M. Mrowetz, I. Antalová a G. Chrastilová
Bonding - porodní radost
Podpora rodiny jako cesta k ozdravení porodnictví a společnosti?

1. vyd. 2011, ISBN 978-80-7436-014-5, Brož., 368 str.

doporučená cena: 338 Kč
naše cena
: 270
ušetříte: 68
SLEVA: 20 %
Obsah stránky:
Anotace | O autorkách | Obsah knihy | Předmluva Evy Labusové | O knize řekli/napsali | Miniknížka k nahlédnutí

O knize řekli/napsali

Jiřina Prekopová, dětská psycholožka, terapeutka, zakladatelka a prezidentka mezinárodní Společnosti pro podporu pevného objetí ve smyslu životního stylu a terapie (TPO), autorka mnoha knih, přeložených až do třiadvaceti jazyků (např. bestseller Malý tyran, Děti jsou hosté, kteří hledají cestu):

Kontakt matky a dítěte po porodu léčí přirozenou bolest a přirozené trauma porodu. Separujeme-li dítě od matky po porodu a v další době, oba tímto retraumatizujeme a nedovolujeme lásce, aby proudila. Dítě není po narození připraveno být samo a separováním jej nutíme k předčasné vyspělosti. Je vědecky doloženo, že lidské mládě je na rozdíl od jiných savců předčasně narozeno. Vlastně by si mělo užívat citového a tělesného dialogu s maminkou ještě asi jednou tak dlouho, než trvá těhotenství. Toto symbiotické sepětí, v posledních měsících ve smyslu pevného objetí, plného lásky a naděje, je pěstováno odjakživa a všude na této planetě tak, že dítě je hned po porodu  položeno mámě na srdce a je v jejím náručí nošeno. Tím je prodloužené těhotenství naplněno. Nejde ale jen o biologické zrání včetně tělesného růstu a vývoje pohyblivosti. Tím, že matka zrcadlí každý citový projev dítěte a dítě matku, oba prožívají empatii a porozumění. Dítě není nikdy odstaveno, dokud pláče a křičí. Dostává se mu stálého důkazu bezpodmínečné lásky a bezpečnosti. Přes matku získává schopnost sepětí s otcem a s celou rodinou. Přesvědčuje se, že se na lidi může spolehnout, a učí se s nimi zacházet. Když je ale dítě od matky odloučeno a musí se obejít bez přirozeného sepětí s ní, pudí ho sebeobranný instinkt k náhražkovým sepětím, jako je cumlání dudlíku, cucání z flaštičky, kmitání hrkáčkem. A právě tak jako se vtiskne pravé sepětí s jeho životně prospěšnými důsledky pro člověčenství na celý život do mozku, vtisknou se do něho i ta náhražková sepětí. Vzhledem k častému opakování a jiným přidruženým handicapům vedou k závislosti na „cumlání“ cigarety, pití, manipulování obrazovky apod. Ne k lidem, ale do osamocenosti. Podíl techniky na porodním lékařství a na materialistickém blahobytu rodiny (dětský pokojík hned po porodu, panoramatický kočárek, lehce dostupné rozvody apod.) pokládám za podstatnou příčinu degenerace lidství v naší společnosti. Kladně viděno je to současně výzva se tomuto existenciálnímu dramatu ve jménu lásky postavit.
 
 
Magdalena Weberová, lékařka-neonatoložka
 
Život je příběh… Tento příběh začal početím, vlastně ještě předtím v dětství rodičů. Od početí běží život každého z nás ve vzájemně se podmiňujících událostech. Zásadní podmínkou pro narození je vedle zdraví otevřenost ženy (i muže) pro přijetí života. Tato otevřenost pro předání života není dílem okamžiku, je nastavením života ženy od jejího časného dětství. Dívka jako budoucí matka je formována náručí vlastní maminky, průběhem dětství. Na procesy a podmínky, které formovaly dítě v těle maminky, navazují děje porodní, poporodní a procesy následujících dnů a týdnů. Hormony zajišťující konec těhotenství, porod a nástup tvorby mléka jsou zároveň hormony, které pomáhají nastavit základní souznění ve dvojici maminka - dítě. Porod je jedním z nejdůležitějších okamžiků přechodu v životě člověka a porodní děje mají významný přesah do dalšího života človíčka i celé rodiny. Vjemy porodu a časných poporodních okamžiků jsou procesy, které se mohou svou intenzitou zabudovat do struktur mozku jako základní prožívání jistoty nebo nejistoty. Porod je provázen určitou mírou bolesti obou, po porodu by však měla následovat chvíle spočinutí v „nové“ blízkosti maminky a dítěte. Pocit bezpečí ve známém rytmu těla mámy spojený s nasycením, teplem, známou vůní a chutí je možná základním proudem impulzů do podvědomí dítěte o tom, že svět je dobrý. Svět dítěte je v časném období světem mámina těla, hlasu a náruče - kde jistota a bezpečí jsou velice důležité (ne však striktně určující) pro vytváření nosných vztahů v dalším životě dítěte. Je zřejmé, že tato základní biologická, pro přežití dítěte kdysi zásadní vazba je východiskem pro další spojení v lásce…
 
Porodem přichází na svět člověk vnímající lásku a bolest. Láska a bolest jej budou nadále formovat a provázet životem. Pokud přijmeme, že smyslem života je postoj láskyplné otevřenosti k jiným lidem, je láskyplný začátek života každého z nás podstatný. Mezní situace životního příběhu bychom měli prožívat v náruči blízkých a v radosti příchodu i v bolesti odloučení procítit důležitá slovíčka „mám tě rád“… a nebýt sám.
 
 
Igor Michalec, lékař-porodník, šéf porodního sálu FN Ostrava
 
Děkuji Michaele a ostatním autorkám za tuto krásnou knihu, která doufám pomůže bořit zavedené mýty v našich hlavách a umožní ženám prožít si porod podle svých představ. Ať už to budeme nazývat jakkoliv, vzájemný respekt, slušnost a ochota naslouchat  jsou nutným základem k nastolené dlouhé cestě, na konci které já nebudu chodit pouze do práce a ženy do nemocnice…
 
 
Daniela Rendl, studentka sociologie a genderových studií
 
Kniha o hluboce ženském tématu, kniha, kterou u nás konečně píší ženy. A to je dobře. Autorky již zvolenou formou sdělení, tedy rozhovorem, dialogem, píší knihu, která je vlastně kronikou sdílení. Propletené povídání tří žen, jež na sebe vzájemně reagují, ovlivňují se a posunují v názorech, vzbuzuje důvěru, navozuje otevřenou intimitu, která vtáhne čtenáře do sdílení.
 
To u nás není obvyklé. Jsme zvyklí číst knihy o zdraví, jež chápou lidské tělo analogicky stroji - pokud neplní očekávané funkce, nebo ne v takové kvalitě, jakou očekáváme, je třeba ho opravit, a oprava je vysoce specifická činnost, k níž je zapotřebí specialisty. Těhotenství popisujeme jako jiný stav, odchylku od normy, s odchylkou spojujeme rizika, a odevzdáváme tak těla do rukou medicíny. Medicína ostatně opanovala všechny biologické události v životě ženy - menstruaci, těhotenství, porod i menopauzu - bez ohledu na to, zda je opravy zapotřebí. Medicína má jistě svou kladnou roli, ale je třeba posunout hranice, které stanoví, co je třeba opravovat. A právě tato kniha nám může v rozhodování pomoci.
 
Institucionalizace péče o reprodukční zdraví žen přinesla odevzdání tohoto pole do rukou lékařů a naše totalitní zkušenost reflexi této problematiky jako problému odsunula o desetiletí, během kterých se u nás tento způsob péče upevnil. Tato kniha vrací ženy do společnosti přítelkyň, příbuzných a porodních asistentek, které nechávají porodu přirozený průběh a nezasahují do něj. Stejně jako k porodu mají respekt také k rodící se vazbě matky a dítěte, respekt k významu otce, respekt k významu změny. Pokud ti, co pomáhají před, při a po porodu, chtějí udělat to nejlepší, často stojí v pozadí. Naše společnost však není uvyklá oceňovat ty, kteří pomáhají tím, že upozadí své zájmy. Obviňuje je naopak z pasivity, nevidí v jejich konání vytváření prostoru pro nejlepší možná řešení. Nejlepší řešení ale mohou najít právě rodiče spolu s dětmi, a proces, skrze nějž tato řešení vznikají, pro ně může být v budoucnu zdrojem síly. V souladu s tím tato kniha nepřináší návod na „správné rození“ ani „správné mateřství/rodičovství“ a neusiluje o ně. Přináší však podporu všem těm, kteří chtějí přivádět děti na svět v úctě k člověku a důvěře ve význam podpory rodičů - jsou to právě oni, kdo poskytnou dětem nejlepší péči.
 
Četla jsem knihu v kavárně poté, co jsem děti odvezla do školky. Byla tam paní s kojencem, naše pohledy se setkaly, usmála jsem se, ona také. Když odcházela, přišla mi říci: „Slečno, nebojte, taky budete mít děti.“ Vůbec jsem netušila, co se stalo, až jsem si uvědomila, že pláču. Tato kniha jistě vyvolá mnohé emoce a vytvoří tím prostor pro osobní změny, které mohou umožnit i změny v celé společnosti.
 
Děkuji autorkám za své slzy, děkuji, že napsaly knihu, která může zhojit trauma českých žen, jež přišly o tradici ženského sdílení i o možnost vlastní kontroly procesu, ve kterém přivádějí děti na svět. Děkuji za naději pro děti, které se narodí do láskyplné náruče svých rodičů.
 
 
Petr Weiss, sexuální psycholog
 
S velkým zájmem jsem si přečetl rukopis knížky o bondingu. Tuto knihu vítám, protože jsem přesvědčen, že ještě dlouho nebude u nás dostatek literatury zdůrazňující význam citového a tělesného kontaktu dítěte s matkou (a taky s otcem) hned od narození, ba v určitých podobách i před ním. Já sám jsem měl to štěstí, že jsem byl možná prvním otcem přítomným u porodu v bývalé ČSSR. Bylo to 17. 7. 1983 při porodu mého mladšího syna Adama, a to díky kolegyni dr. Havránkové, psycholožce a porodní asistentce, která tehdy prosazovala Leboyerovu metodu. Po odhalení mé přítomnosti na porodním sále jsem byl sice žurnálním lékařem striktně vykázán, nicméně mé zážitky jsou samozřejmě celoživotní.
 
Text knihy je čtivý, informovaný a - v nejlepším slova smyslu - zaujatý. Nicméně mám trochu obavu, aby se z myšlenky nestala ideologie. V dnes tak citlivé a diskutované oblasti porodu vedeném doma porodní asistentkou se názory protikladných stran zdají nesmiřitelné, a některé pasáže předloženého díla tuto propast prohlubují. Já sám se domnívám, že na rozdíl od těsného vztahu dítěte a rodičů je pro samotnou technickou stránku porodu podstatně bezpečnější připravené a vybavené prostředí porodního sálu a místo snahy o prosazení přenesení porodu do domácího prostředí by byla účelnější snaha o přenesení domácího prostředí do porodnice. A pokud srovnám dnešní situaci s tím, jaké to bylo ještě před dvaceti lety, jsem si jist, že se to - hlavně díky lidem tak zapáleným pro věc, jako jsou autorky této knihy - postupně i u nás vlastně velmi dobře daří.
 
 
Denisa Prošková, novinářka a spisovatelka
 
Jak jsem přišla k bondingu jako slepá k houslím - byla jsem vyzvána, abych napsala pár slov o rukopisu Bonding - porodní radost. Trochu mi to zamotalo hlavu.
 
Otevřeně se přiznávám, že jsem nikdy nepatřila mezi matky ze všech matek nejmatkovitější. Dokonce se dá říct, že jsem byla těhotná ignorantka. Veškerá moje teoretická příprava na porod a mateřství probíhala formou povinných prenatálních prohlídek a koupí jedné knížky o výchově dítěte od Zdeňka Matějčka. Tak nějak jsem došla k názoru, že když zvládly porodit bez návodu na použití ty miliony matek přede mnou, moje dítě se dostane ze mne ven na svět také.
 
Nutno ovšem podotknout, že se psal rok 1991. Nálada ve společnosti se vůči rodičovství lišila od současnosti asi jako balet od hodně dravého hokejového zápasu. Ne že bychom to měly snazší, jen se mateřství tak brutálně nechopila komerce. Pro obchodníky byly v těch časech matky zcela nezajímavý druh podivínek, které se místo kariéry a cestování zahrabaly u plín a pokakaných zadečků. Neotravoval nás ten všudypřítomný současný příšerný tlak komerce a my „podivínky“ si těhotenství prožívaly a užívaly jako intimní radost v kruhu nejbližších. Víc než na informace a nákup všelijakých krámů se člověk soustředil na signály svého těla a intuici. Každá doba má prostě své.
 
Shodou okolností to život zařídil tak, že jsem v minulých třech ledech řídila časopis Betynka (úplně první časopis pro maminky na českém trhu po roce 1990). Ocitla jsem se v samotném epicentru náletu informací a zpráv o mateřství, rodičovství, kurzech, knihách, časopisech… O tom, co by se mělo a nemělo dělat, a někdy jedno doporučení – podpořené odborníky - vylučovalo druhé. Chápu, že současné maminky musejí z toho zahlcení a tlaku cítit velký zmatek.
 
Jednoho dne mi poslala e-mail  i jedna z autorek této knihy. Zaujalo mne, že těhotenství a porod nevnímá ani jako utrpení, ani jako produkt zážitkové agentury na kšeft.  Že z přirozeného fyziologického procesu, jako je plození, nedělá vědu a sází na ženskost a selský rozum.
 
A právě díky ní jsem se dozvěděla, co to vlastně bonding je, a že jsem měla tu kliku ho prožít už v době, kdy se praktikoval v porodnicích jen výjimečně.
 
Michaela Mrowetz mne poprosila, abych rozhodně využila pasáž, ve které v jednom z našich společných článků svoji zkušenost popisuji. Tak tedy:
 
„Na rozdíl od kamarádek, které v souvislosti s porodem vzpomínaly na škrábavé vložky-drátěnky, nepříjemné holení a povinný klystýr, to, jak je sestra okřikovala, ať neřvou, nebo jim na porodním sále šmejdila pod postelí hadrem uklízečka, mám ve své duši malinkatý drahokámek. Drahokámek, který všechny předchozí porodní vjemy přebil. Dodnes jsem si uchovala pocit křehký jako oplatka, jak mi ihned po porodu položili syna na tělo. Jak mne hřálo jeho teplé malinkaté tělíčko. A pak roztáhl prstíčky jako vějíře a jemně mne jimi zašimral. Ten zážitek byl tak emočně intenzivní, že se mi – když o něm teď zpětně přemýšlím – až zamlžují oči…“ (Betynka, č. 4/2010)
 
Přeji vám, abyste i vy na základě této knížky vnímaly těhotenství, porod i mateřství jako drahokámek. Rodičovství je totiž strašně náročná a bohužel světem podceňovaná disciplína. Ovšem já osobně zastávám tento názor: když se rozhodneme pro rodičovství a vytvoříme dětem klidné, radostné místo plné bezpečí… máme splněno.
 
 
Marie Vnoučková, porodní asistentka
 
Vědecké poznatky pronikají do porodnické péče velice pomalu. Klaus s Kenellem popsali mechanismus bondingu v polovině sedmdesátých let. Já jsem do školy pro porodní asistentky chodila na počátku osmdesátých let. O bondingu ve škole nepadlo ani slovo. Na praxi jsem nejčastěji chodila do velké pražské porodnice, kde se děti po porodu okamžitě oddělily od matek a po procedurách byly odloženy do samostatného boxu.  Chodila jsem se na ně dívat. Často měly široce otevřené oči, široce otevřené zorničky, mlely se v povijanech a jazýčkem dělaly typické pohyby. Chtěly sát. Někdy jsem neodolala a brala je do náruče. Jejich pohledy byly magicky přitažlivé.
 
Někdy v druhé polovině osmdesátých let, to už jsem sama byla matkou a zažila na vlastní kůži, jak traumatické, jak úzkostí naplňující, jak zoufalé je, když porodíte děťátko a okamžitě zmizí z vašeho těla i dohledu, jsem na BBC slyšela zajímavý příspěvek. Byl v rubrice „Věda v dnešním světě“. Objasňovalo se v něm, že pokud se narodí dítě, je pro něj i jeho matku nejbezpečnější, nejprospěšnější a nejlepší, když je umístěno do matčiny náruče. Pokud ho z nějakého vážného důvodu  nemůže chovat matka, má ho chovat otec, a pokud  on není v dosahu, pak ho má chovat KDOKOLIV. Prostě dítě nemá ležet někde, ale v náruči. Velice se mi ulevilo. To, co jsem cítila jako samozřejmost, se objevuje již jako vědecky ověřený fakt v běžném médiu, je to informace  dostupná.
 
Co se ještě všechno musí stát, aby se dostupná informace o vědecky podloženém procesu stala oporou pro podporu tohoto procesu?
 
Doufám, že tato kniha, víc jak dvacet let poté přinese potřebný podnět nejen matkám, ale hlavně profesionálům. Že napomůže skoncovat s nevědeckou praxí separace novorozených dětí od jejich matek.
 
Doufám, že napomůže blíže pochopit podstatu podpory bondingu, a tím pomůže více ženám a více dětem vytvořit vzájemnou vazbu, jejíž hodnota je značná, nevyčíslitelná a v podstatě  je zadarmo.

 
Tatiana Horká, lékařka-dětská psychiatrička
 
…a Duch dítěte se vznáší nad ženou a mužem, nad milujícím se párem, nad budoucími rodiči, které si sám vybírá… Pozoruje jejich vášeň, lásku a je přitahován jejich bytostným Světlem. Duch dítěte je miluje daleko dřív, než oni ho mohou poznat, protože On přichází z jiného Světa…Žena a muž čekají na svoje děťátko, to je skryto  devět měsíců  v lůně ženina těla.  Je  uvnitř a je vševnímající celou svojí existencí, matku poznává zevnitř. Promlouvají spolu jazyky těla… A pak nastává porod, posvátná chvíle pro svatou Trojici – Žena se stává Matkou, Muž se stává Otcem a Člověk  se stává Dítětem = Rodina… Co potřebují? Být spolu, v těsném kontaktu ve fyzickém světě. Matka a dítě potřebují vzájemný dotek, pokračovat v tom, co bylo uvnitř, tělo na tělo. A taky  pohledy do očí, aby dítě uvidělo to známé Světlo v očích matky a otce, jsou to plamínky nekonečné lásky… Navždycky se do sebe otiskují, jejich duše, těla a dítě spojují nitky jejich rodů… A láska tepe v jejich srdcích. Co Bůh spojil, člověk nikdy nerozdělí…
 
V úctě, s láskou a přáním všeho dobrého této blahodárné knize.

 
Jaroslava Lukešová a Marcela Litovová - ředitelka a lékařka Dětského centra
 
V našem Dětském centru  poskytujeme komplexní  interdisciplinární podpůrnou péči dětem raného věku  se sociálně  zdravotním rizikem a jejich rodinám.
 
Děti doprovázíme na počátku jejich životní cesty, v jednom z nejcitlivějších období, kdy mimo osvojování si dovedností mají získat pocit primární důvěry, navázat jistou vazbu k matce, respektive k tomu, kdo o ně pečuje. „Vazba poskytující jistotu“ mezi dítětem a matkou (J. Bowlby) je základem pro důvěru, autonomii a duševní zdraví člověka.
 
S matkami dětí se potkáváme na počátku nové etapy  jejich  života.
 
Některé z těchto matek, i když o dítě mají zájem, nemusí mít v daném momentě z mnoha příčin (abusus návykových látek, psychiatrické onemocnění apod.)  kapacitu své rodičovství zvládnout. I ony však mají  šanci „probudit svůj mateřský cit“, naučit  se přijmout odpovědnost nejen za sebe, ale také za své dítě, mají šanci stát se dobrým rodičem.
 
Naší prioritou je podpora vazby matka–dítě, tak aby citové pouto mezi matkou a dítětem mohlo být navázáno v nejranějším věku dítěte.
 
Jedním z principů naší podpory je matky doprovázet. Nenahrazujeme rodinu. Např. matka motivovaná k léčbě abusu drog zpravidla potřebuje mimo získání dovedností v péči o dítě také intenzivní podporu v tom, že léčbu i životní roli matky může zvládnout.
 
Zcela přirozeným úkolem období časné dospělosti je naučit se přijmout odpovědnost za sebe a za své dítě. Vytvořením jisté vazby s dítětem mu dát pocit primární důvěry v lidi, v tento svět.
 
 
Helena Máslová, lékařka
 
Kniha Michaely, Gauri a Ivany  je pravděpodobně jednou z průlomových knih, které vycházejí  jednou za několik let. Dává odpověď na nejistotu, kterou instinktivně cítí mnoho rodiček, když je jim po porodu odebráno dítě. Jen málo z nich se odváží položit přímou otázku: „Proč musí být dítě sledováno dvě hodiny na zvláštním oddělení a nemůže být se mnou?“ Tyto ženy bývají informovány, že děti rychle prochladnou a také se potřebují v klidu vzpamatovat ze šoku, kterým pro ně porod je. Ptají se dále: „A proč by se dítě nemohlo vzpamatovávat a zahřívat na mém těle? Proč musí ležet někde samo?“ Ty bojovnější se pak dozví absurdní argument: „Tam nebude samo, tam budou i ostatní děti a bude je sledovat sestřička!“
 
Separace matky a fyziologického novorozence nemá žádný medicínsky podložený důvod, jde pouze o výsledek systémové organizace poporodní péče a dělbu mezi dvě specializace – gynekologii a pediatrii. Dosud nebyl správně ohodnocen přínos vzájemného kontaktu matky a dítěte, který jednoznačně prospívá jak matce, tak dítěti, a to ještě o to více, pokud porod proběhl medicínky nebo operativně. Podpora bondingu je ochranným faktorem poporodních duševních poruch, významně přispívá k bezproblémovému nástupu laktace a vytvoření kvalitní rané vazby, která je určující pro pocit bezpečí a důvěry v následujících letech.
 
 
Šárka Parkánová - matka, dula, laktační poradkyně, dětská sestra
 
Kniha je pro mne  příjemným čtením jako pro matku, ale také zároveň jako pro dulu a zdravotníka. Je mnoho knih, jež popisují fyzický průběh porodu, ale málo z nich dává důraz na duševní vnímání a na celkový prožitek z porodu. Autorky upozorňují na důležitost průběhu porodu, který pak ovlivňuje další vývoj vztahu mezi matkou a dítětem.
 
Zaujal mne způsob, jímž je kniha napsaná - formou rozhovoru zodpovídá spousty otázek, jež slýchávám od maminek na předporodních setkáních a na které se v jiných knihách jen těžko hledají odpovědi. Kniha tak obsahuje spousty užitečných otázek a odpovědí také pro zdravotníky, protože porodníkům a porodním asistentkám většinou chybí zpětná vazba, a to především díky nastavenému systému ve zdravotnictví. Maminka po porodu se s asistujícím personálem již málokdy setká a ten se již těžko dozví o jejích pocitech a prožitcích z porodu. Přitom právě tato zpětná vazba by zdravotníkům pomohla v dalším profesionálním růstu.
 
Autorkám patří velký dík za pokus prolomit bariéry!
 
 
Patrik Balint, regresní terapeut
 
Každý začátek je důležitý a nese v sobě ukazatele dalšího průběhu. Porod je jeden z významných začátků – začátků života. Proto je toto období pro život dítěte a následně rodičů jedním z nejdůležitějších. Každý, kdo sebemenším způsobem vstoupí do procesu porodu, se potom později odráží v životě rodiny. Dotkl se začátku života, dotýká se života. Měli bychom si asi stále připomínat tuto zodpovědnost, když se nějakým způsobem přibližujeme k jemnému a posvátnému spojení matky a dítěte. Tomu spojení, na které se žena připravovala od své první menstruace. Tomu spojení, které bylo na 266 dní neoddělitelné. Tomu spojení, které má postupně připravit dítě na samostatný život.
 
Možná nám i tato kniha zase jednou připomene, že na prvním místě je člověk.
 
 
Jaroslav Simon, psycholog a kouč
 
Porodem přichází dítě na svět a začíná
svůj první a nejsilnější vztah - s maminkou.
 
Porod není jen medicínský zákrok.
Je to posvátný akt.
 
V úctě a respektu k porodu se projevuje
naše úcta a respekt k životu.
 
Vše, co nám tuto skutečnost připomíná,
má obrovskou cenu.
 
 
Jana Hašplová, ředitelka Školy vědomého rodičovství
 
Milé ženy, které jste tuto knihu stvořily, i vy všichni, kteří ji budete číst,
 
chci vám poděkovat za sdílení ženství a mateřství, které je hlubokým naplněním smyslu života ženy.
 
Ženství a mateřství se svými projevy je též jedinečně naplňující a ochraňující svět dítěte. Svět, jenž je něžný a křehký. Svět, který je-li dobře vyživený láskou, je tím nejdůležitějším věnem pro dítě, aby mohlo zdravě růst  a cítilo oporu v celém svém dalším životě.
 
Proto by nám nemělo být zatěžko stvořit bezpečný prostor pro dítě a matku. Prostor, jež žena s dítětem nerušeny spontánně naplní láskou. Tento prostor by měl fungovat již od první myšlenky na početí až po porod, přivítání i péči o dítě.
 
Osmnáct let se věnuji masážím dětí a kojenců a mohu potvrdit z vlastní praxe s několika tisíci rodin i ze zkušenosti vlastní, jak důležitý  až léčivý je dotek rodiče a dítěte. Kontakt rodiče a dítěte dotekem, pohledem, hlasem, vůní i chutí a samozřejmě i intuicí je nesmírně důležitý. Dítě i rodič na ně mají základní právo. Měli bychom dbát o co největší zapojení našich smyslů do kontaktu s dítětem a chránit každou chvíli, jež je pro dítě i rodiče darem pro vzájemný vztah i zdraví.
 
Po přečtení knihy cítím, že se rodí pravý klenot mezi knihami zaměřenými na porod dítěte a dění s tím spojené. Rodí se kniha plná cenných,  autentických a moudrých rad. Nezbývá než požehnat jí na cestu a s láskou poděkovat tvůrkyním.
 
 
Eliška Kodyšová, psycholožka
 
Narození dítěte je narozením nové rodiny. Je to proces, který je zároveň normální i zranitelný a který může být jak nesnesitelně bolestivý, tak neuvěřitelně krásný. Zahájení rodičovství bezprostředním kontaktem se svým dítětem je pak jedna z nejužitečnějších porodnických i psychosociálních intervencí při porodu, s řadou prokázaných prospěšných důsledků nejen pro zdraví maminky i dítěte, ale i pro jejich vzájemný vztah. Tímto svým poselstvím kniha pro všechny zúčastněné kolem porodu – rodiče, zdravotníky i ostatní – představuje výživné sousto obsahující nejen řadu informací o psychologii těhotenství a porodu, ale i velké pochopení a přijetí všech pocitů, které se v nich v souvislosti s tímto obdobím či s jejich prací objevují.
 
Více informací o bondingu

najdete na www.klinickapsycholozka.cz.

Aktuality o bondingu též na Facebooku.

Porodní plán. Dokumentární film o českém porodnictví autorek Gabriely Kontra a Kateřiny Kačerovské.

Informace o knížce na Facebooku
Hodnocení knihy