Andreas Weber s Emmou & Maxem
Blbinky a bláto
Akční knížka vhodná do velkoměst & pro stavbu domečků na stromech

1. vyd. 2015, ISBN 978-80-7436-057-2, Brož., 135 str.

doporučená cena: 168 Kč
naše cena
: 143
ušetříte: 25
SLEVA: 15 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorovi | Obsah | Komu je určena tato kniha? | Škola jako divočina | Všichni milují život | Nabourejte se do svého hřiště | Zástupy dětí do ulic | Ukázková miniknížka v Calameo | Ukázková miniknížka v pdf

Nabourejte se do svého hřiště

Nabourejte se do svého hřiště

Ze zajetí vybavených hřišť do světa, který vytváříme sami

„Aby nějaké místo mohlo mít na děti magický účinek, musí tam mít možnost řádit a ničit. Tedy lézt na stromy, patlat se v blátě, chytat zvířata, promáčet se — opustit všechny cesty.“ — Robert M. Pyle

Kde je ve městě místo na hraní? Samozřejmě na hřišti

Berlínský „Zákon o veřejných dětských hřištích“ („Gesetz über öffentliche Kinderspielplätze“) počítá s jedním metrem čtverečním hrací plochy na každého obyvatele hlavního města. Jeden metr na každého Berlíňana! Teoreticky bych tedy mohl vstoupit na oplocenou plochu hřiště na Stuttgarter Platz v Charlottenburgu, plného dětí z dobře situovaných rodin, ve chvíli, kdy se tam děti s vycpanými zadečky přetahují o lopatky a s chutí se s nimi tu a tam praští, zatímco matky klábosí, s kelímkem chai latte z baru odnaproti na svůdných kolenou. Mohl bych si, sledován podrážděnými pohledy, stoupnout do pískoviště, prstem do písku okolo svých nohou nakreslit kruh a zvolat: „Tohle je moje místo na hraní! Tenhle metr čtvereční patří mně!“ Panika. Pronikavé výkřiky. Bleskový úprk z ohroženého areálu. Pravděpodobně by rychleji dorazil někdo z městského úřadu, ne, SEK („Spielplatzeinsatzkommando“ — policejní jednotka rychlého nasazení pro hřiště), aby mě zajistili, ještě než by pohledné matky stačily vypít své latte.

Děti na hřištích podléhají silnější kontrole než opečovávaná populace páťáků na hodině latiny. Tuto kontrolu vykonávají dvě mocnosti — rodiče a chůvy, kteří po hektickém shoppingu v sobotu ráno sledují děti při každém pohybu. A stavební normy, podle nichž lze zakládat herní prostory. A ty jsou velmi úzce vymezené, jak nás poučí pohled do Wikipedie: „Veřejná hřiště a tamější hrací zařízení musí v Evropské unii od roku 1998 odpovídat evropské normě DIN EN 1176 a 1177. Rovněž je třeba dodržovat DIN 18034 (požadavky a pokyny pro plánování a provoz) a pro hřiště ve školách a školkách poučení GUV (,Gemeinde-Unfall-Versicherung‘ — pojištění odpovědnosti obcí).“  

Moderní herní zařízení mají na jedné straně umožnit dětem optimální zkušenost pohybu a na straně druhé co nejvíce minimalizovat riziko nehod. Jsou proto stabilní, velmi kvalitní, bezpečná a — nudná: vyslanci všeobecného pedagogického poselství: „Víme lépe než ty, jaký jsi. Přizpůsob se. Když selžeš, odpovědnost neseš jen ty sám.“ I tady dochází k dvojné vazbě („double-bind“) pedagogiky: rozmanitá hrací zařízení sugerují: „Tady na nás děti někdo strašně moc myslel!“ Ale podprahové poselství prefabrikovaných konstrukcí je jiné. Je posouzením toho, co je povolený obsah dětské fantazie — a tím aktem násilí. Děti na to reagují po svém — tím, že tam nechodí. Návaly na hřištích v zámožných ghettech uvedených velkoměst mohou působit mylným dojmem jen zpočátku. Koneckonců rodiče své drobečky v plenkách rovnou vyloží z Volva V70, aniž by jim dali na výběr. A potom tam je taky kolem dokola plot. Krom toho na mnohých místech alternativní oázy prostě nejsou.

Jinak to ale vypadá v zábavních arénách méně udržovaných, chudších čtvrtí. Zařízení ze začátku 80. let, z bezpečnostních důvodů odšroubované houpačky, prázdno. Žádné děti. Stručně — zhroucený ekosystém. Každý dospělý, jenž sem zabloudí, v duchu počítá s tím, že — se svým natěšeným dítětem na ramenou — narazí na odhozené jehly.

Průzkumy ukazují, že děti upřednostňují divoké hrací plochy před umělými. Zpráva mládeže o přírodě („Jugendreport Natur“) uveřejněná v roce 2010 marburským přírodním sociologem Rainerem Brämerem ukazuje, že sedmdesátiprocentní většina si nejraději hraje v nekontrolované, nestřežené přírodě, mezi rostlinami, které samy rozhodují o svém osudu, a zvířaty, jejichž opatrnost a plachost je důkazem jejich volnosti. Vše je tu zdarma — na rozdíl od částek, které spolyká normované hřiště. Na poměrně rozměrnou volnočasovou prostoru jde z obecního rozpočtu více než 100 000 euro — a ročně ještě k tomu 5 000 euro na údržbu.

Kdyby si dítě mohlo vybrat mezi hřištěm podle DIN EN 1176 a zpustlým pozemkem s altánem a rozpadlou stavbou, téměř pokaždé by se rozhodlo v neprospěch hřiště. Stejně tak jako by si téměř nikdy nevybralo školu, v níž se má učit o „realitě“, pokud by jako alternativu mělo tvořivou hru, uprostřed reality a zcela bez známek. Co tedy chybí našim hřištím? A jak můžeme tyto nedostatky odstranit?

Má-li se svět stát pro děti plodným, nesmíme předem určovat výsledek. Musíme jim ponechávat volný prostor. Jakoby nahodile, z naší strany zcela neplánovaně, nechat povalovat různý materiál, jenž inspiruje všechny smysly. Taková houpačka je skvělá — ale park s konstrukcemi, kolotoči a kovovými šibenicemi se podobá dálnici táhnoucí se podél svodidel, po níž fantazie může svištět jen jedním směrem. Květy rostou na okraji, z vozovky nejsou vidět.

V obytných čtvrtích, v těch módních s přeplněnými volnočasovými areály i v těch tristních s hřišti ležícími ladem, potřebujeme dekonstruovat hřiště. Oživit mrtvé. „Grassroots“ revoluci (tedy revoluci zezdola) hravého smyslu. V dětských TÜV ghettech potřebujeme takovou odvahu a poctivost, jakou předvedl např. umělec Joseph Beuys se svým projektem 7 000 dubů pro město Kassel, v němž tyto pomalu rostoucí rostliny s podprahovou sugestivitou ve svém okolí změnily atmosféru. Přesně toho jsou schopny i naše děti. Musíme jim ale otevřít dveře.

Proto představuji ideje revoluce na hřištích — „Nabourejte se do svého hřiště“ — jež by se mohly stát zárodky tvůrčí svobody. Nevytyčují přesně narýsovaný alternativní program, nýbrž přinášejí nové podněty směřující na ona citlivá místa, na nichž malá změna dokáže obrátit celý systém vzhůru nohama. Filozof Gregory Bateson to nazval „rozdílem, na němž záleží“. Právě v tom viděl znak toho, jak živí tvorové zacházejí se svým prostředím.

Dost bylo beznaděje. To se snadno řekne, když stojíte mezi zrezivělou prolézačkou a zaručeně beznehodovou pirátskou lodí v lahvi, vystavěnou přesně podle komiksu Kapitán Modrovous. Jak jen tady člověk může dát věci do pohybu? Mohu jen neustále opakovat — jediné, co nám chybí, je odvaha. Obrátit něco úplně naruby není vůbec tak těžké. Člověk jen musí najít to správné místo. To je genialita mnoha lidí — mají smysl pro takováto slabá místa.

Například já. Nedávno jsem jel autem přes retardační práh v jedné zóně 30 km/h. Vyčníval z něj na šířku půlky dlaně dlažební kámen. Ten tam zapomněli stavitelé silnic. Uvízl jsem přední nápravou, a bim bam!!!, kolo se utrhlo, motor bouchl, převodovka na kusy, sedadlo spolujezdce se vylomilo z úchytu, airbagy vystřelily, všude kouř, roztříštěné sklo, táhlý tón klaksonu, moře oleje na silnici. Emma, Max a já jsme vylezli celí vyjevení. Pes se v poslední chvíli zachránil skokem z předního sedadla, jinak by dostal airbagem po hlavě. Nemám ponětí, jak o tom věděl. Každopádně to bylo to správné místo pro mé staré volvo. Systémově vzato. Takříkajíc ventil, kterým se dá vypustit vzduch naráz. Nabourej si své volvo. Teď jezdím tramvají.

Honem vodu

My, živé bytosti, se skládáme ze dvou třetin z vody. Stejně jako zemský povrch. Voda nás kolébá, voda nás vyplňuje, voda nás utěšuje. Voda nás — a všechny věci — proměňuje. Smícháme-li je s vodou, svět je jiný. To vědí dokonce i žížaly, které po pořádném lijáku vylézají ze země. Proto se bez vody nedá venku dost dobře hrát. První věc, kterou by úřad TÜV pro kontrolu DIN musel nainstalovat na místě budoucího hřiště, je kohoutek. Pumpa. Studna. A pak se už dámy a pánové mohou vlastně jen opřít a sledovat, co se stane. Moje proroctví — vodovodní kohoutek plus nevyužívaná plocha plus děti se rovná radostné blbnutí v blátě.

Musí tu tedy být vodní zdroj. Není nic snazšího — na ulicích jsou všude položené vodovody. Na ty se dají — jako například v Berlíně v mnoha uličkách v centru — napojit pumpy nebo kohoutek, který při každém použití pouští vodu na 20 vteřin (jako umyvadla na dálničních odpočívadlech), nebo malý bublající ventil, z nějž se neustále řine malý čůrek, který se na písku rozšiřuje do bahnité delty.

Teď máte svůj vlastní potok! Zurčí-li vaším hřištěm potůček v zákrutech, které si sám vytvořil, nemá to daleko do skutečného ráje. Můžete měnit tok vody nebo přihlížet, jak sám mění tvar, můžete vytvořit mělčiny a hluboké výmoly, přivábit sem rákos a žáby. Plýtvání vodou? Spíše oběhové hospodářství. To, co vychází z vodovodu, je spodní voda, která na vašem dobrodružném úhoru prosakuje zpět do půdy.

Voda je počátkem i koncem. Úřady by mohly rezavé kolotoče nechat tam, kde jsou, jen kdyby na hřiště nainstalovaly nějaký vodní zdroj. Že je to drahé? Á, to je zajímavé. To je vlastně takové malé cvičení v aplikované spravedlnosti — nepatří snad voda na této zemi všem? A patří-li všem, nenáleží potom i vám, dětem?

V tomto ohledu byste si mohly přivést vodu samy. Jako hasiči. Znáte přeci ty modré, hranaté cedule na plotech a zdech domů, s bílým T a čísly. To jsou značky nejbližší přípojky. Tam se dá napojit hadice, a můžete to spustit, nejprve alespoň tak na zkoušku. Nejdříve se ale zeptejte, než odtáhnete poklop! Možná vám hoši z hasičské jednotky pomůžou. A zatímco schvalování pumpy na hřišti chvíli potrvá, město uspořádá slavnost vody a bláta…

Bahnité jámy místo studní: díky fantazii, fólii a filtrační textilii

Samozřejmě to také můžete převrátit. Všude ve městě přeci jsou vodní zdroje. Totiž kašny, fontány, bublavé nádržky. Bývají na nich přišroubovaná upozornění, jako „Inteligentní lidé neházejí nic do vody ani do ní nestrkají části svého těla. Pro ty méně inteligentní je zde tato cedule“. Už je to tu zas. Hodnocení na celé čáře. Inteligentní jsou prý ti, co poslouchají. Zív.

V létě navzdory takovýmto upozorněním vidíme rodiče, kteří své malé děti koupou v kašnách. Pokrokové obce pro tento účel zřídily stříkací fontánky, které na stisk tlačítka skrápějí dlažbu, jak je tomu na Léon-Jessel-Platz nebo Nauener Platz v Berlíně. Děti se tam brouzdají po kamenech. Co chybí? Blbinky a bláto! Potřebujeme písek! To je totiž druhá komponenta univerzální hravé formovatelnosti. Tak jako na vyprahlé poušti hřiště umožní život teprve voda, stejně tak městskou kašnu oživí teprve písek. Dalo by se to nazvat „Nabourejte se do své fontány“ — vyprojektujte si vlastní pláž na dlažbě!

Potřebujeme: filtrační podložky ze zahradních potřeb (aby se neucpaly odpadní kanály, to by milé dámy a pány z úřadu pro podzemní a vodní stavby proměnilo v zuby cenící vampýry), fólii (aby se utvořil rybníček) a náklaďák písku. Stojí 100 euro. Umíte si představit otevřená ústa ostatních dospělých a jejich dětí poté, co se dlažební sprcha náhle promění v útěšný močál? Umíte si představit, že to najednou ve všech hlavách začne šrotovat — jaké by to jen bylo, kdybychom tohle kamenné náměstí vyměnili za mokřinu?

Suť prosím složte zde

Dříve, již je tomu celá věčnost, v mlze dávnověku, kdy jsem sám byl dítě, se každé dva měsíce konal odvoz neskladného odpadu. Sousedi tehdy postavili před dveře vyřazené, ale ještě stále perfektně zachovalé sedací soupravy. Prkna. Krabice hřebíků. Televizory. Proutěná křesla. Role pletiva. Půl noci jsme se my děti mohly přetrhnout, jen abychom mohly šmejdit a žasnout. Štípnout materiál na náš domeček a nandat ho do nalezeného kolečka. Na několik slastných hodin při setmění jaksi patřilo všechno všem.

O co, že vaše hřiště ožije, nebudou-li dospělí dávat své staré věci do sběrného dvora, ale vám. Nebo když vám tam sběrna tříděného odpadu vyklopí kontejner se starým dřevem. Že je to smetiště? Ale jen pro dospělé, kteří vždy stáhnou půlky a nevědí, jaký je to pocit mít v hrudi živé srdce. Že je to nebezpečné? No jasně. To taky musí. Kdopak si chce hrát ve světě, v němž už nic není nebezpečné? Samozřejmě vyjma paralyzujícího pavouka v The Elder Scrolls, kterého složíte elfími šípy…

Ohniště pro planoucí srdce

Pro shromáždění v divočině je potřeba oheň. Pro zahřátí. Na opékání malých zvířat. Na pečení placek z mouky na horkých kamenech. Aby se, když se začne stmívat, dalo snít a zřít, že svět ve svém nitru jen tak plápolá a žhne živostí. Zkuste to ale někdy vysvětlit nějakému dospělému.

Oheň je nebezpečný a zlý a bezpodmínečně povolený až od osmnácti! To má dlouhou tradici. Stojí to tak v tajném slabikáři výchovy německých dětí, „Ježipetrovi “. Kde rodiče nechají svého Kašpara vyhladovět, protože nesní celý talíř? Ano, taky vám to vaše matka předčítala? A připadalo vám to tak nějak normální? Mně též. I mým dětem. A mým rodičům taktéž.

Přesně tak. Když jsou totiž člověku dva roky, připadá mu normální vše, co dělají rodiče. Neboť jsou velcí a dospělí!!!, kdežto vy nemáte ponětí. A když vám předčítají, napůl vážně, tak nějak nenuceně, ale přeci jen se soustředěným výrazem v obličeji, třeba aby motivovali k řádným stravovacím návykům, že: „Čtvrtého dne k pláči nutká, / Kašpar že je jako nitka. / Sotva dvě tři kila vážil. / Na pátý den Kašpar dožil.“ — tak se to ve vás usadí. Někde v hloubi, kam už později nikdy nezavítáte. Do té doby, než to budete předčítat svým vlastním dětem. A mluvit zvesela, přitom se ale tvářit vážně.

A potom se vám samozřejmě také vštěpuje, že „nůž, vidlička, nůžky, světlo (tedy oheň) nejsou pro malé děti“. Vidlička a nůžky, nu ano. U těch už vaši rodiče párkrát i udělali výjimku. Ale oheň? Vždyť jste se u domečků dočetly, že opravdoví malí uprchlíci si obstarávají teplou stravu sami. A přitom jsou vaši kolegové celkem rozumní. Za mnohaletou existenci skautů, mládežnických táborů a táborů v divočině došlo stěží k nějakým nehodám, které by stály za zmínku. Jasně, drobné popáleniny. A taky řezné rány při řezání. Odřeniny při lezení. A vůbec, vaše kůže je přece vaším deníkem. Je-li popsaná, máte se dobře.

Co potřebujete k rozdělání ohně? Vyskládejte kruh z kamenů, uvnitř vyberte trochu půdy. Ne příliš hluboko. Potom tam dejte suchou trávu (té opravdu hodně) nebo odumřelé stonky šťovíku, bodláků, kopřiv, vratiče. Vše, co dobře hoří a dá se lámat. Přes to pár suchých větví. Čerstvé dřevo ze stromu nehoří. A když to všechno vzplane (no, kdepak jen máte sirky?), můžete navrch položit jednu nebo dvě silnější větve.

Nevidět les pro samé stromy

Sportovní náčiní — super. Pingpongový stůl — paráda. Pokud je stoprocentní bezvětří, dá se i použít. Jinak se na něm vždy dá odfrknout, zatímco ti nejmenší sbírají semena šťovíku, ze kterých pak kvazi vaří kvazi polévku. Co je ale žalostnější než takový ten stůl z vymývaného betonu uprostřed vylidněné normované pouště? Vzpomínám si na nekonečná klání v ping-pongu za domem. Nebyla ničím jiným než zprávou tíživé beznaděje.

Podle zákonů o hřištích připadá na sport určitý podíl ploch. Ten ale sotvakdo využívá. Občas přijede sekací traktor, aby se zabránilo tomu, že vše zaroste a vznikne les. Proč vlastně? Les by byl přeci prima! Je to totéž jako se školním dvorem: — dost bylo opečovávání. Dost bylo nákladů. Obecní pracovníci, aby nepřišli o práci, vám třeba mohou pomáhat při stavbě domečků.

Řešení, jak tomu často bývá, je přesným opakem toho, co jsme očekávali — nepomůže ještě dokonalejší hřiště, ale hřiště naprosto nedokonalé. Antihřiště. Neareál. Teprve to se stane skutečným místem na hraní a ne jen omílání žádoucího a bezpečného chování. Dveřmi k něčemu novému, netušenému a zcela nepopsanému.

Bránou do fantazie.

 

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu  

Další naše knížky
DharmaGaia mj. vydala:

David Abram: Kouzlo smyslů. Vnímání a jazyk ve více než lidském světě

Geomancie a integrální kultura. O novém vztahu k naší domovské planetě

Rebeca Wildová: Učit se žít s dětmi. Bytím k výchově

Carol Schaefer: Pro příštích sedm generací. Rada starých moudrých žen představuje svou vizi budoucnosti Země

Bret Stephenson: Co dělá z chlapců muže. Duchovní přechodové rituály ve věku nevšímavosti

Gary McLain: Indiánská cesta. Učení o tom, jak rozprávět s Matkou Zemí

Julia Dibbernová: Miminka v bezpečí. Průvodce pro odvážné rodiče

Meredith F. Smallová: Naše děti, naše světy. Jak biologie a kultura ovlivňují naše rodičovství

Rebeca Wildová: Svoboda a hranice, láska a respekt. Co od nás děti potřebují

Peggy Joy Jenkinsová: Jak rozvíjet dětskou spiritualitu. Jednoduchá praktická cvičení

Jean Liedloffová: Koncept kontinua. Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti

Jane Bennettová: Požehnání, ne prokletí. Průvodce pro matky a jejich dospívající dcery

Gabrielle Roth : Mapy k extázi. Léčivá cesta pro nespoutaného ducha. Učení městské šamanky

Kristi Meisenbach Boylanová: Sedm posvátných fází menarché. Spirituální cesta dospívající dívky

John Landaw a Janet Brooke: Princ Siddhártha. Příběh Buddhy

Ralph Abraham, Terence McKenna, Rupert Sheldrake: Trialogy na hranicích Západu. Chaos, tvořivost a znovuposvěcení světa

Jiddu Krishnamurti: Vnitřní revoluce

Fritjof Capra: Bod obratu. Věda, společnost a nová kultura

Alfred Lansing: Endurance. Neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Michael Harner: Cesta šamana. Jak probudit svůj vnitřní potenciál

Připravujeme:

Yongey Mingyur Rinpočhe: Radost ze života. Štěstí jako vědecká disciplína