Andreas Weber s Emmou & Maxem
Blbinky a bláto
Akční knížka vhodná do velkoměst & pro stavbu domečků na stromech

1. vyd. 2015, ISBN 978-80-7436-057-2, Brož., 135 str.

doporučená cena: 168 Kč
naše cena
: 143
ušetříte: 25
SLEVA: 15 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorovi | Obsah | Komu je určena tato kniha? | Škola jako divočina | Všichni milují život | Nabourejte se do svého hřiště | Zástupy dětí do ulic | Ukázková miniknížka v Calameo | Ukázková miniknížka v pdf

Všichni milují život

Všichni milují život. Svépomocná skupina za princip přírody

„Nikdy nepochybujte o tom, že malá skupina odhodlaných lidí může změnit svět. Ve skutečnosti se to vždy podařilo jen jim. - MARGARET MEAD

Kde tedy začít? A jak? Jak můžeme tam, kde se zdá, že příroda a divočina už dávno vymizely, otevřít dětem svět pro hravou svobodu?

K opravdu vážným případům nedochází v maloměstech na našem venkově, sídlištích rodinných domků s jejich toskánskými minipaláci, švédskými venkovskými vilkami, chatami z pálené cihly, kde je vždy dost parkovacího prostoru pro všechny. Jistě, i zde je boj o poslední nevyužívané prostory – zarostlé výklenky za novým Penny Marketem na konci ulice, toužebná zákoutí v duši dětí za úkoly z matematiky a novou bouchačkou – v plném proudu. Zdá se však, že by člověk ještě stále mohl vyrazit a začít, jak jen by překonal všechny ty momenty lenivosti. Je tu prostor. Zájem nás, rodičů, angažovaných pedagogů. Alespoň z principu. Ale pokud to vše chybí? A přesto je zoufale potřeba divočiny? Divočiny, které děti chtějí odpovědět svou vlastní divokostí – tedy svou vlastní existenční potřebou hravého a tvůrčího sebeurčení. Kde začít v oněch kamenných městských centrech, kde žádní ctižádostiví rodiče nevláčejí své děti každé odpoledne po hřištích? Kde ulice patří uspěchaným dospělým, autům, která jim tarasí cestu – nebo skupinkám mladých, kteří bezcílně bloumají, se smartphonem v ruce? V soutěskách paneláků, v nichž úhledné plazivé keříky ve stínu masivních betonových zábran kryjí řádně zastřiženou a před pošlapáním chráněnou zeleň? Kde se život odehrává za dveřmi bytů před ohromnými televizními obrazovkami a monitory počítačů? Kde rodiče necítí, jak by jejich dětem prospělo jít ven? Zkrátka: kde si nikdo ani nevzpomene na to, co postrádáme?

Dalo by se také zeptat: jak jen by tu byl možný přirozený přístup k nám, lidským dětem?

Přirozený pro náš druh – tedy odpovídající našim potřebám – ale neznamená, že by prostředí muselo odpovídat přírodní vesnici z 18. století, aby děti získaly podněty potřebné pro svůj rozvoj. To je právě omyl: děti touží po dobrodružství tvůrčího a hravého sebeurčení – lhostejno, v jakém vnějším kontextu. Ekologicky správné dětství nepotřebuje žádný biotop se vzácnou faunou. Potřebuje místa na hraní. Je jedno, zda v nějakém zrušeném slumu nebo na okraji národního parku.

Rozdíl paradoxně spočívá v tom, že v národním parku platí „zákaz vstupu“, ve velkoměstském ghettu ale ne. Tam dnes máme více svobody než ve skutečně „hodnotné“ přírodě. Jen se jí nechápeme, nepředáváme ji už dále svým dětem. To bychom ale kdykoliv mohli. Zde se otevírá pole působnosti pro praktickou ekologii: ne na ochranu vzácných biotopů, nýbrž tím, že budeme hájit potřeby nejdůležitějších lidí, které máme. A opět je to na nás, rodičích, učitelích, pečovatelích, abychom se vzchopili, vybičovali se k činu, jímž se liší aktivní život od bezmocného poklidu.

V městských centrech potřebujeme povstání ve jménu divokosti. A toto povstání, tato divokost si nežádá ničeho jiného, než abychom se spojili, setkali a poznali se a společně projednali, jak svým dětem umožnit návrat do ulic. A zde se možná ukazuje dokonce ještě něco dalšího: tak jako jsou svobodná hra a nijak nebrzděná fantazie dimenzemi, v nichž se rozvíjí divoká povaha dítěte, stejně tak je sociální setkávání, vyjednávání, debatování, soupeření a pospolitost dospělým způsobem, jak prožít divokost. Čili jeví se to takto: v městských centrech a okrajových ghettech potřebujeme, co se týče našeho vzájemného styku, návrat ke kmenové kultuře.

Vše začíná komunikací. Přítomností protějšku. Vše počíná číslem vyšším než jedna. Největší překážkou, která stojí v cestě prožívání „přírody“ v metropoli, není nedostatek volného prostoru – nýbrž nedostatek druhých dětí. Zrovna velkoměsto oplývá tajemnými – a často také nebezpečně zaharampáděnými – zákoutími, v nichž se do reality může vedrat fantazie. Tak si třeba dlouholetý primátor Mnichova Christian Ude vřele vzpomíná na to, jak jako dítě trávil celá odpoledne s kamarády v troskách domů na opuštěných parcelách – nepozorován a bez regulí, pán nedozírného světa.

Dnes už ale venku nejsou skoro žádné děti – a tady začíná úkol dospělých. Musíme se zasadit o to, aby výtahy výškových domů v určitý čas vyplivly kritické množství dětí. Zbytek se dostaví sám od sebe. Je tedy dnes zapotřebí přímo paradoxně působící kombinace důslednosti a tolerance: „Ne, teď vypnete počítač. Ne, musíte si hrát venku. Ano, můžete rýt v parku. Ano, taky si můžete postavit chatičku mezi tújemi… !“

Je nutné, aby se dospělí spojili. Je to nutné, protože žádní rodiče nemohou na vlastní pěst svému dítěti navrátit možnost nerušené existence venku: přítomnost jiných dětí, samozřejmé tolerování toho, že děti dělají „nesmysly“, že mají právo na své vlastní světy, že „zmizí“, aby s kamarády „nic“ nedělaly a pak se vrátily špinavé a s roztrhanými kalhotami a krvavými šrámy. Abychom znovuobjevili toto duševní klima, je třeba vytvořit kulaté stoly – v obytné čtvrti, bloku, ve spádové oblasti školy. Potřebujeme herní večery pro rodiče, jež by mohly být současně svépomocnými skupinami a večírky na předměstí. Vrcholná setkání lidstva se vší jeho vřelostí a všemi jeho dramaty.

Koneckonců tyto ideje vycházejí z oněch nových modelů společného života, práce a oslavování, jež se dnes zkoušejí v metropolích a poměrně jdou na dračku. Ať už v „interkulturních zahradách“ nebo při „Urban Gardening“ – všude jde o potřebu žít pomaleji, blíže zemi, méně anonymně, více pospolitě – ale ne s předznamenáním zahrádkářské omezenosti, nýbrž jako o otevřenou výměnu, v níž se vše rozdílné vzájemně obohacuje. Pro naše téma to znamená: žádná hřiště pouze s lavičkami pro pletoucí matky, nýbrž divočinu plnou domečků, v níž přizvaní rodiče za soumraku rádi spolu vypijí sklenku čaje. Opravdové interkulturní zahrady jsou místy pro hry dětí, těch dětí, které jsou tak malé, že ještě nemluví žádnou řečí, kromě řeči svých dychtivých rukou a zářících očí. My dospělí již nedokážeme změnit svět. Ale děti toho jsou vždy schopny. My jim můžeme dát šanci, aby to udělaly.

Nejde to seshora. Nestačí, poskytne-li komunita skvělý přírodní zážitkový prostor, spravovaný angažovanými pedagogy. Něco takového je rovněž ghettem, ghettem užitných zdrojů. Navrátit divočinu do života je aktem síly, který funguje jen zezdola, když ti, již hladoví po životě, si tam opět najdou sami cestu. Na správné komunální politice proto záleží jen podmínečně. Jde především o odvahu a kuráž společně zamířit za jiným životním modelem.

Popisuji zde sociální utopii, to zajisté – ale takovou, která bude hned vyzkoušena, a to s ohromným zájmem. Tato utopie současně vychází z univerzálního dědictví: je společenskou realitou mnoha miliónů let lidské evoluce, během níž si malé skupiny mezi sebou vyjednávaly své životní podmínky, zasazené do zkušenostních a identifikačních možností přírody. Dáme-li dětem, přímo v těsných městech, možnost být divoké, jak je jim vlastní, možná nás to také dovede zpět k naší vlastní divokosti. Výsledek by mohl připomínat, jako když obezřetně zavítáme do své domoviny.

Hodnocení knihy
kniha zatím nebyla hodnocena

ohodnoťte knihu  

Další naše knížky
DharmaGaia mj. vydala:

David Abram: Kouzlo smyslů. Vnímání a jazyk ve více než lidském světě

Geomancie a integrální kultura. O novém vztahu k naší domovské planetě

Rebeca Wildová: Učit se žít s dětmi. Bytím k výchově

Carol Schaefer: Pro příštích sedm generací. Rada starých moudrých žen představuje svou vizi budoucnosti Země

Bret Stephenson: Co dělá z chlapců muže. Duchovní přechodové rituály ve věku nevšímavosti

Gary McLain: Indiánská cesta. Učení o tom, jak rozprávět s Matkou Zemí

Julia Dibbernová: Miminka v bezpečí. Průvodce pro odvážné rodiče

Meredith F. Smallová: Naše děti, naše světy. Jak biologie a kultura ovlivňují naše rodičovství

Rebeca Wildová: Svoboda a hranice, láska a respekt. Co od nás děti potřebují

Peggy Joy Jenkinsová: Jak rozvíjet dětskou spiritualitu. Jednoduchá praktická cvičení

Jean Liedloffová: Koncept kontinua. Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti

Jane Bennettová: Požehnání, ne prokletí. Průvodce pro matky a jejich dospívající dcery

Gabrielle Roth : Mapy k extázi. Léčivá cesta pro nespoutaného ducha. Učení městské šamanky

Kristi Meisenbach Boylanová: Sedm posvátných fází menarché. Spirituální cesta dospívající dívky

John Landaw a Janet Brooke: Princ Siddhártha. Příběh Buddhy

Ralph Abraham, Terence McKenna, Rupert Sheldrake: Trialogy na hranicích Západu. Chaos, tvořivost a znovuposvěcení světa

Jiddu Krishnamurti: Vnitřní revoluce

Fritjof Capra: Bod obratu. Věda, společnost a nová kultura

Alfred Lansing: Endurance. Neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Michael Harner: Cesta šamana. Jak probudit svůj vnitřní potenciál

Připravujeme:

Yongey Mingyur Rinpočhe: Radost ze života. Štěstí jako vědecká disciplína