálního osobního nevědomí, které je pro každého z nás jedinečné, "existuje ještě druhý psychický systém kolektivní, universální a neosobní povahy, který je společný všem jednotlivcům". Věřil, že toto kolektivní nevědomí není vypěstované, nýbrž zděděné. Všimla jsem si, že některé archetypy vystupují z tohoto velkého kolektivu a hrají mnohem výraznější roli v lidském životě a že každý máme své vlastní seskupení hlavních archetypů.

      Po pečlivém zkoumání, přemýšlení a mnoha pokusech a omylech jsem nakonec dospěla k závěru, že v každém z nás působí jedinečná kombinace dvanácti archetypálních vzorců, které odpovídají dvanácti domům zvěrokruhu, a podporuje náš osobní vývoj. Těchto dvanáct vzorců působí společně ve všech aspektech vašeho života. Mohou se projevovat mimořádně živě a zřetelně ve vašich problémech, výzvách nebo v oblastech, v nichž si připadáte neúplní. Mohou být mimořádně užitečné při léčení bolestných vzpomínek, nalezení nového směru v životě nebo způsobu, jak vyjádřit nevyužitý tvůrčí potenciál.

      Každý archetyp svým způsobem vyjadřuje "tvář" a "funkci" Boha, který se projevuje individuálně v každém z nás. Lidé odjakživa pojmenovávali mnohé síly Nebes a snažili se rozpoznat kvality, které byly každé z nich vlastní. Mnohostranná archetypální síla ženství se například vyjadřuje v tak odlišných podobách, jako je například Panna Marie a Matka Příroda. Staří Římané a Řekové viděli universální ženské síly ve vlastnostech Athény (bohyně rady), Venuše (bohyně lásky) a Sofie (bohyně moudrosti). Hinduistická kultura v Indii dávala bohyním jména vyjadřující různé vlastnosti božského mateřství, například Lakšmí (blahobyt), Durga (plodnost), Uma (jednota) a Kálí (ničení/znovuzrození). Mohl vzniknout dojem, že Bůh se musel rozdělit do mnoha různých aspektů, abychom se mohli začít k této síle obracet. Jakmile však byla pojmenována, mohli jsme ji vzývat, vstřebat a vyjádřit.

      Archetypální vzorce v nás probouzejí náš vlastní božský potenciál. Mohou nás zbavit omezení našich myšlenek a pocitů. Mohou nám pomoci osvětlit temná nebo neprobádaná zákoutí naší duše a znásobit naše vlastní nadání a schopnosti. Archetypy jsou zdrojem emocionální, fyzické a duchovní síly a mohu nám pomoci zbavit se strachu, i když některé z nich nám mohou zpočátku nahnat hrůzu. Každý archetyp - nebo strach - nás vyzývá, abychom mu čelili a rozpoznali příležitost naučit se, co přináší, a rozvinout určitý aspekt osobní síly. V případě archetypu, který vnímáme jako obtížný, nebo dokonce zlovolný, je naším úkolem rozpoznat jej, překonat slabost, na kterou poukazuje, a usilovat o to, abychom jeho božský potenciál přijali za vlastní.

      Bohyně Kálí ztělesňuje například energii ničení. Má sílu archetypu Sabotéra, který je v každém z nás. Jaká je ale druhá strana ničení, ne-li obnova a znovuzrození? V symbolickém jazyce neboli jazyce Smlouvy vás může archetyp Sabotéra podrazit, jestliže nebudete brát na vědomí jeho značnou sílu. Jeho energii však můžete také použít vědomě, abyste se podívali na oblasti svého života, kterým potřebujete čelit, dát je do pořádku nebo vyléčit. Každý archetyp má vždy dvě strany a je možné dosáhnout toho, aby obě působily ve váš prospěch.

      Máme sklon vnímat samy sebe a svůj vesmír jako buď dobrý, nebo zlý, vnitřní, nebo vnější, my, nebo vy, správný, nebo špatný, symbolický, nebo doslovný, radostný, nebo smutný. Naše síly a strachy rozdělují našeho ducha na polarity - vytvářejí dualitu, abychom použili termín Východu - a to je také důvod, proč víra a pochyby svádějí věčný boj v naší psychice. Rozpoznáme-li však své archetypy a budeme s nimi pracovat, můžeme se naučit sjednotit tváře svého ducha a přivést jeho sílu do všedního života, abychom mohli řídit své myšlenky a jednání. Tito energetičtí průvodci nám pomáhají jednat vědomě a čestně; pomáhají nám zacházet s vlastní silou a žít podle svého božského potenciálu.

      Já sama jsem zjistila, že práce s archetypy, kterou jsem vykonala s každým čtením, přispěla k mému vlastnímu duchovnímu růstu a rozvoji. Zkušenosti a vhledy, které jsem při čtení ostatních lidí získala, mi umožnily rozvíjet schopnosti intuitivní lékařky, prohloubily mé povědomí o vlastních archetypech a dokonce mi pomohly projít nejedním těžkým obdobím. Začala jsem věřit, že mé setkání s žáky, účastníky seminářů, čtenáři a mnoha dalšími lidmi nejsou v žádném případě dílem náhody. Božský řád se projevuje ve všech oblastech našich životů stejně pozoruhodně, jako když jsem si osvojila energetickou anatomii a později byla vedena ke čtení archetypálních vzorců.

      Posvátné smlouvy a váš božský potenciál

      Když se mi v hlavě rozsvítila pomyslná žárovka a já pochopila, že archetypy tvoří součást duchovní chronologie jednotlivce, uvědomila jsem si také, že jsou tu s námi odedávna, a proto musí předcházet našemu fyzickému zrození. Naše archetypální dědictví je prehistorické, prvotní. Pochází z našeho vlastního energetického zdroje v Bohu, který je také zdrojem naší Posvátné smlouvy - řídícího plánu pro náš život. Podílíme se na vytvoření této Smlouvy za božského vedení. Tato Smlouva zahrnuje mnoho individuálních ujednání neboli dílčích smluv, podle nichž se na určitých místech a v určitou dobu setkáváme s určitými lidmi a pracujeme s nimi. Proto budu v této knize používat množné číslo Smlouvy nebo dohody. Oba termíny vyjadřují tytéž pozemské závazky, úkoly, které vám byly přiděleny, a poznání, kterého jste se rozhodli v tomto vtělení dosáhnout s cílem naplnit svůj božský potenciál.

      Zkušenosti a vztahy, které jsou vám souzeny zažít, se týkají vašich rodičů, dětí, blízkých přátel a dalších lidí, s nimiž sdílíte nějaký zájem. Tito lidé - jakož i vaši protivníci - se objevují ve vašem životě, protože jste se s nimi ještě před tímto životem dohodli, že se budete navzájem podporovat v duchovním růstu. Každý vztah a zkušenost opravdu představují příležitost k tomu, jak růst a jak změnit svůj život. Některé vztahy mohou dokonce nabízet vícero možností. V každém se budete muset rozhodnout, jak používat svoji sílu.

      Ve všech svých knihách zdůrazňuji, že vaši největší sílu představuje schopnost rozhodování. Je to dokonce ještě větší síla než láska, protože k tomu, abyste mohli milovat, se musíte nejprve rozhodnout. Vezměte si například jednoduchou situaci, kdy se vám někdo omlouvá za to, že mluvil bezohledně nebo urážlivě. V takovém okamžiku máte moc proměny zcela ve svých rukách. Můžete se povznést nad svůj hněv, rozhodnout se pro odpuštění a proměnit tento okamžik ve výměnu, která vám oběma navrátí energii. Můžete také potlačit svoji božskou přirozenost a způsobit, že se z této potenciální možnosti léčení stane výměna kontaminované energie. Rozhodnete-li se jednat ve shodě se svým božským potenciálem, sjednotíte sílu svých mnoha "tváří", svého vnitřního a vnějšího světa.

      Svůj božský potenciál můžete často slyšet, jak k vám hovoří prostřednictvím vašeho svědomí, které vám tak dává najevo, kdy jste jednali nevhodně. Všichni známe ten tíživý, svírající pocit viny, když jsme soudili jiného člověka, porušili své slovo nebo se vzdali příležitosti, která se nám nabízela. Když se na tento pocit pozorně zadíváte, uvidíte, že jste buď potlačili svůj božský potenciál, nebo jednali proti němu. Na druhou stranu můžete také zaznamenat pocit buněčné harmonie a zdraví, který vzniká, když jednáte z lásky, soucitu, štědrosti a přátelství.

      Řídíte-li se intuicí, váš božský potenciál vás vždycky upozorní, abyste jednali, kdykoli se nacházíte v "okamžiku rozhodnutí", v důležitém "momentu Smlouvy" nebo když máte projevit uznání někomu, s kým máte nějakou dohodu. Každý smluvní vztah ve vašem životě obsahuje část vašeho ducha, podobně jako vy nesete část ducha ostatních lidí, a když cítíte silnou energetickou reakci na nějakého člověka, místo nebo situaci, je tomu tak proto, že jste se dotkli určité části svého ducha, který žije mimo vaši bytost. Atmosféra kolem vás a ve vás je čím dál intenzivnější. Vaše emoce se vzdouvají, tep se vám zrychluje a buď uvažujete jasněji, nebo naopak nejste schopni přemýšlet. Vaše tělo vysílá nápadné fyziologické reakce. Jak říkám účastníkům svých seminářů, kdybyste se měli zastavit uprostřed těchto druhů reakcí a okamžitě si přečetli své okolí symbolicky, interpretovali byste si tyto události nebo vztahy vyskytující se v tomto okamžiku ze zcela odlišné úrovně skutečnosti. Všimli byste si například, že váš vnitřní Bojovník se vynořuje v podobě vašeho vzteku. Nebo byste cítili, jak váš Milenec naplňuje vaše smysly, zatímco splýváte s vábným klidem západu slunce.

      Váš božský potenciál k vám promlouvá také prostřednictvím snů. Jde o touhu dostat více ze života, ale nikoli pouze úspěch anebo materiální zisk (třebaže tyto věci se mohou někdy do určité míry jevit jako naplnění vašeho potenciálu). Váš božský potenciál je nejúplnějším vyjádřením vašeho ducha; jedná se o nalezení hlubin vaší schopnosti tvořit a vyjadřovat lásku, soucit, odpuštění, štědrost a moudrost. Váš božský potenciál začne být patrnější, jakmile se zbavíte potřeby vědět, proč se věci dějí tak, jak se dějí. Je mnohem zřetelnější, když se rozhodnete vidět za fyzickou úroveň života, za to, co hinduisté a buddhisté nazývají májou neboli iluzemi. Váš potenciál se nikdy neprojeví najednou a naplno, ale motivuje vás k tomu, abyste nalezli vyšší poslání a smysl svého života. Nerodíte se s vědomím, jak velkými umělci, schopnými léčiteli nebo spolehlivými přáteli byste mohli být v tomto životě. Nerodíte se s vědomím, jak hluboce dokážete milovat a pečovat o ostatní. Musíte se naučit jednat s odvahou, sebedůvěrou a vírou. Takový potenciál v sobě potřebujete objevit. Jedná se o duchovní kvality, které si musíte zasloužit.

      Podobně jako hrdinové na mytické cestě máme za úkol usilovat o to, abychom činili správné volby. Náš božský potenciál po nás vyžaduje, abychom se povznesli nad základní potřeby svého Já pro přežití ve fyzickém světě. Jsme voláni k tomu, abychom své Já překonali. Nemůžeme však růst duchovně pouze za použití svého intelektu. Boží řád a boží logika se liší od pozemské logiky a uvažování a nelze je vždy vnímat myslí. Vzpomeňte si jenom na mnohé biblické příběhy nebo mýty, v nichž se Bůh ukázal ve své úplnosti: když se Hospodin objevil na hoře Sinaj, pověděl Mojžíšovi, aby varoval lid, že na Něho nesmí pohlédnout, nebo zahyne. Svatého Pavla shodila z koně a dočasně oslepilo vidění zmrtvýchvstalého Krista. Původně lidská hlava hinduistického boha Ganéši se sloní hlavou shořela na popel, když jeho matka Párvatí vyzvala boha Šaniho, aby na něj pohlédl, a ve své pýše zapomněla na ničivou moc Šaniho pohledu. Tyto příběhy poukazují na hlubší pravdu, že boží vědomí nelze snadno pochopit lidskými schopnostmi.

      Právě zde vám mohou pomoci archetypy. Abyste naplnili svůj božský potenciál a dokázali řešit mnohé problémy každodenního života - jako například mocenské hry v kanceláři nebo vyléčení zranění z minulosti - musíte využít vyšší úroveň vědomí. Musíte přesáhnout rozum a dostat se až tam, kde můžete "vidět" symbolický nebo hlubší význam zkušenosti a "rozumět" mu. Archetypy jsou vašimi průvodci do této oblasti symbolické perspektivy. Hledání smyslu života je samo o sobě určitým způsobem životní praxe. Otázky jako "Proč jsem se narodil?" nebo "Jak v sobě najdu boží hlas?" jsou ve skutečnosti duchovním zaříkáváním, modlitbami, na které nepřijde odpověď ve slovech, nýbrž skrze zkušenost. Takové otázky probouzejí váš božský potenciál, posilují vaše archetypy a nutí vás splnit své závazky neboli Smlouvy, které máte vůči ostatním lidem.

      Vidět symbolicky a jednat ve shodě se svou intuicí vyžaduje praxi, a účelem této knihy je pomoci vám rozvinout tyto schopnosti. Nenapadá mě, co víc byste mohli udělat pro své duchovní zdraví než naučit se rozumět své posvátné Smlouvě tak, jak je napsána vaším vlastním archetypálním jazykem. Když se naučíte rozpoznat své energetické vzorce, dokážete mnohem lépe vnímat význam a poslání mnoha svých zkušeností a vztahů. Jestliže jste schopni symbolicky číst obsah svého života, můžete se mnohem lépe rozhodovat. Když se vaše životní plány znenadání naruší, můžete takovou událost vnímat spíše jako jakýsi "zásah Smlouvy" než jako krizi. Symbolický pohled vám umožňuje především schopnost volby - volby vidět události jako libovolné a nepřátelské nebo jako požehnání, jež jsou součástí plánu, v němž máte své slovo. Symbolický pohled vám pomáhá porozumět každodenním otázkám, které vám v životě vyvstávají, jakož i vašemu duchovnímu vývoji.

      Jak vyrovnat osud a svobodnou volbu ve vaší Posvátné smlouvě

      V jiných kulturách a dobách lidé vnímali svoji Posvátnou smlouvu jako dílo osudu, milost boží či nahromaděnou karmu z minulých skutků. Fatalismus v případě života a lásky vede některé lidi k tomu, že říkají: "Přišel jeho čas," "Ti dva si byli předurčeni," nebo: "Pro tu práci se narodila." Moderní vědecká kultura se snaží takové jevy vysvětlit genetickými předpoklady, příčinou a následkem nebo náhodou. Východní kultury, které se zabývají vnitřními procesy psychiky a ducha déle a intenzivněji než Západ, věří v kontinuální řadu životů spíše než v jediný život, po němž následuje věčná odměna nebo trest. Zákony karmy říkají, že podobně jako naše činy v tomto životě zasazují semínka, která zrají a nesou ovoce v budoucích životech, současný život je důsledkem našich minulých činů. Třebaže panuje přesvědčení, že na východní systém karmy (a reinkarnace) dohlížejí bohové nebo nějaká vyšší energie, naše odměny a tresty a tempo našeho duchovního vývoje vycházejí téměř výhradně z našeho vlastního úsilí.

      Západ má sklon vyznávat jakousi směs fatalismu a božího řádu. Řecká a severská mytologie vzdávala hold třem sudičkám, které předou, tkají a stříhají nit života. Lidé žijící v dávných společnostech v oblasti Středozemního moře a Blízkého východu si nechávali potvrdit od proroků, věštců a astrologů, že jejich život je již předurčen neboli "napsán ve hvězdách". Západní monoteistické tradice, které vznikly na Blízkém východě, připisovaly značnou moc roli Boha v tom, nakolik předurčuje naše osudy, a přitom klade značné břímě na jednotlivce, aby se řídili božími zákony nebo sklízeli následky. Protestantská nauka o predestinaci, jak ji hlásal Kalvín a další v 16. století, však zvrátila tuto rovnováhu zcela ve prospěch Boha. Podle tohoto učení je cílem našeho života splnění povinností a úkolů, které nám Bůh uložil, ale vzhledem k tomu, že lidská povaha je v podstatě zkažená, spásy (odměny nebes) můžeme dosáhnout pouze milostí boží. Bůh navíc podle kalvinistů předurčil některé lidi k tomu, aby se jim této milosti dostalo, takže jsme závislí na jistém štěstí, které řídí Bůh, jenž tak již rozhodl o našem osudu. Morální jednání je tak vlastně omezeno na určitou formu naděje, že právě my jsme již mezi vyvolenými.

      Abyste mohli snadněji sdílet moji vlastní vizi Posvátných smluv, používám přirovnání z východních i západních náboženství o relativní roli osudu, svobodné vůle a boží vůle. Přesto jsem přesvědčena, že máme hluboce důvěrný vztah s Bohem a velmi neosobní vztah s vesmírným řádem. Vesmírné zákony příčiny a následku či magnetické přitažlivosti platí rovně pro všechny. Oběh planet a pravidelné střídání přílivu a odlivu se starají samy o sebe a já na ně nemusím myslet. Každý z nás ve skutečnosti ztělesňuje zákony vesmíru, kdykoli používá schopnost volby: činím nějakou volbu, která má následek bez ohledu na to, kdo jsem. Mohu však ovlivnit kvalitu tohoto následku, jsem-li pozorný ve svém záměru. Skutečnost, že můžeme ovlivnit své vlastní motivace, svědčí o našem důvěrném s pojení s Bohem. Mé záměry nemění zákony, protože všechny mé volby budou mít následky. Jsou-li však mé motivace soucitné a upřímné, následky budou s větší pravděpodobností pozitivní. Jediný čin může vyvolat netušený vodopád fyzických, emocionálních a duchovních následků.

      V rámci svého důvěrného vztahu k Bohu jsme neustále vedeni k tomu, abychom se na své duchovní cestě učili a pracovali takovými způsoby, jakým se možná občas vědomě bráníme. Může to znít jako protimluv - jestliže jsme se podíleli na vytvoření své Smlouvy s Bohem, proč bychom se jí bránili nebo ji ignorovali? Činíme tak proto, že před svým narozením zapomínáme na podrobnosti dohod, které jsme uzavřeli. Musíme si vzpomenout na své poslání tím, že budeme jednat a hledat ho. Není to tak těžké, jak by se mohlo zdát, protože když žijete ve shodě se svou Smlouvou, obvykle víte, že jdete po správné cestě. Všichni však dříve či později ze správné cesty sejdeme - například když se chceme ubírat cestou nejmenšího odporu, jak říkávaly jeptišky, které mne učily. To, co vypadá jako cesta nejmenšího odporu, však může být nakonec mnohem obtížnější, jestliže jednáte v rozporu se svou Smlouvou.

      Nakonec stejně každý den činíme vědomá a nevědomá rozhodnutí, která naplňují naši Smlouvu a udržují nás na cestě nebo nás na ni vracejí. Abychom se pokusili naplnit své dohody účinněji, můžeme si vzít na pomoc archetypy, duchovní průvodce a dokonce i boží milost prostřednictvím modlitby a meditace. Rozhodnete-li se nevěřit v doslovnou smlouvu uzavřenou před zrozením, v reinkarnaci nebo dokonce v moc milosti, můžete svůj život vnímat metaforicky jako cestu, na kterou jste se rozhodli vydat. Při regresní terapii, během níž se pracuje s minulými životy, jsou například pacienti vyzýváni k tomu, aby znovu vstoupili do událostí v minulých zrozeních. Přední zastánci této metody však prokázali, že barvité příběhy, které o sobě lidé odkryjí během regrese, není nutné vnímat doslovně, aby byly emocionálně prospěšné - lze je vysvětlovat symbolicky. Lidé, kteří si "vzpomenou" na zranění, přesvědčení, zjevení a rodinné historie z minulých životů, mají vždy pocit, že je obohatily vhledy - zprostředkované těmito vzpomínkami - do jejich vlastního nevědomí a životní situace.

      Svoji Posvátnou smlouvu můžete také považovat za vlastní příspěvek životu kolem vás, který vyrůstá z vašeho konkrétního souboru okolností, vztahů a rodiny. Ať si zvolíte jakékoli interpretace, míra, do jaké jste schopni rozluštit svoji Smlouvu, bude záviset na vaší ochotě přijmout skutečnost, že všechno děláme za účelem mnohem vyšším, než jaký kdy poznáme, že každý náš čin ovlivňuje život náš a ostatních lidí v dobrém či zlém. Jak učí Thich Nhat Hanh, "jsme mezi". Věřit v nějaký neviditelný řád, v boží či implicitní řád, jak jej označuje kvantová fyzika, nebo v řád za nepřítomností řádu, který popisuje teorie chaosu, je zdravější a zajímavější volba než nevidět v životě vůbec žádný smysl.

      Nalezení vašich archetypů a dalších prvků vaší Smlouvy a soustavná práce s nimi změní váš pohled na váš osud. Dáte svému životu nový smysl, přestanete jej vnímat jako nahodilý a náhodný a přijmete představu, že je pečlivě naplánovaný a řízený - a že vy sami se na něm aktivně podílíte.

      Transformační dohody

      Liza, již jsem poznala na jednom semináři v Seattlu, procházela zásadní životní změnou, kterou díky práci se svou Posvátnou smlouvou dokázala vidět z hlediska transformace. Všechny její životní plány překazila vážná událost, která by pro většinu lidí znamenala tragédii, ale Liza si nakonec uvědomila, že nebesa nemění její kroky jen tak pro nic za nic. Třebaže zpočátku její racionální mysl odmítala přijmout přicházející změny, Liza pochopila, že všechno ji vede k tomu, aby naplnila svůj božský potenciál.

      V době, kdy jsem Lizu poznala, jsem se Smlouvami zabývala už asi sedm let. Tématem onoho semináře byly "Posvátné smlouvy a jazyk archetypů", a o přestávce se Liza zeptala, jestli si se mnou může popovídat o svém životě. V šestadvaceti měla autonehodu, po níž byla částečně ochrnutá na pravou stranu těla. Učila tehdy gymnastiku na střední škole, kde zároveň působila jako trenérka fotbalového mužstva, a je tedy zřejmé, že jí zranění zásadně změnilo život. Během hovoru jsem jí udělala čtení a mezi mnoha dojmy, které jsem přijala z jejího energetického systému, byla neodbytná a výrazná představa nenapravitelně rozbité postavičky z jedné dětské říkanky.

      Zeptala jsem se tehdy jednatřicetileté Lizy, zda má k té dětské říkance s rozbitou postavičkou nějaký vztah nebo jestli ji měla ráda, když byla malá. "Když mi bylo asi osm let," odpověděla, "zdál se mi sen, v kterém jsem viděla sebe samu, jak nastupuji do loďky na obrovské řece. Chtěla jsem z té loďky vystoupit, protože jsem si přála plout na nějaké velké zaoceánské lodi, které na té řece také pluly, ale řekli mi, že je to má loďka a že se v ní musím naučit plout. Po té autonehodě jsem se svěřila matce, že jsem spadla ze zdi jako ta postavička z říkanky, a ona mi na to řekla, že musím tvrdě pracovat na tom, abych znovu dala dohromady jednotlivé části svého života. Mám takový dojem, že loďka, do které jsem v tom snu nechtěla nastoupit, představovala fyzické problémy, s kterými se budu muset v tomhle životě vypořádat."

      Liza se mi svěřila, že po autonehodě nechala rozbité části sebe samotné, podobně jako tomu bylo s tou postavičkou, ležet na podlaze dlouhé měsíce. Pak se jí zdál sen o téže loďce a řece, ale tentokrát loďka plula pořád v kruhu. Liza si uvědomila, že to souvisí s jejím ochrnutím, protože mohla veslovat jenom jednou rukou. "Došlo mi, že se musím rozhodnout, jestli se chci naučit veslovat nebo se utopit ve svém zoufalství," dodala. "Navíc jsem pochopila, že ji nikdy nebudu moci vyměnit za žádnou jinou, i když jsem si to přála. Rozhodla jsem se, že udělám všechno pro to, abych se to své plavidlo naučila ovládat."

      Lizu přimělo její fyzické omezení k tomu, že dělala věci, které by ji dřív dělat nenapadlo. "Ze všeho nejdřív jsem musela změnit představu, jakou jsem o sobě měla. I když se moje tělo nedokázalo pohybovat tak rychle jako před nehodou, pořád jsem mohla rozhodovat o tom, jakou rychlostí se pohybuje má mysl, srdce a duch. Řekla jsem si, že nehody nejsou žádné náhody, začala jsem věřit tomu, že musí existovat nějaký důvod, proč mi nebesa dala zrovna tuto loďku. Jednou odpoledne jsem se začala modlit. Představovala jsem si, jak sedím v té loďce, nořím vesla do vody a modlím se: 'Tak, a teď vesluj.'"

      Liza zdůraznila, že v takovém odevzdání bylo velmi obtížné vytrvat. Ráno se probouzela zpocená vztekem, který ji přepadal ve spánku. Často také trpěla depresemi. "Lidé, kteří nezažili úraz nebo nejsou postižení, nemohou pochopit, co to znamená," řekla. "Změní se vám celý svět včetně přátelství, snů a možnosti, že uzavřete sňatek nebo budete mít dítě. Omezení však nepostihlo pouze vaše tělo - změnily se všechny plány, které jste v životě měli. Strachy, s kterými se musíte potýkat, jsou obrovské. 'Jak teď přežiju?' říkáte si." Liza se však rozhodla reagovat na svou krizi pozitivně, protože chtěla mít na svoji budoucnost větší vliv než autonehoda.

      Během zotavování si Liza slíbila, že bude otevřená jakékoli nové alternativě, kterou jí vesmír přinese do života. Šest měsíců po nehodě už zase učila, ale jak sama říká: "Nedávala jsem do toho srdce. Připadala jsem si strašně nedostatečná a nemohla jsem se zbavit pocitu, že v očích ostatních učitelů už nejsem tak dobrá trenérka jako dřív. Bylo mi jasné, že si budu muset najít jinou práci, ale netušila jsem, kde mám začít hledat."

      Téměř rok po svém návratu do zaměstnání dostala Liza nabídku, aby si promluvila s organizací, která pomáhá fyzicky postiženým dětem a mladým lidem v gymnasticky zaměřených programech. Okamžitě ji přijala a zanedlouho už těmto dětem pomáhala rozvíjet gymnastické dovednosti. Zpočátku poskytovala své služby dobrovolně, protože si nebyla jistá, zda by skutečně dokázala těmto dětem pomoci nebo zda by zmíněná organizace byla ochotná platit dalšího zaměstnance. Na konci školního roku s ní uzavřeli pracovní smlouvu. Když jsme spolu mluvily, ještě tam pracovala.

      "To, co dělám, nepovažuji za zaměstnání," řekla. "Teď konečně vidím, že všechno, co dělám a čím jsem musela projít, abych došla až sem, nemluvě o tom, co na mě možná čeká v budoucnosti, jsou aspekty mé Smlouvy. Má nehoda mě přiměla k tomu, abych se podívala na sebe samotnou a svůj vztah k životu. Musela jsem se spolehnout na sílu své víry, abych tím dokázala projít, a když k tomu došlo, má víra nebyla dost silná. Během zotavování jsem v sobě cítila temné emoce, o kterých jsem neměla ani ponětí - žárlila jsem například na ostatní lidi, že mohou chodit. Nejtěžší bylo, když jsem musela těmito pocity projít a vynořit se na druhé straně jako člověk, který ještě pořád ve svém životě vidí možnosti. Před nehodou jsem používala svoji vůli k tomu, aby můj život fungoval, ale teď jsem se musela spoléhat na sílu svého ducha.

      "Dnes jsem schopná dát těm dětem ze sebe mnohem víc, než jsem to dokázala jako učitelka na střední škole. Potřebují všechnu inspiraci, naději a sebeúctu, jakou jim mohu poskytnout, ale také všechno, co je mohu naučit fyzicky. Vyvolávají ve mně pocit, že všechno, čím jsem prošla a co dělám, má obrovský smysl. Rozumím jejich pocitům marnosti, jejich obavám, zda se o sebe ve světě dokážou postarat, a zoufalství nad tím, jaký život mohly mít. Vím, co uvnitř prožívají, a mohu jim pomoci vypořádat se s touhle částí jejich života, protože jsem tím také prošla a stále se tam občas vracím. Jsem však také důkazem toho, že život každého člověka má největší cenu bez ohledu na tvar jeho těla. Jde hlavně o to, naučit se veslovat v člunu, který jste dostali."

      Když se Liza snažila vyrovnat s tím, jak dramaticky se změnil její život, od základů přehodnotila způsob, jakým chápe jeho smysl. Po semináři mi napsala: "Stejně jako většina lidí jsem si myslela, že smysl mého života spočívá v tom, abych dělala něco výjimečného, například abych byla dobrou učitelkou tělocviku. A když jsem pak o to 'výjimečné' přišla, měla jsem pocit, že jsem zároveň s tím ztratila i smysl života. Zjistila jsem však, že má představa o smyslu života byla velmi omezená. Kdybych neměla nehodu, nenapadlo by mě, že můj život může provázet nějaká Smlouva. Neuvažovala bych o smyslu svého života jako o něčem, co mám být a ne jen dělat. Teď vím, že mám vliv na to, kdo jsem."

      Milost a charisma

      Liza se uzdravila díky mnoha věcem - podpoře své matky, ochotě pozorně naslouchat svým snům a několika "zvratům", které ji potkaly. Její rozhodnutí přenechat veslování svého člunu Bohu může vyvolávat dojem, že jde pouze o záležitost rozhodnutí a vůle - nebo dokonce pocitů marnosti. Podle mě se však jedná o něco zcela odlišného: totiž o boží milost, která jí umožnila otevřít se léčivým silám vesmíru a nalézt svůj velký potenciál.

      Západní filosofové a teologové se odedávna zabývali otázkou, co je to vlastně milost a jak a proč ji přijímáme. Já vnímám milost jako určitou formu životní energie, která na nás sestupuje od Boha, což je západní ekvivalent toho, co Indové nazývají prána (doslova "dech života") a Číňané čchi. Termín čchi má několik odlišných významů, mimo jiné vzduch, dech, temperament či síla, ale obecně označuje jak životní energii, jež cirkuluje v těle a je v něm uložena, tak samotný dech - tyto dva aspekty čchi se považují za neoddělitelné. Tato životní energie bývá někdy vnímána jako neosobní síla vycházející z magnetického zdroje energie vesmíru; podle taoismu prýští přímo z Polárky a Velkého vozu. Hlavní rozdíl mezi východní a západní představou o této životní síle spočívá v tom, že lidé z Východu věří, že mohou napomoci proudění prány a čchi meditací a fyzickým cvičením, včetně ovládání dechu, jógy nebo čchi-kungu.

      Třebaže většina lidí na Západě věří, že milost k nám proudí od Boha, západní náboženství se rozcházejí v tom, co přesně ji otevírá. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že potřebujeme milost pro své duchovní zdraví a konečnou spásu, ale jsme zcela závislí na Bohu, zda nám ji udělí - což je pohled, který zdánlivě omezuje roli svobodné vůle. Jiní věří, že jsme zcela závislí na svém vlastním úsilí po dosažení spásy, ale přesto nemohou vysvětlit ty náhlé, nečekané přívaly energie a vhledu, které mohou zcela změnit naše životy k lepšímu. Někteří křesťané věří, že milost je jakýsi duchovní doplněk, který obdržíme, když o něj žádáme skrze modlitbu nebo si jej zasloužíme prostřednictvím posvátných rituálů. Další se domnívají, že milost k nám proudí z Boha, aniž o ně žádáme, podobně jako proudí do srdce nemluvněte při křtu nebo působí jako jakási skrytá síla v srdci hříšníka a vede jej k pokání.

      Bez ohledu na to, jak a kdy se nám milosti dostává, většina lidí se domnívá, že zvyšuje naši životní sílu a dává nám sílu, ochranu a odvahu v dobách, kdy ji potřebujeme. Má schopnost léčit nemoci a udělovat požehnání. Věřím, že si můžeme zasloužit milost modlitbou, meditací a dalšími duchovními cvičeními, která zvyšují její přítomnost v nás. Zároveň se však domnívám, že existuje určitá božská forma milosti, která nám poskytuje duchovní sílu a vedení a proudí do nás v dobách, kdy ji potřebujeme, bez ohledu na to, zda o ni požádáme či nikoli. Tato božská energie je vaše charisma, jedinečný projev milosti, který vám dává sílu k tomu, abyste naplnili svoji Posvátnou smlouvu. Slovo charisma má řecký kořen, který znamená "dar". Pochází ze staré křesťanské teologie, kde označuje zvláštní božské nadání, propůjčené věřícím jako důkaz moci boží přítomnosti v jejich životě. Charisma bylo považováno za důkaz, že Bůh je přítomen v práci, kterou byl člověk povolán vykonat ve svém životě. (Tento význam přetrvává v našem užívání slova charisma.)

      Někdy si ani neuvědomíme, že jsme obdrželi dar milosti, dokud neuvidíme jeho následky ve svém životě, podobně jako to zažila Liza. Někdy však můžeme zažít zjevení, náhlé osvětlení našeho důvěrného spojení s Bohem. Během zjevení se mění váš vztah k Bohu, namísto pochyb a strachu přichází hluboká důvěra. Najednou chápete, že všechno ve vašem životě se přihodilo z božského záměru, z boží milosti. Lidé mi popisovali své zážitky zjevení jako náhlý konec vnitřního chaosu a pocitu, že jejich život postrádá směr a smysl. Vaše neschopnost pochopit životní výzvy spolu s tíživým pocitem, že váš život postrádá smysl nebo směr, se náhlým přílivem charismatu mění ve vědomí, že každý okamžik vašeho života řídí Bůh.

      Charisma může vstoupit do našeho života dokonce i tehdy, když o ně vědomě nežádáme. Žena jménem Cindy mi vyprávěla, že se dotkla svého charismatu, když pila kávu v knihkupectví. "Možná to působí směšně," říká, "ale četla jsem v místních novinách o tom, jak se poznali dva lidé, kteří měli ten víkend svatbu. Bylo to nesmírně romantické a já si najednou připadala strašně osamělá. Začala jsem se utápět v sebelítosti a říkala si, že mne něco takového potkat nemůže. V myšlenkách jsem se dostala ke svému místu v božím plánu života a dospěla jsem k závěru, že jsem naprosto bezvýznamná osoba. Pak jsem najednou zažila vhled, který pronikl mým tělem, myslí a duchem. Měla jsem pocit, jako kdyby se rozsvítil nějaký reflektor, který rozzářil všechny lidi a věci v mém životě tak silně, jak jen to mé oči unesly. Dokonce i lidi, které jsem neměla ráda, mi připadali příjemní.

      Během toho zážitku se mi jakoby promítl celý život, vybavila jsem si, co jsem pocítila ke všem lidem, které jsem kdy znala. Věděla jsem, že na energii, která do mě proudí, nikdy nezapomenu. Když bylo po všem, zůstal ve mně nepopsatelný pocit spojení s Bohem. Došlo mi, že vždycky vedl mé kroky a že nejsem sama."

      Energie, kterou v sobě Cindy ucítila během zjevení v knihkupectví, byla jejím charismatem a dnes ji popisuje jako "boží hlas ve mně". Mystikové, jako svatá Tereza z Ávily, svatý Ignác z Loyoly, Šrí Rámakrišna nebo Satjá Saí Bába, také cítili, že v nich působí tato přítomnost boží. Hinduistický kněz a vizionář Rámakrišna měl například vize Muhammada, Ježíše a Buddhy a posléze přijal islám, křesťanství i buddhismus, což bylo na Indii 19. století velmi neobvyklé. Ignáce z Loyoly jako mladého muže v 16. století zajímaly dvorské radovánky a vojenské činy spíše než kněžský život, jak si to přál jeho otec. Když se zotavoval ze zranění, které utrpěl v boji, přečetl si životopis svatého Františka a svatého Dominika. Znenadání ho naplnila radost a energie, které ho přivedly k duchovnímu životu. Jeho knihu mystické praxe nazvanou Duchovní cvičení stále používají laici, kteří touží posílit v sobě uvědomění Boha.

      V současnosti, kdy ubývá zájmu o řádový život, bývají mystikové často součástí běžné společnosti. Vy sami jste díky svému úsilí o nalezení smyslu života podobnými hledači boží přítomnosti a máte všechny předpoklady pro to, aby vás naplnila milost. I když vaše zkušenost s charismatem není tak dramatická nebo bezprostřední, jako tomu bylo v případě Cindy, Rámakrišny či Ignáce z Loyoly, měli byste dávat pozor na jeho projevy v sobě. Vaše charisma například živí vaši touhu poznat individuální přirozenost vašeho ducha. Vaše charisma je rovněž energií, jejímž prostřednictvím se ostatním lidem ukazuje jedinečnost vaší duchovní identity. Tato milost vám pomáhá poznat sebe sama a vy ji posléze posíláte ostatním, a to platí i opačně. Energie, kterou intuitivně cítíte v lidech kolem sebe, je trestí jejich charismatu.

      Charisma mají nejen jednotlivci, ale i skupiny. Kmeny a další formy komunitního života mají kolektivní milost, pomocí které identifikují svůj jedinečný duchovní cíl. Rituály a obřady, které vycházejí ze specifického zaměření skupiny, se řídí jejím charismatem; představují zároveň prostředky, jejichž prostřednictvím skupina může poznat, zda člověk, který se chce stát jejím členem, je vhodným uchazečem. Jeden křesťanský mnich mi řekl: "Naším charismatem coby komunity je sloužit Bohu tak, že zasvěcujeme svůj život modlitbě. V klášteře vnímáme veškeré svoje konání jako součást skupinové modlitby s cílem přivést Ducha svatého do života těch, kdo jej na zemi potřebují. Jestliže nějaký člověk touží vstoupit do tohoto společenství, jeho individuální charisma se musí sjednotit s charismatem této skupiny. Bez této jednoty by tak tvrdý život nepřežil. Nesytila by ho ona zvláštní milost, která proudí do naší skupiny - nikoli proto, že by mu byla odepřena, nýbrž proto, že jeho duch vyžaduje určitou podporu, která prostě není obsažena v naší společné milosti."

      Někteří lidé se snaží tuto boží milost ignorovat, dokonce i když do nich proudí. Když jsem jako malé děvče chodila do církevní školy, jeptišky nám s oblibou vyprávěly o našem "povolání". Pro ně takové povolání pochopitelně znamenalo jedinou věc: volání k náboženskému životu. Vysvětlovaly nám, že máme svobodnou vůli a takové volání můžeme kdykoli odmítnout, ale že nikdy nebudeme tak šťastní nebo naplnění jako v případě, kdy budeme následovat své povolání. Třebaže se mi nelíbí, že na nás naléhaly, abychom vstoupili do nějakého církevního řádu, souhlasila bych s tím, že nedokážeme-li vzít na vědomí své charisma, povolání či smlouvu, náš život může být obtížnější a méně uspokojivý. Jak píše Gregg Levoy ve své knize Callings: Finding and Following an Authentic Life (Volání: Jak nalézt a vést autentický život, New York, HarpersCollins, 1997), může se jednat o různé věci:

      Může to být volání něco udělat (začít se živit na volné noze, chodit do školy, ukončit nebo navázat vztah, přestěhovat se na venkov, změnit zaměstnání, pořídit si dítě) nebo volání něčím být (být více tvůrčí, méně soudit, více milovat, být méně ustrašení). Může to být volání něčemu se přiblížit nebo naopak vzdálit; něco změnit, přezkoumat svoji oddanost této věci nebo se k ní vrátit zcela novým způsobem; volání konečně se odhodlat a udělat něco, co si přejeme udělat odjakživa...

      Často se však bohužel odvrátíme od tužeb, které cítíme, místo abychom jim naslouchali a jednali podle nich. Možná ve skutečnosti nezapomínáme na svá volání, ale máme strach z toho, co by od nás vyžadovala, kdybychom jim naslouchali. Obavy z nepříjemné změny nám brání vzít na vědomí, co již víme a co jsme vždycky věděli - svá povolání.

      [...]

      Cíl duchovní transformace

      Většina z nás by pravděpodobně připustila, že změnit svůj život k lepšímu - a pomáhat ostatním lidem - je jedním z důvodů, proč jsme vůbec na zemi. Bez možnosti učit se, růst nebo konat dobro by život ustrnul. Znáte-li svoji Posvátnou smlouvu, jste schopni vidět, že zdánlivě nahodilé události a setkání - ať pozitivní či negativní - jsou ve skutečnosti součástí životního scénáře, který vám poskytuje bezpočet příležitostí k duchovní transformaci.

      Podle jedné poměrně rozšířené mylné představy musí duchovní transformaci spustit nějaké trauma nebo tragédie - vážná nemoc, ztráta milované osoby, finanční nebo osobní pohroma. Většině z nás přijde zatěžko uvěřit tomu, že zásadní změnu perspektivy může vyvolat pouze obsah nějaké knihy nebo téma hovoru s přáteli u oběda. Jak jsem se však dověděla z rozhovoru s novinářkou Sharon, životní změny mohou nastat i v důsledku zdánlivě náhodných setkání. "Novináři jsou od povahy cynikové," prozradila mi. "Musíte být alespoň trochu cynická, jinak vás velmi snadno pohltí příběhy, které vám lidé vyprávějí. Když jsem začala dělat novinařinu, chtěla jsem psát působivé lidské příběhy. Ze všeho nejvíc jsem však měla slabost pro dramatické články o politice. Jednoho dne jsem šla udělat rozhovor s policistou, který ve svém volném čase chodil do škol vyprávět dětem o tom, jak mohou být nebezpečné zbraně a drogy. Můj první dojem byl, že se jedná o aktivitu sponzorovanou místním policejním oddělením, které chce touto cestou zlepšit svoji pověst. Setkala jsem se s ním ráno a během dne jsme navštívili tři školy. Z jeho upřímnosti a opravdového zájmu o děti jsem byla nervózní, protože jsem si uvědomila, že mě přitahuje. V poledne už mi byla reportáž prakticky ukradená. Zajímalo mě jenom to, jestli je ženatý."

      Během rozhovoru se Sharon zeptala Billa, jak se na jeho dobrovolnou činnost dívá manželka. "Když mi řekl, že je svobodný, rozrušením mi diktafon málem vypadl z ruky," vyprávěla. "Děsila jsem se toho, že začínám dávat najevo své pocity, a tak jsem se ho pořád vyptávala na jeho motivy. Pověděl mi, že ho prostě láká pomáhat dětem, aby měly větší šanci žít dobrý a tvůrčí život."

      Když se Sharon zeptala Billa, zda má k téhle práci nějakou duchovní motivaci, odbyl ji. "Možná by se to tak dalo říct, ale nechápu, k čemu by vám to bylo," odpověděl. "Mnohem víc mě zajímá, proč člověk, který tráví pět hodin týdně dobrovolnou prací, je tak 'jedinečný' nebo 'úžasný', že vůbec stojí za to psát o něm do novin. Asi to svědčí o tom, jak málo dáváme dobrovolně něco ze sebe ostatním."

      Sharon se rozhodla napsat článek z tohoto úhlu pohledu a zkoumala otázku tak, jak ji položil Bill. Článek nakonec vyvolal tak nadšené reakce, že byli spolu s Billem pozváni do místního talk show a posléze do rádia. "Zanedlouho jsme pořádali otevřená fóra, v nichž jsme diskutovali o tom, co motivuje lidi k tomu, aby pomáhali ostatním," pokračuje. "Ta nečekaná záplava reakcí změnila můj postoj k tomu, co chci dělat jako novinářka. Rozhodla jsem se, že budu psát články o lidech, kterým říkám 'posvátná menšina'. Dělám rozhovory s lidmi, kteří věnují ostatním svůj čas, a s lidmi, kteří mají důvod věřit, že v životě vůbec nezáleží na tom, jak moc pomáháme a dáváme jeden druhému. Nikdy bych nepřiznala svým kolegům, že svoji práci teď považuji za jakési duchovní poslání, ale je to tak. Píšu reportáže o tom, jaký vztah mají lidské bytosti k duchu ostatních a k své vlastní schopnosti nastolit změnu."

      Řečeno symbolickým jazykem, Sharon přiznala, že všechna její práce a všichni lidé, které potkala, představují Smlouvu, kterou v životě uzavřela. To se týkalo i Billa, protože výsledkem jejich "náhodného" setkání je manželství a dvě děti.

      Posvátné smlouvy a lidské vztahy

      Je zřejmé, že Bill a Sharon spolu měli uzavřenou Smlouvu. Turkové by ji mohli označit slovem kismet - životní osud či úděl - a Židé bešert - což je výraz, který v jidiš znamená "předurčený být tvým milovaným". Nebylo jim souzeno mít spolu pouze romantický vztah, i když to k tomu bezpochyby také patřilo. Měli spolu především pracovat na tématech a problémech, které přesahovaly jejich soukromý život. Ve svém rozvoji transpersonálních kvalit byli vedeni k tomu, aby dosáhli duchovní transformace. Taková práce může být intimní a láskyplná, ale občas může vyžadovat neuhlazenou upřímnost. John O'Donohue hovoří ve své krásné knize Anam Cara (anam cara je galský výraz označující "milovanou bytost") o buddhistické tradici kaljána-mitry neboli "vznešeného přítele". Píše, že vznešený přítel "nepřijme okázalost, ale vlídně a neochvějně vás bude konfrontovat s vaší vlastní slepotou. Nikdo nedokáže vidět život v jeho úplnosti. Podobně jako je slepé místo na sítnici lidského oka, existuje slabá stránka duše, kterou nejste schopni vidět. Musíte proto spoléhat na člověku, kterého milujete, abyste mohli vidět to, co sami vidět nemůžete."3 Vzhledem k tomu, že život je nesmírně složitý a je toho tolik k "vidění" na nás samých, na světě a Bohu, máme ve svém životě Smlouvy s mnoha lidmi. Představte si, že při inkarnaci se každá duše rozštěpí na bezpočet částeček, které okamžitě začnou zkoumat globální duše. Když se setkáte s lidmi, ihned poznáte, kteří vyzařují cosi, co vás hluboce přitahuje, a když odejdou, můžete si připadat "prázdní". Oblíbený termín druhé já, kterým označujeme svého ideálního romantického partnera, tuto skutečnost nevystihuje; popravdě řečeno všichni máme mnoho druhých já, která hrají rozdílné úlohy v našem životě. Vznešený přítel je možná vhodnější označení. Takového člověka nejste pouze předurčeni, ale přímo povinni potkat. Bez ohledu na to, kolik příležitostí k setkání s ním vám může uniknout, máte-li Smlouvu, nakonec se s ním setkáte, možná mnohokrát, dokud neuzavřete všechny nedokončené záležitosti mezi vašimi dušemi.

      Žena jménem Jill mi vyprávěla, že na vysoké škole chodila s mužem, kterého velmi milovala, ale přesto odmítla jeho nabídku k sňatku, protože měla pocit, že ještě neprozkoumala život sama jako dospělá. Uvědomila si, že miluje svého mládence z celého srdce, ale zároveň ji nesmírně přitahuje cestování a touží žít ve svých dvaceti jako svobodný duch. "Každopádně jsem věděla, že mi to ublíží a budu toho litovat, a tak jsem si vybrala cestu, která mi dodá nejvíc síly. Věděla jsem, že kdybych se za něj tehdy provdala, měla bych nakonec pocit, že jsem se zavřela. To, pro co jsem se rozhodla, mi poskytlo možnost se otevřít, takže jsem nakonec cítila, že jsem neměla jinou možnost než ten sňatek odmítnout."

      Třebaže Jill nikdy úplně nezapomněla na svoji bývalou lásku, její vzpomínky v ní nevyvolávaly takový smutek, jaký mohla zažívat, kdyby potlačila svoji touhu cestovat. Patnáct let poté, co se rozešli, však "osud nebo má Smlouva nás svedly opět dohromady", vzpomíná. "Byla jsem doma, najednou zazvonil telefon a byl to Andy. Potkal nějaké dávné přátele, zeptal se na mě, zjistil, že jsem se nikdy neprovdala, a bylo to - začali jsme spolu znovu chodit. Zřejmě nám bylo souzeno žít spolu. Jenom jsme mezi tím museli udělat pár věcí."

      Nemohu dokázat, jak by to asi udělal vědec, že i když se vyhnete setkání, které máte s někým "nasmlouvané", stejně k němu jednou dojde. V nás všech je však zřejmě hluboce zakořeněná víra v osud. Existuje jedna stará historka z Východu, nazvaná "Dostaveníčko v Samaře" (John O'Hara na ní vystavěl svůj slavný román), v níž se vypráví o pánovi, který vyšle svého otroka něco vyřídit do vesnice. Tam otrok potká Smrt a je tak vyděšený, že se uteče schovat do vedlejší vesnice, Samary. Když pán zjistí, že jeho otrok zmizel, vypraví se do města a najde Smrt. "Proč jsi vylekala mého sluhu?" chce vědět.

      "Já ho nechtěla vylekat," odvětí Smrt. "Byla jsem jenom překvapená, že ho vidím tady, protože se s ním mám setkat dnes v noci v Samaře."

      Ať se na to podíváme symbolicky nebo z tradičního pohledu východního náboženského myšlení, nikdo se ve vašem životě nevyskytne náhodou. V tom případě je však zřejmé, že někteří lidé mají větší váhu než ostatní. Lidé, s kterými máte v životě důvěrný vztah, jako jsou členové vaší rodiny, přátelé, partneři, milenci, blízcí spolupracovníci, dokonce i protivníci, jsou součástí vaší Smlouvy o tom, že se na zemi naučíte určité věci. Protože však vaše Smlouva zahrnuje celý váš život, některé další vztahy, které působí dojmem, že jsou buď letmé, nebo příležitostné, nelze odepsat jako bezvýznamné.

      Ještě pořád mám v živé paměti krátké setkání se středoškolskou učitelkou angličtiny, která mě jednou po vyučování zastavila, protože mi chtěla poradit něco ohledně mého písemného projevu a postoje. V té době jsem milovala absurdní divadlo - dramatiky, jako je Eugene Ionesco, Samuel Beckett a Harold Pinter - a v mých literárních příspěvcích na její hodiny se silně projevovalo mé pobláznění. Vzhledem k tomu, že jsem postrádala dostatečnou průpravu a v klasické angličtině jsem měla poměrně značné mezery, byly mé práce dost hrozné. Učitelka mi jednou větou poskytla radu, která změnila můj vztah ke všeobecnému vzdělání na celý život. "Víš, Carol," řekla, "abys napsala dobrý text, dokonce i absurditu, musíš se naučit pravidla angličtiny jako mistr, abys je mohla porušit jako umělkyně." Ve své mladické naivitě jsem si myslela, že být tvůrčí znamená mít absolutní svobodu, dělat cokoli vás napadne; ona mě však v tu chvíli naučila, že skutečná tvořivost stojí na pevných základech znalostí a disciplíny. Nejspíš jsem souhlasila s tím, že se s ní setkám, protože od základu změnila způsob, jakým jsem chápala uměleckou a literární tvorbu.

      Pravděpodobně jste měli opačnou zkušenost, když jste usilovali navázat vztah s nějakým člověkem, ale ať jste se snažili sebevíc, jednoduše to nevyšlo. Existují lidé, s kterými máte být, a jsou lidé, kteří se jednoduše a prostě nestanou součástí vašeho života. Někteří lidé zase mohou bušit na dveře vašeho života, ale ať udělají cokoli, aby vás potěšili nebo upoutali vaši pozornost, nejste otevřeni, abyste je přijali. Nikdo z nás nepatří do života toho druhého. Jedno z vodítek, které vám pomůže poznat, zda někdo patří do vašeho života, je citlivost k tomu, čemu říkám faktor "živosti". Živost pro mě v tomto smyslu znamená souznění, které vyvstane mezi dvěma lidmi, když se probudí životní energie, jako je tomu mezi milenci, kteří jeden druhého doslova zbožňují. (Až budu v kapitole šesté hovořit o čakrách, naučíte se všímat si dalších vodítek, která vycházejí z těchto jemnohmotných vnitřních center energie.)

      Nepřítomnost souznění mezi lidmi je stejně patrná jako jeho přítomnost. Bez souznění nic nepřekoná propast mezi vámi a nevytvoří spojení. Můžete navázat dočasný vztah, ale pokud toto proudění mezi vámi a dalším člověkem není přirozené, vztah, který chcete navázat, bude vratký a plný rušivých momentů.

      Mezi živá spojení mohou rovněž patřit vztahy k lidem, kteří jsou vám okamžitě nepříjemní nebo s kterými začnete okamžitě hrát mocenské hry. V takových případech si můžete být jisti, že se od nich také můžete něco naučit, třebaže to může být poněkud náročnější než vzájemná přitažlivost. Carlos Castaneda řekl, že lidé, od kterých se často v životě učíme nejvíc, jsou "malí tyrani" - takoví, kteří se dotýkají našich citlivých míst a nutí nás vidět v nich právě ty naše vlastnosti, které nemáme rádi. Gurdjieff často hrával tuto roli se svými žáky, když je nechával celý den kopat obrovskou jámu v zemi a pak jim řekl, aby ji zasypali.

      Z hlediska vaší Smlouvy jsou malí tyrani ve vašem životě stejně nápomocní a důležití jako ti nejmilovanější vznešení přátelé. Souhlasili jste, že budete pracovat s oběma, protože každý vás může naučit o vás samotných něco, co se nikde jinde nenaučíte.

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu  

Další naše knížky
DharmaGaia mj. vydala:

Caroline Myssová: Anatomie ducha. Sedm úrovní síly a léčení

Joan Borysenko: Cesta ženy k Bohu

Miranda Gray: Probuzení ženské energie. Cesta celosvětového požehnání lůna. Zpět k autentickému ženství

Neil Douglas-Klotz: Aramejský Otčenáš. Meditace na Ježíšova slova

Carol Schaefer: Pro příštích sedm generací. Rada starých moudrých žen představuje svou vizi budoucnosti Země

Bija Bennettová: Emoční jóga. Jak tělo může uzdravit mysl

Rob Preece: Odvaha cítit. Buddhistické praxe pro otevření se druhým

Jyoti: Anděl zavolal mé jméno. Příběh transformativní energie, která přebývá v těle

Rob Preece: Moudrost nedokonalosti. Proces individuace v životě buddhisty

Michael Harner: Cesta šamana. Jak probudit svůj vnitřní potenciál

Bláznivý jógin. Zázračný život a učení Dugpy Künlega

Geomancie a integrální kultura. O novém vztahu k naší domovské planetě

Stephen LaBerge: Lucidní snění

Bret Stephenson: Co dělá z chlapců muže. Duchovní přechodové rituály ve věku nevšímavosti

Barbara Colorosová: Děti za to stojí!. Darujte svým dětem sebekázeň

Bonnie Greenwellová: Energie transformace. Průvodce procesem probouzení Kundaliní

Rebeca Wildová: Svoboda a hranice, láska a respekt. Co od nás děti potřebují

Peggy Joy Jenkinsová: Jak rozvíjet dětskou spiritualitu. Jednoduchá praktická cvičení

Yongey Mingyur Rinpočhe: Radost ze života. Štěstí jako vědecká disciplína

Jiddu Krishnamurti: Vnitřní revoluce. Zbývající knihy tohoto titulu jsou již dlouhým skladováním mírně poškozené, většinou odřením na obálkách, proto je prodáváme za výrazněji slevněnou cenu a nelze je reklamovat.

Dr. Friederike Meckelová Fischerová: Terapie se substancí. Psycholytická psychoterapie v 21. století