Anton Grosz: Dopisy umírajícímu příteli<br> <span class='sub-title'>Jak pomoci vašim blízkým s vědomým odchodem z tohoto světa</span>

Anton Grosz
Dopisy umírajícímu příteli
Jak pomoci vašim blízkým s vědomým odchodem z tohoto světa

1. vyd. 2001, ISBN 80-85905-90-6, vázaná, 180 str.

doporučená cena: 228 Kč
naše cena
: 137
ušetříte: 91

SLEVA: 40 %
ROZEBRÁNO
Obsah stránky:
Anotace | o autorovi a knize | Předmluva Jeho Svatosti 14.dalajlamy | Kapitola 2. Nemusíš mít strach | Kapitola 3. Meditační techniky

Kapitola 2. Nemusíš mít strach

Milý příteli,

strach je hlavní příčina toho, že lidé nemohou čelit smrti. Netuší, co přijde, a proto se bojí. Mít strach z neznámého je v lidské přirozenosti.

V mládí nemáš takovou obavu jako ve stáří. Jsi-li zdravý, nemáš takový strach, jako když jsi nemocný. Pokud to umožníš, strach Ti dokáže zabránit nalézt odpověď na to, čeho se bojíš.

Zajímavé je, že strach ze smrti nebýval vždy součástí lidského postoje k umírání. V počátcích svého vývoje byli lidé mnohem více naladěni na přirozený rytmus života a smrti než dnešní "civilizovaný" člověk. Viděli život dne a smrt noci, život léta a smrt zimy nikoliv jenom jako mrzutosti, které lze odstranit elektrickým osvětlením a ústředním topením, ale jako přirozené cykly ovlivňující vše, co existuje. Slunce pro ně v noci umíralo a ráno se znovu rodilo, země umírala v zimě a opět se rodila na jaře a život z ní rašil tam, kde zůstaly ostatky loňských rostlin. Možná nechápali, jak to celé funguje, ale intuitivně to věděli.

Lidé žijící v těsném kontaktu s přírodou věděli, že smrt je přirozená věc, a právě proto, že to věděli, nebáli se jí. Nový lidský život považovali za znovuzrození duše nějakého milovaného předka, který se neztratil, když zemřel, ale pouze odložil staré tělo, zůstal naživu v říši ducha a čekal, až se bude moci vrátit v jiné podobě. A pokud žili v říši ducha předkové, žili v něm i oni. Lidé se možná snažili vyhnout bolesti jako my a stejně jako my truchlili po dotyku milovaného člověka, ale ze samotné smrti strach neměli. Nebylo čeho se bát.

Všude na světě - dokonce i dnes - existují nezkažené kultury, které nadále přijímají smrt jako normální, přirozenou součást cyklického procesu. Západní společnost se však rozhodla porozumět přírodě a podrobit si ji, místo aby ji přijala takovou, jaká je. Vede to ke stále většímu uspokojování hmotných potřeb, a my jsme se tak dostali do stadia, kdy nepřijímáme nic, čemu nerozumíme.

V Evropě byla smrt až do třináctého století považována za přirozenou událost, a proto byla také snadněji přijímána. V literatuře té doby se často objevují příběhy králů nebo rytířů, kteří cítí, že se blíží smrt, odeberou se na lože, svolají rodinu a přátele, vyřídí světské záležitosti, odříkají náležité modlitby a ulehnou, aby v klidu zemřeli.

Umírání v sobě mělo jistou důstojnost, ačkoliv k němu docházelo bez fanfár nebo formálních obřadů. Byl přítomen kněz, ale pouze proto, aby vykonal obřad; s výjimkou posledního pomazání si umírající sám určoval, co bude následovat. Rodinní příslušníci a přátelé se přišli rozloučit a urovnaly se staré spory, aby nestály v cestě tomu, co umírajícího očekávalo na druhé straně.

Důležité je, že k němu vždy přivedli nejmladší děti a vnoučata, aby se s ním naposled rozloučily. Nejenže to v umírajícím obklopeném milovanými lidmi pomohlo vyvolat pocit úplnosti a naplnění, ale děti tak byly již v útlém věku konfrontovány se smrtí a poznaly, že smrt je přirozená, byť záhadná. Srovnej to s dnešním postojem, kdy se před dětmi pravda o smrti skrývá, protože "na to jsou moc malé". V další generaci tak vyvoláváme tentýž strach, jakého se chceme zbavit.

V dalších pěti stoletích se náš pohled na smrt změnil. Náboženství zdůrazňovalo soud individuální duše v okamžiku smrti, a tím rozšířilo představu jednotného soudu všech duší na konci světa. Výtvarní umělci začali ztvárňovat nikoliv duchovně povznášející obrazy duší vstupujících do nového světa, ale realistické scény rozkladu těla. Oba tyto faktory se týkaly emoce strachu.

Smrt se postupně stala čímsi, co existuje mimo jedince, zlem, kterému se člověk musí vyhnout za každou cenu. V devatenáctém století už měly poslední vůle a závěti spíše právní než duchovní charakter a umírání přestalo být přirozenou událostí zažívanou ve vědomém, uvolněném stavu. Umírající přestal mít vliv na to, co se kolem něj děje. Obřady určené k ochraně duše obstarali náboženští odborníci, zatímco právní poradci dostali na starosti dokumenty týkající se těla a majetku. Je proto přirozené, že máš strach, když se toho tolik "pro Tebe" dělá, a Ty na to přitom nemáš prakticky žádný vliv.

Na Západě - s výjimkou hospiců - dostoupila tato situace do krajnosti. Většina z nás nezemře doma, v důvěrně známém, příjemném prostředí. Umírající ani jeho rodina nemají vliv na to, co se děje. Důležitá rozhodnutí činí místo nich lékaři, kteří vnímají smrt jako neúspěch medicíny, nikoliv jako něco přirozeného, čemu se nelze vyhnout. Pacientům podávají narkotika a anestetika a v mnoha případech jim zatajují jejich skutečný stav, i když jsou při vědomí. Nemocní jsou připojeni k děsivým elektronickým přístrojům, jejichž prostřednictvím se jejich životní síla stává pouhým údajem na displeji. Bojujeme se smrtí zuby nehty a klademe přitom důraz nikoliv na umírajícího, ale na lékaře a poslední technické novinky. Urazili jsme dlouhou cestu od doby, kdy bývala smrt důstojná - ale špatným směrem.

S přáním klidu a lásky

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu