Andreas Weber s Emmou & Maxem
Blbinky a bláto
Akční knížka vhodná do velkoměst & pro stavbu domečků na stromech

1. vyd. 2015, ISBN 978-80-7436-057-2, Brož., 135 str.

doporučená cena: 168 Kč
naše cena
: 143
ušetříte: 25
SLEVA: 15 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorovi | Obsah | Komu je určena tato kniha? | Škola jako divočina | Všichni milují život | Nabourejte se do svého hřiště | Zástupy dětí do ulic | Ukázková miniknížka v Calameo | Ukázková miniknížka v pdf

Zástupy dětí do ulic

Zástupy dětí do ulic

Přestavba města z gruntu

„Člověk není hotov. Musí setrvat ve vývoji, být otevřený, i v životě, jako povznešené dítě, dítě stvoření, stvořitele.“ - Paul Klee

Když před nedávnem školka Berwick Fields v australském státě Viktorie renovovala část budovy, stavební dělníci na dvorku nakupili materiál. Zbytky, odřezky, odpad házeli na jednu velkou hromadu. Dřevo, hřebíky, nářadí — to vše tam bylo. Děti — ve věku mezi dvěma až sedmi lety — během přestávek na dvorku chvíli pozorovali lákavé počínání dospělých. Opravdoví stavební dělníci! Pak se chopily své příležitosti — ve vší nevinnosti začaly krást prkna a zřídily si vlastní staveniště. Vznikající objekt — imaginativní změť. Dokončení — nejisté.

Pedagogové školy Berwick Fields prokázali, že mají pevné nervy a jsou kreativní. S máváním rukama nezakročili (Bezpečnostně právní důvody! Nebezpečí úrazu! Hrozí žaloby!), jak by učinili jejich kolegové snad v každém vzdělávacím institutu na západní polokouli, nýbrž s úžasem přihlíželi. A viděli nakažlivé nadšení a živý zápal. Mnohá z děcek, která se činila při rekvírování prken, se nemohla dočkat přestávky. Obětavě pokračovala v kutění — a přihrnula se s toutéž neodolatelnou silou jako voda ženoucí se z horského úbočí.

Děti z volně dostupného materiálu vytvářejí ve vlastní režii vždy útulná místa — tak zní neuvěřitelně stálé pravidlo, které tato kniha následuje a jemuž chce ve společnosti zjednat novou svobodu. Děti si hravě budují svůj svět, to by mohlo platit téměř jako přírodní zákon, a každopádně jako princip lidské ekologie. Necháme-li je, pak vyvinou takřka geologickou sílu, mění krajiny a města a uspořádávají svět, jak jen je pro jejich život prospěšné. Je-li libo, lze tuto tvořivou lačnost popsat jako vrozenou poezii dětství nebo jako univerzálního inženýrského ducha. Na tom ale nesejde. Důležité je jen to, že dospělí, kteří by rádi vytvořili dětem vyhovující, a tím živý svět, mohou bez obav složit ruce do klína a vše přenechat přírodní síle dětí. Svobodné děti vždy znovu stvoří divočinu.

Australský experiment se stavbou domečků měl předchůdce na jedné škole v Lexingtonu v americkém státě Massachusetts. Učitel Mark Powell tam postupoval o něco systematičtěji — dal dětem k dispozici stavební materiál a vyčkával. Nemusel čekat dlouho, již za pár minut popadly děti první stavební díly.

Brzy se skoro veškeré žactvo věnovalo výstavbě jedinečného městečka domečků. Skupinky si horlivě stloukaly chatky. Výstavba městečka se ve škole stala hlavním tématem. Děti se již nepřicházely učit (dělaly to vůbec kdy?), nýbrž pomáhaly svému klanu dále budovat vesnici. Byla to hra — a současně vážná dospělácká věc. Vbrzku došlo k prvním teritoriálním konfliktům — chatky se prorůstaly, materiál se už zase „vypařil“. Kmeny utvářely koalice a kuly útočné plány. Do toho zasáhli učitelé a nejprve budování zarazili. Děti si nejdříve musely vyjednat pravidla mírového urovnání takovýchto konfliktů. I tuto agendu vytvořili společně žáci. Dospělí se starali jen o to, aby jednání neuvízla. Úplně sami od sebe, v tvořivé, dobrovolné hře žáci rozvinuli základní spektrum lidského jednání. Jejich malé komunity se staly prototypy starobylých národů, a příkladem perspektivy, tak jak existují již asi pět milionů let.

V této pasáži bych rád navrhl podobný, jen šířeji pojatý experiment — všem, kteří chtějí svou občanskou neposlušnost ve jménu živosti zahnat ještě o kousek dále, ale také komunitám, které vážně uvažují o tom, jak by se jim mohl podařit obrat k vytvoření města příznivého pro děti a pro život. Chtěl bych navrhnout, abychom za prostředky z rozpočtu na mládež a sport nesanovali hřiště podle DIN, ale abychom dětem přenechali část města, kde by si mohly dělat, co se jim zlíbí.

Přenechme urbanizaci dětem — tu a tam, na zvláštním, vybraném místě. Vše, co k tomu potřebují, je trocha materiálu. A k tomu své hlavy, srdce, ruce a nohy. A naše povzbuzení — úsměvný pohled, jenž říká: „Jste vítány. Začněte. Nikdo vás nebude hodnotit. Známky neexistují.“

Moje odpověď na palčivou otázku, kde by děti měly přijít do styku s divočinou a přírodou — a tím se svou vlastní živostí — tedy zní: tak, že samy obnoví město. Tak, že se opět ukážou být tím, čím jsou: divočinou a přírodou. Tak, že promění celou ulici, jedno celé místo v jeden jediný domeček. A tak, že je budeme následovat. Odpověď není v tom, že dětem dáme k dispozici místa, kam se mohou stáhnout (vybavená hřiště, přírodní zážitkové prostory, lesní školky, na nichž koneckonců ulpívá pověst segregujícího se ghetta). Odpověď tkví v tom, že samy děti coby divočina se opět pustí do díla, že začnou působit jako síly přírodního procesu.

Děti jsou kreativním potenciálem tvořivé přírody. Proto jejich jednání zároveň nikdy nemá předem daný výsledek — a tím se liší od jiných ctižádostivých didaktických, pedagogických nebo politických cílů. Je otevřené, jako růstové procesy rostliny, jejíž kořeny jako oddenky prorůstají půdou. Proplétají se s jinými kořeny, aniž by s sebou nesly předem daný obraz dokonalého stavu. Necháme-li je, děti vždy působí jako agenti živosti. A jako tací mohou i do mrtvě působící městské krajiny znovu zasadit život.

Chuť dětí vtisknout do světa prostřednictvím existujících materiálů svůj domov, se tak může stát transformační silou, která i nás — naši racionálně dospělou společnost — může dovést k nové formě udržitelného rozvoje. Takováto udržitelnost nezačíná u technických standardů. Definic hraničních a minimálních hodnot. Nenaslouchá vůbec žádné abstraktní myšlence. Následuje jedině živost. Neboť vše, co dodává živosti, dodává také udržitelnosti. Zdraví. Radosti. Délce života. Tato udržitelnost by následovala podněty dětí stejným způsobem, jako chytří architekti přizpůsobují novou síť cest v parku cestičkám, které si lidé sami spontánně vyšlapali a které se i tak neuvěřitelně shodují.

I tady nám děti něco ukazují — totiž to, že musíme svou představu perspektivnosti nutně obrátit vzhůru nohama. Nenazývejme ji již udržitelností, nýbrž oživením, „enlivenment“. Abychom pro něj našli kritéria, můžeme použít děti s jejich živostí jako pátrací psy. Na této formě živé udržitelnosti je zajímavé to, že sotvaco odlišuje od uměleckého díla. Promění-li děti ulici v jeden ohromný domeček, potom tam současně začne vznikat skulptura, umělecké dílo. Takové dílo ale nemá umělce, kterému by se dalo připsat. Je to proces tak jako procesy v ekologii, které nemají původce, ale přesto plodí výrazné subjekty, formy, jež ilustrují smysl života.

Plán tedy je — změnit ulici v megadomeček. A vy ho postavíte.

Aby člověk tuto myšlenku okamžitě uskutečnil, musí být synovcem starosty — jinak to chvilku potrvá. Avšak tak nějak jde o logické pokračování všech těch návrhů na to, jak úplně překopat svou zahradu, školu, čtvrť. Nebo obráceně — ve městě, které dětem jednou daruje celou ulici, aby si ji přestavěly, nezůstane nic jako dříve.

Tato cesta je ale předurčena pro dospělé. S povoleními, žádostmi, leštěním klik a spoustou frustrace. Tato kniha je vykročením daným směrem. Jsem si jist, že obec, která si věří, že může uskutečnit takovýto experiment, bude bohatě odměněna. Pozorností. Zájmem. Kritikou. Televizními štáby a vysílacím časem. Doma i v cizině. Což je vlastně ideální pro mé německé rodné město Berlín, „chudé, ale sexy“. Nebo pro průměrné centrum kdesi na venkově, kterému ubývá obyvatelstva. Dovedu si dost dobře představit, že takováto sama od sebe rostoucí instalace má téměř christovský efekt — jako v roce 1991, kdy uvedený americký umělec zahalil berlínský Reichstag do ohromné akrylové fólie.

Co potřebujeme? Povolení, cedule se zákazem parkování, dobré pojištění, pár kubíků dřeva a drobných dílů, několik dospělých, aby dělali křoví, a tři týdny času — třeba o letních prázdninách. A pak už uvidíte.

Nejprve se daný úsek ulice uzavře dopravě. Poté si rozdělíme materiál — prkna, dřevěné hranoly, provazy, dráty, šrouby různých velikostí, hřebíky, plachty, fólie, pily, kladiva, elektrické vrtačky a šroubováky. Zbytek už nepodléhá žádným plánům. Na řadě jste vy. Nalaďte se na to: možná se zpočátku dostaví fáze dezorientace a rozmrzelosti. Celá ulice vám leží u nohou! Asfalt, kameny, nic z toho asi není nějak zvlášť vábivé. Vy ale nemusíte dělat nic, tak jako tak vás to vtáhne, a nějak prostě začnete. Jedinou podmínkou je to, že pomocí nářadí nebudete nic ničit, nýbrž něco stavět.

Konstrukční fáze může trvat dva až tři týdny. Poté bude instalace další měsíc volně přístupná k prohlídce. Následně bude s vaším přispěním rozebrána (za což si na oplátku můžete ponechat stavební materiál a použít ho na svém domečku).

 

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu  

Další naše knížky
DharmaGaia mj. vydala:

David Abram: Kouzlo smyslů. Vnímání a jazyk ve více než lidském světě

Geomancie a integrální kultura. O novém vztahu k naší domovské planetě

Rebeca Wildová: Učit se žít s dětmi. Bytím k výchově

Carol Schaefer: Pro příštích sedm generací. Rada starých moudrých žen představuje svou vizi budoucnosti Země

Bret Stephenson: Co dělá z chlapců muže. Duchovní přechodové rituály ve věku nevšímavosti

Gary McLain: Indiánská cesta. Učení o tom, jak rozprávět s Matkou Zemí

Julia Dibbernová: Miminka v bezpečí. Průvodce pro odvážné rodiče

Meredith F. Smallová: Naše děti, naše světy. Jak biologie a kultura ovlivňují naše rodičovství

Rebeca Wildová: Svoboda a hranice, láska a respekt. Co od nás děti potřebují

Peggy Joy Jenkinsová: Jak rozvíjet dětskou spiritualitu. Jednoduchá praktická cvičení

Jean Liedloffová: Koncept kontinua. Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti

Jane Bennettová: Požehnání, ne prokletí. Průvodce pro matky a jejich dospívající dcery

Gabrielle Roth : Mapy k extázi. Léčivá cesta pro nespoutaného ducha. Učení městské šamanky

Kristi Meisenbach Boylanová: Sedm posvátných fází menarché. Spirituální cesta dospívající dívky

John Landaw a Janet Brooke: Princ Siddhártha. Příběh Buddhy

Ralph Abraham, Terence McKenna, Rupert Sheldrake: Trialogy na hranicích Západu. Chaos, tvořivost a znovuposvěcení světa

Jiddu Krishnamurti: Vnitřní revoluce

Fritjof Capra: Bod obratu. Věda, společnost a nová kultura

Alfred Lansing: Endurance. Neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Michael Harner: Cesta šamana. Jak probudit svůj vnitřní potenciál

Připravujeme:

Yongey Mingyur Rinpočhe: Radost ze života. Štěstí jako vědecká disciplína