Čhögjal Namkhai Norbu
Křišťál a cesta světla
Sútry, tantry a dzogčhen

2. opravené. vyd. 2004, ISBN 80-86685-11-X, vázaná, foto, ilustrace, 260 str.

doporučená cena: 298 Kč
naše cena
: 179
ušetříte: 119
SLEVA: 40 %
Obsah stránky:
Anotace | o autorovi | obsah | 1. kapitola | část 4. kapitoly

1. kapitola


      Mé narození, dětství a studia, a jak jsem se setkal se svým hlavním mistrem

      "Všechny existující bytosti mají od samého počátku dokonale čistý stav osvícení, jenž je jejich základní, vrozenou přirozeností. Protože vím, že tato pravda se týká i mne, slibuji, že dosáhnu této nejvyšší realizace." Verše o bódhičittě, které napsal Longčhenpa (1308-1363), vyjadřující princip báze v anujóze.

      Vypráví se, že když jsem se desátého dne desátého měsíce roku Země a Tygra (5. prosinec 1938) narodil ve vesnici Geug v oblasti Čongra v Derge ve východním Tibetu, poupata na růžových keřích u domu mých rodičů vykvetla, ačkoli už byla zima. Moji dva strýcové k nám ihned přišli na návštěvu. Byli žáky jistého velkého mistra, jenž se jmenoval Adzom Drugpa a který zemřel před několika lety. Oba v té době již působili jako mistři nauky dzogčhenu a byli pevně přesvědčeni, že jsem inkarnací jejich mistra - jednak vzhledem k tomu, co jim řekl předtím, než zemřel, a také kvůli určitým zvláštním předmětům, které odkázal synovi, jenž se podle něj měl po jeho smrti narodit mým rodičům.

      Když mi byly dva roky, jeden vysoce postavený tulku ze školy Ňingma mne rozpoznal a oficiálně uznal jako inkarnaci a při té příležitosti mne obdaroval několika rouchy. Nepamatuji se již na více podrobností, které se tehdy staly, snad jen to, že jsem dostal spoustu různých darů.

      Ve věku pěti let mne tehdejší šestnáctý karmapa a Situ Rinpočhe rozpoznali rovněž jako inkarnaci mysli jiného velkého mistra, jenž byl zase reinkarnací zakladatele dnešního Bhútánu. Z jeho linie nauky pak pocházeli dharmarádžové neboli čhögjalové čili světští i duchovní vládci tohoto státu, kteří zde vládli až do prvních let 20. století.

      Jak jsem vyrůstal, dostával jsem postupně různá jména a tituly, z nichž některé byly velmi dlouhé a pompézní. Nikdy jsem je ale nepoužíval, protože jsem vždy dával přednost jménu Namkhai Norbu, které mi dali rodiče při narození a které je svým způsobem výjimečné již samo o sobě. Norbu totiž znamená "klenot" a Namkhai znamená "z nebe" nebo "z prostoru". V tibetských jménech se genitiv zpravidla nepoužívá, ale rodiče mi toto jméno při narození dali proto, že již měli čtyři pěkné dcery a léta toužili mít syna.

      Jejich přání bylo tak silné, že si povolali jednoho mnicha, aby za ně celý rok vzýval Táru a prosil ji o splnění jejich tužby. Tento mnich se stal zároveň učitelem mé sestry. Jednou měl konečně sen, jejž vyložil jako příznivé znamení. Zdálo se mu, že u domu mých rodičů vyrostla nádherná rostlina, z níž vypučel krásný žlutý květ, který dosáhl velkých rozměrů. Mnich byl přesvědčen, že to bylo znamením zrození syna. Když jsem se pak narodil, rodiče se ve svém štěstí domnívali, že jsem darem nebes; proto mne nazvali "Klenotem z nebes". Toto jméno jsem pak vždy používal a pyšnil se jím.

      Moji rodiče ke mně byli vždy velmi laskaví, vyrůstal jsem a zlobil stejně tak jako ostatní děti a učil se číst a psát doma. Když jsem byl ještě malý, často se mi zdálo, že cestuji velkou rychlostí na nějakém podivném zvířeti, které hrozně řvalo a podobalo se tygrovi. Nikdy jsem motorové vozidlo neviděl, protože v naší části Tibetu žádná neexistovala. O mnoho let později jsem již samozřejmě cestoval mnoha auty a uvědomil si, že jsem je už předtím viděl v oněch dětských snech. Nákladní auto jsem poprvé spatřil teprve jako dorůstající chlapec; jel jsem na koni po horském svahu a díval se dolů na nákladní vozy jedoucí po nové silnici postavené Číňany. Zadní světla obrovských kamionů hřmících kolem červeně zářila do tmy a já myslel, že planou ohněm. Jindy se mi zase zdálo o podivných hořících a létajících předmětech, které vybuchovaly a pustošily celé okolí. Teď vím, že to byly rakety, které se vyráběly v dalekých zemích.

      Někdy jsem tropil nezbedné kousky sousedům a byly z toho pořádné nepříjemnosti. Jakmile se otec vrátil z cest za prací, obyčejně jsem za to dostal pěkný výprask, takže jsem se hrozně vztekal, že na mne sousedi žalovali, a snažil jsem se jim pomstít. Pak jsem dělal další klukoviny, a způsobil si tak ještě větší problémy. Více pochopení pro ostatní jsem začal mít až díky vlivu své babičky, která byla žačkou Adzom Drugpy a projevovala o mě velký zájem. Někdy se jí dokonce podařilo ochránit mě před trestem, když zabránila tomu, aby rodiče zjistili, co jsem zase vyvedl.

      Pamatuji si například, jak jsem jednou našel obrovského mrtvého sviště. Nikdo si toho nevšiml a já jsem si se zdechlinou celé odpoledne blaženě hrál, a dokonce jsem do ní naléval vodu a točil s ní nad hlavou. Nakonec jsem si svou hračku vzal do postele a babička to zpozorovala. Věděla, že kdyby na to matka přišla, pořádně by se zlobila a strachovala, abych nedostal nějakou nakažlivou nemoc, takže raději nikomu nic neřekla. Uvědomil jsem si, jak je na mě vlastně velice hodná a že ji mám moc rád. Pak jsem viděl, že kvůli mně tiše pláče, když myslela, že už spím. Pocítil jsem hluboké pohnutí a rozhodl se, že se polepším. Ale nemohu říci, že se mi podařilo nad nezvedenou stránkou své povahy úplně zvítězit.

      Jednou, když mi bylo pět let, jsem si hrál před domem a najednou se objevilo dvanáct velice elegantně oblečených mnichů. Bydleli jsme na odlehlém místě a pocestní se u nás zastavovali jen zřídka, takže mne jejich návštěva překvapila. Nechápal jsem, proč přišli. Vešli do domu a zanedlouho si mě zavolali dovnitř. Zavedli mě do naší malé kaple a oblékli do roucha z jemného hedvábí. Nerozuměl jsem proč, nicméně mě to pobavilo. Usadili mě na zvlášť připravený vysoký trůn a nechali mě tam sedět celé hodiny, zatímco mniši vykonávali jakýsi podivný obřad. Potom odešli. "Konečně je po všem," pomyslel jsem si. Všichni mi ale neustále opakovali, že jsem reinkarnací, a projevovali mi velkou úctu. A tak jsem brzy pochopil, že konec toho všeho je daleko, že to byl teprve začátek.

      Za pár týdnů si pro mě přišli jiní mniši a odvedli mě s sebou do kláštera Derge Gönčhen, jenž byl velmi důležitým centrem celé oblasti, neboť tam sídlil i sám král Derge. Můj otec u něj pracoval nejdříve jako úředník v postavení, jež by na Západě zhruba odpovídalo starostovi nebo provinčnímu guvernérovi. Protože velice miloval zvířata, stal se později vedoucím úřadu, jenž měl zabraňovat nadměrnému lovu mimo sezonu v celé této části Tibetu. Jelikož jsem byl již rozpoznán jako inkarnace, král mi při audienci dal k dispozici celou jednu budovu v klášterním komplexu. Bydlel jsem v ní až do svých devíti let. Měl jsem mistra, jenž mě nutil k úpornému studiu ve dne v noci. Musel jsem se naučit spoustě věcí, včetně všech klášterních předpisů a modliteb. Studia, která jsem tam absolvoval, by normální mnich dokončil až ve věku devatenácti let. Já jsem je skončil již v osmi letech, protože můj přísný mistr mi nenechával žádný volný čas. Také jsem měl přirozené nadání a snadno se všemu učil nazpaměť.

      Nicméně se moje nezvedená stránka dokázala čas od času projevit. Jednou například král musel při nějaké vojenské ceremonii na nádvoří nepohnutě sedět na koni a já mu přitom pouštěl z okna svého domu zrcátkem prasátka do očí. Mým záměrem, docela nevinným, bylo ulehčit králi přílišnou vážnost situace. Naštěstí mě král už dobře znal, a tak se mým šprýmem docela pobavil.

      Rok jsem se učil všem pravidlům kreslení a praxe mandaly a potom jsem vstoupil do klášterní koleje. Každá kolej má své zvláštní předpisy a pravidla a tam, kde jsem byl já, se studovalo pět let. Ale protože jsem do ní vstoupil v mnohem nižším věku, než bylo běžné, studoval jsem tam celkem šest roků. Obvykle tam totiž přijímali nejméně od třinácti let, zatímco mně bylo teprve devět. Proto se mi první rok nepočítal a byl jen jakousi zkouškou, zda na to vůbec budu stačit. Už nešlo jen o to, učit se věcem nazpaměť: studovali jsme filosofii vyžadující dobrou schopnost úsudku. Pro spoustu žáků bylo toto studium příliš obtížné a raději je ukončili.

      Život v klášterní koleji však nebyl snadný ani pro mne, protože jsem byl příliš mladý a stejně jako ostatní jsem trpěl tvrdým režimem. Musel jsem se rychle naučit taky některým praktickým věcem. Když mne například otec přivedl na první semestr, nechal mi dostatečné zásoby na celé tři měsíce. Teprve poté jsem se znovu dostal domů na prázdniny. Protože jsem se nikdy předtím nemusel starat o své zásoby sám, spotřeboval jsem všechno už za poloviční dobu, neboť jsem byl příliš štědrý ke svým novým spolužákům. Když jsem neměl co jíst, žil jsem asi týden o slaném čaji s jačím máslem, což bylo to jediné, co škola poskytovala zdarma. Pak už hlad přemohl mou pýchu, a nakonec jsem našel odvahu požádat svého učitele o pomoc. Ten byl natolik laskavý, že zařídil, abych dostával každý večer misku polévky. Samozřejmě jsem si další semestr dával na své zásoby mnohem větší pozor.

      Kolejní předpisy byly velice přísné a každý den po večeři jsme museli až do večerky zůstávat ve svých maličkých pokojích, věnovat se studiu a praxi. Dostávali jsme máslové lampy a uhlí na topení, ale jen v omezeném množství. Vzpomínám si, jak mi jednou lampa dohořela dřív, než jsem stačil dokončit četbu mnohastránkových praxí, které jsem musel recitovat každou noc, abych splnil své závazky vyplývající z mnoha iniciací, jež jsem jako tulku obdržel. V tak pozdní hodinu jsme neměli povoleno z pokoje vycházet a na chodbě byl vždy nějaký mnich dohlížející na dodržování pravidel. Takže jsem se ani neodvážil požádat souseda, aby mi lampu půjčil, ale snažil jsem se číst u ohniště. Některé návody k praxi jsem znal naštěstí velmi dobře a zvládl jsem je recitovat, i když už z ohně zbývaly jen dohasínající uhlíky. Nakonec ale zhasla i poslední jiskřička a já se ocitl potmě se svazkem dlouhých tibetských listů, které zbývalo ještě přečíst, pokud jsem měl své sliby dodržet. V té době jsem nevěděl, jak dodržet sliby prostřednictvím provádění esence praxí. Všechny instrukce učitelů jsem si vykládal velmi doslovně a stejně tak je i vykonával.

      Během prázdnin jsem si našel čas navštívit své dva strýce. Tyto návštěvy na mne nesmírně zapůsobily, neboť oba byli praktikujícími dzogčhenu. Jeden byl jóginem, druhý opatem kláštera.

      V dalších kapitolách této knihy vám chci vyprávět něco o svých zážitcích s nimi, které, jak doufám, pro čtenáře oživí výklad nauky dzogčhenu. Vztah k nim měl pro mě značný význam zejména během studií. Vzhledem k tomu, že se věnovali naukám především prakticky, vyvažovali svým živým přístupem jednostranná intelektuální studia, která zabírala většinu mého života mezi mým devátým a šestnáctým rokem.

      V roce 1954 mi bylo šestnáct let a konečně jsem svá studia dokončil a opustil klášterní kolej. Tehdy jsem měl velké znalosti o všech naukách a byl jsem považován za vzdělaného také v oblasti tibetské medicíny a astrologie. Studoval jsem pilně u řady mistrů, a někteří z nich se domnívali, že jsem zvládl to, čemu mě učili, tak dobře, že mě požádali, abych se sám stal učitelem na klášterní koleji. Uměl jsem celé filosofické a rituální texty zpaměti, takže když jsem ukončil studia, opravdu jsem věřil tomu, že jsem se hodně naučil. Teprve později jsem si uvědomil, že jsem ve skutečnosti nepochopil skoro nic.

      Ještě jsem to nevěděl, ale události mě již vedly k jednomu konkrétnímu mistrovi, jenž měl dát všemu, co jsem se naučil a zažil, novou, hlubší perspektivu. Setkáním s ním jsem měl dojít probuzení, a skutečně tak pochopit pravý význam nauk dzogčhenu. Inspiroval mě k pochopení smyslu těchto nauk a k tomu, abych nauky později sám předával v západním světě. Tento mistr nebyl žádnou proslulou ani významnou osobností. Tibeťané většinou získávají nauky od vyhlášených učitelů vysokých hodností, kteří se prezentují ve velkém stylu. Bez těchto vnějších znaků nejsou lidé zpravidla schopni poznat kvality mistra a já sám jsem tehdy nebyl výjimkou.

      Po dokončení školy jsem musel dostát svým prvním oficiálním povinnostem a byl jsem vyslán jako zástupce tibetské mládeže do čínského S'-čchuanu, do oblastního výboru místní vlády. Tam jsem začal studovat čínštinu a vedle své oficiální práce jsem také vyučoval tibetštinu. Byl jsem tím vším sice zcela zaneprázdněn, ale nemohl jsem si nepovšimnout tamní odlišné politické a sociální situace a uvažoval jsem o tom, nakolik budou mít tyto události v Číně vliv na mou vlastní zemi a celý tibetský národ.

      Jedné noci se mi tam zdál sen, velice důležitý sen. Viděl jsem v něm místo s mnoha bílými budovami z betonu - nebyly to budovy tibetského stylu, byl to typ staveb běžných v Číně. Proto jsem se mylně domníval (jak jsem se dozvěděl později), že jsou čínské. Ale když jsem se k nim ve snu přiblížil, uviděl jsem na jedné z nich mantru Padmasambhavy napsanou velkými tibetskými písmeny. Bylo mi divné, proč by nějaká čínská budova měla mít nad dveřmi tibetskou mantru.

      Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Spatřil jsem starého muže - napohled obyčejného starce. Ale z nějakého důvodu mi v mysli najednou vytanula otázka: "Může tento muž být skutečně mistrem?" K mému překvapení se stařec sklonil, aby se dotkl svým čelem mého, což je způsob pozdravu mezi tibetskými mistry, a začal odříkávat mantru Padmasambhavy, která jako by odpovídala na mou otázku. To vše mne velmi překvapovalo, ale v tomto okamžiku jsem již byl zcela přesvědčen, že muž v mém snu je skutečným mistrem.

      Posléze mě vyzval, abych obešel nedalekou velkou skálu, a dodal, že se v ní nachází jeskyně, v níž je osm přirozeně vzniklých mandal. Řekl, že bych se na ně měl jít ihned podívat. To mě udivilo ještě víc než nalezení mistra za tak podivných okolností, nicméně jsem učinil, jak řekl, a bez meškání jsem vyrazil ke skále. Jakmile jsem došel k jeskyni, objevil se za mnou otec. Když jsme vstupovali dovnitř, začal recitovat důležitou mahájánovou Sútru srdce (Pradžňápáramitáhrdaja sútra). Začal jsem ji odříkávat s ním a oba jsme obešli celý vnitřek jeskyně. Ať jsem se jakkoli snažil, neviděl jsem všech osm mandal celých. Viděl jsem jen jejich okraje a strany, ale probudil jsem se s jejich přítomností ve své mysli.

      Za rok po tomto snu, když jsem byl opět zpátky v Tibetu, přišel k otci do naší vesnice na návštěvu nějaký člověk. Zaslechl jsem, jak vypráví otci o jednom neobyčejném lékaři, s nímž se právě setkal. Popisoval místo, kde lékař bydlel, a popisoval detailně samotného lékaře. A jak tak o tom vyprávěl, vzpomněl jsem si na svůj sen. Byl jsem si zcela jist, že muž, o němž hovořil, je mužem z mého snu.

      Hned jsem to otci řekl. Už jsem kdysi otci svůj sen vyprávěl. Nyní jsem mu to jen připomenul a požádal ho, zda bychom mohli lékaře navštívit. Otec souhlasil, a tak jsme se příští den vydali na cestu, jež trvala čtyři dny jízdy koňmo. Když jsme se dostali do vesnice, kde lékař žil, ten starý muž, s nímž jsem se setkal, se zdál být skutečně oním člověkem z mého snu. Měl jsem opravdu pocit, že jsem v této tibetské vesnici s betonovými domy v čínském stylu již byl. I mantra napsaná nad dveřmi domu starého muže byla úplně stejná jako v mém snu.

      Znamenalo to, a já o tom nepochyboval, že tento muž se měl stát mým mistrem. Hned při své první návštěvě ve vesnici jsem se tam rozhodl zůstat, abych od něj obdržel nauku. Jmenoval se Čhangčhub Dordže a vypadal jako obyčejný tibetský vesničan. Jeho oblečení i styl života byly z vnějšího pohledu zcela běžné. Avšak jak ukážu později v této knize, stav jeho bytí byl vzdálen všemu běžnému.

      Také jeho žáci, kteří bydleli v blízkosti, vedli zcela obyčejný život. Většinou to byli prostí lidé obdělávající půdu, žádní boháči. Společně pracovali a věnovali se praxi.

      Čhangčhub Dordže byl mistrem dzogčhenu a dzogčhen je naukou o esenciální podstatě lidského bytí, takže je zcela nezávislý na vnějších okolnostech.

      A tak když jsem později z politických důvodů odešel z Tibetu, usadil se na Západě a stal se profesorem v Orientálním ústavu v italské Neapoli, pochopil jsem, že navzdory jiným vnějším okolnostem života a kultuře natolik odlišné od tibetské, v základních podmínkách života každého člověka není rozdílu.

      Viděl jsem, že nauka dzogčhenu je nezávislá na kultuře, a že ji tedy lze vyučovat, pochopit a prakticky realizovat v jakémkoli kulturním kontextu.

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu  

Další naše knížky
DharmaGaia mj. vydala:

Čhögjal Namkhai Norbu, Rinpočhe: Dzogčhen. Přirozeně dokonalý stav

Čhögjal Namkhai Norbu: Jantrajóga. Tibetská jóga pohybu

Čhögjal Namkhai Norbu: Zrození, život a smrt. Podle tibetské medicíny a nauky dzogčhenu

Čhögjal Namkhai Norbu: Zrcadlo. Poučení o bdělém vědomí přítomnosti

Čhögjal Namkhai Norbu: Nauky prvotní moudrosti

Tsoknyi Rinpočhe: Bezstarostně a důstojně. Pojednání o cvičení se v přirozené podstatě mysli

Patrul Rinpočhe: Slova mého dokonalého učitele. Průvodce přípravnými praxemi Podstaty srdce neomezeného prostoru velké dokonalosti

Tulku Urgjän Rinpočhe: Planoucí záře. Vzpomínky Tulku Urgjäna Rinpočheho

Lama Thubten Yeshe: Úvod do tantry. Transformace touhy

Rob Preece: Odvaha cítit. Buddhistické praxe pro otevření se druhým

Dzongsar Jamyang Khyentse: Co z vás (ne)dělá buddhistu

Dilgo Khjence Rinpočhe: Nebojácný soucit. Vysvětlení Atíšova Sedmibodového výcviku mysli

Šántidéva: Uvedení na cestu k probuzení. Bódhičarjávatára

Šrí Dhjánjógí Madhusúdandásdží: Světlo meditace. Učení kundaliní-mahájógy

I Hjong-kwon: Sansa. Buddhistické kláštery v korejských horách - místa, která čistí a otevírají mysl

Upanišady

Paul Williams: Mahájánový buddhismus. Základy nauky

Jiří Holba: Diamantová sútra

Robert Thurman: Proč potřebujeme dalajlamu. Dalajlamovy pravdivé činy jako politické řešení pro Čínu, Tibet a svět

Jan Honzík, editor: Jednota v rozmanitosti. Buddhismus v České republice

Bláznivý jógin. Zázračný život a učení Dugpy Künlega

Připravujeme:

Guru Padmasambhava: Rady mistra Zrozeného z lotosu

Dilgo Khjence Rinpočhe: Poklad v srdci probuzených. Praxe náhledu, meditace a jednání

Tibetská kniha mrtvých

Erich Frauwallner: Dějiny indické filosofie

Bhikkhu Bodhi: Buddhova slova. Antologie rozprav z pálijského kánonu