Lao-c'
Tao te ťing

3. opravené a doplněné. vyd. 2004, ISBN 80-86685-12-8, vázaná, 280 str.

doporučená cena: 328 Kč
naše cena
: 197
ušetříte: 131
SLEVA: 40 %
Obsah stránky:
Anotace | O knize | Berta Krebsová: Úvod (Historické pozadí autora a díla, Specifické rysy taoismu) | Kapitoly 1-3 s komentářem

Kapitoly 1-3 s komentářem

      1.

      Tao, které lze postihnout slovy,
      není věčné a neměnné tao;
      jméno, které lze pojmenovat,
      není věčné a neměnné jméno.

      Bezejmenné je prapočátkem nebe a země.
      Pojmenované je matkou všeho stvoření.

      Proto ten, kdo zůstává bez žádosti,
      proniká k jádru této tajemnosti;
      kdo je naplněn žádostmi,
      postihuje jen vnější tvářnost věcí.

      To obojí --- ač má rozličná jména ---
      vyvěrá ze stejného prapůvodu.
      Stejnost --- toť hlubina záhadnosti.
      Záhada všech záhad,
      brána veškeré tajemnosti.


      Komentář ke Kap. 1.
      USKUTEČŇOVÁNÍ TAO

      Bylo by nemoudré předbíhat autora a pokoušet se hned na počátku objasňovat, co rozumí pojmem tao. Činí tak sám v průběhu textu. Jak ukazují řádky této kapitoly, neexistuje ani žádné adekvátní pojmenování pro tao, neboť i "tao" je jen přibližný název a východisko z nouze, jak doznává i sám autor, když v kapitole 25. praví: "Jeho jméno neznám. Označuji je jako tao. Donucen dát mu jméno, nazývám je "svrchované"." O tao je možno podat nanejvýš jen celkovou představu, lze o něm mluvit pouze obrazně, v příměrech a přirovnáních, neboť se vymyká jakémukoli konkrétnějšímu popisu, jsouc "tvarem bez tvaru", maximálním "prázdnem", nezformovaností, non-existencí. Řečeno podle Hegela, víme pouze, že "je nějaké", nikoli však "jaké". Proto tento pojem vylučuje jakékoli specifické označení, neboť již tím by byl ve své podstatě a funkci omezován. Na rozdíl od evropského způsobu myšlení, v němž to, co je reálné, je i poznatelné --- tao, ač totálně reálné co do bytí, zůstává nepoznatelné. Jestliže pro nás to, co je reálné, je i specificky určitelné a tím i vymezené, tao je absolutně neomezené, i v reálné existenci. Proto je "bytím v nebytí".

      Znak tao znamená v základě "cestu", přeneseně též "metodu, normu, princip", případně "rozum, smysl"; další jeho význam je "mluvit, říci, pojmenovat". (Hned v první větě textu je znaku užito v obojím významu: "tao, jež lze pojmenovat" --- tao kche tao.) Někteří překladatelé volí pro tao přímo výraz "cesta" nebo "rozum, smysl". Tím ovšem se tomuto pojmu dostává již určitého konkrétního označení a tedy i vymezení, což, jak vidíme, je ve vnitřním rozporu s jeho obsahem, neboť "věčné" tao nelze pojmenovat, "postihnout slovy". Označit slovy lze jen reálně existující jednotliviny, to, co má rozměr a tvar, určitost. Podle toho vznik a realizace existence jsou v taoismu bezprostředně spjaty s procesem "pojmenování". Připomíná to problémy středověkých nominalistů, pro něž reálně existují rovněž pouze jednotlivé věci se svými individuálními vlastnostmi. V taoismu se ovšem setkáváme s poněkud jiným pojetím pojmu existence (a tím i s jiným řešením problému "universálií"). Rozlišuje se zde dvojí druh "bytování": existence a non-existence, přičemž non-existence naprosto neznamená neexistenci, absolutní nejsoucnost, nicotu, nýbrž stav předtím, než bytí vejde ve svou existenci. Věci tedy vznikají z non-existence a vstupují do konkrétní reality (srovnej: "Nebesa a země i všechno tvorstvo mají svůj vznik v bytí; bytí má svůj vznik v nebytí," kap. 40), z níž přecházejí zpět do non-existence (srovnej: "V jediném procesu rodí se všechno tvorstvo, a vše, jak pozoruji, se znovu vrací zpět," kap. 16). Proto se praví: "Bezejmenné (tj. non-existence) je prapočátkem nebe a země. Pojmenované (tj. existence) je matkou všeho stvoření" (doslova: deseti tisíc věcí).

      V této kapitole je naznačena již i jedna z nejzákladnějších zásad taoismu: k tomu, aby člověk byl schopen proniknout k jádru, podstatě bytí, musí se oprostit od žádosti a vášní, obecně řečeno od veškerého nemírného usilování a dychtění, a to jak v oblasti vnějšího objektivního světa, tak ve svém vlastním světě niterném. Nevytvoří-li v sobě "velké prázdno", tj. neoprostí-li se od vnějších výdobytků světa, jež "rozněcují lidská srdce" (kap. 12), nemůže proniknout k podstatě bytí, k onomu "nepojmenovanému", ale postihuje jen jeho konečné formy, vnější tvářnost věcí. Prazáklad obojího (pojmenovaného i nepojmenovaného) je charakterizován jakožto "stejnost, jedinost" (čínské slovo tchung znamená též: "shodnost, totožnost, jednotnost" apod.). Tento ontologický princip se promítá do veškerého bytí a dění, do celé oblasti života, do lidského myšlení a konání. Z něho vyplývají i všechny další základní zásady taoismu, jak uvidíme v následujících kapitolách.

      Tím, že žádný klasický čínský text nelze překládat doslova, že každý vyžaduje vždy větší či menší míru interpretace, může se stát, že místa, jež nejsou gramaticky (ani myšlenkově) jednoznačná, mohou být překládána různě, případně zcela odlišně. V této kapitole je takovým sporným místem její střední část. RD ji například překládá: "Proto tím, že jsme věčně bez přání, postřehujeme svoji duchovnost, že máme věčně přání, postřehujeme svoji obmezenost." V překladu JB čteme: "Proto, kdo je prost vášní, vidí jeho (tao) zázračné (tajemno), kdo však chová vášně, vidí je (tao, BK) pouze v konečném tvaru." U RD vzniká odlišnost v překladu nesprávnou interpretací zájmena čchi (znamenajícího "toho, onoho, jeho, jejich"), u něhož nelze často přesně určit, k čemu se vztahuje; někdy je vkládáno i bez zvláštního určení a významu, a pak se nepřekládá. V této pasáži se vyskytuje dvakrát: v prvním případě se vztahuje pravděpodobně na tao (jak naznačuje JB), v druhém velmi pravděpodobně na "deset tisíc věcí", tj. na "všechny věci, všechno stvoření". RD vztahuje toto zájmeno v obou případech na předpokládaný subjekt "my". V důsledku toho musí pak výraz miao (doslova "záhadné, tajemné, báječné, zázračné") překládat jako "duchovnost", a výraz ťiao (dosl. "chodit kolem", pak něco náhodného, povrchního apod.) jako "obmezenost". Jinou interpretaci podává německý badatel Richard Wilhelm (nadále RW): "Proto vede snažení po Věčně Onom (nach dem Ewig-Jenseitigen) k nazírání sil, snažení po Věčně Tomto k nazírání rozprostraněnosti" (das Streben nach dem Ewig-Diesseitigen zum Schauen der Räumlichkeit). Zde je rozdílné chápání výrazu čchang wu jü a čchang jou jü (dosl. "věčně, stále; nebýt, nemít; žádosti, přání" --- a totéž v opačném smyslu). RW spojuje "věčně" a "nebýt" a tím dostává "věčně nejsoucí" (v jeho interpretaci Věčně Ono), v druhém případě "věčně" a "být", čili "věčně jsoucí". "Věčně Toto"; výraz {\it jü\/ pak překládá odděleně jako "snažení po něčem". Toto dělení nacházíme i u jiných překladatelů, například u Ch'u Ta-kao (nadále Ch'u), který má: "Proto z věčné non-existence jasně zříme (we serenely observe) tajemný počátek Universa; z věčné existence jasně zříme viditelné rozdílnosti" (we clearly see the apparent distinctions). Domnívám se, že přirozenější a myšlenkově oprávněnější je chápat výraz jako celek, tj. "stále být bez žádosti" a naopak. V tom smyslu také překládám; výraz "stále" vyjadřuji durativem "zůstává" a "je naplněn".

       2.

      Každý na světě poznává krásné jako krásné,
      a tím (poznává) i ošklivé.

      Každý poznává dobré jako dobré,
      a tím (poznává) i zlé.

      Tak jsoucí a nejsoucí se navzájem plodí,
      těžké a snadné se navzájem tvoří,
      dlouhé a krátké se navzájem měří,
      vysoké a nízké se navzájem pojí,
      zvuky a tóny se navzájem slučují,
      předtím a potom se navzájem sledují.

      Proto moudrý jedná, aniž zasahuje,
      poučuje, aniž mluví.

      Tvorstvo --- jednou dané --- neodmítá.
      Vytváří, aniž co vlastní,
      působí, aniž na čem závisí,
      dovršuje, aniž na čem lpí.
      Právě proto, že na ničem neulpívá,
      nic ho neopouští.


      Komentář ke Kap. 2.
      PĚSTOVAT OSOBNOST

      Zde navazuje autor na závěrečnou větu předchozí kapitoly a z určitého aspektu ji objasňuje. Je-li prapodstatou všeho naprostá jednotnost, stejnost, totožnost, pak rozdíly mezi věcmi jsou umělé, vznikají pouze z hlediska vztahu mezi nimi, avšak z hlediska absolutního se vyrovnávají. Neboť tao, jako absolutní jednotnost, vylučuje v sobě jakýkoli protiklad. Teprve s existencí vzniká mnohotvárnost a mnohoznačnost jevů, a tím i jejich "rozdíly". Tím, že "každý poznává krásné jako krásné" (doslova "co krásné dělá krásným"), poznává i to, co není krásné, jeho odlišnost od krásného. Mezi krásným a nekrásným (ošklivým), mezi dobrým a ne-dobrým (zlým), není tedy bytostný, absolutní rozdíl, ale pouze rozdíl plynoucí z našeho srovnávání, tedy rozdíl relativní. (Tuto myšlenku rozvádí později mistr Čuang-c' do známých paradoxů, že "co je živé, je i neživé, co je možné, je i nemožné, co existuje, zároveň i neexistuje" atd.)

      Z toho vyplývají i určité závěry etické, neboť mravní hodnoty se vzájemně podmiňují (zlé je nedostatek dobrého, jako silné, tvrdé je nedostatek poddajného, měkkého). Nejsou tedy absolutní, ale pouze relativní. Avšak skrze tao "neúplné dojde úplnosti" (viz kap. 22) --- ovšem jen tehdy, sleduje-li svůj přirozený běh, vývoj, zachovává-li své "místo", své "určení". Toho může dosáhnout, jestliže se "upíná na jedno" (kap. 22), jestliže "obsahuje tao" (kap. 77) a tak v sobě realizuje jeho jednoduchost. Proto moudrost ("svatost") spočívá v tom, že člověk učiní v sobě "prázdno" od nabytých vědomostí a empirických zkušeností, aby ve stavu naprostého klidu mohl v sobě a v přírodě najít onu čistou substanci, absolutní prostotu, jednoduchost, neumělost, nezformovanost (čínský výraz pcho, "prostý, jednoduchý", má i význam něčeho neztvárněného, neopracovaného, "tabula rasa, nepopsaná deska", "neopracovaná deska"). Neboť "návrat k prazákladu znamená plnost klidu"; a "splnit své poslání", "vrátit se k původnímu určení" --- "znamená věčnost" (viz kap. 16 aj.).

      Zde má své základy i zásada wu-wej, "ne-jednání, non-akce, nezasahování", jež --- jak si ještě ověříme dále --- naprosto neznamená nečinnost, pasivitu (jak bývá tento princip vulgárně chápán a vykládán), ale naopak plnost niterné aktivity, tíhnutí za ideálem původní prajednoty. Tím, že tao je východiskem i konečným cílem všeho nejen z hlediska ontologického, ale i etického, promítá se tento princip do veškeré existence, do všech oblastí života, tedy i do otázek vzájemného soužití, do sféry sociální a společenské. Proto se k zásadě nejednání autor znovu a znovu vrací a osvětluje ji z nejrůznějších hledisek. --- Závěr kapitoly vyjadřuje ideál taoistické moudrosti, ono maximální splynutí s tao, integraci subjektu s objektem, mikrokosmu a makrokosmem, člověka s absolutnem. Moudrý právě tím, že po ničem nedychtí, o nic nezápasí, nesoupeří, má plnost všeho, "nic ho neopouští". "Jedná, aniž zasahuje", "poučuje, aniž mluví" (srv. též kap. 43 aj.).

      Ačkoli první věta nevykazuje zvláštní potíže, překlady se dosti různí. Většinou je převáděna jako věta podmínková, ač gramaticky k tomu není žádných důvodů. Tento gramatický posun je sice z hlediska stylistického celkem zanedbatelný, ve filosofickém textu však by mohl implikovat i určitý posun myšlenkový. Tak například RW překládá: "Jestliže všichni na světě poznávají krásné jako krásné, je již tím dáno (gesetzt) ošklivé." U JB čteme: "Jakmile všichni lidé seznají, že krásné je krásné, objeví se i ošklivé." D. C. Lau chápe větu správně jako konstataci: "Celý svět rozpoznává krásné jako krásné, nicméně je to jen (to) ošklivé (yet this is only the ugly)." Poněkud zvláštní výklad má RD: "Vědí-li všichni pod nebem, že krásné je krásné, pak je ošklivé v koncích." RD chápe omylem výraz i, který je zde ve funkci finální částice, jako sloveso "končit, být v koncích". V této větě se vyskytuje výraz tchien-sia, doslova "co je pod nebesy" (jež RD překládá jako "podnebesí"), který se obvykle překládá jako "svět", případně "říše", v širším významu však znamená i "kosmos, universum, veškerenstvo", případně i "tvorstvo". Jelikož však zde existuje i výraz wan-wu, "deset tisíc bytostí", ve smyslu "všechny bytosti (věci)", rozlišuji v tomto filosofickém textu přísně mezi tchien-sia, jež překládám jako "svět, veškerenstvo", případně "říši", a mezi wan-wu, jež překládám jako "tvorstvo, všechny věci, všechny bytosti". --- Také závěrečný odstavec kapitoly je různě překládán, protože není zcela jasné, má-li se celý vztahovat na moudrého (jak by to odpovídalo gramaticky), anebo zda o něm mluví jen první dvě věty a ostatek se týká tao (jak je tomu např. v kap. 51, avšak v kap. 77 jsou tyto věty naopak spojovány s moudrým). Tato nejasnost vznikla pravděpodobně tím, že --- jak soudí někteří badatelé --- závěrečné věty byly připojeny k této kapitole omylem v některé z pozdějších redakcí. Ve větě "Moudrý jedná, aniž zasahuje..." jsem si dovolila určitou stylistickou licenci. Věta doslova zní: "Moudrý zůstává u záležitosti nejednání, provádí učení bez mluvení." Smysl zůstává týž.

      3.

      Nevynášejte vznešené ---
      a lidé se nebudou svářit;
      nevychvalujte těžko dostupné ---
      a lidé nebudou krást;
      nevystavujte žádoucí ---
      a lidská srdce nebudou rozjitřena.

      Proto: vládne-li moudrý,
      vyprazdňuje srdce lidí
      a naplňuje jejich mysl;
      oslabuje ctižádost lidí
      a zpevňuje jejich páteř.
      Bez ustání usiluje,
      aby lidé byli bez chtivosti a zchytralosti;
      stará se,
      aby ti, kdož jsou zchytralí,
      se neodvážili zasahovat.

      Jednáme-li, aniž zasahujeme,
      nic není bez vlády.


      Komentář ke Kap. 3.
      PŘIVÁDĚT LID K MÍRU

      Klid a mír na světě lze zajistit jen tehdy, vyvaruje-li se každý jakékoli přehnanosti, ať v oblasti volní a citové, či rozumové. Neboť vše, co je "přes míru", vede ke katastrofě. Tím přicházíme k další taoistické zásadě, k učení o "míře věcí", jež spolu se zásadou nejednání tvoří jádro taoistické etiky. Obě tyto zásady se vzájemně prolínají a doplňují, jsou to dvě stránky téhož: jedna je obrácena více k vnějšku, druhá do sebe. Také zásada o "míře věcí" prostupuje celým textem, neboť --- jak uvidíme z dalších kapitol --- je nejen bezpodmínečným předpokladem opravdové moudrosti, ale i jediným způsobem, jak dojít k harmonickému soužití lidstva. Kterak k tomu může moudrý vládce napomáhat, ukazuje tato kapitola (spolu s kapitolou 57, jež myšlenky zde naznačené doplňuje a konkretizuje) i řada kapitol dalších.

      Podle čínského pojetí je sídlem tužeb a žádostí srdce, kdežto sídlem mentálních schopností je břicho. Překládám proto "a naplňuje jejich mysl" místo doslovného "břicho". Rovněž v následující větě volím ve shodě se smyslem textu pro výraz č', "vůle, touha", pak též "tvrdohlavost", raději poněkud pejorativně zabarvený výraz "ctižádost". Ve větě "a zpevňuje jejich páteř" volím opět místo doslovného "kosti" ku výraz širšího významu, neboť přeneseně znamená i "pevnost, nezlomnost". Bez této nutné interpretace zní totiž doslovný překlad nejen paradoxně, ale zkresluje zcela i původní smysl textu, jak vidíme například z překladu RD, kde čteme: "Proto: Svatého člověka vláda vyprazdňuje jeho (lidu) srdce a plní jeho břicho, zeslabuje jeho vůli a zesiluje jeho kosti." Podobnou interpretaci vyžaduje i další odstavec, v němž výraz "věděti, znáti" je rovněž nutno chápat ve smyslu negativním, protože podle taoismu i příliš mnoho znalostí, vědomostí, přílišná učenost je chybná, neboť snadno svádí ke zchytralosti a prohnanosti. Protože v klasických textech bývá znak pro "věděti, znáti" často zaměňován s jemu graficky blízkým znakem, znamenajícím "chytrost, prohnanost", volím zde, opět ve smyslu textu, výraz "zchytralost". Závěrečná věta této kapitoly je obměnou známé taoistické maximy: "Konej nejednání a nic nezůstane nevykonáno" (wej wu-wej er wu pu-wej). Právě z této formulace je patrno, že zásada nejednání naprosto není míněna jako úplná nečinnost, ale jako činnost nejednáním, tj. nezasahováním, nevměšováním.

Hodnocení knihy

ohodnoťte knihu  

Jedna z nejlepších filozofických knih všech dob, odhalující skutečnou...
Překlad paní Krebsové je mi velmi blízký a její komentáře považuji...