Fritjof Capra: Tao fyziky<br> <span class='sub-title'>Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou</span>

Fritjof Capra
Tao fyziky
Paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou

1. vyd. 2004, ISBN 80-86685-10-1, vázaná, 367 str.

doporučená cena: 378 Kč
naše cena
: 227
ušetříte: 151

SLEVA: 40 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | Obsah | Předmluva k 2. vydání | Kap. 1. Moderní fyzika - cesta srdce? | Kap. 19. Epilog

Kap. 1. Moderní fyzika - cesta srdce?

"Každá cesta je jenom cestou a není pro nikoho potupou ji opustit, když mu to říká jeho srdce... Soustředěně a podrobně si prohlédni každou cestu. Vyzkoušej ji tolikrát, kolikrát to považuješ za potřebné. Zeptej se pak sebe sama: Má ta cesta srdce? Jestli ano, je to cesta správná, jestli ne, je k ničemu." Carlos Castaneda, Učení dona Juana    

Moderní fyzika hluboce ovlivňuje téměř všechny stránky lidské společnosti. Stala se základem všech přírodních věd a v kombinaci s technickými vědami zásadně změnila podmínky života na Zemi, a to jak v dobrém, tak i ve zlém. Sotva už najdeme průmyslové odvětví, které by nevyužívalo výsledků jaderné fyziky. Dobře známe vliv na politické uspořádání světa, který měla aplikace fyziky v jaderném zbrojení. Avšak působení moderní fyziky přesahuje oblast techniky a zasahuje do sféry myšlení a kultury. Fyzika změnila naše chápání i náš vztah k vesmíru. Výzkumy ve světě atomů i ve světě subnukleárním, které se odehrály ve 20. století, odhalily nečekané hranice našich "klasických" představ a vynutily si radikální revizi mnoha základních pojmů. Pojímání hmoty v subjaderné fyzice se například zcela liší od chápání hmoty ve fyzice klasické, kde je považována za materiální substanci. Podobné změny se týkají i takových pojmů, jako je čas, prostor nebo příčinnost. Avšak právě na těchto pojmech je náš pohled na okolní svět založen. S jejich radikální přeměnou se proto mění celý náš pohled na okolní svět, světový názor.

O světonázorových změnách, které přinesla moderní fyzika, se v minulých desetiletích široce diskutovalo mezi fyziky i filosofy. Jen velmi zřídka si však zúčastnění uvědomili, že všechny tyto změny nás orientují stejným směrem, k pohledu, který velmi připomíná pohled východní mystiky. Koncepty moderní fyziky často vykazují překvapující paralely s idejemi vyjádřenými náboženskými filosofiemi Dálného východu. Ačkoli se dosud o těchto paralelách příliš nehovořilo, někteří z velikých fyziků našeho století si jich všimli, když se během svých přednáškových cest do Indie, Číny a Japonska dostali do styku s kulturou Dálného východu. Za příklad mohou sloužit následující slova:

"Základní představy o lidském pochopení... ilustrované objevy v atomové fyzice nám nejsou zcela cizí, nejsou neslýchané nebo nové. Mají svou minulost dokonce i v naší kultuře a v buddhistickém a hinduistickém myšlení zaujímají důležité ústřední místo. To, co tu nalézáme, je příkladem, podporou a zdokonalením staré moudrosti." Julius Robert Oppenheimer    

"Pro paralelu k lekci z atomové fyziky... (se musíme obrátit) k tomu druhu epistemologických otázek, s kterými byli konfrontováni už myslitelé jako Buddha a Lao-c', když se pokoušeli zharmonizovat naše postavení jako diváka a herce ve velkém dramatu existence."  Niels Bohr    

"Významný vědecký příspěvek k teoretické fyzice, který po válce přišel z Japonska, může být odrazem určitého vztahu mezi filosofickými idejemi tradice Dálného východu a filosofickým základem kvantové teorie."  Werner Heisenberg    

Cílem této knihy je prozkoumat tento vztah, tj. vztah mezi koncepty moderní fyziky a základními idejemi filosofických a náboženských tradic Dálného východu. Uvidíme, jak oba dva základní pilíře fyziky 20. století, kvantová teorie a teorie relativity, vedou k světovému názoru velmi podobnému pohledu hinduistů, buddhistů či taoistů. A dále poznáme, jak se při pokusech o sjednocení těchto dvou teorií zmíněné podobnosti dále potvrzují. Toto sjednocení teorií potřebujeme k popisu jevů v submikroskopickém světě, tj. k popsání vlastností a interakcí subjaderných částic, ze kterých se veškerá hmota skládá. Zde jsou paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou nejnápadnější. Při své cestě se často setkáme s tvrzeními, o kterých se dá jen stěží rozhodnout, zdali pocházejí z pera fyziků, nebo z úst východních mystiků.

Když mluvím o východní mystice, mám na mysli náboženské filosofie hinduismu, buddhismu a taoismu. Ačkoli tato učení zahrnují množství subtilně propletených spirituálních disciplín a filosofických systémů, v základním názoru na svět se shodují. Tento světonázor však není omezen jen na oblast Východu, do určité míry ho můžeme najít ve všech mysticky zaměřených filosofiích. Teze této knihy by se tedy dala obecněji vyjádřit tak, že moderní fyzika nás vede k pohledu na svět, který je velmi podobný pohledům mystiků všech dob a tradic. Mystické tradice jsou přítomny ve všech náboženstvích, mystické prvky mohou být nalezeny i v mnohých západních filosofických školách. Paralely s moderní fyzikou se nevyskytují jen v hinduistických védách, v I-ťingu nebo v buddhistických sútrách, ale i ve zlomcích Hérakleitových, v moudrostech Ibn Arabiho nebo v učení yaquíjského čaroděje dona Juana. Rozdíl mezi postavením mystiky na Východě a na Západě je v tom, že na Západě hrály mystické školy vždy jen okrajovou roli, zatímco na Východě vytvářely hlavní proud filosofického a náboženského myšlení. Pro zjednodušení budu proto mluvit o "východním pohledu" a o dalších zdrojích mystického myšlení se zmíním jen příležitostně.

Přivádí-li nás dnes fyzika k pohledu, který je v zásadě mystický, navrací se ke svým počátkům před dvěma a půl tisíciletími. Je zajímavé sledovat, jak vývoj západního myšlení probíhá podél spirály, která začíná u mystických filosofů ve starém Řecku, roste a rozvíjí se v monumentálním rozvoji racionálního myšlení, které se neustále odvrací od svého mystického původu, až se z něho vyvine pohled na svět, který je v ostrém protikladu k pohledu Dálného východu. A v nejnovějším stadiu západní věda zase tento pohled překonává a navrací se k pohledu starého Řecka a filosofů Východu. Avšak tento pohled není už založen jen na intuici, ale i na přesných výsledcích rafinovaných pokusů a na exaktním a konzistentním matematickém formalismu.

Kořeny fyziky a celé západní vědy je třeba hledat v prvním údobí řecké filosofie, v 6. století před naším letopočtem, v kultuře, kde ještě věda, filosofie a náboženství nebyly rozděleny a tvořily celek. Filosofové iónské mílétské školy se o takovéto dělení ještě nezajímali. Jejich cílem bylo objevit základní povahu, skutečné složení všech věcí, kterou nazývali fýsis. Slovo "fyzika" je z tohoto řeckého výrazu odvozeno a původně znamenalo snahu o pochopení fýsis, přirozenosti, základní povahy věcí.

Toto pochopení je samozřejmě i hlavním cílem všech mystiků. Filosofie mílétské školy měla skutečně silnou mystickou příchuť. Míléťané byli pozdějšími Řeky též nazýváni hýlozoisty, to znamená těmi, kdo považují (veškerou) hmotu za živou. Neviděli totiž rozdíl mezi živým a neživým, mezi duchem a hmotou. Neměli ani slovo pro hmotu, neboť všechny formy existence považovali za projevy oduševnělé živoucí fýsis. Thalés například považoval všechny věci za plné bohů a Anaximandros měl vesmír za druh organismu, který drží při životě kosmický dech (pneuma), stejně jako lidské tělo udržuje při životě vzduch.

Monistický a organický pohled Míléťanů byl velmi blízký pohledu starých indických a čínských filosofů. Ještě výraznější paralely s východním myšlením nalézáme ve filosofii Hérakleita z Efesu. Hérakleitos věřil ve svět neustálých změn, v plynutí, neustálé "stávání se". Veškerá statická představa Bytí byla pro tohoto filosofa založena jen na klamu. Hérakleitovým univerzálním principem byl oheň, symbol neustálého plynutí a změn všech věcí. Hlásal, že všechny změny ve světě pocházejí ze vzájemného dynamického a cyklického působení protikladů a viděl všechny dvojice protikladů ve své jednotě. Tuto jednotu, která obsahuje a přesahuje všechny páry protikladných sil, nazýval logos.

Jednota se začala rozštěpovat ve škole elejské, která zavedla božský princip stojící nad bohy i nad lidmi. Tento princip byl zprvu ztotožňován s jednotou celého vesmíru, později se na něj nahlíželo jako na inteligentního osobního boha, který stál nad světem, a tento svět řídil. To byl počátek myšlenkového směru, který pak vedl k oddělení ducha od hmoty a k dualismu charakteristickému pro filosofii Západu. Radikální krok v tomto směru učinil Parmenidés z Eleje, který se tak dostal do ostrého protikladu k Hérakleitovi. Svůj základní princip nazval "Bytí". Toto Bytí chápal jako jednotné a neměnné. Změnu pak považoval za nemožnou. Všechny změny, které vnímáme, měl za klamy našich smyslů. Z této filosofie se zrodilo pojetí nezničitelné substance, která může mít různé vlastnosti, a toto pojetí se stalo jedním ze základů západního myšlení.

V 5. století př. n. l. se řečtí filosofové pokoušeli překonat ostrý kontrast mezi Parmenidovým a Hérakleitovým pohledem. K usmíření Parmenidovy myšlenky o neměnném Bytí a Hérakleitovy myšlenky o věčném Stávání se (vznikání) zavedli předpoklad, že Bytí se projevuje v určitých neproměnných substancích, jejichž mícháním a oddělováním pak vznikají na světě změny. To pak vedlo i k představě nejmenší dále nedělitelné částečky hmoty -- atomu, která byla nejjasněji formulována v Leukippově a Démokritově učení. Řečtí atomisté vytyčili jasnou linii mezi duchem a hmotou tím, že si představovali hmotu sestavenou z několika základních stavebních kamenů. Atomy byly čistě pasivní a mrtvé částice1, které se pohybovaly v prázdnu. Příčina jejich pohybu se nevysvětlovala, avšak byla často spojována s vnějšími silami. O těch se předpokládalo, že jsou, na rozdíl od hmoty, spirituální povahy. V následujících stoletích se tento obraz skutečnosti stal základním prvkem západního myšlení a dualismu mezi myšlením a hmotou, mezi tělem a duší.

Když se myšlenka o odlišnosti těla a duše v myšlení zabydlila, filosofové se začali obracet více k světu duševnímu, k lidské duši a k etice a materiální svět trochu zanedbávali. Řecká filosofie vrcholí v 5. a 4. století př. n. l. A více než po dvě tisíciletí pak západní filosofy zaměstnávaly hlavně otázky ducha. Aristotelés systematizoval a utřídil starověké vědecké poznání a vybudoval systém, který po dva tisíce let tvořil základ západního pohledu na svět. I sám Aristotelés zastával názor, že otázky lidské duše a rozjímání o božské dokonalosti jsou mnohem cennější než zkoumání světa hmotného. Tento nezájem o materiální svět spolu s podporou křesťanské církve ve středověku byly důvodem, proč aristotelský pohled nebyl tak dlouho zpochybněn.

Na další vývoj si musela západní věda počkat až do renesance. Tehdy se člověk začal osvobozovat z vlivů Aristotela i církve a začal projevovat hlubší zájem o přírodu. Na konci 15. století se poprvé přistoupilo ke studiu přírody ve skutečně vědeckém duchu a spekulativní úvahy se začaly ověřovat pomocí experimentů. A protože tento vývoj probíhal současně se zvyšujícím se zájmem o matematiku, vedl nakonec k formulaci skutečných vědeckých teorií. Tyto teorie vycházely z experimentů a byly vyjádřeny v matematickém jazyce. První, kdo spojil empirické poznání s matematikou, byl Galileo, a proto se tento učenec považuje za otce moderní vědy.

Filosofické myšlení, které předcházelo a provázelo zrod moderní vědy, vedlo k radikální formulaci dualismu duch-hmota. Dualismus se objevil v 17. století ve filosofii Reného Descarta. Ten při svém pohledu na svět vycházel z radikálního rozdělení přírody na dvě oddělené a nezávislé oblasti: na oblast mysli (res cogitans) a oblast hmoty (res extensa). Toto kartesiánské dělení umožnilo vědcům zkoumat hmotu jako mrtvou a zcela od nich oddělenou. Na materiální svět potom pohlíželi jako na množství různých objektů spojených do obrovského stroje. Takový mechanistický světonázor zastával i Isaac Newton, který na tomto základě vybudoval svou mechaniku. Ta se pak stala základem klasické fyziky. Tento newtonovský mechanistický model dominoval od poloviny 17. století celému vědeckému myšlení. Dal by se přirovnat obrazu Boha, který kraluje nad světem tím, že mu vnucuje svůj božský zákon. Základní zákony přírody, po kterých vědci pátrali, byly tak považovány za zákony pocházející od Boha, za neměnné a věčné.

Descartova filosofie byla důležitá nejen pro vývoj klasické fyziky, ale měla a dodnes má obrovský vliv na běžné západní myšlení. Známý Descartův výrok Cogito ergo sum čili "Myslím, tedy jsem" vedl lidi na Západě k tomu, aby se ztotožňovali se svou myslí, a ne s celým svým organismem. V důsledku tohoto karteziánského rozdělení se většina lidí identifikuje s izolovaným "ego", které existuje uvnitř jejich těla. Mysl byla od těla oddělena, byla jí však přisouzena úloha tělo ovládat. Tím došlo k zjevnému rozporu mezi vědomou vůlí a neovladatelnými instinkty. Jedinci se navíc rozdělili podle své práce, talentu, pocitů, víry atd. do množství izolovaných skupin. Toto rozdělení má hlavní podíl na neustálých konfliktech plodících ustavičný metafyzický zmatek a přinášejících zklamání.

Vnitřní rozdělení se odráží i v pohledu na vnější svět, který pak považujeme za množství oddělených objektů a událostí. Přírodní prostředí jako by sestávalo z mnoha oddělených částí určených pro využití různými zájmovými skupinami. Tento štěpící pohled se rozšiřuje i na společnost, která se dělí na různé národy, rasy, náboženské a politické skupiny. Přesvědčení o izolovanosti všech těchto částí, které jsou v nás, v našem okolí i v naší společnosti, lze považovat za hlavní příčinu řady nynějších společenských, ekologických a kulturních krizí. Tento náhled nás odcizil přírodě i našim bližním a přinesl zjevně nespravedlivé rozdělení přírodních zdrojů. Byl i příčinou ekonomického a politického zmatku, ustavičně narůstající vlny násilí, spontánního i institucionalizovaného, a takového znečistění prostředí, že se život stává často fyzicky i psychicky nezdravým.

Karteziánské dělení a mechanistický světonázor se tak staly zároveň prospěšnými i škodlivými. Přinesly sice mimořádné úspěchy na poli klasické fyziky i techniky, avšak měly i velmi neblahé následky pro naši civilizaci. Je úžasné pozorovat, že věda dvacátého století, která sama vznikla a existovala na základě karteziánského dualismu a mechanistického světonázoru, toto rozštěpení nyní překonává a vrací se k myšlence jednoty, vyjádřené v rané řecké filosofii i ve filosofiích východních.

Na rozdíl od západního je východní světový názor "organický". Pro východního mystika jsou všechny věci a události, které vnímá svými smysly, spjaté ve vzájemném vztahu a jsou jen různými aspekty a projevy té samé nejvyšší podstaty. Náš sklon rozdělovat smysly vnímaný svět na oddělené jednotlivosti a sebe sama považovat za izolované ego se tu chápe jako iluze. Tuto iluzi vyvolává způsob myšlení, kdy se vše pokoušíme měřit a kategorizovat. V buddhistické filosofii se to nazývá avidjá, tj. nevědomost, ignorance, a považuje se to za stav narušené mysli, který je třeba překonat:

Když je mysl narušená, vytváří se mnohost věcí, když se však mysl zklidní, mnohost věcí se ztrácí.

I když se různé východní mystické školy v mnohých detailech liší, všechny kladou důraz na základní jednotu vesmíru, která se stává základním rysem jejich učení. Nejvyšším cílem jejich stoupenců, ať už jsou to hinduisté, buddhisté či taoisté, je uvědomovat si jednotu a vzájemnou spjatost všech věcí, překonat představu o izolovaném individuálním "já" a ztotožnit se s nejvyšší skutečností. Vznik tohoto uvědomění - "osvícení" - není jen intelektuálním aktem, ale i poznáním, které zahrnuje celou osobu a má ve svém jádru náboženský charakter. Východní filosofové jsou proto většinou ve své podstatě filosofy náboženskými.

Rozdělení přírody na jednotlivé objekty není podle východního názoru podstatné. Všechny objekty mají nestálou, neustále se měnící povahu. Východní světový názor je vnitřně dynamický a jeho podstatnými rysy jsou čas a změna. Vesmír se tu chápe jako jednotná a nedělitelná skutečnost, jež je ve věčném a neustálém pohybu, která je živá, organická, duchovní a současně i materiální.

Jelikož pohyb a změna představují základní vlastnosti věcí, síly, které pohyb způsobují, neexistují vně objektů jako v klasickém řeckém pohledu. Jsou to vnitřní vlastnosti hmoty. Ve východním pohledu není ani božstvo vládcem řídícím svět shora, ale vnitřním principem veškerenstva:

Ten, kdo ve všem přebývá, a přitom se od všeho liší, kterého žádná z věcí nezná, kterého tělem jsou všechny věci, kdo ovládá všechny věci zevnitř, ten je tvoje duše, vnitřní vládce a nesmrtelný.

Následující kapitoly ukazují, že základní prvky východního světonázoru patří i k pohledu na svět, který se odvíjí od moderní fyziky. Jejich cílem je ukázat, že východní myšlení, konkrétněji myšlení mystické, tvoří pevné a významné pozadí pro teorie současné vědy; ukázat na představu o světě, kde mohou být vědecké objevy v dokonalém souladu s duchovními cíli i s náboženským přesvědčením. Dvě základní myšlenky této představy jsou jednota a vzájemný vztah všech jevů a vnitřní dynamická povaha světa. Čím hlouběji pronikáme do submikroskopického světa, tím se zdá jasnější, že moderní fyzik podobně jako východní mystik dospívá k tomu, že vidí svět jako systém neoddělitelných, interagujících a neustále se pohybujících složek. A nedílnou součástí tohoto systému je tu sám pozorovatel.

Organický, "ekologický" světový názor východních filosofií je nepochybně jednou z hlavních příčin jejich nesmírné popularity, kterou si nedávno získaly na Západě zejména mezi mladými lidmi. V naší západní kultuře stále dominuje fragmentární, mechanistický pohled na svět. Avšak stále větší počet lidí si toto uvědomuje a považuje to za základní důvod své nespokojenosti se společností. Mnozí z nich se proto obracejí k východním způsobům jako k osvobození. Lidé, kteří jsou přitahováni východní mystikou, kteří se radí s I-ťingem a pěstují jógu či jiné formy meditace, zaujímají všeobecně protivědecký postoj. Mají sklony vidět vědu a zejména fyziku jako suchopárnou, omezenou disciplínu, která nese zodpovědnost za všechna zla napáchaná moderní technikou.

Cílem naší knihy je napravit tento obraz vědy a ukázat, že mezi duchem východní moudrosti a západní vědou panuje v podstatě harmonie. Pokusíme se poukázat na to, že moderní fyzika je mnohem víc než jen technologie, že cesta neboli "tao fyziky" může být i cestou srdce, cestou k duchovnímu poznání a k rozvinutí vlastní osobnosti.