Gato: Učení Nagualů

Gato
Učení Nagualů

1. vyd. 1999, ISBN 80-85905-64-7, brožovaná, 164 str.

doporučená cena: 98 Kč
naše cena
: 59
ušetříte: 39

SLEVA: 40 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | o autorovi | o knize | ukázky | úvod | 1. kap.

1. kap.

      Kapitola 1

      Učení tonalu

      Příchod Španělů do Ameriky byl pro všechny indiány katastrofou, pouze pro jednu skupinu lidí to bylo dobré, řekl jednou Carlosu Castanedovi indiánský čaroděj a muž poznání, don Juan. Pro koho, zeptal se Castaneda. Pro čaroděje, odpověděl don Juan.

      A skutečně, to co se běžným lidem jeví jako reálné, hodnotné a normální, čarodějové považují za klamné, bezvýznamné a směšné. Je-li pro běžného člověka smrt nepřítelem a hrozbou, pro čaroděje je smrt nejlepším pomocníkem a jediným protivníkem hodným souboje. Je-li pro běžného člověka denní realita skutečnější než sen, čaroděj tvrdí opak, protože je schopen sny měnit a vyvíjet. Spoléhá-li běžný člověk na rozum a logiku světa, čaroděj se tomu vysměje, protože celá logika je pouze jakýmsi popisem, který nám byl od dětství vnucován a který jsme nakonec přijali za své, a rozum je jen omezující překážkou, jíž je nutno překročit, abychom došli skutečného poznání.

      Běžný člověk se snaží něčeho dosáhnout, někým být a něco po sobě zanechat; čaroděj naopak usiluje být nikým, nepovšimnut a beze stopy zmizet z tohoto světa. Běžný člověk často mění své slovo, ale smrt je pro něj nezměnitelná. Čarodějovo slovo je dané jednou provždy, zato může manipulovat se svou smrtí. Chápe-li běžný člověk svět a předměty v něm jako věci, jež existují samy o sobě, čaroděj vše považuje za vlnění energie; věci i svět existují jen proto, že je zde někdo, kdo je tak vnímá. A jednou z hlubokých pravd čarodějů je fakt, že s vnímáním může být nepředstavitelně manipulováno.

      Když se poprvé v roce 1960 Carlos Castaneda, tehdy student antropologie na losangeleské universitě, shánějící informace o indiány užívaných psychotropních rostlinách, setkal s donem Juanem, indiánem z kmene Yaqui, netušil, že ten v něm okamžitě pozná svého vyvoleného žáka, jehož pak bude třináct let učit starodávným čarodějným technikám: krocení síly, která provází vše živé ve vesmíru, a zanechá mu velkou výzvu -- stát se mužem poznání. Castanedovi bylo tehdy dvacet pět let a vůbec neměl v úmyslu zdržovat se u dona Juana déle, než bude nezbytně nutné, aby napsal svoji disertační práci. To don Juan dobře věděl a pomocí síly a kouzla své osobnosti začal Castanedu kousek po kousku učit cestě bojovníka a čaroděje. Castanedovi se po několika setkáních stala přítomnost indiána drogou, učarovaly mu společné výpravy do hor a pouští stejně jako překrásné a mnohdy otřesné zážitky ze speciálně pěstovaných a rituálně požívaných halucinogenních rostlin. Castaneda toto učení, trvající desítky let, dokonale popsal v tuctu svých knih, které vyšly během tří desetiletí. Je to učení tak ohromující, podrobné a v neposlední řadě praktické, že Castanedovy knihy mohou sloužit každému, kdo se vydá po cestě muže poznání.

      Člověk si při narození s sebou přináší určité množství síly, kterou však obyčejně promrhá na světské věci a zemře tak nevědomý -- nebo spíše ještě nevědomější, než se narodil. Spousta neviditelných, leč skutečných věcí pro něj neexistuje, protože nemá dost síly je vnímat, poznat, ovládat. Proto se mu také příběhy a učení čarodějů jeví jako nesmyslné bláboly. Bojovník však neplýtvá svou silou. Naopak ji podle starých osvědčených pravidel poznává, loví, krotí a rozmnožuje. A uspěje-li na svém lovu, stává se mužem poznání.

      První, co musí udělat každý, kdo chce být bojovníkem, je uspořádat svůj život tak, aby se stal přístupným síle. To především znamená zbavit se všech nesmyslných činností, dát svému životu pevný cíl, osvojit si disciplínu bez doktríny a spoustu nových zvyků, které jeho život učiní silným a neotřesitelným, aby mohl dospět k životnímu zlomu, k jakémusi čarodějnému satori -- do bodu, v němž zastaví svět a nechá jej zkolabovat.

      K rysům bojovníka nezbytně patří osvojení si zodpovědnosti za všechny své činy, poněvadž vše, co jsme v životě udělali, se k nám tím či oním způsobem vrátí. Mám-li to stále na zřeteli, jednám vždy tak, abych svého jednání nemusel v budoucnu litovat; abych se jednoho dne nedostal před nepřekročitelnou překážku, která je výsledkem mých minulých činů. Pomocnou technikou k tomu je i smazání osobní historie. Bojovník se vždy snaží být neznámým a nepovšimnutým, pokud nemá dobrý důvod k opaku. Běžný člověk se musí v každém okamžiku vyrovnávat s přítomností i minulostí, kterou za sebou vleče jako svou osobní historii -- musí být stále sám sebou.

      Bojovník naopak utíká z místa na místo, až už se nenajde jediný člověk, který by ho doopravdy znal, který by znal jeho minulost. V tom okamžiku bojovník smazal svoji osobní historii. Sám a podle okolností si určuje, kým chce být, odkud a kam jde, a ať řekne o sobě cokoliv, není to lež, protože není nikdo, kdo by to vyvrátil. Je volný jako pták a čelí pouze přítomnosti, v roli, kterou si sám vybral.

      Aby dal bojovník svým činům váhu, aby dokázal správně rozlišit, který čin udělat a který ne a jakou cestou se má dát, bere si před každým jednotlivým aktem za poradce smrt. Tím jeho konání nabývá pravé síly a dostává řádný směr, neboť rádce -- smrt -- mu říká, že život se může skončit každým okamžikem, a tento pocit dává každému bojovníkovu činu punc poslední bitvy na Zemi. Proto bojovník nemůže být ničím překvapen a zaskočen. Vše je pro něho poslední pozemskou bitvou, a proto má vždy a všude své poslední útočiště.

      Stálé vědomí vlastní smrtelnosti a dočasnosti je vynikajícím rádcem. Předně nutí bojovníka, aby nic nebral příliš vážně, a pomáhá mu zbavit se pocitu sebedůležitosti. Pocit vlastní důležitosti je největší překážkou na cestě poznání. Je nutno jej všemi prostředky vykořenit. Jen tak se lze na všechny věci dívat nezaujatě a správně. A také až po ztrátě sebedůležitosti se člověk stává skutečným přínosem pro druhé. Člověk jdoucí po cestě by měl stále mít v sobě mít pokoru bojovníka, který se před každým skloní, ale nikdo jej neohne -- a zároveň ovšem nikomu nedovolí, aby se před ním ohýbal.

      Chce-li být člověk přístupný síle, musí se naučit ji lovit. Musí se naučit rozpoznávat, jak a kdy se síla projevuje, a udělat z ní svoji kořist. Svět se pro bojovníka musí stát jeho loveckým revírem. A každý řádný lovec zná praktiky a zvyky všeho, co loví, a on se musí učinit nedostupným, nepředvídatelným a musí zrušit všechny své životní rutiny, aby se sám nestal kořistí. Celá tato řada rysů muže poznání kulminuje osvojením si duše bojovníka: konečným pochopením, že to, co v životě prožíváme, nezpůsobil nikdo jiný, než my sami, že každému se vše děje jen proto, že si to sám zasloužil -- je zde a v této pozici proto, že sem celý život směřoval. Mít duši bojovníka znamená mít nad sebou plnou kontrolu a zároveň v tom stejném okamžiku sám sebe opustit. Bojovník počítá se vším. To je kontrola. Když jeho kalkulace končí, uvolní se a nechá skrze sebe jednat sílu. Spustí vše, co v sobě má, vše, co se naučil, bez ohledu na cokoliv. To je opuštění. Nikdo ho nepřiměje jednat proti jeho nejlepšímu soudu. I když je bojovník zraněn, nikdy není uražený, smutný či sebelítostivý. Pro bojovníka není ze strany druhých lidí nic nepříjemného, protože v jeho duši jsou si všechny věci rovny -- lidé, zvířata, předměty, přírodní jevy. Ve všem vidí tutéž kosmickou sílu.

      Prvních pět let dával don Juan Castanedovi souběžně lekce dvojího druhu. První lekce směřovaly právě k osvojení si duše bojovníka. Ty druhé se děly pomocí účinků halucinogenních rostlin -- kaktusu peyotlu, psilocybinových hub a "ďáblovy byliny" datury. Don Juan učil svého žáka sbírat, pěstovat, připravovat a užívat tyto rostliny podle pradávných čarodějnických návodů, a Castanedovy zážitky byly skutečně šokující. Po kouření hub se jeho tělo stalo éterickým, schopným procházet zdmi a všemi pevnými překážkami. Po dalších zkušenostech byl dokonce schopen změnit se v havrana. Po užití masti z ďáblovy byliny byl s to létat a požití peyotlu ho přivedlo k setkání s bohem tohoto kaktusu, který mu mlhavě vyjevil budoucnost. Tyto lekce měly dva cíle. Předně poznat, že magické rostliny mají v sobě nepředstavitelnou sílu, která se dá řádným a poctivým poznáváním objevit a zkrotit, a to až do takové míry, že si člověk uchová mnohé schopnosti vyvolané požitím rostliny i za normálního stavu. Druhým, důležitějším cílem bylo přimět Castanedu, aby pochopil, že to, co pokládal za reálný svět, pevně daný a neměnný, složený z věcí, které existují samy o sobě, je pouhou iluzí, jež se radikálně změní, jestliže změníme úhel svého vnímání. Svět už pak nikdy není tím, čím býval předtím. Stává se místem, kde je možné naprosto vše -- jenom ne zbavit se následků svých činů. Tímto poznáním se dopomáhá k velkému zlomu v životě bojovníka -- k okamžiku, kdy zastaví svět a nechá jej, aby se zhroutil.

      Castanedovi se to podařilo po deseti letech učení, kdy byl svědkem mnoha čarodějných a rozumem nevysvětlitelných kousků ze strany dona Juana a později i jeho přítele a pomocníka, mayského čaroděje Genara. Tyto kousky vrcholí, když Genaro nechá zmizet z louky Castanedovo auto a pak je nechá objevit pod vlastním kloboukem. Po tomto zážitku Casteneda odjíždí sám do hor a zastaví svět poté, co pozoruje brouka a pochopí, že mezi nimi není rozdíl, že po smrti budou oba stejným nic.

      Pochopí svět jako prázdno. Pak v hlubokém pohnutí spatří kojota, který k němu přistoupí a zeptá se: Jak se máš? -- a prohodí s ním několik vět.

      Svět dávných mýtů a pohádek ožívá. Realita se hroutí a Castaneda pochopí, že vše, co vnímáme jako skutečnost, je pouhá kulisa, která nemá s pravdou mnoho společného.

      Když následující den vykládal svou příhodu s mluvícím kojotem donu Juanovi, ten mu odpověděl: "Ale on nemluvil."

      "Tak co to tedy bylo?" zeptal se Castaneda.

      "Tvé tělo poprvé porozumělo. Ty jsi ale nedokázal rozpoznat, že to nebyl kojot, kdo s tebou mluvil... Včera jsi zastavil svět a poprvé jsi mohl zřít... Včera se v tobě zastavilo něco, o čem ti lidé říkali, že je svět. Podívej, lidé nám říkají od okamžiku našeho zrození, že svět je to a ono, a my pochopitelně nemáme jinou možnost, než vidět svět způsobem, jakým nám jej lidé popisují. Včera se pro tebe svět stál tím, co ti říkají čarodějové. Ale já chci, abys zřel. A to se stane jen tehdy, když někdo proklouzne mezi světy. Mezi svět běžných lidí a svět čarodějů. Včera jsi věřil, že kojot s tebou mluvil. Každý čaroděj, který nedokáže zřít, tomu věří. Ale ten, kdo umí zřít, ví, že věřit v to znamená připoutat se ke světu čarodějů. A opačně, každý kdo nevěří, že kojot mluví, je připoután ke světu běžných lidí."

      Tou dobou by už měl mít bojovník osvojeny základní vlastnosti muže poznání a měl by něco vědět o svých čtyřech přirozených nepřátelích, a hlavně ve svém životě uplatňovat nejdůležitější zásadu -- nikdy nespáchat hřích. Tento pojem bezúhonnosti, bezvadnosti, na první pohled zavání moralizováním či církevním dogmatem. Opak je pravdou. Chce-li bojovník ovládat se sílu, kterou loví, musí mít k tomu dostatek energie. Nic nedávat stranou na malicherné a nesmyslné věci. Nenechat se spoutat žádnými dogmaty a předsudky. Být bezúhonný, nebýt schopen spáchat hřích, znamená v mluvě dona Juana být v každém okamžiku schopen a připraven odvést to nejlepší, co v člověku je, a zaměřit to na tu nejužitečnější a nejhodnotnější věc.

      Kdokoliv se vydá na stezku poznání, musí počítat se čtyřmi přirozenými nepřáteli muže poznání, kteří bedlivě poznání střeží a neúprosně oddělují slabé od silných. Je to strach, jasná mysl, moc a stáří.

      Když se člověk vydá po cestě poznání, nemá v sobě jasno, nemá vlastně vůbec ponětí, co toto učení je a co lze na této cestě očekávat. Učení nikdy není takové, jaké si představuje. Po počátečních krocích a lekcích se objeví první nepřítel -- strach. Je to děsivý nepřítel, číhající na všech úsecích cesty. Dá se porazit jediným způsobem: vyzývat ho na souboj, navzdory němu postupovat dál -- a hlavně před ním neutíkat. Když se tím bojovník řídí, postupuje krok za krokem, sice s obavou, ale jednoho dne si uvědomí, že strach ustoupil, že už ho neohrožuje. Tím navždy překonal prvního nepřítele.

      Ke slovu však přichází druhé nebezpečí -- jasná mysl. Ta rozptýlí strach, ale také zaslepí. V okamžiku, kdy strach zmizí, si člověk myslí, že vidí jasně. Má pocit, že toto je to pravé poznání. Ale to je chyba. V této fázi je jasná mysl pouze fiktivní silou, která dává pocit moci a nepřipoutanosti, a to až do okamžiku, kdy podlehnuvšího bojovníka zmate natolik, že už nebude schopen dál se něčemu naučit nebo po něčem toužit. Tento nepřítel je nejzáludnější, protože se do něj vejde vše a nedá se spolehlivě, na rozdíl od strachu, rozpoznat. Porazit se dá jediným způsobem: uvědomit si, že jasná mysl je téměř vždy omylem, netvořit si žádný názor, nedomnívat se, že člověk vidí do věcí, trpělivě čekat a užívat jasnou mysl pouze k vidění. Pokud tak bojovník postupuje, jednoho dne prohlédne a pochopí, že jasná mysl je jen bod před jeho očima. Od toho okamžiku se jasná mysl změní ve skutečnou moc. Jeho vůle se napojí na jakousi kosmickou intenci. Od té doby ví, že síla, kterou tak dlouho krotil, je konečně jeho. Dokáže udělat vše, na co pomyslí. Všechno je na dosah. Začíná tím, že se pouští do dobře zvážených riskantních situací, končí tím, že udává pravidla. Je skutečným mistrem.

      Pomalu jej však začíná obkličovat třetí, nejsilnější nepřítel -- moc. Je snadné a pohodlné oddat se jí a podlehnout. Jestliže to bojovník udělá, jednou neočekávaně prohraje bitvu, a to z něho udělá krutého, nedůvěryhodného muže a moc sama se stane břemenem jeho života. Způsob, jak moc porazit, je opět vyzývat ji na souboj. Bojovník si musí uvědomit si, že moc, kterou získal, není ve skutečnosti jeho a nemá a nesmí sloužit k osobnímu účelům. Víc než kdykoliv jindy musí držet sám sebe zkrátka a mít nad sebou vládu . Dokáže-li to, přemůže třetího nepřítele. Dostane se do stavu, kdy už nemá strach ani netrpělivou jasnou mysl a jeho moc je pod kontrolou.

      V této fázi je už těžké najít skutečnou motivaci hodnou činnosti muže poznání a pomalu se objevuje touha zapomenout a odpočívat, která se naráz změní v posledního nepřítele -- stáří. S tímto nepřítelem je nutno bojovat dál a dál, znovu a znovu, stále žít naplno. Jen ten, kdo se po každém kole pouští s tímto nepřítelem znovu do boje, může být nazýván mužem poznání, i kdyby to mělo být jen na krátký okamžik, kdy úspěšně před smrtí dobojoval další bitvu. Tento moment jasného zření, moci a poznání je naprosto postačující.

      Je pět základních vnitřních atributů bojovníka, plus jeden vnější. Jsou to kontrola, disciplína, snášenlivost, schopnost vše načasovat a vůle. Šestý atribut, vnější, je skutečně pozoruhodný -- čarodějové mu s humorem sobě vlastním říkají prťavý tyran. Je to osoba s autoritou, která má moc nad životem bojovníka, nebo je alespoň v natolik autoritativním postavení, že může bojovníka sužovat brutalitou, násilím v různé podobě či v něm vyvolávat vztek anebo smutek. Pod tlakem takového tyrana by se obyčejný člověk k němu připojil, aby měl pokoj. Pro bojovníka je to naopak výzva k zdokonalení svých vlastností a ke ztrátě sebedůležitosti, k dosažení schopnosti všemu se vysmát a nic nebrat moc vážně, příležitost k praxi jednoho ze čtyř velkých mistrovství čarodějů -- ke kontrolovanému bláznovství neboli pátračství.

      Význam tyrana v životě bojovníka nejlépe dokumentuje historka ze života dona Juana. Ten se dal v mládí najmout na jakousi práci, která se však ukázala být pastí, neboť padl do rukou tyrana, který jej bez mzdy nechal těžce pracovat a pohrozil mu, že ho při pokusu o útěk zastřelí. Don Juan se přesto o útěk pokusil a skutečně byl dvakrát střelen do hrudi. Byl by zemřel, kdyby se ho neujal jeden muž, který jej vyléčil a pak ho začal učit cestě bojovníka. Po několika letech tréninku se don Juan dobrovolně k tyranovi vrátil a nepoznán se nechal najmout na tutéž práci. Tentokrát však využil všeho, čemu se naučil. S klidnou myslí a pečlivostí blázna plnil vše, co mu tyran přikázal, ale také se mu nikdy nezapomněl vysmát a zesměšnit ho. Jednou ho před všemi nazval zbabělcem s vědomím, že se blíží k rozhodující bitvě. Ve chvíli, kdy byl don Juan sám, vrhl se na něj tyran s dýkou.

      Don Juan utekl do ohrady s divokými hřebci. Tyran skočil za ním, ale jeden kůň ho ukopal k smrti. Tak se don Juan přesvědčil, že to, co rozhoduje o životě bojovníka, je jeho osobní síla a že bez pocitu vlastní důležitosti jsme nezranitelní.

      Už od prvních dnů, aniž o tom Castaneda věděl, se učil čtyřem velkým uměním čarodějů: umění pátračství neboli kontrolovaného bláznovství, umění snění, mistrovství být si vědom a mistrovství záměru.

      Snad nejvíce šokující a nejpřesvědčivější metoda a způsob nahlédnutí do světa čarodějů je umění snění, nejspíš také proto, že hned první snění nás zanese do jejich světa. Je to prastará čarodějná technika, která učí, jak ovládat své sny, cestovat v nich a hledat řešení problémů a jak být bdělým ve spánku. Učení končí vyvinutím svého "snového dvojníka" neobyčejných vlastností. Umění snění je vlastně schopnost využít obyčejné sny a přetvořit je do kontrolovaného uvědomění speciální silou pozornosti, kterou čarodějové nazývají druhá pozornost.

      Celý proces začíná tím, že se člověk ve snu musí rozpomenout a podívat se na své ruce. Tím nastane překvapující zlom v celém snu. Člověk si uvědomí, že spí, a začne sám sebe ve snu ovládat stejným způsobem jako v bdělém stavu. Po nějakém období praxe se uvědomí a začne využívat výhody, které snové tělo a vůbec nehmotné prostředí snu má.

      Můžeme se naučit ve snu létat, procházet pevnými překážkami, pohybovat se pod vodou, dokážeme vůlí zjevovat, nechávat mizet či měnit různé předměty, podle své vůli jimi pohybovat a tak dále. Další fází je podle dona Juana naučit se ve snu cestovat.

      Vybereme si místo, kam chceme jít, a během snění ho navštívíme. Třetí, velmi obtížná fáze je naučit se ve snění navštívit místo, kde leží hmotné spící tělo. Když dosáhneme i tohoto, ke svému úžasu zjistíme, že v snovém těle lze vstoupit i do "reálného hmotného světa" a hledět na své spící tělo.

      V tomto stádiu si bojovník uvědomí, že je možné uvolnit část vědomí a pohybovat se v ní, nezávisle na hmotném těle. Po delší praxi čaroděj lehce dokáže uvolnit své snové, astrální tělo a tím dosáhne schopnosti bilokace -- tj. schopnosti být na dvou místech ve stejném čase. Podle čarodějů vypadá snové tělo stejně jako hmotné, až na to, že se na něj nevztahují fyzikální zákony. Může vším prostupovat a přemisťovat se rychlostí myšlenky. Spousta činů a kousků, jež oba indiáni Castanedovi předvedli, byla učiněna právě za pomoci těchto těl -- dvojníků.

      Jedním z předpokladů proniknout do tajemství snění je schraňovat svoji sexuální energii.

      Jestliže umění snění je už zpočátku udivující a jeho království leží daleko za hranicemi světa běžného člověka, umění kontrolovaného bláznovství je tak nenápadné a tak nepostřehnutelné, že ve skutečném mistrovi této techniky nikdo nikdy neobjeví čaroděje. Pátračství je souhrn postojů a procedur, jejichž praktikování umožňuje udělat a získat to nejlepší v jakékoliv situaci. Toto pátračství vychází z jednoduchého předpokladu: vše, co jsme udělali, se nám tím či oním způsobem vrátí, a proto je záhodno zahladit po sobě všechny stopy -- od nynějška až k okamžiku narození. Pátrač začíná tím, že znovu projde a přehodnotí svůj život. Pomocí speciální dýchací techniky je schopen vybavit si všechny své pocity až do momentu narození. A protože od okamžiku, kdy se dal na cestu bojovníka praktikujícího kontrolované bláznovství, by po sobě neměl zanechávat stopy v podobě nedořešených situací a chybných činů, aplikuje v každé situaci sedm principů:

      1) Bojovník si vždy vybere bitevní pole. Nikdy nejde do boje, když neví, co je okolo.
      2) Odloží vše, co není nezbytně nutné.
      3) Všechnu svoji energii vloží do rozhodnutí, zda do bitvy jít, či ne. Bojovník musí být připraven a ochoten zaujmout vždy a všude své poslední stanoviště, nikoliv však neuváženě.
      4) Jestliže se rozhodne jít do bitvy, musí se uvolnit, opustit sám sebe. Jen tak může síla, která ho provází, do něho vstoupit a pomoci mu.
      5) Když čelí někomu nebo něčemu podivnému, s čím neumí zacházet, stáhne se na moment a nechá svou mysl volně plynout, neboť odpověď či řešení může přijít odkudkoliv.
      6) Bojovník musí umět stlačit čas. V boji o život je vteřina věčností. Může rozhodnout výsledek. Bojovník nepromarní ani vteřinu.
      7) Sedmý a poslední princip tkví v dokonalé aplikaci šesti předchozích. Projeví se tím, že nikdo nevidí do plánů bojovníka, a ten má vždy v rukávu ještě jedno eso, kterým může zvrátit průběh hry.

      Bojovník by měl aplikovat těchto sedm principů i na všechny triviální a směšné situace v životě. Tím se naučí sebekázni a další ohromné věci, nebrat sám sebe vážně a naučit se všemu vysmát. Naučí se eliminovat věci, které jen zbytečně odvádějí pozornost a plýtvají silou bojovníka, jenž se nebojí být pokládán za blázna, a tak může každého zmást. Pomocí tohoto umění dokázalo mnoho skutečných čarodějů přežít vybíjení indiánů za conquisty: tak například jeden čaroděj z přímé linie dona Juana pracoval v době nejtěžšího španělského útlaku jako zvoník v kostele, aby se zaštítil katolickou církví.

      Pátrač nikdy nestaví sám sebe do první linie a nenechá o sobě uniknout jedinou informaci. S tím souvisí i čtyři hlavní vlastnosti, které musí dobrý pátrač mít -- neúprosnost, lstivost, trpělivost a sympatičnost.

      Zde ovšem neúprosnost neznamená krutost, ale opak lítosti, a zvláště sebelítosti. Lstivost neznamená záludnost, ale schopnost přimět kohokoliv k zájmu a spolupráci. Trpělivost není nezájmem či rezignací, ale schopností nekonečné improvizace. A konečně být sympatický neznamená lichotit, ale umění jednat s lidmi. Tyto vlastnosti pátrač v první řadě aplikuje na sebe, na potření vlastních chyb a slabostí. Přestože kontrolované bláznovství je umění praktické a používá se v každodenním životě, bojovník si je vědom, že svět kolem je nezbadatelné mystérium, a rovněž si uvědomuje, že jeho povinností je pokusit se toto mystérium odhalit -- avšak aniž by jen doufal, že se mu to podaří. Tím také považuje sám sebe za součást tohoto mystéria a klade všechno sobě na roveň. Sebe sama, kameny, zvířata, přírodní jevy. Vše si je rovno. To je vědomí vlastní nicotnosti. Bojovník ví, že vše na tomto světě bylo stvořeno proto, aby bylo užíváno. A tak nemá žádnou obavu vzít a užít vše, co potřebuje. Na druhé straně mu také nevadí, když sám je někým brán a užíván.

      Poslední dvě velká mistrovství čarodějů -- umění být si vědom, a z něj vyplývající umění záměru -- přímo souvisejí s čarodějným vysvětlením světa. Podle čarodějů žít znamená být si vědom. A čarodějové k tomu užívají celé tělo a části vědomí a smyslů, které jsou mimo dosah a uvědomění si běžného člověka. Pro čaroděje pokolumbovské doby je totiž jen jeden cíl hodný snažení -- dosáhnout konečného stavu uvědomění se, kdy každá buňka i celek jsou si naprosto vědomy absolutnosti a úplnosti sebe sama.

      Podle čarodějů má člověk dvě strany uvědomění: levou nagualovou a pravou tonalovou. Levá půlka je však u běžných lidí v latentním stavu, a chce-li člověk fungovat jako zřec nebo čaroděj, musí ji vybudit speciálními technikami a způsobem života.

      Tím jsme se dostali k čarodějnému vysvětlení světa. Podle něho je svět stvořen z dvou naprosto nezávislých jsoucen, tonalu a nagualu. Tonal je vše, co lze vymyslet, vše, co vidíme, vše, co lze pojmenovat. Naprosto vše, pro co existuje slovo, je tonal. Tonal člověka začíná narozením a končí smrtí. Tonal je ochráncem a strážcem, organizátorem tohoto světa. Tonal je tím, co dělá svět světem, ačkoliv sám nic nestvořil. Funkce tonalu je organizovat, soudit, hodnotit a být svědkem. Tonal je jak kolektivní, tedy vše, co můžeme pojmenovat a pomyslet, co sdílíme společně a o čem můžeme mluvit, tak osobní -- každá bytost má svůj osobní tonal.

      "Je-li vše, co známe o sobě a o světě, tonal, co je tedy nagual?" zeptal se Castaneda dona Juana.
      "Nagual je ta část, o níž vůbec nijak nemůžeme pojednávat, nemůžeme ji nijak popsat, pojmenovat, nijak ji cítit, nijak poznat," zněla odpověď.
      "Je potom nagual Nejvyšší bytost, všemocný Bůh?"
      "Ne."
      "Ale v mém chápání, done Juane, je Bůh vše, co existuje."
      "Ne. Bůh je pouze všechno, co si můžeme pomyslet, a proto, správně řečeno, Bůh je pouze další položka tonalu," odpověděl don Juan a znovu dal přirovnání: Tonal je ostrov, na kterém jsou všechny věci, a kolem dokola je nagual. Nebo: tonal je stůl se všemi věcmi, Bůh je ubrus na tomto stole a prostor okolo je nagual.

      Okamžiky před narozením a přesně v okamžiku zrození je člověk pouze nagual. Avšak abychom mohli fungovat, musíme mít druhou odpovídající část. Tonal nám chybí a to nám dává pocit neúplnosti. V tom okamžiku se začíná tonal vyvíjet, a to takovým způsobem, že zcela zastíní nagual. V momentě, kdy převládne tonal, začínáme dělat protiklady, tvořit páry. Cítíme naše dvě strany, ale už vždy je reprezentujeme jen položkami tonalu: mysl -- hmota, dobro -- zlo, bůh -- ďábel atd. A tak díky logice a rozumu velmi záhy v dětství přestaneme cítit nagual, který zůstává skryt a až na výjimky se s ním člověk znovu setká až v okamžiku smrti. Ovšem je-li tonal organizátorem světa a tím, co mu dává smysl a tvar, v nagualu je skutečná síla a čaroděj si dokáže najít způsob, jak se do něj dostat a pomocí jeho síly dělat skutky, které jsou pro tonal nemožné a neuvěřitelné. S tím souvisí levá půlka uvědomění, tajemná strana člověka, kterou každý zřec a čaroděj musí v sobě posilovat, kultivovat a používat.

      Avšak během života dochází k přeměně počátečního stavu -- být si vědom, uvědomění -- v pozornost. Pozornost je zapojení a zvyšování uvědomění procesem žití. Rozlišují se tři druhy, či spíše úrovně, pozornosti.

      První úrovní pozornosti je to, s čím většina lidí vystačí celý život. Je to animální uvědomění, které se vyvíjí procesem zkušeností ve schopnost jednat v každodenním životě ve všech jeho aspektech.

      Naopak druhá úroveň pozornosti má co dělat s věcmi abstraktními, neviditelnými a podvědomými. Tato pozornost se dá obrátit na všechny věci náboženské, magické, mystické atd. Je to svět tajemna a vůle. Je poměrně jednoduché do této pozornosti vstoupit a její pole je tak rozsáhlé jako abstraktní fantazie sama. Po čase koncentrace na tuto sféru si člověk může uvědomit její přítomnost a vnitřní zákonitosti. Tato pozornost bývá cílem a působištěm všech náboženství, mystických a magických nauk. Její hloubka a rozlehlost je tak obrovská a lákavá, že si zde člověk stěží uvědomí, že lze a je třeba jít ještě dále, a to třeba přesně opačným směrem. Don Juan přirovnává druhou úroveň pozornosti k močálu a říká, že by do ní nezabloudil za nic na světě. Naráží na to, že člověk uspokojený mystickými či náboženskými zážitky v nich může pokračovat prakticky do nekonečna a nabýt tak dojmu, že jde o skutečné poznání, cestu a cíl. Hrozí zde nebezpečí nepřekonatelného zabřednutí a připoutání, které je vlastní všem náboženstvím.

      Ovšem i v člověku, který nemíří k žádným duchovním cílům, hraje druhý stupeň pozornosti velkou úlohu, a to i přes to, že si toho naprosto není vědom. Druhá pozornost je to, co přivolává události. Každý člověk má svůj život nějak vědomě, podvědomě i nevědomě zaměřen; toto zaměření se projevuje tendencí, vůlí, která ho nenápadně vede tam, kde právě je. Čarodějové užívají druhé pozornosti také na uvědomění se v průběhu snů -- na umění snění.

      Třetí pozornosti je dosaženo tehdy, když dojde k úplnému uvědomění a poznání. Podmínkou je, aby dvě předchozí pozornosti byly k sobě tak spoutány a úzce propojeny, že čaroděj prostě vše vnímá v každém okamžiku celým svým tělem; nesmí být rušen procesem myšlení -- vnitřním dialogem. Don Juan říká, že zastavení myšlení, přerušení vnitřního dialogu, je klíčem do světa čarodějů. Člověk, který vstoupil do třetí pozornosti, dosáhl úplného poznání a svobody. Není už dále poután podmínkami tohoto světa a v okamžiku, kdy tento svět opouští, zažehne oheň z nitra, kterým dosáhne absolutna a vyvane beze stopy.

      Mistrovství být si vědom, být stále bdělým, je věcí, která je zdůrazňována ve všech naukách. Ale na rozdíl od východních nauk, kde je učedník veden buď přímo do třetí pozornosti nebo do specifických stavů pozornosti druhé, toto indiánské učení se zabývá vším a kousek po kousku odhaluje snad všechny kosmické a lidské síly v celé komplexnosti a ve všech rovinách.

      Poslední z umění čarodějů je mistrovství záměru. Na první pohled je to vlastně jednoduché: mít nezlomný úmysl, dobře hospodařit se svou energií a vždy ji vynakládat tím nejúčelnějším způsobem. Podle čarodějů je svět a osobní život věcí vůle, osobní síly bojovníka. Nezlomný úmysl, který zapřáhne a zacílí vůli, je to, co dává věci do pohybu.

      Čarodějové věří, že celým vesmírem proniká síla, která umožňuje všem živým bytostem jednat -- intence. Intenci charakterizují jako slepé, neosobní zášlehy energie, které nás nutí dělat to, co děláme. Čarodějové tuto energii využívají a směrují pomocí svého nezlomného úmyslu. Díky kontrole, disciplíně a poznání dokáže čaroděj tuto sílu přimět dělat to, co si přeje, nebo lépe vyjádřeno, dělat to, co je třeba. Pomocí této síly a vlastností nagualu je čaroděj schopen dělat takové věci, které se vymykají všem kritériím rozumu a všedního světa. Ovšem užití této síly není samoúčelné, nýbrž vede k tomu, aby bojovník pochopil, poznal a uskutečnil jakýsi kosmický Záměr či Cestu a tomu podřídil svoji cestu a svůj záměr.

      Bojovník kráčející po stezce poznání prochází čtyřmi fázemi svého spojení se Záměrem-Cestou. V první fázi má jen povrchní, nedůvěryhodné spojení. V druhé fázi je tehdy, když se mu toto spojení podaří vyčistit a přimknout k němu. Třetí fáze nastává, když se s ním učí manipulovat. A ve čtvrté, poslední fázi, se učí přijímat všechny věci Cesty.

      Bojovník si je vědom, že vlastně všechny věci a pokroky na jeho cestě začínají tím, že je sám zamýšlí, přeje si je a přivolává svým nezlomným úmyslem. A muž poznání končí tak, že všechny pokyny a podněty ke svému jednání dostává přímo, bez prodlení, beze slov a bez myšlenek, od kosmického Záměru-Cesty, z místa tichého poznání.