Prázdné hory jsou plné větru a deště
Antologie básní korejských zenových mistrů

Ukázky

Čingak Hjesim: Dívám se na odraz

Sedím sám na břehu jezírka,
když tu se na jeho hladině setkávám s mnichem.
Mlčky se na sebe usmíváme:
Vím, kdo jsi, ale pomlčím o tom.

Wongam Čchungdži: Píšu z dlouhé chvíle

Ta poustevna leží v horách
skrytá v hlubině, dosud nemá jméno.
Když otevřu okno, spatřím barvu hor,
a když zavřu dveře, uslyším zurčení potoka.

Pegun Kjonghan: Přebývám v horách (2)

Nepovstane-li ani jedna myšlenka, zjeví se celek.
K čemu bych ho jen přirovnal?
Měsíční svit pronikající vodou je prázdný, a přesto ho vidíme,
zrcadlo oproštěné duše odráží svět, a přesto je stále prázdné.

Tchego Pou: Kameny a vody v potoce

Jedno uplývá a druhé trvá.
Jedno mlčí a druhé hučí.
Kam se to vrací se zalykavým nářkem?
Myslím, že na daleké nebe. To zná jen jedinou barvu.

Naong Hjegun: Dokonalá spokojenost

Pevně jsem objal prázdný prostor a ocitl se mimo stíny a tvary.
Pohltil jsem všechny jevy, a přesto mám tělo stále čisté.
Kdo jen změří hloubku opravdové krajiny, jež se mi zjevuje před očima?
Na modrém nebi, z něhož odpluly mraky, září podzimní měsíc.

Hamho Kihwa: Básním za jasné noci

Vítr rozezvučel hluboké hory a husté lesy.
Noční vzduch prozářený měsícem a prosycený vánkem chladí.
Cítím však lítost: lidé se teď všichni noří do snu
a nevědí, jak velkou radost přináší jasná noc!

Čchongho Hjudžong (Mistr Sosan):

Šel jsem kolem hostince a zaslechl ženu, jak hraje na komungo
Jak bílé sněhové vločky závratně tančí krásné jemné ruce!
Píseň utichla, moje city nikoli.
Podzimní řeka rozevírá zrcadlo
a zjevuje modravé vrcholky hor.

Čchoui Uisun: Měsíc nad borovicí

Něžná je borovice za oknem,
krásný je měsíc nad borovicí.
Jak hluboký je ten čistý zvuk!
Jak jasný je ten křehký svit!
...
Jeho světlo dopadá na města žhnoucích soužení,
aby je nepřemohl úpal.
Kéž by ten prázdný jas naplnil mou duši
a nikdy ji neopustil.

Kjongho Song'u: Příležitostné básně (28)

Vykřikuji nevýslovné nad vodami: jejich hlas umlká.
Prstem ukazuji na hory: jejich stíny mizí.
Hlas vod, stíny hor ožívají v celém mém těle
a zlatá vrána slunce vzlétá do hluboké noci.

Man'gong Wolmjon: Spatřil jsem tanečnici s vějířem

Není vidět, odkud se berou
prchavé pohyby jejího tance.
Na jejích prstech visí davy celého vesmíru
a její tělo létá jako vlaštovka na jaře.

Hanam Čungwon: Kun Hwa-wonův popěvek

Navečer se v údolí zrodil cár mraku,
a když se vyjasnilo, měsíc sestoupil na vrchol modravé hory.
Všechny věci, všechny jevy jsou odedávna průzračné a svobodné,
jenom lidé si sami matou svá srdce.

Manhe Han Jong-un: Déšť za podzimní noci

Sedím pohroužen v meditaci - chutná jak čirá voda.
Noc se chýlí ke konci, kadidlo dohořívá a vítr rozfoukává popel.
Pojednou na listy pavloně prudce zabušily kapky podzimního deště
a sen, který zbyl v prázdném okně, byl přemožen chladem.

(Další básně Manhe Han Jong-una viz jeho sbírka Tvoje mlčení (DharmaGaia, 2002)