Přivolávač deště
Moderní zimbabwské povídky


Recenze: LN 10.5.2003
1. vyd. 2003, ISBN 80-86685-08-X, brožovaná, 130 str.

doporučená cena: 138 Kč
naše cena
: 83
ušetříte: 55

SLEVA: 40 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | Mbongeni Malaba, Jaroslav Olša, jr.: Století zimbabwské literatury | ukázka

Mbongeni Malaba, Jaroslav Olša, jr.: Století zimbabwské literatury

      Tato antologie představuje průřez zimbabwskou a rhodeskou povídkou - od jejích téměř úplných prvopočátků (Crippsova povídka z roku 1910) až po dnešek. Byť povídky pocházejí z rozmezí bezmála celého století, prolíná se jimi několik totožných témat. Jedním z nich, pro zimbabwskou literaturu nejtypičtějším, je téma boje za svobodu a otázka koloniálního dědictví. Nejstarší vybranou a v mnoha ohledech zajímavou ukázkou je Charnwoodský les od Arthura Shearlyho Crippse (1869--1952), z roku 1910. Lze v ní najít odraz boje, který její autor, vyslaný do Rhodesie jako misionář, svádí se svými kořeny v britském koloniálním impériu. Věří v rovnost všech lidí, ale cítí, že tu stojí proti všudypřítomné rasistické ideologii o bělošském státě, který se svá negativa pokouší maskovat slovy o své roli "civilizátora divochů", a současně pohrdá místními obyvateli a jejich kulturou, kterou vnímá z pozice intelektuální a morální "nadřazenosti". Crippsův nesouhlas s takovýmto přístupem je zřejmý ze satirického pojetí motivu sochy vytvářené na počest nejdůležitějšího pionýra Roseberry (rozumějme Cecila Rhodese). Stejně jako sochař Celestýn i Cripps sám se distancuje od omezené samolibosti komunity bílých osadníků a mnohem více se ztotožňuje s opovrhovanou černošskou většinou. Podle Crippse Afrika podkopává nadvládu bílých poukazováním na prázdnotu těch, kteří jsou u moci.

      Jeden ze zakladatelů černošského nacionalistického hnutí v jižní Africe, reverend Ndabaningi Sithole (1920--2000), je autorem povídky Synové a dcery naší země z roku 1977. Sithole detailně popisuje důvody, proč se černošské obyvatelstvo sjednotilo k boji s bělošskou nadvládou. Kolektivní touha po osvobození se z okovů kolonialismu sjednotila všechny národy a národnosti země. Sithole si ale dobře uvědomuje, že čekání na příchod spasitele, který černošskou většinu zachrání od "bělošského jha", je živnou půdou pro vznik kultu osobnosti, který sice posílí v boji, neboť umožňuje mobilizovat masy, ale zároveň se stává největší slabinou všech černošských nacionalistických hnutí po jejich vítězství. Jako by Sithole předvídal, že tato vize mesiáše-zachránce přináší své hořké plody i v Zimbabwe dneška, kdy se do role spasitele národa stylizoval velký Sitholeho soupeř z dob osvobozeneckého boje - dnešní prezident Robert Mugabe - vítěz prvních svobodných voleb v Rhodesii (přejmenované na Zimbabwe v roce 1980) a od té doby prakticky neomezený vládce země. Mugabeho prosazování divoké pozemkové reformy (prakticky zabavení bělošské půdy bez náhrady a vyhnání všech bílých farmářů ze země) od roku 2000 ničí ekonomiku země, ale pro nejchudší vrstvy venkovského obyvatelstva se právě Mugabe stal oním mesiášem. Sithole v povídce dokazuje, že násilí, které je pácháno na černošském obyvatelstvu bojujícím za uznání prosté lidské důstojnosti si i od nich vynutí stejně násilný postup (což se v bývalé Rhodesii také stalo).

      I další povídky řeší otázku boje černošského obyvatelstva za svá práva. Správná volba od Stanleye Nyamfukudzy (1951) je ironickou studií osudu apolitického černocha, který je zatčen a uvězněn za účast na tajném politickém shromáždění, kde se ocitl čirou náhodou a z pouhé zvědavosti. Jde o velmi zdařilý pohled na institucionalizovaný rasismus bývalé rhodeské společnosti. Zvýrazňuje obvyklou tendenci obou stran konfliktu, jak bílých, tak černých, mstít se na slabých a bezbranných, zneužívat policii a soudy, které byly tradičně považovány za základní kameny západní demokracie. Kdybychom však dnes prohodili "barvu" hrdinů a drobně upravili reálie, také Nyamfukudzova povídka by mohla stejně dobře reflektovat i svět dnešního Zimbabwe, kde vládní stranou ZANU-PF zcela ovládaná policie trestá jakékoliv dissentující hlasy stejně - ne-li hůř - než bělošská policie rhodeská.

      Skeptický pohled na politický vývoj země je viditelný i v Rozervané zemi Daniela Mandishony - autora, jenž - kromě této povídky - není znám a jedná se možná o pseudonym jiného známějšího spisovatele. Mandishona jde ještě dál než Sithole a odhaluje filosofickou, ideologickou a etickou prázdnotu všech černošských nacionalistů bez výjimky. Je to plastický obraz vlivu války na životy lidí, kteří v Rhodesii museli zůstat, ale i těch, kteří odtamtud uprchli do "lepší" Evropy. Stejné zklamání z vývoje celé zimbabwské společnosti, po tak dlouho očekávané nezávislosti, je cítit i z krátké povídky Drásavý zvuk strun Dambudza Marechery (1952-1987). Naopak s velkou dávkou optimismu vidí osvobození Zimbabwe Musaemura B. Zimunya v Hráčí na mbiru, alegorickém ztvárnění postupného zrodu, růstu a konečného vítězství zimbabwského lidu nad jeho utlačovateli.

      Vznik nezávislého Zimbabwe a další soužití ras jsou tématem mnoha a mnoha literárních děl. Povídka anonymního - velmi pravděpodobně bělošského - autora či autorky Most, která vyšla v renomovaném časopise své doby Mahogany v červenci 1980 (tedy pouhé tři měsíce po vyhlášení nezávislosti), přesně zachycuje onu dobu vzrušení a smíření, která převládala v oněch měsících vzniku nového a demokratického Zimbabwe. Možnost harmonického soužití a naděje, že přichází "lepší éra" v dějinách země, prolínají příběhem mladého partyzána, který zachrání bílé dítě. Batole uteče z náruče své podřimující sestry Sandry Davisonové, přejde přes vetchý most a hrozí mu pád do rozbouřené řeky. Sandra z radosti ze záchrany Shauna pozve partyzána na čaj k sobě na farmu, partyzán zahazuje svůj kalašnikov a utíká k přechodu přes řeku, okouzlený dívkou "s vlasy jako zlaté hedvábí", které se líbí a která se chce stát lékařkou. Její plynná šonština, podkopávající jeho přesvědčení, že ani nedokáže vyslovit jeho jméno, a její odhodlání naučit se i ndebelsky a pracovat na venkovské klinice symbolizují úctu k Afričanům i odhodlání budovat společně s nimi novou, lepší zemi pro černé i bílé. Image krásného Zimbabwe budoucnosti dokresluje také autorovo dojemné líčení krásy přírody a hor na východě země, kde ještě před pár měsíci probíhaly krvavé boje.

      Naopak Yvonne Vera (1964) vidí Den nezávislosti už s odstupem desetiletí úplně jinak. Satirický osten je patrný v celé povídce, která zdůrazňuje zklamání lidí trpělivě čekajících v davu celé hodiny, jen aby spatřili a přivítali prince Charlese, a nakonec z "bezpečnostních důvodů" vidí jen kolonu aut. Jeden z čekajících mužů využije příležitosti a s prostitutkou oslaví nezávislost "správně" - sexem a pivem.

      V zimbabwské próze, tak jako i v literatuře většiny zemí Afriky, hraje velkou roli také téma rodinných vztahů - konflikt mezi jejich tradičním a moderním pojímáním. Role ženy je pak v takových dílech klíčová. Zajímavým prvkem je svým způsobem politikou "vynucená" bigamie strýčka Nicholase (ve výše zmíněné Rozervané zemi Daniela Mandishony), který v Rhodesii nechá svou první ženu, aby si druhou pořídil ve svém "druhém" domově. Zatímco u Mandishony je mnohoženství jen okrajovým tématem, Pius Wakatama (1939) se na dodnes komplikované téma kulturně akceptované (ba dokonce často podporované a vysoce "oceňované") bigamie v tradiční africké společnosti dívá "netradičně" a s ironickým nadhledem. Na rozdíl od nesčetných afrických autorů, kteří se tímto tématem zabývali a jejichž povídky, novely a často i romány byly dramaty s tragickým koncem, Wakatamova hříčka Druhá žena sice končí tragicky, ba dokonce vraždou, ale sympatie čtenáře zůstávají na straně vražedkyně - "chytré horákyně", která svou sokyni odstranila.

      Apolitická je raná povídka Stíny na stěně klasika Charlese Mungoshiho (1947), v níž obratně popisuje traumata prožívaná dětmi vychovávanými v rozpadajících se tradičních afrických rodinách. Rodinné problémy jsou dojemně popsány také v působivé povídce K(noxe) T. Chitiya Mekka, kde manželé řeší v Africe stále aktuální problém negativního přijímání tzv. smíšených manželství. Mladí manželé, odvážně se snažící překročit rasové a náboženské hranice, se setkávají s odporem ze strany rodičů - matka se dokonce snaží používat okultní praktiky. Příběh citlivě vypráví Aišino zrání z poslušné muslimské dívky v odhodlanou ženu, která je ochotná překračovat omezení daná jejím původem a dosáhnout svého rodinného štěstí.

      Rhodeská a zimbabwská literatura však není tematicky svázána jen tradičními tématy a politicky motivována. Místní autoři se - byť zatím zřídka - obracejí také k jiným literárním žánrům. Dobrodružné romány, thrillery, detektivky, horory a nakonec i science fiction pronikly na stránky rhodeských a zimbabwských časopisů. Svikiro od jedné z nejplodnějších autorek 70. let Philippy Berlinové je klasickým hororem britské školy vycházejícím z gotického románu. Od hororu je pak jen malý krůček k fantasy a vědecké fantastice. Cynthia Hindová (1923--2000), autorka povídky Poslední únik, svou životní vášeň studia UFO přenesla také do literární oblasti. Byla autorkou zřejmě několika desítek science fiction povídek, které zůstaly roztroušeny po žánrových časopisech a antologiích jak v její domovině, tak v zahraničí. Byť její povídka není typickou ani špičkovou ukázkou moderní literatury, a čtenáři science fiction ji mohou považovat za "trochu staromódní", její poselství je jasné - i v Africe mohou vzniknout díla tohoto žánru, a jednou třeba i vysoce konkurenční...

      Africkou literaturou poměrně často prolínají témata na hranici mezi realitou a fantazií. Nadpřirozené bytosti a okultní jevy jsou nedílnou součástí života Afričanů, a proto logicky nemohou chybět ani v jejich literárních dílech. Ve zmíněné povídce Philippy Berlinové skeptický bělošský vypravěč naprosto odmítá tradiční náboženské postupy jako typický příklad černošských pověr - a pak stojí tváří v tvář nečekané pointě příběhu. Naopak raná povídka autora řady románů a povídkových sbírek Shimmera Chinodyi (1957) Přivolávač deště, která se zabývá z evropského pohledu naprosto fantastickým způsobem ovládání počasí, je de facto realistickým beletrizovaným popisem postupů, které používají tradiční kouzelníci v Zimbabwe, aby zajistili dostatek deště.

      Přes všechnu snahu tato antologie nemůže obsáhnout všechna témata a klíčové autory rhodeské a zimbabwské literatury. Není tu například žádná "rhodeská" povídka světoznámé anglické prozaičky Doris Lessingové (1919). S jejími povídkami se ale čeští čtenáři mohli seznámit několikrát, poprvé už v 50. letech, navíc i zařazení Lessingové do kontextu zimbabwské literatury je problematické. Nezařadili jsme ani ukázku z díla Wilbura Smithe (1933), který píše výhradně romány (či spíše románové ságy) a také jeho příslušnost k zimbabwské literatuře je sporná (byť stejně jako Lessingová v Zimbabwe po nějakou dobu žil a právě zde psal své první romány).

      Chybějí i ukázky rasistických a šovinistických děl jak od autorů "bílých", tak "černých", přičemž ta první díla vydávala hlavně bělošská nakladatelství v 70. letech, zatímco ta druhá "nezávislá" a "černošská" nakladatelství o desetiletí později - po vyhlášení nezávislosti. Důvodů k jejich "nezařazení" je více, a není to jenom jejich problematická literární kvalita.

      A nakonec zde chybí také ukázky nejnovějších literárních pokusů vycházejících časopisecky a v antologiích mladých zimbabwských spisovatelů a spisovatelek sdružených především ve sdruženích Budding Writers Association of Zimbabwe a Zimbabwe Women Writers. Tito autoři však ještě potřebují trochu času. Lze také očekávat, že současná krize v Zimbabwe, ať už bude její vyústění jakékoliv, dá nové podněty mladé autorské generaci, a výrazně tak změní zimbabwskou literární scénu.


      OBSAH

  • Shimmer Chinodya: Přivolávač deště
  • Charles Mungoshi: Stíny na stěně
  • Arthur Shearly Cripps: Charnwoodský les
  • Dambudzo Marechera: Drásavý zvuk strun
  • Musaemura B. Zimunya: Hráč na mbiru
  • Philippa Berlynová: Svikiro
  • Ndabaningi Sithole: Synové a dcery naší země
  • anonymní autor: Most
  • Yvonne Vera: Den nezávislosti
  • Cynthia Hindová: Poslední únik
  • T. K. Chitiyo: Mekka
  • Stanley Nyamfukudza: Správná volba
  • Pius Wakatama: Druhá žena
  • Daniel Mandishona: Rozervaná země
  • Mbongeni Malaba a Jaroslav Olša, jr.: Století zimbabwské literatury (doslov)
Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu