Védské hymny

Védské hymny

3. rozšířené. vyd. 2000, ISBN 80-85905-62-0, vázaná, 206 str.

doporučená cena: 198 Kč
naše cena
: 119
ušetříte: 79

SLEVA: 40 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | obsah | Oldřich Friš: Védské hymny | překlad sedmi hymnů | Dušan Zbavitel: Oldřich Friš - překladatel

Oldřich Friš: Védské hymny

      O védské literatuře

      Hned s prvními zprávami o Indii a Indech v 17. století slyšíme v Evropě o nejvzácnějším a nejstarším jejich literárním pokladě - o védech. Dlouho se bránili Indové, aby badatelé pronikli k těmto svatým textům, protože dodnes pro věřící hindy jsou hlavní části védů slovem božím, které trvá od stvoření světa, až svatí ršiové je milostí boží 'uzřeli' a zvěstovali smrtelníkům. Indové sami neužívají množného čísla 'védy', jim celá literatura je védah, což znamená 'vědění', totiž svaté vědění. Védah je souborný název pro celou posvátnou literaturu náboženskou, obsahující celé řady děl. První řada jsou tak zvané 'sbírky' hymnů, zaříkadel, obětních formulí. Druhá řada děl jsou výklady obětí, tzv. bráhmana. Třetí řadu tvoří 'lesní texty' (áranjaka), které jsou často připojeny k bráhmanům neb do nich včleněny. Podávají mystiku oběti, kněžskou filosofii a kosmogonické spekulace. Součástí áranjak bývají známé upanišady (t.j. přisednutí), obsahující 'tajné učení' o smyslu světa a života.

      Náš výbor si všímá dvou hlavních 'sbírek', souborů hymnů a zaříkadel. Jejich indický titul je Rgvédasanhitá a Atharvavédasanhitá (nebo také prostě Rgvédah a Atharvavédah). Slovo rg- (fonetická obměna kmene rc-) značí totiž chvalozpěv, hymnus, kdežto Atharvavédah (sbírka zaříkadel a zaklínadel) je nazván podle kněze zvaného atharvan. Rgvédah má v desíti knihách 1028 hymnů (přes deset tisíc strof), Atharvavédah obsahuje 731 hymnů a zaříkadel ve dvaceti knihách, ač strof jest jen přes šest tisíc.

      Nejstarší části védů vznikly v době, kdy praotci árijských Indů byli usedlí podél řeky Indu a počali se šířiti ke Ganze. Je to tedy kol roku 1200 před Kr., ač někteří badatelé nacházejí v textech narážky na starší vlast. Kdysi se kladl vznik nejstarších částí dokonce do 3. nebo až do 6. tisíciletí.

      Árijští Indové si v Indii podrobovali (kol. 1200) 'bezbožné a beznosé' domorodce. Nebyli tehdy již pouhými kočovníky, ale budovali si už pevné tvrze, vzdělávali půdu, pěstovali dobytek. Znali mnohá řemesla, žili v spořádaných rodinách, jejichž hlavou byl otec.

      Náboženské představy

      starých Indů, pokud je poznáváme z védů, vzdálily se částečně od představ, které bychom mohli nazvat společným majetkem indoevropských kmenů. Proto málo bohů můžeme ztotožnit s řeckými bohy neb bohy jiných národů.

      Bozi jsou hlavně zosobněním přírodních sil, někdy se ani bůh nerozlišuje od přírodního zjevu (oheň atd.). Bozi vystupují jako lidé (válečníci nebo kněží), jedí stejnou stravu (mléko, máslo, zrní, maso a zvláště opojnou šťávu sómovou). K obětem přijíždějí na skvělých vozech ze svého nebeského sídla, kde žijí blaženým životem, obdařeni nadpřirozenou silou. Obětujícím a poctivým jsou přáteli, štědře je odměňují a chrání, přísně však trestají hřích a zločin.

      Nejstarším párem je Země a Nebe, ač ve védech samých nevystupují nijak výrazně. Pěvec zřídka volá tyto velebné rodiče všech tvorů a bohů k oběti. Matka Země a otec Nebe jsou veliká, sličná dvojice, nestárnoucí a věčně mladá. Svrchovaný vladař, kníže světa, jenž bdí nad kosmickým řádem, je Varunah. Podle jeho příkazu plynou roční doby, přichází bouře, rodí se rostlinstvo, tekou řeky. Dalekovidoucí bůh bdí neustále nad světem - jeho oko, jímž vše pozoruje, je slunce. Ani mžiknutí lidského oka neujde Varunovi. Vedle toho má po celé zemi zvědy, kteří mu podávají zprávy, takže Varunah ví o všech hříších a přísně trestá vinníky. Ve všech písních věnovaných tomuto bohu slyšíme prosby o milost, prominutí hříchu. Morální stránka váží tu tím více, protože je jinak cizí védským zpěvům, takže se hledal v postavě Varunově cizí vliv (babylonský).

      Varunah je nejčastěji spojován s Mitrem, který odpovídá avestskému (Avesta je soubor knih obsahující učení Zarathuštrovo) bohu slunce Mithrovi. Zdá se tedy oprávněná domněnka, že Varunah je měsíční bůh (nebo snad bůh 'nebe', protože řecké 'uranos' vypadá etymologicky blízké). Představy o Varunovi jako bohu moře jsou pozdější Mitrah a Varunah jsou zváni Aditjové, synové Aditi (aditih etymologicky znamená nespoutanost, svoboda, volnost), při čemž samo slovo áditjah znamená i nebeské světlo -- slunce.

      Slunečním bohem je Slunce. Jeho jméno Súrjah značí i sluneční disk. Bůh jede na voze taženém sedmi rychlými koňmi a vidí všechny činy lidí. Někdy je líčen jako pták, jindy jako býk neb kůň, tu zas jako kolo valící se klenbou. Se slunečním bohem byl spojen i Savitá (vlastně Povzbuditel). Slovo vyjadřovalo původně boha, který uvádí vše v pohyb. Ráno pobízí vše k práci, večer zvedá zlaté ruce a vše zastavuje. Jemu je věnována strofa, která je ranní modlitbou hindů ještě dnes:

      Tat Savitur varéniam bhargó dévasja dhímahi
      dhijó jo nah pračódaját: (RV 111, 62, 10)

      Kéž přijmeme nádherné světlo boha Povzbuditele,
      kéž bůh povzbudí naše myšlenky!

      Také význačný bůh hinduismu Višnuh je vykládán jako sluneční bůh. Ve védech je Višnuh ještě v pozadí. Šest hymnů zdůrazňuje jeho slavný a nehynoucí čin, že třemi kroky prošel zemi, vzdušnou říši a nebe. Pozdější báje vyličují plněji, že Višnuh přišel v podobě trpaslíka k vládci démonů, který ovládl zem, a žádal o tolik prostoru, kolik projde třemi kroky. Démon vyhověl jeho přání, Višnuh se naráz proměnil v nesmírného obra a třemi kroky prošel zemi, vzduch i nebe.

      Slunečního boha vidí někteří také v Púšanovi, ochránci cest, průvodci zemřelých, objeviteli ztracených věcí. Jiní ho přibližují k řeckému Hermu neb Panovi.

      K nejkrásnějším písním védským patří hymny věnované Jitřence. Jsou prosty kultovních a jiných narážek: zářivá dcera nebe přichází jako tanečnice, skvěle nalíčená, otvírá brány světla, zahání tmu - sestru Noc. Za ní přichází milenec Slunce.

      K nebeským bohům patří Ašvinové, božští blíženci, kteří jdou před sluncem za svou sestrou Jitřenkou na zlatém voze rychlejším než myšlenka. Jako řečtí Dioskurové zachraňují plavce z nebezpečí, léčí však také choroby, podle bájí omladí starce, vrátili starci zrak ap.

      Nejčastěji bývá vzýván ve védských hymnech Indrah, pán síly, vládce blesku, král všeho, který pomáhá ctitelům v boji proti tuponosým domorodcům tmavé pleti. Nejrekovnější tento bůh staroindického pantheonu vykonal i nejslavnější činy, které védský pěvec neustává opěvovat v nových a nových obměnách a narážkách. Posílen sómovou šťávou zahubil bůh strašného hada Vrtra, rozevřel úkryt vod, které se jak bučící krávy ženou z temného vězení. Je-li Vrtrah démon zimy, který spoutal vody ve vězení hor, lze chápat Indra jako boha světla a tepla. V Indii, jak možno pochopit, nastupuje změna: bůh se objevuje jako bůh blesků, který osvobozuje vody z vězení mraku. Tento čin opakuje Indrah, když je třeba. Indrovi se přičítá, že přivedl slunce, upevnil nebe, rozbil v horách sto hradů démonových, upravil vodám cesty k moři. Indrah je největší z velkých, silný býk, prudký a dobrotivý i velký piják sómové šťávy.

      Nejrychlejší z bohů je Vájuh (Vítr). Jede na nezadržitelném voze s Indrem. V užší spojitosti s bouří a deštěm je Vátah (jiný název pro Vítr), dech bohů a přítel vod.

      Pardžanjah (bůh deště) jede s deštným vozem a lije na zemi oplodňující a oživující vláhu. Deštěm oživuje celou zemi, živí lidstvo. Spojován je s Maruty, bohy bouří, kteří nosí zlaté kopí blesku a zlaté přilbice. V rachotu hromu letí a vylévají z nebeských džberů zúrodňující vodu. Jsou půvabní pěvci a strašliví jako lvi.

      Proti bohům se nestaví védský pěvec poníženě, necítí se bezmocný, vydán na milost a nemilost. Je si vědom sám své vlastní moci, kterou získává obětí, neboť bez oběti ani bohové nemohou být. Jediný bůh se liší výrazně od tohoto obrazu. Temná stránka boha Rudra děsí pěvce. Básník volá k bohu jakoby pln hrůzy před strašným, vražedným, divokým dravcem. Strašlivý je bůh v hněvu, hrozný kanec nebe. Na druhé straně je Rudrah vzýván jako uzdravující lékař, dárce blahodárných léků. Později dostává jméno Milostivý (Šivah), Blahodárný (Šankarah). Je to bůh Ničitel z hinduistické trojice, který na konci období ničí svět svým tancem, posypaný popelem, zdobený lebkami, ovinutý kol šíje hadem, bůh askese a zároveň plodné síly, uctíván symbolem fallu nebo jako bůh, jehož polovici tvoří manželka Durgá (Nepřístupná), zvaná Párvatí -- Horská, Čandí -- Strašná atd. Zdá se, že neárijský vliv, který je později velmi zřejmý, se uplatňoval zčásti už v starších dobách.

      Z pozemských božstev vedle zmíněné matky Země samé jsou méně vyznamné Vody, očistné a hříchy smývající bohyně. Jak mladé ženy spěchají k manželu - k moři. V nich sídlí Varunah, zkoumající činy lidské, v nich v matkách sídlí zářivý Agnih -- bůh ohně. Slovo agnih značí sám oheň. Bůh nebývá mnohdy ani anthropomorfisován, ač se mluvívá o jazycích boha neb o jeho rozích (plamenech). Agnih jezdívá na voze a přináší jako prostředník mezi nebem a zemi oběti bohům. Mladistvý zářící bůh pomáhá lidem, je štědrý, laskavý dárce, milý host v domě lidí. Byl roznícen třením (proto se praví, že se skrývá ve stromech), druhé jeho rodiště jsou vody (nebeské, z nichž srší blesk). Konečně snesen s nebe -- nebo sám sestoupil v podobě blesku.

      Nejhojnější oběti védskou byla sómová šťáva připravená z rostliny zvané sómah. Rostlina vyprána ve vodě, lisována kamenem, po pročištění přidáno mléko. Častěji podávána zkvašená. Rostlina i šťáva (zvaná stejně sómah) jsou personifikovány: bůh Sómah má též vůz, sám přijíždí, aby se účastnil oběti. I on má čestný název býk. Šťáva dává bohům sílu a nesmrtelnost. Později ztotožněn bůh Sómah s měsícem, který je zván číší, z níž bozi pijí nápoj nesmrtelnosti (amrtam).

      Ženská božstva mají malý význam ve védském náboženství. Jsou sice jmenovány manželky bohu (Indrání, Varunání), ale stojí stranou.

      Pantheon indický doplňují méně vyznamní bohové jiní, víly, božstva stromů, démoni a duchové.

      O védské filosofii a mystice

      Proti množství bohů vznikaly časem v mysli vyznavačů pochyby, které položily základy hlubších názorů. Samy hymny dosvědčují, že lidé popírali dokonce i existenci bohů. V jednom verši například čteme: "Někteří praví: Indrah není. Kdo ho viděl?" O úctě nesvědčí ani píseň předvádějící boha, který příliš okusil opojné šťávy sómové.

      Pochybovači se nespokojovali s představami doposud platnými. Začínají tušit za pestrou růzností jednoho nejvyššího boha, jediný princip. Lehce nacházeli podporu v náboženských projevech samých. V indickém náboženství není pevné theogonie. Bohové netvoří rodinu jako v řeckém nebo latinském náboženství. Ve védských písních pozorujeme stále sklon přetrhat úzký okruh omezené působnosti boží. Pěvci velebí boha, kterého právě oslavují, jako pána všeho, stvořitele země a nebe. V jednom zpěvu je povyšován na nejvyšší místo jeden bůh, v druhém zpěvu nastupuje místo něho lehce bůh docela jiný.

      S nejistotou božské hierarchie souvisí jistě i okolnost, že máme u Indů tolik různých výkladů stvoření. Jejich počet později ještě vzrůstá, třebaže nutno přiznat, že později jsou to spekulace obměňující podle různosti oběti různý způsob stvoření.

      Nejrozšířenější bájí o stvoření světa je představa o Zlatém plodu (tzv. Hiranjagarbhah). Z vesmírných vod vznikl plod, který stvořil vše ostatní. Jiná představa, původem jistě lidová, vykládá si svět z nesmírně velkého Pračlověka, který byl rozdělen, z jeho částí vzniklo vše ostatní. Podle této fantasie odpovídá hlavě pračlověka klenba, zraku slunce, dechu vítr atd. S podobnými obdobami mikrokosmu a makrokosmu se setkáváme později často v upanišadách. U Indů se však představa pračlověka zušlechtila: slovo člověk (purušah) stalo se označením pro princip všeho. Pomineme-li představy -- celkem vedlejší -- že svět byl stesán, nebo že bůh je předveden jako kovář, je nejdůležitejší představa, zvláště v bráhmanech, vysvětlující vznik světa z oběti. Tady kněžské obřadnictví, které učinilo z oběti kosmický princip, povýšilo oběť -- projev lidského strachu a úcty -- na smysl a cíl všeho. I bohové obětují, aby dosáhli svých přání. Často se praví: Kdo zná oběť, je pánem všeho. Zní to jako v upanišadách: Kdo zná Brahma, je Brahma.

      Jak vidět, otázka kosmogonická a kosmologická je v úzkém vztahu s otázkou, co je ona tušená jednota, základ všeho. K přesvědčení o jednotě dospěl jasně už védský pěvec, když mluví (RV I, 164, 46):

      Ekam sad viprá bahudhá vadanti.

      Různě nazývají věštci, co jest jen jedno.

      Hledači jednoty, jak možno vidět, vyhýbali se známým jménům bohů, když mluvili o stvoření světa a člověka. Utíkali se jednak k mystice, jednak užívali nových, abstraktních názvů.

      Nejvíce se rozšířilo neurčitě volené, neutrální jméno pro stvořitele: Pradžápatih (Pán tvorů). S Pradžápatim je identifikován, nadřazován nebo podřazován Paraméšthí (Nejvýše stojící). Ze stejné snahy vyplynuly názvy Tvaštá (Umělec), Dhátá (Tvořitel), Višvakarmá (Stvořitel všeho), o němž čteme (RV X, 82, 3):

      Náš otec, ploditel, udržovatel,
      zná všechna místa a všechny tvory.
      On sám dal jména bohům,
      jej přicházejí se ptát ostatní tvorové.

      Z nejvýznačnějších představ, které měly tak významnou úlohu v pozdější filosofii upanišad, je bůh Brahmanaspatih (vedle častějšího názvu Brhaspatih). Slovo brahma (středního rodu, které musíme lišit od slova Brahmá v rodě mužském na označení osobního boha Brahmana) stalo se základem nejvýznamnější indické spekulace. Ve védských hymnech je Brahmanaspatih kněz bohů, bez něhož se nedaří oběti, je pomocníkem Indrovým při ničení démona Vrtra, ba líčen, jako by sám vykonal onen čin Indrův a sám zahubil démona svými zpěvy. Z různých výkladů slova brahma je nejsprávnější asi ten, který je překládá jako (kouzelná) průpověd', (svatá) moc, nechceme-li užít výrazu 'modlitba', které nemá v sobě odstínu magické moci. Brahma se stalo časem označením nejvyšší moci.

      Proti tomuto proudu, který došel ponenáhlu k vědomí jednoty, postupuje uvědomování člověka. Brzy byl poznán jako nejdůležitější faktor dech (pránah). Dech (pod druhým slovem pro dech átmá) stal se označením lidské podstaty, třebaže átmá dlouho znamená také 'tělo'. Vzpomeňme si na vývoj u slova purušah, tak podobný.

      V Indii netvoří božstvo svět provždy mimo sebe, tvůrce obyčejně vstupuje ve své dílo, takže vše je v bohu (panentheismus). Proto pochopíme, jak došli v Indii k identifikaci átmá -- brahma. To je tajné učení upanišad. Identifikace se vyskytuje už v Atharvavédu -- není to však samostatný projev, spíše souběžný s hlavním proudem.

      Nárys hlavních myšlenek by nebyl úplný bez zmínky o představách posmrtných. Podle Rgvédu dlí mrtví z počátku poblíž svého obydlí, pak sídlí ve světě otců. Dobří hodují v rozkoších s králem Jamem, který byl prvním člověkem a stal se bohem smrti, protože první našel cestu do říše posmrtné. Známo bylo i peklo, místo tmy a trestu. Člověku se po smrti dostává nového těla, očištěného, jemnějšího, "bez kostí" (AV 4, 34, 2). Teprve učení o převtělování, vynořující se až v upanišadách, opustilo tuto myšlenku 'zmrtvýchvstání', které z Iránu poznali židé, od židů křesťanství a islám.

      Závěr

      Obraz, který nám podávají samy hymny, je jistě jednostranný. Byly skládány většinou kněžími k obětem, proto si všímají zřejmě jen některých stránek.

      Hymny jsou složeny v starobylém jazyku, který oplývá bohatstvím tvarů. Říkáme mu staroindický jazyk na rozdíl od později znormovaného sanskrtu, který byl kanonisován gramatikem Páninim asi ve 4. století př. Kr. V hymnech nás překvapuje výrazová rozsáhlost, obratnost větné stavby, pestrost změny v situacích, živý vzlet, zběhlost v skládání, pohotovost metrická, třebaže ve verších (obyčejně o 8, 11, 12 slabikách) je stanoven přesněji jen konec (jambický nebo trochejský).

      Obratnost někdy ustrnula v umělost, formuli. Nemluví vždy básník, nýbrž zkušený skladatel, který čeká bohatou odměnu od spokojeného zákazníka. Překlad se úmyslně odchyluje v některých číslech od této pravidelnosti, obrací se spíš k obrazu a velebnosti řeči, jinde zas při světských verších přidán moderní rým. Je zřejmé, že menší výbor skresluje -- dává po jednom čísle bohu Indrovi i Noci, ač Indrovi je ve sbírce věnováno 240 hymnů, ale Noci jen jeden.

      Do souboru hymnů v Rgvédu se dostala světská poesie: říkadla, pohřební formule, hádanky, nářek hráčův, chvála řeči, cena dobrých činů, několik krásných dialogů s epickým jádrem a konečně i několik básní filosofických. I této stránce popřáno místo.

      Védské hymny překládal u nás prof. J. Zubatý, B. Votýpka a V. Lesný, jemuž také děkuji za laskavé přehlédnuti tohoto úvodu. Knižní výbor se objevuje u nás poprvé.