Prázdné hory jsou plné větru a deště<br> <span class='sub-title'>Antologie básní korejských zenových mistrů </span>

Prázdné hory jsou plné větru a deště
Antologie básní korejských zenových mistrů

1. vyd. 2002, ISBN 80-85905-95-7, brožovaná, 250 str.

doporučená cena: 248 Kč
naše cena
: 149
ušetříte: 99

SLEVA: 40 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | část Úvodu překladatelky | Ukázky

část Úvodu překladatelky

      Patří k tradici korejské kultury, že téměř každý vzdělaný člověk, který čte poezii, poezii sám též píše. Buddhističtí mistři nejsou v tomto směru výjimkou. Pětislabičných či sedmislabičných čtyřverší ťüe-ťü (kor. čolgu) i delších básní, které psali v klasické čínštině, se zachovaly stovky. O zenových mniších se všeobecně ví, že dávají přednost mlčení nebo konkrétním činům před slovy. Co tedy bývá tématem jejich veršů?
      Zaměříme-li se nejprve na elementární rovinu lidské existence, jak byla vnímána jedinci dobrovolně odsouzenými k dlouhým měsícům samoty uprostřed hor, všimneme si stále se vracejícího tématu stesku po blízké duši, radosti ze setkání s přítelem a bolesti loučení. "Básně na rozloučenou" (kor. ibjolsi) (jež psali ovšem nejen mniši, ale i literáti) tvoří v rámci poezie zenových mistrů přímo samostatný žánr, jehož nejvýraznějším představitelem je Puhju Sonsu. Jeho verše promlouvají působivou zkratkou:

Setkali jsme se, obdarovali úsměvem, a když jsme sešli dolů, opět se rozloučili.
A na modravé srázy za branou se teď hustě sypou sněhové vločky.

Puhju Sonsu: Panu Kimovi

Bolest loučení hluboká jak moře.
Dnes odcházíš a já se tě ptám,
kdy se znovu setkáme?

Puhju Sonsu: Loučím se s mnichem Amem

      V této souvislosti poznamenejme, že mimořádný smysl pro přátelství, jehož si Korejci i Číňané tradičně cenili snad víc než lásky mezi mužem a ženou, má své kořeny mj. i v konfuciánské výchově k loajalitě mezi přáteli. Intenzitu přátelských vazeb dokázal buddhistický princip neulpívání zmírnit zřejmě pouze zčásti. Výmluvný obraz porozumění dvou přátel nacházíme u Han Jong-una:

Bezstarostně si povídáme na zasněžené cestě
a slova se nám vzájemně zrcadlí v srdcích jak na vodní hladině.

Manhe Han Jong-un: S mnichem Jonghoem jsme navštívili mnicha Juuna a v noci se společně vracíme domů

      I když je vyjadřují více než lakonicky, korejští zenoví mistři se za své city nestydí. Tato citovost se netýká jen soukromých vztahů.

Lidskými obydlími sténá vítr, valí se proudy deště.
Zlato na tělech buddhů obrůstá mech, zasypává prach.

      stýská si Čchongho Hjudžong při pohledu na klášter chátrající v důsledku politiky potlačování buddhismu dynastií I a dodává:

Pamatuj, že v těchto místech by meditující mnich
neměl potlačovat slzy dojetí.

Čchongho Hjudžong: Navštívil jsem klášter Popkwangsa

      Ideálem mahájánového buddhismu je bódhisattva - probuzená bytost, která se ze soucítění k utrpení všeho živého dobrovolně vzdává nirvány a vrací se stále na tento svět plný "větru a deště", aby pomáhala druhým bytostem na cestě k osvobozujícímu poznání.
      Jakkoli byly pocity samoty silné, v horách mnichové prožívali současně i radost ze svobody a nezávislosti na strastném "světě červeného prachu". ("Svět červeného prachu" je obrazným pojmenováním světa iluzorní moci a slávy a též smyslových požitků.) Mnoho "básní o životě v horách" (sangosi) či "básní o hnutích mysli v horách" (sandžongsi) vyjadřuje pocity osvobození a potěšení z půvabů horské krajiny:

Sejdu k potoku a umyju si nohy,
vzhlédnu k horám a projasním si zrak.
Už nesním o světě slávy a hany.
Co víc si mohu přát?

Čingak Hjesim: Toulám se v horách

      Obrazu přírody v básních sonsi lépe porozumíme, uvědomíme-li si, že příroda v pojetí západní poetiky vychází obvykle z dualistického, transcendentního způsobu myšlení, zatímco příroda v pojetí poetiky dálnovýchodní vyrůstá z imanentního, organického, celostního pohledu na svět. Současně je nutno připomenout symboliku některých nejčastěji se opakujících přírodních motivů. Jelikož kulturu Dálného východu charakterizuje vzájemnost působení taoismu, konfucianismu a buddhismu, je na místě zmínit i konotace taoistické a konfuciánské, nejenom buddhistické.
      Ať už modré (modravé) či zelené (zelenavé) - znak, jenž se čte v korejštině čchong, lze přeložit tak či onak - hory jsou symbolem "čistého" a "posvátného", tj. v buddhismu pravé podstaty srdce (buddhovské podstaty), zatímco mraky, mlhy a deště, které je čas od času halí, symbolizují strasti "profánního" světa. (Déšť je mj. symbolem buddhistických "tří jedů", tj. chtění, hněvu a nevědomosti. Současně však připomeňme i termíny "déšť Dharmy" (tj. Buddhova učení) (kor. pobu), jímž se rozumí déšť, který blahodárně působí na probuzení cítících bytostí. Strasti jsou nicméně funkcí pravé podstaty srdce, a tak jsou stále spolu, obdobně jako "mraky" a "hory". Z tohoto důvodu zenoví buddhisté při meditaci nedoporučují zahánět "mraky" roztoulaných myšlenek a citů: přání klást odpor je totiž výsledkem dualistického myšlení, jež lpí na iluzorním konceptu čistoty. Nechat "mraky" volně připlouvat a odplouvat, být svědkem jejich vznikání a zanikání, aniž by se člověk jimi nechal unést, je dle zenového buddhismu spolehlivý způsob, jak se osvobodit a přitom zůstat uprostřed strastí světa při plném vědomí.

Jak se tak dnes a denně přátelím s mraky a horami,
je mi blaze a není místa, které bych nenazýval svým domovem.

Tchego Pou: Hory v mracích

      Symbolika mraku v dálnovýchodní kultuře je mnohostranná. Mraky jsou spojovány mj. s bohatstvím, se vznešenou samotou, ale i s katastrofou. Bílé mraky bezděčně vznikající a bez odporu zanikající jsou symbolem svobody příchodu a odchodu, odpoutání se od světa a pomíjivosti existence. Spojení čínských znaků s významem mrak a voda (v korejském čtení unsu) označuje v korejštině mnicha a mnišskou disciplínu; mnich je nazýván též "hostem mraku a vody" (unsugek).
      Dalším obrazem, který se v básních sonsi neustále opakuje, je obraz jasného měsíce. Měsíční svit nebo odraz symbolizuje Buddhovo učení; jelikož se zrcadlí na všech vodních hladinách bez rozdílu, je symbolem univerzálnosti věčné pravdy; svítí ve tmě, a tak znamená sílu poznání zbavující člověka nevědomosti (avidjá, kor. mumjong). Měsíc symbolizuje také světlo Západního ráje, kde sídlí buddha Amitábha. Jasný měsíc v úplňku symbolizuje mysl člověka, který dosáhl osvícení, probuzení.

Pod horami plyne věčná řeka, nad řekou stojí klášter.
Vyjeví se někomu krása, kterou v sobě tají?
Chodím sem a tam a ani netuším, že už padl jarní soumrak...
Mraky se rozplynuly, a tu vidím, že svit měsíce na vlnách naplňuje nebe!

Hamho Kihwa; Procházím se v klášteře Silluksa

      Slunce se v básních sonsi zdaleka netěší takové pozornosti jako měsíc, což zenoví mniši vysvětlují tím, že buddhistické probuzení lépe vyjádří obraz klidného chladného svitu měsíce, do něhož se lze dívat, než obraz žhnoucích slunečních paprsků, jež oslňují. Poměrně časté jsou ovšem obrazy krajiny zalévané světlem zapadajícího slunce, z nichž některé symbolizují osvícení dosažené v pozdním věku:

Zapadá slunce a záře podzimu zalévá horské sedlo,
na vrcholcích hor poletují ojíněné listy hnané větrem.
Potok a hory jsou ve večerním světle ještě krásnější!
Teď jen čekám, až se ze šera vyhoupne měsíc, a pak se vrátím domů.

Puhju Sonsu: Východní terasa hory Pokčchon

      Obraz slunce, které se chýlí k západu, vyjadřuje hluboké zamyšlení nad vlastním životem, z něhož pramení poznání pravé podstaty věcí.
      Motiv jasného měsíce (kor. mjongwol) je často doprovázen motivem svěžího (průzračného) větru (kor. čchongpchung). Vítr symbolizuje pomíjivost, proměnlivost, znovuzrození, ve staré Koreji byl považován za sílu pročišťující duši i tělo. V básních sonsi bývá "svěží vítr" metaforou soustředěného úsilí mnicha o probuzení:

svěží vítr zametl bílé mraky z jasného měsíce.

Naong Hjegun: Prázdná poustevna

      Průzračné vody horských pramenů potoků a bystřin, jež zrcadlí měsíční svit, symbolizují sílu nejzazší moudrosti pradžňá.

Spatřil už někdo jeho tajemství, hloubku, jas a vznešenost?
Proud chladné vody je po celý rok ledový,
měsíc na podzimním nebi nad roklemi za hvězdných nocí
bez ustání sleduje proudící vodu a padá dolů do ní.

Naong Hjegun: Potok v horském údolí

      "Vody" zenových básní bývají nejen "průzračné", ale i chladné, studené, mrazivé, ba ledové. Slovo "průzračný" (kor. čchong) má další konotace: "klidný" a "chladný". ("Klidné" a "chladné" srdce je v buddhismu i taoismu srdcem člověka, který nazřel svou pravou podstatu a odpoutal se od pošetilých tužeb.) S obrazy chladu, mrazu, ledu, sněhu, průzračnosti, čistoty, jasu, světla a ticha se setkáváme často zejména v zenových básních o probuzení.
      Co se tyče motivů rostlinných, jež se vyskytují v básních sonsi, je na místě povšimnout si borovice, smuteční vrby, slivoně, orchideje, chryzantémy a bambusu. Borovice symbolizuje v dálnovýchodní kultuře vytrvalost, odolnost, houževnatost, pevnost, vůli, věrnost a čestnost. Vrba je tradičním symbolem vitality, jara, mládí, ale i pomíjivosti lidského života; v buddhismu její splývající větve symbolizuji bódhisattvu milosrdenství Avalókitéšvaru (kor. Kwanum). Slivoň, orchidej, chryzantéma a bambus, dohromady nazývané "čtyři ušlechtilé rostliny" (kor. sagundža), bývají v myslích Korejců hluboce ovlivněných konfucianismem spojovány s pojmem "ušlechtilého muže" (kor. kundža).
      Slivoň, jejíž křehké kvítky rozkvétají často již ve sněhu počátkem lunárního nového roku, je poslem jara a symbolizuje důstojnost, mravní bezúhonnost, čestnost konfuciánského vzdělance, čistotu ctnostné krasavice, ale i uvedení buddhismu do království Silla v 6. století. Kromě slivoňových kvítků se občas setkáme i s kvítky broskvoně (broskev je v taoismu symbolem nesmrtelnosti - podle čínské tradice kvetou v utopickém ráji broskvoně) a dále pak s blíže neurčenými květy (rozkvétajícími, kvetoucími a opadávajícími), jež symbolizují plynutí času. Orchidej je mj. obrazem poustevníka, který ve skrytu hor pěstuje cestu "tao". (Čínského slova "tao" /cesta/) v metaforickém významu "duchovní stezka" užívali nejen taoisté, ale i buddhisté a konfuciánci.) Chryzantéma symbolizuje v buddhismu nedělitelnost tvaru (jevu) a prázdnoty (podstaty). Bambus je symbolem soucitu bódhisattvy Avalókitéšvary a také pokroku v duchovní praxi: údery dlouhé bambusové plácačky zvané čukpi do podlahy meditační síně signalizují zahájení a ukončení meditace.
      Z živočišné říše zmiňme motivy divokých husí, kukačky a jeřába. Pár divokých husí je na Dálném východě symbolem šťastného manželství; divoké husy se považují za posly zpráv mezi vzdálenými milenci, v buddhismu symbolizují obličej Buddhy. Kukačka je tradiční symbol nešťastné lásky, odvozený z legendy o císaři čínského státu Šu, který se zamiloval do manželky jednoho ze svých ministrů a po smrti se proměnil v kukačku.
      Jeřáb je jedním ze symbolů dlouhého života (taoističtí nesmrtelní bývají často zobrazováni, jak letí sedíce na hlavě či hřbetě jeřábů). Podle buddhistické legendy jsou jeřábi vtělením světců či bódhisattvů, kteří pomocí zázraků přemáhají zlo a činí dobro. Spolu s bílými mraky jeřáb symbolizuje též osvobození z veškeré ohraničenosti.
      Obraťme nyní pozornost k buddhistické filosofii. Většinu básní sonsi lze číst jako miniaturní přednášky o Buddhově učení: mniši psali "básně, jež vysvětlují Dharmu" (kor. sipopsi) nebo "básně předávající Dharmu" (kor. čonpopsi) a adresovali je blíže neurčenému čtenáři nebo někdy i konkrétní osobě mnicha či laika. Bylo by pošetilé domnívat se, že na několika stránkách této předmluvy můžeme vysvětlit podstatu Buddhova učení v jeho komplexnosti. Zaměříme se tedy na ty ze základních pojmů buddhismu, které jsou relevantní pro porozumění básním sonsi v této knize.

Vítr rozezvučel hluboké hory a husté lesy.
Noční vzduch prozářený měsícem a prosycený vánkem chladí.
Cítím však lítost: lidé se teď všichni noří do snu
a nevědí, jak velkou radost přináší jasná noc!

Hamho Kihwa: Básním za jasné noci

      Veškeré dění tohoto světa je podle buddhismu snem, iluzí, přeludem. V závěru Diamantové sútry čteme tyto verše:

Všechny jevy prchavého světa bys měl považovat za
hvězdu na úsvitě, pěnu na vodě,
záblesk blesku v letním oblaku,
blikající lampu, zjevení a sen.

      Podle učení Buddhy Šákjamuniho je "iluzornost" světa způsobena tím, že naše původní tvář, pravá podstata, buddhovská podstata, jež se neliší od buddhovské podstaty ostatních cítících bytostí, je zastřená naší představou o věčném neměnném "já", nezávislém na druhých. Člověk, který se z tohoto snu pomocí sebekázně a duchovního cvičení probudil, tj. buddha, pak vidí stejný svět, který vidí neprobuzení, ale nikoli prizmatem svého iluzorního "já", které rozlišuje mezi subjektem a objektem, nýbrž bezprostředně v jeho pravé "takovosti".
      Buddhismus tedy nezpochybňuje existenci světa takového, jaký je, nýbrž zpochybňuje naši představu, že to, čím se svět stává v našich lineárně uvažujících myslích, když se ho (marně) snažíme zmocnit svými abstraktními koncepty a posléze kontrolovat, je skutečné. Probuzený poznal, že všechny věci a jevy jsou prázdné, tj. že nemají žádnou věčnou, neměnnou podstatu vytrženou z kontextu světa. Východiskem buddhistické Prázdnoty (sanskrt. šúnjatá, kor. kong) je Buddhovo popření existence věčného nezávislého "já" (átman) a nauka o závislém vznikání. Tato Prázdnota stojí mimo protiklad bytí a nebytí.
      "Šúnjatá je nositelkou všech jevů. Prostupuje všemi jevy a umožňuje jejich rozvoj. V mahájánovém buddhismu je často přirovnávána k absolutnu, protože nezná dualitu a empirické formy. V kvantové fyzice je nejzazší skutečnost přirovnávána k beztvaré energii v jádru atomu. Tato energie ve fyzice nebo šúnjatá v mahájánovém buddhismu není stavem nicoty, nýbrž zdrojem veškerého života a podstatou všech tvorů.
      Pojmu šúnjatá můžeme porozumět rovněž pomocí zenového 'nyní' (...) Neexistuje-li trvalá, nepomíjející podstata věcí, existuje pouze 'nyní': prchavé pomíjivé, přechodné. V tradiční buddhistické literatuře se toto 'nyní' věcí popisuje jako 'takovost' (sanskrt. tathatá). Koncept 'takovosti' poprvé formuloval Ašvaghóša, významný buddhistický myslitel, který žil asi sto let před Nágárdžunou a který Nágárdžunu velmi ovlivnil. Poznáme-li marnost veškerého konceptuálního myšlení, zažíváme skutečnost jako ryzí 'takovost', míní Ašvaghóša." (Mu Soeng: Heart Sutra, Ancient Buddhist Wisdom in the Light of Quantum Reality, Primary Point Press, Cumberland, Rhode Island 1991, str. 26--27; Mu Soeng je bývalý korejský zenový mnich a nyní pracuje v jednom z buddhologických center v USA.)
      Stanovisko absolutní prázdnoty je tedy stanoviskem absolutní aktuality: nikoli prázdnota jako hrozivá černá díra nicoty, ale prázdnota jako zářící prostor plný nekonečných možností, přímo před našima očima. Nejzazší skutečnost v mahájánovém buddhismu není něco mimo tento prostor a čas, nýbrž právě tady a teď.

"Nikdy však tento svět neopouštějme tak,
že půjdeme hledat jeho překročení mimo něj."

(Chuej-neng: Tribunová sútra Šestého patriarchy, přel. Oldřich Král, Odeon, Praha 1988, s.76.)

      Výmluvným dokladem oscilace mezi "posvátným" a "profánním", která charakterizuje učení a praxi mahájánového buddhismu a zejména zenu, jsou právě básně zenových mistrů. Na nevelkém prostoru básní sonsi se setkáváme jak s obrazy nekonečna (nebe, hory, řeky), tak s obrazy z denního života mnichů (např. pivoňky kvetoucí na dvoře kláštera, vlaštovka, jež ušpinila mnichovi roucho, prachovka k úklidu v Buddhově síni). Jako by nezměrná šíře vesmíru získávala punc pravosti teprve až v konkrétním hmatatelném detailu z důvěrně známého zákoutí horského kláštera a jeho okolí. Připomeňme v této souvislosti větu ze Sútry o Buddhově girlandě:

"V jednom zrnku prachu je obsažen celý vesmír."

      Jednou z cest k probuzení v buddhistickém smyslu (bódhi) je zenová meditace. Jejím prostřednictvím může meditující "prožít" to, o čem zatím pouze "ví": neexistenci "já". Oč vlastně v zenové meditaci jde? Naše mysl zahlcovaná stále novými podněty a plná roztoulaných myšlenek a emocí bývá běžně ve stavu, který můžeme nazvat "rozptylované malé já". Toto "malé já" je třeba nejprve uvolnit, zklidnit a soustředit pomocí kontroly dechu a pozice těla. Ze stavu "soustředěného malého já" se pak meditující po určité době praxe (délka této doby je naprosto individuální) může dostat do stavu zvaného sanskrtsky samádhi, kdy cítí soulad jak mezi tělem a myslí, tak mezi sebou a svým okolím. Tento harmonický stav sjednocení, který lze nazvat "velké já" nebo "univerzální já", však stále není cílem, nýbrž jen prostředkem.
      Někteří zenoví mistři hovoří o tom, že pocit harmonie při meditaci může některé meditující zavést do slepé uličky ještě většího egoismu. Adept Buddhovy stezky tedy dostane kóan (viz výše) a s jeho pomocí se snaží zbavit lpění na stavu blaženého sjednocení se sebou a se světem a dosáhnout stavu "ne já". Teprve tehdy lze začít hovořit o probuzení. "V probuzení k Prázdnotě, jež se odhaluje skrze smrt ega, pochopíš svou 'takovost' (...) už nejsi více oddělen sám od sebe, ale jsi právě sám sebou, nic víc, nic míň. Není mezera mezi tebou a tebou samým; stáváš se sám sebou. Když si uvědomíš svou vlastní 'takovost', uvědomíš si zároveň 'takovost' všeho. Borovice se ti vyjeví ve své 'takovosti' (...)" (Masao Abe: Zen and Western Thought, Macmillan Press 1983, str. 226.)
      Člověk, který dosáhl stavu "ne já", který vhlédl do své buddhovské podstaty a pochopil tak z hloubi duše, že neexistuje nic, na čem by bylo třeba lpět, je schopen vidět věci bezprostředně v jejich pravé "takovosti", nezastřené ani prizmatem "malého já", ani blaženým pocitem "velkého (univerzálního) já". Probuzený člověk je schopen jednat ve prospěch druhých pružně, jak to ta která situace vyžaduje. Rozpouštějící se "já" totiž uvolňuje prostor soucitu, který teď působí už nikoli na základě lpění a sentimentality, nýbrž na základě moudrosti - poznání základní jednoty světa.
      Básní o zenové meditaci je v této knize celá řada. Korejsky se nazývají sollisi - "básně o zenových principech", songisi - "básně o zenové technice" či sondžisi - "básně o zenové moudrosti". Významným autorem songisi byl Naong Hjegun:

Pevně jsem objal prázdný prostor a ocitl se mimo stíny a tvary.
Pohltil jsem všechny jevy, a přesto mám tělo stále čisté.
Kdo jen změří hloubku opravdové krajiny, jež se mi zjevuje před očima?
Na modrém nebi, z něhož odpluly mraky, září podzimní měsíc.

Naong Hjegun: Dokonalá spokojenost

      Tato báseň-meditace ústí do ryzí "takovosti": nic než zářící měsíc na nebi. A přečtěme si další verše:

Ale co je vlastně meditace a co sen? Jak je rozeznám?
Tu vidím, že za oknem roste pavloň.

Manhe Han Jong-un: Znovu se rozjasnilo

      Nic než pavloň za oknem. Zřejmě právě tato (meditací ještě umocněná) vnímavost ke všem jevům tohoto světa, kterých se zenoví mistři dotýkali výmluvnou zkratkou v jejich pravé "takovosti" bez komentářů, může být výzvou modernímu čtenáři, jenž se pro zátěž příliš mnoha abstraktních myšlenek a slov zapomíná dívat kolem sebe.
      Zkušenost buddhistického probuzení, tj. osvobození od svého "já", jež se vymyká běžnému časoprostorovému vnímání, je ovšem nevyslovitelná. Podle buddhistické filosofie myšlenky a slova - produkty běžně uvažující mysli - pravou podstatu postihnout nemohou.

Sedím sám na břehu jezírka,
když tu se na jeho hladině setkávám s mnichem.
Mlčky se na sebe usmíváme:
vím, kdo jsi, ale pomlčím o tom.

Čingak Hjesim: Dívám se na odraz

      Poslední verš tohoto čtyřverší zjevně poukazuje na nevyslovitelnost individuální zkušenosti vhledu do buddhovské podstaty při zenové meditaci. Jeden ze současných korejských básníků mi v rozhovoru řekl, že poezie, kterou psali zenoví mniši, je zajímavá, ale poněkud chudá na slova. Na druhé straně leckteří zenoví mistři poznamenávají, že i to málo slov zenových básní je jaksi nadbytečné, neboť slova jsou k vyjádření nejzazší skutečnosti neadekvátní, a že ti, kteří skutečně dosáhli probuzení, už potřebu psát básně nemají. A přesto mnozí mniši (včetně těch, kteří jsou považováni za probuzené) básně psali a píší a jejich poezie stále nachází své čtenáře jak na Východě, tak na Západě.
      Do této knihy jsem zařadila několik "básní o probuzení" (keosi, odosi, odosong). Některé z nich jsou dokonce přímo nadepsané "odosong". Jako by se rodily právě z napětí mezi slovy a nevýslovnem, mezi touhou verbálně vyjádřit a sdělit osobní duchovní zkušenost a vědomím, že to je nemožné. K nejpozoruhodnějším patří tato:

Vykřikuji nevýslovné nad vodami: jejich hlas umlká.
Prstem ukazuji na hory: jejich stíny mizí.
Hlas vod, stíny hor ožívají v celém mém těle
a zlatá vrána slunce vzlétá do hluboké noci.

Kjongho Songu: Příležitostné básně (28)

      Než se začteme do básní sonsi, věnujme pozornost následujícímu komentáři mistra Sungsana z jeho knihy Zenový kompas (Zen Master Seung Sahn: The Compass od Zen, Shambhala, Boston & London 1997, str. 338-339, připravuje DharmaGaia na r. 2002):

Tichá noc. Beze slova sedím v horské svatyni:
nejzazší ticho a klid jsou naší původní podstatou.
Čím to, že se stromy kymácejí v náporu západního větru?
Jediné zvolání divokých husí naplňuje nebe.

      Toto je velmi dobrý příklad typické zenové básně. Byla napsána před mnoha lety mistrem Hoamem a recituje se každý den v korejských klášterech. Pravé zenové básně nejsou básněmi zdobného stylu. Jejich smysl nespočívá v užívání krásného uměleckého jazyka. Zenové básně užívají slov k tomu, aby poukázaly na zkušenost, která nemůže být vyjádřena slovy. Zenové básně vždy učí. Často vyjadřují zkušenost probuzení.
      Zenové básně byly psány tak, aby pomohly obrátit pozornost čtenářovy mysli od světa jmen a tvarů k pohledu na věci tak, jak jsou. Učení se odhaluje postupně. Každý verš má svou úlohu. První dva verše této básně ukazují, jak "tvar je prázdnota, prázdnota je tvar" (verš ze Sútry Srdce - pozn. I. G.). Vysvětlují naši podstatu. (...)
      Třetí verš přináší otázku: "Čím to, že se stromy kymácejí v náporu západního větru?" Musíš se dobrat své podstaty. Vysvětlení není nezbytné. Všechny tyhle tři verše dohromady ti kladou jakousi otázku, aby tě dovedly k bezprostřednímu prožití "mysli, která neví". V jiné básni čteme: "Tento celý svět je naprostý klid. Odkud přicházejí slunce, měsíc a hvězdy?" Ale což mohou slunce, měsíc a hvězdy odněkud přicházet, když je všechno naprostý klid? Toto dualistické myšlení vede k Velké Otázce. Stejně tak v naší výchozí básni: "Nejzazší ticho a klid jsou naší původní podstatou." Ale proč tedy vítr rozkymácí vše, čeho se dotkne, a přitom hučí a porušuje klid? Odkud se bere vítr? Proč vzniká? Vyvstává Velká Otázka.
      Když se dobereš Velké Otázky, mysl se ti projasní jak nebe. To znamená, že bude jasná jako zrcadlo. V zrcadle se všechno odráží tak, jak to je. Šelest křídel letících vzduchem a ptačí zvolání - to je tvoje podstata. "Právě teď slyšet" je buddhovská podstata. "Právě teď vidět" je buddhovská podstata. "Právě teď takto" je pravda. Všechno je úplné, naprosto dokonalé. (...) Poslední verš zenové básně přivádí čtenáře zpátky do světa věcí tak, jak jsou?

(z Úvodu Ivany Gruberové)

Hodnocení knihy
Další naše knížky
DharmaGaia mj. vydala:

Déšť v horách rozeznívá bambusy. Výbor z klasické korejské literátské poezie psané čínsky (hansi)

Kim Si-sup: Slyším padat sníh

Manhe Han Jong-un: Tvoje mlčení

Kjongho Songu: Měsíc mysli úplně kulatý. Básně korejského zenového mistra

Mistr Uisang: Mapa říše skutečnosti dle Avatamsaka sútry

Tung-šan: Paradoxy čchanového mistra

Kim Sakkat: Básně Kima Klobouka

Mistr Sosan: Zrcadlo zenu

O Se-jong: Světlo vyhasnutí

Ho Xuan Huong: O jeskyních, vějířích a jiných věcech tohoto světa

Olga Lomová: Poselství krajiny. Obraz přírody v díle tchangského básníka Wang Weje

Antonín Líman: Chrám plný květů. Výběr ze tří staletí japonských haiku

Lubor Hájek: Bambusy. v tušové malbě ze Sbírky orientálního umění Národní galerie v Praze

Boží člověk Issa. Výběr z haiku Kobajaši Issy

Palát, Augustin; Průšek, Jaroslav: Středověká Čína. Společnost a zvyky v době dynastií Sung a Jüan

Pár much a já. Malý výběr z japonských haiku

Lin Wen-yüeh: Devět zastavení s čínskou básní

Hsü Kuo-huang: Deset zastavení s čínským obrazem

Izumi Šikibu: Čtvero ročních dob

Lu Wen-fu a Feng Ťi-cchaj : Dvě čínské novely. Zázračný cop. Labužník

Bašó: Úzká stezka do vnitrozemí

Hledání pravdy a krásy. Antologie perské literatury

Chalíl Džibrán: Prorok

Rúmí: Masnaví. Básně vnitřního smyslu

Písně země Nairi

Čang Chen-šuej: Šanghajský expres

Připravujeme:

Chan-šan: Básně z Ledové hory