Bašó: Úzká stezka do vnitrozemí

Bašó
Úzká stezka do vnitrozemí

2., opravené. vyd. 2006, ISBN 80-86685-59-4, Brož., ilustrace, 166 str.

doporučená cena: 198 Kč
naše cena
: 119
ušetříte: 79

SLEVA: 40 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | Úzká stezka do vnitrozemí - ukázky | Doslov překladatele | Helena Honcoopová: O horách v srdci japonských literátů

Doslov překladatele

Prošel jsem úzkou stezkou Bašóova nesmrtelného textu, sál dech staré moudrosti a dávného smutku a pokusil se je přetlumočit do čtivé současné češtiny. Věřím, že pro dnešního čtenáře, ať v Japonsku či u nás, je Bašóův hluboký ponor do "kulturní krajiny" a jeho jemný dialog s ní očistnou lázní v původních pramenech.

Dnem i nocí hřmí nad naší planetou trysková letadla, která převážejí náklady turistů z místa na místo. Ti během pár minut obletí trasu Bašóovy namáhavé anabáze, ale viděli a cítili třeba jen zlomek toho, co starý básník vytěžil ze svého pěšího putování? /.../

Macuo Bašó (1644-1694), vlastním jménem Džinšičiró, se narodil ve městě Ueno, v chudé rodině samuraje nižší hodnosti. V devíti letech vstoupil Bašó do služeb místního knížete a stal se studijním druhem mladého dědice. Oba chlapci se stali blízkými přáteli a spolu studovali umění řazených veršů (renga) pod vedením básníka Kigina (1624-1705).

Od roku 1667 žil Bašó pět let v Kjótu, kde studoval japonskou klasickou poezii, čínské básnictví a kaligrafii. V roce 1671 se Bašó vrátil do rodného města, o rok později se přestěhoval do Eda (dnešního Tokia), kde žil osm let. V roce 1680 mu jeho obdivovatel, bohatý kupec Sanpú, postavil malý domek ve čtvrti Fukagawa a v zimě téhož roku mu jeden žák daroval zákrsek stromu bašó (druh banánovníku). Pod tímto jménem vstoupil i do dějin poezie - Bašó byl jeho poslední pseudonym.

Banánovník v podzimním vichru -
Poslouchám, jak déšť kape
do mé kamenné kádě

V roce 1682 vypukl v Edu velký požár a v něm vzal za své i Bašóův domek ve Fukagawě. Osobní neštěstí rozhodně nepřispělo k Bašóově náladě a v této době píše některá ze svých nejsmutnějších haiku:

Trpká chuť ledu -
krysa v kanále
chce zahnat žízeň

V létě 1684 odchází Bašó na první ze svých velkých cest. V roce 1686 mu vyšla mj. antologie Kawazu awase (Žabí soutěž) s jeho snad nejslavnější básní:

Starý rybník
a žába hop -
žblunknutí vody

O smyslu tohoto haiku už bylo hodně napsáno, ale nejvýstižnější komentář o jeho poetice myslím nabízí básník sám:

"Chceš-li poznat pinii, vydej se k pinii samotné, chceš-li poznat bambus, jdi k bambusu. Přitom se musíš odpoutat sám od sebe, protože jinak jen promítneš své vlastní já do těchto věcí a nic se od nich nenaučíš. Tvá báseň se zrodí sama od sebe ve chvíli, kdy ty a předmět splynete v jedno - když jsi se do něj ponořil dost hluboko, abys viděl jeho skryté vnitřní záření. Ať je tvůj básnický výraz sebezručnější, není-li tvůj pocit přirozený - jsi-li ty a předmět oddělen - pak tvoje poezie není pravou poezií, ale subjektivním padělkem."

Filosofické hledání smyslu života Bašóovi splývá s nejhlubším smyslem poezie a obojí bere s absolutní vážností:

"Nejdůležitější je udržet mysl vysoko ve světě pravého poznání a přitom se vracet do světa každodenní zkušenosti, kde musíme hledat pravdu krásy. Ať v daném okamžiku děláme cokoliv, nikdy nesmíme zapomenout, že každý náš čin má vliv na naše věčné já, jež je poezií."

Z těchto slov se ozývá vliv zenové filosofie, s níž se Bašó na začátku osmdesátých let seznámil. Studoval zen pod vedením mnicha Buččóa (1643-1715), o němž se vděčně zmiňuje v Úzké stezce. I když se nezdá, že dosáhl satori v konvenčním slova smyslu, zen mu rozhodně otevřel nové pohledy na svět.

Na podzim roku 1687 se vydal na kratší cestu do kašimské svatyně, vzápětí pak na druhou ze svých dlouhých poutí, která trvala jedenáct měsíců: z Eda podél pobřeží do Nagoji, přes rodné Ueno odbočkou k velké svatyni v Ise, zpět do Uena a dál na posvátnou horu Kója a poté přes Naru do Kjóta. Odtamtud přes Ógaki daleko na severovýchod do Nagana a odtud zpátky do Eda.

Z cest se Bašó vrátil na podzim 1688 a hned na jaře příštího roku se vydává na svou třetí velkou pouť do vnitrozemí severu. Před poutí na sever, která měla trvat dva a půl roku, prodal Bašó svůj dům a zdá se tedy, že se už vlastně do Eda nehodlal vrátit. Vyhnul se obvyklé trase po cestě Tókaidó a pustil se méně známými stezkami po zapadlých krajích, které ho lákaly svým tajemstvím. Mystika dalekého severu mu ztělesní hádanky životní pouti samotné a cesta se mu stane putováním časem a věčností.

Bašóovy deníkové záznamy z třetí cesty, které publikoval pod názvem Úzká stezka do vnitrozemí, jsou konkrétně vyjádřeny detailním obrazem a vztahují se k existujícím místům a přesto máme pocit, že mají jakousi absolutní symbolickou platnost. Bašóova věta tu dosahuje onoho maximálního zhuštění "vesmíru v kapce vody" či "v zrnku písku"; vztah mezi spojovací prózou a poezií připomíná šňůru perel: próza je šňůrou a jednotlivá haiku perlami.

Úzká stezka do vnitrozemí se tak stává vrcholným dílem haibunové prózy, kde próza i haiku jsou v dokonalé rovnováze a kde nadčasová identita míst i jejich kulturní rozmanitost splývá v dokonalou harmonickou symfonii.

Slovo oku v titulu má mnoho významů a jen jedním z nich je označení vnitrozemí japonských severních provincií. Znamená především "nitro, skryté místo uvnitř", například nejzazší posvátnou místnost šintoistické svatyně, kam téměř nikdo nemá přístup. Výraz kokoro no oku e neboli "do hlubin srdce" by nejspíš odpovídal titulu Bašóova slavného cestopisu.

Je to sice fyzická cesta do severního vnitrozemí, ale zároveň i duchovní ponor do "kolébky písní", záznam poeticko-filosofické meditace nad jejich hlubšími významy.


 

Lásku k velkému Bašóovi mi vštípil Miroslav Novák, který první přeložil Úzkou stezku do vnitrozemí do češtiny... Svůj nový překlad vděčně věnuji mému drahému učiteli a rozhodně není pokusem o "překonání" jeho průkopnického činu. Je to prostě překlad jiný, snad jednodušší, v němž jsem se pokusil přiblížit Bašóův nesmrtelný text duchu současné mluvené češtiny. Snažil jsem se zachovat Bašóovu stručnou a údernou jasnost a přesnost jeho básnických obrazů. Jeho věta, která na povrchu vypadá tak prostě, má vždycky vlastnost, které Japonci říkají kakureadži (skrytá chuť), a já pevně doufám, že i český čtenář v ní objeví oku no oku, Bašóovu hlubinu hlubin.

Antonín Líman